Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Y. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 100/2025-1041 ze dne 5. března 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 159/2024-938 ze dne 27. srpna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 66/2020-839 ze dne 8. ledna 2024 v rozsahu, v němž se týkají stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce podal obžalobu proti stěžovateli a čtyřem dalším osobám. Skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že spolu s obžalovanými T. a P. pod smyšlenou legendou uzavřeli s poškozenou obchodní společností DAVORENT s. r. o. smlouvu o nájmu stavebních strojů, stroje převzali, odvezli a nevrátili, čímž způsobili škodu ve výši 295 400 Kč. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Okresní soud zároveň uložil stěžovateli, aby se spoluobviněnými T. a P. společně a nerozdílně uhradili poškozené 178 200 Kč z titulu náhrady škody. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel, obžalovaný H. a státní zástupce v neprospěch obžalovaného H. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok rozsudku okresního soudu o náhradě škody a nově rozhodl tak, že uložil stěžovateli s obžalovanými T. a P. společně a nerozdílně uhradit poškozené 167 800 Kč z titulu náhrady škody. Ohledně viny a trestu ponechal rozsudek okresního soudu beze změny. Odlišné rozhodnutí o náhradě škody vycházelo z toho, že v průběhu řízení poškozená upravila výši přihlášeného nároku na náhradu škody, neboť některé stavební stroje jí byly policií vráceny, k čemuž okresní soud nepřihlédl.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a obžalovaného H. podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že provedenými důkazy nebyla spolehlivě prokázána jeho vina ze spáchání stíhaného skutku, zejména nebylo prokázáno jeho vědomé zapojení do celé věci. Tvrdí, že jeho odsouzení bylo primárně založeno na výpovědi obžalovaného H., který ovšem v průběhu řízení učinil pět výpovědí, které si navzájem odporují. Rozebírá některé další důkazy, na něž obecné soudy odkazovaly, a rozporuje skutková zjištění, jež z nich soudy dovodily. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za tendenční a obecné soudy podle něj nerespektovaly princip in dubio pro reo.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a ústavní stížnost je přípustná.
7. Stěžovatel napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
10. Podstata stěžovatelových námitek vychází z jeho nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpověď obžalovaného H. Stěžovatel připouští, že svou dodávkou přijel k provozovně poškozené a že stavební stroje byly naloženy do jeho dodávky, kterou při odjezdu řídil. Jeho obhajobě, že byl najat na dopravu stavebních strojů a že nevěděl o tom, že se fakticky podílí na páchání trestné činnosti, soudy neuvěřily.
11. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že klíčový význam pro jeho odsouzení měla výpověď obžalovaného H. a že v přípravném řízení a v řízení před soudem učinil tento obžalovaný několik výpovědí, mezi nimiž existovaly určité rozpory. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy tyto rozdílné verze výpovědí obžalovaného H. nepřehlédly. Nicméně lze přisvědčit námitce stěžovatele, že vzhledem k významu tohoto důkazu bylo záhodno, aby odůvodnění hodnocení důkazu bylo podstatně podrobnější. Ústavní soud však (po prostudování vyžádaného trestního spisu vedeného v dané věci) tento nedostatek nevyhodnotil jako ústavněprávně relevantní.
12. Byť se totiž jednotlivé výpovědi obžalovaného H. v některých aspektech rozcházely, jednotně z nich vyplývala vědomost stěžovatele o záměru obžalovaných T. a P. vypůjčené stroje následně prodat, tedy vědomost o podvodném jednání, do něhož se zapojil. Tento klíčový fakt výslovně obžalovaný H. uvedl již ve své výpovědi z přípravného řízení (srov. č. l. 116 trestního spisu) a vyplývá i z jeho výpovědi učiněné před soudem, podle které měl stěžovatel obžalovaného P. odrazovat od toho, aby obžalovaného H. do celé věci zasvětil (srov. č. l. 489 trestního spisu).
13. Stěžovateli lze přisvědčit, že údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu nasvědčují tomu, že pokus prodat stroje muži jménem L., pokud se vůbec uskutečnil, se odehrál až v době, kdy obžalovaní H. a P. a stěžovateli s dodávkou ujeli a zanechali ho na benzínce. To rovněž odpovídá výpovědi obžalovaného H. učiněné v přípravném řízení (č. l. 115). Ač obecné soudy tuto událost považovaly za důkaz stěžovatelovy viny (bod 17 rozsudku okresního soudu a bod 30 rozsudku krajského soudu), nevede zpochybnění účasti stěžovatele u ní k pochybnostem o stěžovatelově vědomém zapojení do podvodného jednání.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí sice vykazuje určité nedostatky, ty však nedosáhly ústavněprávní úrovně. Hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů totiž nevykazuje známky svévole a skutkový stav, z nějž napadená rozhodnutí vycházela, není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. září 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu