USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. H. a obviněný Y. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 8. 2024, č. j. 55 To 159/2024-938, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 66/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Obviněný Y. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2024, č. j. 4 T 66/2020-839, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku pod bodem 1) byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 18 (osmnáct) měsíců.
Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného společně a nerozdílně se Š. T. a L. P. (již dříve odsouzenými) nahradit škodu poškozené společnosti. Stejným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný M. H., a to přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku pod bodem 2) byl obviněný podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Ohledně nároku poškozené společnosti bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 2 tr. ř. (tj. poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních). Týmž rozsudkem byl další obviněný D. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31.
1. 2019, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. Ve vztahu k němu byla poškozená společnost DAVORENT s.r.o., IČO 27340287, odkázána podle § 229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2024, č. j. 4 T 66/2020-839, napadli obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci (ohledně zprošťujícího výroku) odvoláními, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 55 To 159/2024-938, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2024, č. j. 4 T 66/2020-839, zrušil ve zprošťujícím výroku a ve výroku, kterým byla poškozená společnost DAVORENT s.r.o.
podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na občanskoprávní řízení u obžalovaného D. H., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek rovněž zrušil ve výroku o náhradě škody u obviněného Y. P. a za užití § 261 tr. ř. zrušil i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2022, č. j. 4 T 66/2020-678, u odsouzených L. P. a Š. T., a to ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že obviněný Y. P., a odsouzení L. P. a Š. T., jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni nahradit poškozené DAVORENT s.r.o., IČO 27340287, se sídlem Stráž nad Nisou, Kateřinská 235, společně a nerozdílně škodu ve výši 167 800 Kč. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil dále ve výroku o vině a trestu u obviněného M. H., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tento obviněný byl uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný M. H. podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 1 (jednoho) roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný Y. P. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem dovolacích námitek zdůraznil, že k jeho odsouzení došlo na základě důkazů, které byly vyhodnoceny v rozporu se zákonem a existuje tak nesoulad mezi nimi a učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti namítl, že jeho odsouzení spočívá výhradně na zcela nesprávném hodnocení výpovědi spoluobviněného D. H., kterého považují samy soudy za nevěrohodného a státní zastupitelství pak jeho výpovědi označuje přímo za vylhané a nepoužitelné. Podle obviněného platí, že co H. výpověď, to nový skutkový stav. Skutečnost, že soud uvěřil jedné z vzájemně si odporujících výpovědí uvedeného spoluobviněného, je v zásadním rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu. Další uplatněné námitky obviněný koncipoval jako polemiku [telefonická komunikace mezi ním a spoluobviněným H. byla při hodnocení soudy vytržena z kontextu jejich dlouhodobé spolupráce a nesprávně použita jako usvědčující důkaz] s učiněnými skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.
4. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájce rovněž obviněný M. H., který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek zdůraznil, že učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konkrétně zmínil procesně nepoužitelnou výpověď spoluobviněného H. a záznamy o telekomunikačním provozu, které byly podle názoru obviněného pořízeny na základě nezákonného příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 0 Nt 27021/2015. Ve vztahu k trestnému činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zdůraznil, že žádný z důkazů nemůže odůvodnit závěr o jeho vině, neboť skutková zjištění jsou až v excesivním rozporu s obsahem provedených důkazů. Převážnou část námitek pak tento obviněný zaměřil na popis skutkových zjištění soudů a polemiku s nimi. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 8. 2024, č. j. 55 To 159/2024-938, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám obviněných k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je lze pod tento dovolací důvod podřadit pouze s výhradou. Podle státního zástupce obvinění neuvádí žádné závažné vady naplňující uvedený dovolací důvod, vyslovují svůj názor, že výpověď spoluobviněného H. není dostatečná k prokázání jejich viny. Výpověď tohoto spoluobviněného (H.) však podle státního zástupce není osamoceným usvědčujícím důkazem, jak se snaží presentovat obvinění, ale má oporu zejména v údajích z uskutečněného telekomunikačního provozu či v protokolu o vydání věci. Otázkou věrohodnosti spoluobviněného H. se soudy podle státního zástupce dostatečně zabývaly a následně i vypořádaly, přičemž odůvodnily, na základě kterých skutečností mají jeho výpověď za přesvědčivou a spolehlivou. Obvinění navíc nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů, což není dovolacím důvodem. Pokud jde o obviněným H. namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný nenamítá žádné vady právní kvalifikace ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
6. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný (M. H.) sdělil, že se s ním nemůže ztotožnit, neboť toto nevnáší do věci žádné další relevantní skutečnosti, ale naopak, některé skutečnosti záměrně nezmiňuje, případně je bagatelizuje, a proto považuje podané dovolání za přípustné, včasné a důvodné. II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje primárně za potřebné uvést, že námitky, které obvinění uplatňují v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z podaných dovolání je zřejmé, že námitky obviněných směřují především proti hodnocení důkazů ze strany soudů. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Je zřejmé, že skutková zjištění byla učiněna na podkladě provedení řady důkazů, ať již jde o výslechy svědků, listinné důkazy či znalecký posudek. Odvolací soud v tomto ohledu konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy, přičemž rozsah provedeného dokazování odpovídá § 2 odst. 5 tr. ř. (bod 23 rozsudku). Je zřejmé, že provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud se se závěry soudů ztotožňuje a konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněných představují ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obvinění se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Je třeba dále uvést, že ne každá dovolací námitka týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu, naplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro naplnění zmíněného dovolacího důvodu tak obecně nestačí pouhé tvrzení obviněných, že k danému skutku došlo jinak, než bylo soudy zjištěno, případně, že důkazy, které byly v řízení provedeny, měly být soudy interpretovány odlišným způsobem.
14. Pokud jde o námitku dovolatelů, že jejich vina (závěry soudů, že se dopustili skutků, pro které byli uznáni vinnými) je založena prakticky a výhradně na výpovědi spoluobžalovaného H., jediného svědka, která se několikrát změnila, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V posuzovaném případě je zřejmé, že soudy si danou situaci uvědomovaly, a proto přistoupily k vyhodnocení výpovědi spoluobžalovaného H. s největší pečlivostí. Především soud prvního stupně v bodě 17 rozsudku předmětnou výpověď důkladně zhodnotil, přičemž uvedl důvody, proč ji považoval za relevantní. Postup soudu prvního stupně byl aprobován i soudem odvolacím, který zmínil, že soud prvního stupně poukázal na výpověď spoluobviněného H. „důvodně“. V tomto ohledu musí Nejvyšší soud přisvědčit státnímu zástupci, že předmětná výpověď není důkazem osamoceným, nýbrž je doplňována dalšími ve věci provedenými důkazy, které byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemném souhrnu [obvinění v tomto směru záměrně přehlížejí ty skutečnosti, které výpověď spoluobviněného H.
podporují, jako např. údaje o uskutečněném telefonickém provozu, protokol o vydání věci, v rámci logických úvah soudem prvního stupně rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku a na to se vážící kamerový záznam, či nepřímo také výpověď již odsouzeného P. (jak logicky rozvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v bodech 14 – 19). Odvolací soud se s hodnotícími závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na ně odkázal, příp. následně rozvedl v bodě 30 odůvodnění svého rozsudku]. Závěry soudů tak Nejvyšší soud považuje za logické a z těchto důvodů je výše zmíněná námitka zjevně neopodstatněná.
15. Za neopodstatněné považoval Nejvyšší soud dále námitky týkající se nepoužitelnosti záznamů telekomunikačního provozu z důvodu obviněnými tvrzeného nezákonně vydaného soudního příkazu. Této otázce se velmi podrobně věnoval v bodě 20 svého rozsudku odvolací soud. Ten podrobně rozvedl, proč příslušný příkaz splňuje zákonné předpoklady pro jeho vydání. Přestože odvolací soud konstatoval, že předmětné odůvodnění příkazu považuje za velmi strohé, následně sám zmínil podmínky, které byly pro vydání příkazu relevantní. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, ani stručně odůvodněné příkazy týkající se záznamů telekomunikačního provozu, nemusí být automaticky nezákonné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 – mj. bod 79). Nejvyšší soud se tak po seznámení se se spisovým materiálem ztotožnil se závěry odvolacího soudu a plně na ně odkazuje. Nad rámec uvedeného pouze dodává, že v případě obviněných neshledal porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces či zásady presumpce neviny.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V rámci podaného dovolání však obviněný H. neuplatnil žádné námitky týkající se právní kvalifikace soudy zjištěného skutku či směřující proti aplikaci jiných norem hmotného práva.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu