Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, advokátem, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 691/2024-3225 ze dne 18. září 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 102/2023-3146 ze dne 7. března 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 T 9/2023-2777 ze dne 14. září 2023, spojené s návrhem na přerušení výkonu trestu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
1. Stěžovatel má za to, že ač prohlásil vinu, byl mu uložen nepřiměřeně přísný trest. Současně s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel požádal, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přerušil výkon jeho trestu.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") č. j. 47 T 2/2021-3664 ze dne 8. června 2022 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství (skutky 1-3), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit třem poškozeným společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými 4 196 609,35 Kč. K odvolání státního zástupce i odsouzených Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem č. j.
6 To 43/2022-3786 ze dne 6. března 2023 zrušil rozsudek městského soudu, znovu rozhodl a uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, zakázal mu činnost statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu a prokuristy na pět let a uložil mu povinnost zaplatit třem poškozeným společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými 4 196 609,35 Kč.
3. Napadeným rozsudkem městský soud zrušil ohledně stěžovatele rozsudky městského soudu č. j. 47 T 2/2021-3664 a vrchního soudu č. j. 6 To 43/2022-3786 ve výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, ve výroku o trestu a v dalších navazujících výrocích a vázán jejich skutkovými zjištěními uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní korporace či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní korporace či jeho člena a prokuristy obchodní korporace na dobu desíti let.
Současně stěžovateli uložil povinnost nahradit 73 poškozeným majetkovou škodu souhrnu více než 12 400 000 Kč; se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu poškozeným ze zrušených rozsudků společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými v souhrnné výši 4 196 609,35 Kč. Odvolání stěžovatele a jednoho z poškozených vrchní soud ve veřejném zasedání napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel především srovnává své prohlášení viny (§ 206a trestního řádu) s dohodou o vině a trestu (§ 309 trestního řádu); jejich aplikace má vést k úspoře času i prostředků a má uchránit obviněného před zjištěním dalších méně příznivých skutečností při současném zohlednění jeho spolupráce při rozhodování o výši trestu, což se však v jeho věci nestalo.
Stěžovatel poukazuje na § 58 trestního zákoníku, podle kterého může soud s ohledem na konkrétní okolnosti či poměry pachatele snížit trest, v odstavci 2 uvedeného ustanovení je přímo zmíněno prohlášení viny, neníží-li soud (výrazně) trest, musí zdůvodnit, proč tak neučinil. V jeho věci soudy nezhodnotily, nakolik jim prohlášení viny usnadnilo práci - stěžovatel umožnil neprovedení výslechů 78 poškozených, čímž řízení zkrátil o řadu měsíců (let). Není-li s prohlášením viny (automaticky) spojen nárok na mírnější trest, měl by o tom být obviněný zřetelně poučen, aby mohl zvážit, je-li takový krok v jeho zájmu.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na každý jednotlivý případ je věcí obecných soudů; Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že trestná činnost, jíž se stěžovatel dopouštěl sám, byla odhalena v době, kdy již probíhalo před soudy řízení o podobné a časově blízké činnosti, na níž se podílel ve spolupachatelství. V původním řízení stěžovatel odmítl vypovídat, soudy však uzavřely, že podvodným jednáním spolu-způsobil třem poškozeným značnou škodu přesahující 4 miliony korun. V následně vedeném řízení (napadená rozhodnutí) stěžovatel prohlásil vinu, doznal podvod na 74 osobách, jimž sám způsobil škodu velkého rozsahu (téměř 13,5 milionů korun).
Prohlášení viny nalézací soud přijal, jednání posoudil jako pokračující trestnou činnost a dokazování prováděl jen k rozhodnutí o trestu a náhradě škody. Při zrušení rozsudků z původního řízení a trestní sazbě pět až deset let nalézací soud hodnotil okolnosti polehčující (doznání, lítost i závazek úhrady škody) i přitěžující (ziskuchtivost, zneužití funkce, množství a věk poškozených) a zvažoval též osobní poměry stěžovatele; nezjistil však důvody podle § 58 trestního zákoníku pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby.
S ohledem na nemajetnost stěžovatele (nedobytnost případného peněžitého trestu), uloženou povinnost nahradit způsobenou škodu (> 17,6 mil. Kč) i prohlášení viny nalézací soud uzavřel, že je na místě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby (odst. 9-17).
7. Vrchní soud nezjistil pochybení v (procením) postupu městského soudu, který neprováděl dokazování k otázce viny, neboť z části stěžovatel prohlásil vinu a z části šlo o dokazování provedené již v původním řízení (odst. 9). Vrchní soud přezkoumal jen napadený výroku o trestu, který považoval za přiměřený konkrétním okolnostem zvlášť závažného zločinu i při prohlášení viny, a uzavřel, že městský soud v rozsudku srozumitelně popsal důvody, pro které neaplikoval (fakultativní) postup podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (odst. 10).
8. Podle Nejvyššího soudu nebyl stěžovateli uložený trest nezákonný ani nepřiměřeně přísný a jeho výše byla řádně odůvodněna. Nejvyšší soud s odkazem na relevantní literaturu zopakoval, že aplikace § 58 trestního zákoníku je nenárokovým projevem soudcovské individualizace trestu, která umožňuje řešit situace, kdy je zákonná trestní sazba nepřiměřená konkrétním okolnostem věci, což nebyl případ stěžovatelovy věci.
9. Z obsahu napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel opakuje své námitky již vypořádané obecnými soudy a domáhá se změny uloženého trestu proto, že jej subjektivně považuje za nepřiměřený dobrodiní, které prokázal prohlášením viny.
10. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představuje záruku, že řízení bude probíhat u nezávislého a nestranného soudu podle předem stanovených pravidel, nikoli, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byl v prvním řízení uložen maximální trest odnětí svobody při maximální zkušební době za situace, kdy byl uznán vinným ve spolupachatelství. Jednáním, jímž se zabývaly obecné soudy v projednávané věci, stěžovatel sám způsobil podstatně větší škodu většímu množství (starších) osob, což městský soud zohlednil, stejně jako stěžovatelovo prohlášení viny. Uložení trestu při spodní hranici (nikoli pod ní) městský soud řádně vysvětlil a odůvodnil. Posouzení, zda je konkrétní jednání zákonem definovaným trestným činem a rozhodnutí o přiměřeném trestu, je podle čl. 90 Ústavy svěřeno obecným soudům, které v napadených rozhodnutích srozumitelně popsaly, na základě čeho rozhodly o uloženém trestu.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení výkonu trestu do rozhodnutí ve věci samé, neboť o ústavní stížnosti rozhodl přednostně, mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu