Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky N. Š., zastoupené JUDr. Jakubem Fránkem, advokátem, sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 2025 č. j. 6 Ads 144/2024-32 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2024 č. j. 32 Ad 2/2022-187, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1925/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu soukromého života, na přiměřené hmotné zabezpečení, na přiměřenou životní úroveň a sociální ochranu osob se zdravotním postižením, jakož i porušení svobody projevu, zákazu diskriminace a práva na přístup k informacím.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka žádala o invalidní důchod, neboť dlouhodobě trpí depresemi, které dává do souvislosti s traumatem z šikany z práce v Brně. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 19. 11. 2021 č. j. X zamítla námitky stěžovatelky proti svému dřívějšímu zamítavému rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o invalidní důchod. Míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky činí 25 % a v jejím případě nejde o invaliditu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") poté napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou. Protože stěžovatelka namítala, že na Slovensku jí byl přiznán invalidní důchod, nechal krajský soud provést doplnění posudku k podkladům, ze kterých vycházely slovenské orgány. Podle posudkové komise však českým předpisům a lékařským nálezům lépe odpovídá diagnóza stanovená v nynější věci (podle položky poruchy neurotické, vyvolané stresem a psychosomatické poruchy nikoli podle položky poruchy nálad). Léčba stěžovatelky se zvládá ambulantně, na minimální medikaci, bez nutnosti depotních léků a hospitalizace. U stěžovatelky převažuje složka neurotická vyjádřená stresem a doprovodnými psychosomatickými poruchami. Dřívější posudkové závěry v nynější věci jsou jednoznačně správné.
4. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Krajský soud byl místně příslušný podle zákona. Stěžovatelka jeho nepříslušnost spojovala s tvrzenými obavami o svůj život, avšak tyto své obavy náležitě nekonkretizovala. Krajský soud ani nepochybil, neodmítl-li část žaloby pro neprojednatelnost návrhu ve správním soudnictví. Námitky stěžovatelky k tvrzené diskriminaci bylo možné vypořádat v nynějším řízení při přezkumu zákonnosti rozhodnutí.
Krajský soud neporušil práva stěžovatelky při jednání v její nepřítomnosti. Krajský soud opakovaně vyzýval zúčastněné, aby hovořili blíže k mikrofonu, a záznam z jednání byl srozumitelný. Zvukové záznamy pak měla stěžovatelka k dispozici ve standardní kvalitě na CD, o jehož kopii mohla požádat. Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkami podjatosti členů posudkové komise. Podle evropského práva platí, že rozhodnutí slovenských orgánů ke stupni invalidity české orgány nezavazuje, ale musí se s jejich závěry vypořádat (definice invalidity se může v členských státech lišit).
Posudková komise se pak se závěry slovenských orgánů vypořádala věcně. Posudkové orgány vycházely správně ze všech dostupných podkladů, včetně lékařské zprávy MUDr. Ňaršanské, byť ji nepředložila sama stěžovatelka a nemá ji ani k dispozici. Stěžovatelka si nemůže vybírat, které podklady správní orgány zohlední, a které nikoli. II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nepřistoupil k odmítnutí antidiskriminační části její žaloby. K nápravě nedošlo ani po dvou letech. Krajský soud rovněž žalobu stěžovatelky dezinterpretoval, podstatnou část přehlédl a nevypořádal se s ní. Krajský soud se dále nevypořádal s tím, že vedlejší účastnice stěžovatelku uvedla v omyl vyrozuměním, že žádost o invalidní důchod nelze vyřídit. Nedostatečné a nezákonné jsou podklady k posudkům ke zdravotnímu stavu stěžovatelky, protože neobsahují profesní dotazník a vychází ze zprávy MUDr. Ňaršanské, kterou stěžovatelka nikdy nepředložila a neměla ji nikdy k dispozici. Posudky také nezmiňují skutečné pracovní pozice stěžovatelky, což je projevem diskriminace. V řízení před krajským soudem byly rovněž neodůvodněné jeden a půl roční průtahy.
6. Dále stěžovatelka namítá, že jí jsou kladeny překážky v přístupu ke spravedlnosti pro její zdravotní postižení. Věc se měla projednávat u Krajského soudu v Praze, kam stěžovatelka žalobu původně podala, protože s městem Brnem má stěžovatelka spojené trauma. To stěžovatelka tvrdila s odkazem na jí podané trestní oznámení, přesto správní soudy uvedly, že stěžovatelka svá tvrzení nekonkretizovala. Záznam ani protokol z jednání nebyl stěžovatelce zaslán. Požadavek, aby si stěžovatelka opatřila kopii CD se zvukovým záznamem, je nepřiměřený, protože stěžovatelka bydli 500 kilometrů daleko a její majetková situace je špatná. Soudce krajského soudu po stěžovatelce požadoval dodání nových lékařských zpráv, přestože má jít o stav ke dni rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Takový požadavek je "zmatečný".
7. Poté se stěžovatelka vyjadřuje k posudkovým závěrům. Zpochybňuje odbornost brněnské posudkové komise, zejména protože její předsedkyně MUDr. Zlatuše Seitlová není členkou České lékařské komory. Nepřípustné je dále podle práva Evropské unie, aby stěžovatelka byla na Slovensku uznána invalidní, zatímco v České republice nikoli. Stěžovatelka je přitom držitelkou Evropského průkazu osoby se zdravotním postižením. S tím se správní soudy nevypořádaly. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, protože posudkové komise nevycházely z dlouhodobého zdravotního stavu stěžovatelky. Stěžovatelka konečně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl v její prospěch také o náhradě nákladů řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Nynější ústavní stížnost se týká rozhodování o nároku na invalidní důchod, které závisí především na odborném lékařském posouzení. Zákonem předepsaný důkaz - posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jehož náležitosti upravuje § 7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), pak hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v § 77 odst. 2 soudního řádu správního.
Posudek, který splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním (srov. bod 16 usnesení ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2955/24 ). Ústavní soud proto také ve své praxi akceptuje, že se soudy při přezkumu rozhodnutí o nároku na invalidní důchod soustředí jen na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost odborného zkoumání, jelikož k přímému přezkumu odborných závěrů nemají dostatečnou odbornou kapacitu (srov. také např. bod 17 usnesení ze dne 29.
8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2854/23 a další rozhodnutí tam odkazovaná).
11. Tomuto kontextu přitom odpovídá obsah napadených rozhodnutí, v nichž Ústavní soud k námitkám stěžovatelky žádné kvalifikované vady neshledal. Správní soudy se věcně vypořádaly se všemi stěžejními námitkami stěžovatelky. K odmítnutí části žaloby Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky stěžovatelky, které nyní označuje jako antidiskriminační žalobu, bylo možné vypořádat při hodnocení zákonnosti rozhodnutí vedlejší účastnice. Nebylo proto nutné část žaloby stěžovatelky odmítat, případně stěžovatelku poučovat o možnosti podat žalobu jinde.
Takové hodnocení Ústavní soud považuje za racionální a věcné. Ostatně stěžovatelka důvody předložené Nejvyšším správním soudem blíže nereflektuje. Namítá-li stěžovatelka průtahy v řízení, tato pochybení ve skončeném řízení nemohou být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Stěžovatelka má možnost se domáhat eventuálně žalobou náhrady škody za nesprávný úřední postup pro případné porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů.
12. K námitce, že vedlejší účastnice uvedla stěžovatelku v omyl, lze odkázat na bod 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém se týž soud s touto námitkou stěžovatelky detailně vypořádal. Ani tyto úvahy stěžovatelka náležitě nebere v úvahu. Stěžovatelka ostatně ani blíže nespecifikuje, jak konkrétně se mělo negativně projevit sdělení vedlejší účastnice ve sféře jejích ústavních práv. Podstatné je, že o její žádosti bylo rozhodnuto. Ústavní soud se soustředí na řádnost řízení jako celku.
13. Správní soudy se zabývaly rovněž úplností posudků, včetně hodnocení, zda měly posudkové komise pro svoje závěry dostatečné podklady. Ke zprávě MUDr. Ňaršanské Nejvyšší správní soud přiléhavě vysvětlil, že není podstatné, zda ji stěžovatelka sama předložila. Správní orgány a správní soudy zde vychází ze všech dostupných podkladů. Z napadených rozhodnutí je nadto dostatečně zřejmé, že správní orgány a správní soudy obsah profesního dotazníku, tedy zejména pracovní anamnézu stěžovatelky, zohlednily. Správní soudy rovněž opakovaně uvedly, že posudkové komise zohlednily všechny dosavadní pracovní pozice stěžovatelky a případné formulační nesrovnalosti nemají žádný vliv na správnost učiněných závěrů. Ani tyto úvahy stěžovatelka blíže v konkrétnostech nebere v úvahu
14. Dále, místní příslušnost soudu je dána zákonem. Ústavní soud nespatřuje žádnou souvislost mezi obavami stěžovatelky o svůj život a jejím pronásledováním s projednáním věci u krajského soudu. Stěžovatelka byla zastoupena advokátem se sídlem v Brně, který se jednání účastnil. I on ostatně stěžovatelce mohl asistovat s pořízením kopie zvukového záznamu z jednání či protokolu z jednání, což rovněž představuje náklad nejvýše v řádu několika desítek Kč. Krajský soud také sám upozornil přítomné na jednání, aby hovořili blíže k mikrofonům.
Nejvyšší správní soud rovněž ověřil kvalitu zvukových záznamů a shledal ji jako standardní. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti činí z jí dostupného zvukového záznamu své závěry. Ústavní soud dále z odůvodnění napadených rozhodnutí nemá pochyb o tom, že krajský soud rozhodoval o stavu věci ke dni rozhodnutí vedlejší účastnice. Je zřejmé, že stěžovatelku nevyzýval k doplnění lékařských zpráv k pozdějšímu období. Rovněž s těmito námitkami se Nejvyšší správní soud výslovně vypořádal. Také zde je třeba hledět na řízení jako celek.
Ústavní soud proto neshledal porušení procesních práv stěžovatelky.
15. Správní soudy se vypořádaly rovněž s námitkami stěžovatelky ke zpochybnění odbornosti posudkových komisí. Není pravdou, že MUDr. Zlata Seitlová není zapsaná v seznamu České lékařské komory, což Ústavní soud ověřil z veřejně dostupného seznamu lékařů (lkcr.cz/seznam-lekaru). Neshledaly-li správní soudy důvodným požadavek na vypracování posudku jinou než brněnskou posudkovou komisí, není na tom nic neústavního. S námitkou podjatosti členů posudkové komise se vypořádal krajský soud v bodu 42 napadeného rozsudku. Také to stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétněji nebere v úvahu.
16. Podle správních soudů z požadavků evropského práva dále vyplývá, že je třeba ke zjištěním slovenských orgánů přihlédnout a vypořádat se s nimi, avšak nejsou pro české orgány závazné. K tomu ostatně směřovalo doplnění posudku, které nechal vypracovat krajský soud. Správní soudy tyto závěry odůvodnily mimo jiné s odkazem na svou ustálenou judikaturu, jakož i judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Posudková komise se pak se zjištěními slovenských orgánů vypořádala a jednoznačně určila, že míra poklesu pracovní schopnosti byla v nynější věci s ohledem na české předpisy určena správně. Vůči dřívějším závěrům slovenských orgánů se posudková komise vymezila konkrétně a věcně. Ani tyto úvahy správních soudů stěžovatelka blíže nereflektuje. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze v podrobnostech odkázat.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. K návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že podle § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud však může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
Z toho vyplývá, že náhrada nákladů řízení účastníkovi může být přiznána jen v odůvodněných případech a podle výsledku řízení. V nynější věci Ústavní soud neshledal, že by šlo o takový odůvodněný případ, a to již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná. Z rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta stěžovatelce nadto vyplývá, že tato právní služba bude stěžovatelce poskytnuta bezplatně, a proto nepřichází v úvahu ani náhrada nákladů zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu, zvláště když ústavní stížnost byla odmítnuta.
Navíc náklady stěžovatelky v tomto řízení jsou s přihlédnutím k tomu minimální. Z těchto důvodů Ústavní soud její návrh na náhradu nákladů řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu