USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání obviněného Martin Šťáva, trvale bytem Hybernská 1012/30, Praha 1, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 102/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 2 T 9/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Martin Šťáva (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), při zrušení výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku týkajícího se jeho osoby, podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 47 T 2/2021-3664, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 6 To 43/2022-3786 (ad 1–3), a dále výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které v uvedeném výroku o vině mají podklad, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod body 1 až 4 rozsudku). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1. v období od 1. 8. 2016 do 31. 12. 2017, Praze XY, XY, jako jediný statutární zástupce společnosti Prago Investment, a. s., IČ: 04658175, se sídlem Křižovnická č. p. 86, Praha 1, v úmyslu neoprávněně se obohatit, s cílem vylákat od investorů peněžní prostředky, těmto vědomě nepravdivě sliboval zhodnocení jejich peněžních prostředků prostřednictvím nákupu dluhopisů společnosti Prago Investment, a. s., IČ: 04658175, vydaných ve dvou emisích, a to emise ze dne 1. 8. 2016, vydané pod názvem "Dluhopis PRAGO INVEST 8,1%/2018" a emise ze dne 1. 8. 2016, vydané pod názvem "Dluhopis PRAGO INVEST 5,7%/2019", obě splatné ke dni 31. 7. 2018, peněžní prostředky inkasované z prodeje dluhopisů v rozporu s deklarovaným záměrem nezhodnotil, ani je investorům řádně nevrátil, již od samého počátku nepočítal s tím, že by je investorům vrátil, natož aby je zhodnotil, naopak takto vybrané peněžní prostředky použil pro svou osobní potřebu, přičemž tak jednal ke škodě
celkem 74 (slovy: sedmdesáti čtyř) poškozených, přičemž soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobněji identifikuje jak jednotlivé poškozené, tak rozebírá každý jednotlivý případ, tj. uvádí, o kolik dluhopisů „Prago Invest 8,1%/2018“ jaké emise se jednalo, jaká byla jejich jmenovitá hodnota a datum splatnosti, uvádí i výši výnosů, které byly poškozeným již splaceny, a zejména pak uvádí celkovou výši jim způsobené škody v důsledku jednání obviněného, na což Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, a následně nalézací soud konstatuje, že obviněný
shora uvedeným jednáním pod bodem 1. způsobil na majetku 74 poškozených investorů škodu v celkové výši nejméně 13 450 350,27 Kč,
z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 47 T 2/2021-3664 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 6 To 43/2022-3786,
obžalovaný Martin Šťáva s již odsouzenými D. Ch., J. N., společně
2. D. Ch. po předchozí vzájemné domluvě s J. N. a Martinem Šťávou v podvodném úmyslu obohatit sebe, resp. společnost Mozanto, s. r. o., o finanční prostředky poškozené J. H., využil důvěry poškozené, kterou si získal v období od 1. 9. 2014 do 30. 11. 2016, kdy pracoval v České spořitelně, a. s., a byl jejím osobním bankéřem, a při vědomí této důvěry jí nabídl možnost zhodnocení finančních prostředků v podobě investice do dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE, IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou a to přesto, že si byli všichni od počátku vědomi, že společnost Unicorns Investment SE řádnou investici spočívající podle Emisních podmínek dluhopisů Unicorns Gold 8,1 % E v úpisu dluhopisů za účelem financování obchodování s komoditou (zejména zlatem), neprovede a že cílem jejich jednání je vylákat peníze z poškozené, které následně použijí pro vlastní potřebu, resp. pro účely půjčky společnosti Mozanto s.
r. o., neboť poškozené zamlčeli, že zhodnocení peněz je vázáno na poskytnutí celé částky ve výši 444 500 EUR společnosti Mozanto, s. r. o., jak byla společnost Unicorns Investment SE se společností Mozanto, s. r. o., smluvně vázána, když zdroje na její dosažení v době sjednání smlouvy s poškozenou neměli, poškozená v důsledku příslibu výhodné investice, spočívající v úpisu dluhopisů předmětné společnosti s výnosem 8,1 %, podepsala v Praze 4 v obchodním domě DBK Budějovická v přesně nezjištěné době nejpozději pravděpodobně dne 19.
12. 2016 smlouvu o úpisu dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE, IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou za celkovou částku 74 000 EUR, kterou jí k podpisu předložil D. Ch. a kterou k tomuto účelu vyhotovil a podepsal za společnost Unicorns Investment SE dne 16. 12. 2016 Martin Šťáva, přičemž v důsledku této smlouvy zaplatila poškozená dne 19. 12. 2016 částku 2 016 500 Kč na účet č. XY, který jí byl pro účel provedení platby sdělen D. Ch., a o němž se domnívala, že se jedná o účet společnosti Unicorns Investment SE, avšak ve skutečnosti se jednalo o osobní účet J.
N. který jej po dohodě s Martinem Šťávou a D. Ch. poskytl k tomu, aby na něj J. H. zaplatila finanční prostředky, přičemž obžalovaní, aby ujistili poškozenou, že vložené finanční prostředky za upsané dluhopisy se zhodnocují zcela v souladu s podepsanou smlouvou o úpisu dluhopisů a emisními podmínkami a oddálili její zjištění, že vložené peníze zpět neobdrží, vyplatila společnost Unicorns Investment SE J. H. jako údajný výnos z vložené investice v období od 2. 1. 2017 do 6. 11. 2017 částku v celkové výši 125 221,16 Kč, přičemž popsaným jednáním získali od J.
H. finanční prostředky ve výši 1 891 278,84 Kč,
3. D. Ch. po předchozí vzájemné domluvě s J. N. a Martinem Šťávou v podvodném úmyslu obohatit sebe, resp. společnost Mozanto, s. r. o., o finanční prostředky
I. V., využil důvěry poškozené, kterou si získal v období od 1. 9. 2014 do 30. 11. 2016, kdy pracoval v České spořitelně, a. s., a byl jejím osobním bankéřem a při vědomí této důvěry jí nabídl možnost zhodnocení finančních prostředků v podobě investice do dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE, IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou, a to přesto, že si byli všichni od počátku vědomi, že společnost Unicorns Investment SE řádnou investici, spočívající podle Emisních podmínek dluhopisů Unicorns Gold 8,1 % E v úpisu dluhopisů za účelem financování obchodování s komoditou (zejména zlatem), neprovede, a že cílem jejich jednání je vylákat peníze z poškozené, které následně použijí pro vlastní potřebu, resp. pro účely půjčky společnosti Mozanto, s.
r. o., neboť poškozené zamlčeli, že zhodnocení peněz je vázáno na poskytnutí celé částky ve výši 444 500 EUR společnosti Mozanto, s. r. o., jak byla společnost Unicorns Investment SE se společností Mozanto, s. r. o., smluvně vázána, když zdroje na její dosažení v době sjednání smlouvy s poškozenou neměli, poškozená v důsledku příslibu výhodné investice spočívající v úpisu dluhopisů předmětné společnosti s výnosem 8, 1% podepsala v Praze 4 ve své ordinaci v XY v přesně nezjištěné době, pravděpodobně někdy po 19.
12. 2016, smlouvu o úpisu dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE,
IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou za celkovou částku 55 500 EUR, kterou jí k podpisu donesl D. Ch. a kterou k tomuto účelu vyhotovil a podepsal za společnost Unicorns Investment SE dne 16. 12. 2016 Martin Šťáva a v důsledku popsaného jednání zaplatila poškozená dne 19. 12. 2016 částku 1 512 375 Kč na účet č. XY, který jí byl pro účel provedení platby sdělen D. Ch., a o němž se domnívala, že se jedná o účet společnosti Unicorns Investment SE, avšak ve skutečnosti se jednalo o osobní účet J.
N., který jej po dohodě s Martinem Šťávou a D. Ch. poskytl k tomu, aby na něj poškozená zaplatila finanční prostředky, přičemž obžalovaní, aby ujistili poškozenou, že vložené finanční prostředky za upsané dluhopisy se zhodnocují zcela v souladu s podepsanou smlouvou o úpisu dluhopisů a emisními podmínkami a oddálili její zjištění, že vložené peníze zpět neobdrží, vyplatila společnost Unicorns Investment SE poškozené jako údajný výnos z vložené investice v období od 2. 1. 2017 do 6. 11. 2017 částku v celkové výši 93 914,35 Kč, přičemž popsaným jednáním získali od I.
V. finanční prostředky ve výši 1 418 460,65 Kč,
4. D. Ch. po předchozí vzájemné domluvě s J. N. a Martinem Šťávou v podvodném úmyslu obohatit sebe, resp. společnost Mozanto, s. r. o., o finanční prostředky L. M., využil důvěry poškozeného, kterou si získal v období od 1. 9. 2014 do 30. 11. 2016, kdy pracoval v České spořitelně, a. s., a byl jeho osobním bankéřem a při vědomí této důvěry mu nabídl možnost zhodnocení finančních prostředků v podobě investice do dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE, IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou, a to přesto, že si byli všichni od počátku vědomi, že společnost Unicorns Investment SE řádnou investici, spočívající podle Emisních podmínek dluhopisů Unicorns Gold 8,1 % E v úpisu dluhopisů za účelem financování obchodování s komoditou (zejména zlatem), neprovede a že cílem jejich jednání je vylákat peníze z poškozeného, které následně použijí pro vlastní potřebu, resp. pro účely půjčky společnosti Mozanto, s. r. o., neboť poškozenému zamlčeli, že zhodnocení peněz je vázáno na poskytnutí celé částky ve výši 444 500 EUR společnosti Mozanto, s. r. o., jak byla společnost Unicorns Investment SE se společností Mozanto, s. r. o., smluvně vázána, když zdroje na její dosažení v době sjednání smlouvy s poškozeným neměli, poškozený v důsledku příslibu výhodné investice spočívající v úpisu dluhopisů předmětné společnosti s výnosem 8,1 % podepsal na nezjištěném místě dne 16. 12. 2016 smlouvu o úpisu dluhopisů obchodní společnosti Unicorns Investment SE, IČ: 243 15 150, zastoupené Martinem Šťávou za celkovou částku 37 000 EUR, kterou mu k podpisu předložil D. Ch. a kterou k tomuto účelu vyhotovil a podepsal za společnost Unicorns Investment SE dne 16. 12. 2016 Martin Šťáva, přičemž v důsledku této smlouvy zaplatil poškozený dne 19. 12. 2016 částku 1 008 250 Kč na účet č. XY, který mu byl pro účel provedení platby sdělen D. Ch., a o němž se domníval, že se jedná o účet společnosti Unicorns Investment SE, avšak ve skutečnosti se jednalo o osobní účet J. N., který jej po dohodě s Martinem Šťávou a D. Ch. poskytl k tomu, aby na něj poškozený zaplatil finanční prostředky, přičemž obžalovaní, aby ujistili poškozeného, že vložené finanční prostředky za upsané dluhopisy se zhodnocují zcela v souladu s podepsanou smlouvou o úpisu dluhopisů a emisními podmínkami a oddálili jeho zjištění, že vložené peníze zpět neobdrží, vyplatila společnost Unicorns Investment SE poškozenému jako údajný výnos z vložené investice v období od 2. 1. 2017 do 2. 10. 2018 částku v celkové výši 121 380,14 Kč, když došlo k prodloužení smlouvy o úpisu dodatkem ke dni 1. 12. 2017, přičemž popsaným jednáním získali od L. M. finanční prostředky ve výši 886 869,86 Kč,
jednáním pod body 2–4 obžalovaný Martin Šťáva způsobil škodu v celkové výši 4.196.609,35 Kč,
celkem pod body 1–4 způsobil škodu v celkové výši 17 646 959,62 Kč.
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin nalézací soud obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložil společný trest odnětí svobody v trvání 5 (slovy: pěti) let a 9 (slovy: devíti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní korporace či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní korporace či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní korporace včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 10 (slovy: deseti) let.
3. Současně obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit majetkovou škodu 73 (slovy: sedmdesáti třem) poškozeným, blíže specifikovaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu, některým včetně úroků z prodlení, a to včetně výše jednotlivých jim způsobených škod, na což Nejvyšší soud rovněž pro stručnost odkazuje. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. potom odkázal celkem 72 (slovy: sedmdesát dva) poškozených, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu, na nějž Nejvyšší soud opětovně pro stručnost odkazuje, se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného J. P., potom podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dále nalézací soud konstatoval, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 47 T 2/2021-3664, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 6 To 43/2022-3786, obviněný povinen společně a nerozdílně s již odsouzenými D. Ch., a J. N., zaplatit na náhradě škody poškozeným J. H., částku ve výši 1 891 278,84 Kč, I. V., částku ve výši 1 418 460,65 Kč a L. M., částku ve výši 886 869,86 Kč.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný, který
jej směřoval výhradně proti výroku o trestu. Dále podal odvolání poškozený J. P., který jej směřoval do výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 102/2023, tak, že obě podaná dovolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2 To 102/2023, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 2 T 9/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o trestu a v němž explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, přičemž druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu akcentuje.
7. V podaném dovolání obviněný předně připomíná, že před nalézacím soudem prohlásil vinu, jeho prohlášení bylo přijato, takže i jeho odvolání směřovalo výlučně do výroku o uloženém trestu, když odvolání do viny není v takovém případě přípustné, přičemž odkazuje na § 206c odst. 7 tr. ř. Následně konstatuje, že neuplatňuje pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť si je vědom toho, že při prvoplánovém čtení rozhodnutí obou soudů lze sotva shledat, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na tento dovolací důvod je však podle něj nutno nahlížet prizmatem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uplatňuje proto oba dovolací důvody a opírá se při tom o judikaturu Ústavního soudu, která nabádá Nejvyšší soud k tomu, aby důvody dovolání nevykládal restriktivně, nýbrž tak, aby byl plně respektován smysl záruk spravedlivého procesu tak, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a mezinárodních závazků, jimiž je ČR vázána. Odkazuje přitom především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a připomíná jeho klíčové závěry.
8. Následně dovolatel konstatuje, že pokud jde o jeho prohlášení viny, soud toto prohlášení hodnotí kladně, avšak přesto neshledal podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí stanovené trestní sazby. Takový závěr podle dovolatele odporuje smyslu institutu prohlášení viny.
9. V podrobnostech obviněný uvádí, že jsou instituty dohoda o vině a trestu a prohlášení viny prakticky u všech deliktů, tedy nejen u přečinů, relativně nové. K tomu odkazuje na novelu trestních předpisů – zákon č. 333/2020 Sb. Imanentním problémem těchto institutů podle něj je, že činí výjimku ze zásady materiální pravdy. Podle dovolatele se však nejedná o „výjimku ze zásady“, ale o prolomení této zásady v důsledku naprosto pragmatického přístupu k nutnosti zrychlit trestní řízení úpravami trestního procesu. Zdůrazňuje, že zásada legality a oficiality nemá být dotčena, proto obviněný stojí podle něj před dilematem „ber nebo nech být“. Motivace toho, proč se obviněný rozhodne pro „ber“ i tehdy, když nesouhlasí s popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, ani s právní kvalifikací, může být podle něj nejrůznější. Obvykle je to však obviněný, kdo o věcí ví nejvíce a může se obávat, že dokazováním před soudem by mohly vyjít najevo skutečnosti, které by jeho situaci zhoršily, motivací ovšem může být podle něj i to, že se obává dlouhotrvajícího trestního řízení, které jej finančně vyčerpá a psychicky jej bude ničit, neboť v případech hospodářských deliktů není i mnohaleté projednávání vzácností. Nejčastější motivací je však podle dovolatele to, co lapidárně shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1420/22 ve vztahu k institutu dohody o vině a trestu. Zjednodušeně řečeno se jedná o dohodnutý kompromis mezi obviněným a státním zástupcem, jehož obsahem je doznání obviněného výměnou za dohodnutý mírnější trest. Uvedené však podle dovolatele platí i ve vztahu k institutu prohlášení viny, neboť se tímto úkonem obviněný vzdává možnosti jakéhokoliv opravného prostředku v tom rozsahu, v jakém se vina schválí. Oproti tomu pak stojí očekávání obviněného, že soud splní svou povinnost stanovenou v § 39 tr. zákoníku, podle nějž soud přihlédne též k postoji pachatele k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Dovolatel akcentuje, že Ústavní soud v citovaném nálezu hovoří o odměně pro obviněného, ale je zapotřebí uvést i to, že dohoda o vině a trestu působí též na druhou stranu dohody, tedy na orgány činné v trestním řízení, a nakonec i na soud.
10. Dovolatel tedy sumarizuje, že pokud už uvedenými instituty byla prolomena zásada objektivní pravdy, nechť pro toto prolomení platí princip ekvity. Jinými slovy, uvádí, že čím více obviněný usnadní prohlášením viny nebo dohodou o vině a trestu činnost orgánům činným v trestním řízení, zejména rychlost a snadnost projednávání věci, tím mírnější trest i vzhledem k dalším okolnostem by mu měl být ukládán.
11. Obviněný namítá, že se s uvedenými argumenty odvolací soud vůbec nevypořádal, když se v bodu 10 svého usnesení v podstatě odvolává na závěry nalézacího soudu a konstatuje, že se v případě aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jedná o postup fakultativní. Nalézací soud pak podle odvolacího soudu v bodech 9 až 11 svého rozsudku rozebírá všechny jím zohledněné polehčující i přitěžující okolnosti, zákonné podmínky pro ukládání trestů podle § 37 až 39 tr. zákoníku a v bodě 13 podrobně rozvádí, proč neshledal podmínky pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný však s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí, když podle něj § 58 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje obecné podmínky pro možnost snížení trestní sazby a § 58 odst. 2 tr. zákoníku vymezuje podmínky zvláštní, mj. prohlášení viny. Dovolatel je tak přesvědčen, že pokud obviněný prohlásí vinu, je povinností soudu zdůvodnit, proč zmírňující ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nepoužil, což podle něj soudy nižších stupňů neučinily, neboť vůbec nehodnotily, do jaké míry prohlášení viny usnadnilo práci justičním orgánům a proč nebylo použito principu ekvity. K tomu potom dovolatel cituje další judikaturu, mj. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 8/2022.
12. Podle dovolatele tak nalézací soud nedostatečně zohlednil, jak jeho prohlášení viny usnadnilo práci orgánům činným v trestním řízení, když se tímto úkonem fakticky vzdal výslechu celkem 78 svědků, který by soud patrně musel předvolat k novému hlavnímu líčení, čímž by se trestní řízení protáhlo o řadu měsíců, ne-li let. Nalézací soud se tak podle něj nezabýval požadavkem ekvity, přestože je evidentní, že veřejnost institut prohlášení viny (ale i dohodu o vině a trestu a institut spolupracujícího obviněného) chápe jako možnosti určitého „vykoupení se“ z vyššího trestu. Obviněný v této souvislosti polemizuje s prohlášením Nejvyššího státního zástupce, že v případě těchto institutů nejde o žádné „kšeftování se spravedlností“.
13. Obviněný pak závěrem tvrdí, že snížení výměry uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby si vysloužil již tím, kolik času a nákladů na svědečné ušetřil státu, konkrétně nalézacímu soudu, tím, že netrval na výslechu dalších osob a provádění dalších důkazů. Nesprávnost použití hmotného práva ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soud za takové situace neaplikoval § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Doplňuje poté to, že odplatná funkce trestu je základem a v zásadě spočívá ve ztrátě času, což platí i o trestu peněžitém, neboť ztracené peníze se rovnají času, který musel obviněný vynaložil na jejich získání. Podrobného vzorce lze podle něj užít i na výpočet ekvity v případě, kdy čas a peníze ušetří stát. Takový výpočet podle něj ovšem soudy nižších stupňů neprovedly, pročež uložený trest nebyl podle něj řádně zdůvodněn, a tudíž není ani zákonný, což založilo vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
14. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k tr. ř. zrušil a aby dále postupoval podle § 265l tr. ř.
15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 474/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. Akcentoval zejména to, že obviněný prohlásil vinu, což nalézací soud usnesením podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal.
16. Poté státní zástupce rozvádí, co je podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., načež konstatuje, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky toliko proti přílišné mírnosti nebo naopak přísnosti uloženého trestu, a připomíná, že totéž platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., k němuž rovněž připomíná obecná teoretická východiska. Úvaha dovolatele, podle níž by měl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. být založen pouhým nedostatečným odůvodněním výroku o trestu, je podle státního zástupce zcela zcestná až absurdní.
17. Zároveň připomíná, že se nelze v rámci žádného dovolacího důvodu domáhat mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že aplikace tohoto zákonného ustanovení není automatickým důsledkem toho, že obviněný prohlásil vinu a že soud toto prohlášení přijal. Podle tohoto ustanovení soud pouze může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u obviněného, který prohlásil vinu, má- li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Státní zástupce tak zdůrazňuje, že tento postup je pouze fakultativní a aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku záleží toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Námitky obviněného, že soud této možnosti nevyužil, proto nelze podle státního zástupce podřadit pod dovolatelem uplatněné, avšak ani žádné jiné, dovolací důvody. K tomu státní zástupce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. a přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 188/2024, které reaguje i na aktuální judikaturu Ústavního soudu.
18. Následně státní zástupce uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. by byl naplněn pouze v opačném případě, tj. tehdy, pokud by soud ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku aplikoval, ačkoliv by podmínky pro tento postup splněny nebyly.
19. Zároveň ovšem státní zástupce připouští, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti není zcela vyloučen, avšak přicházel by v úvahu pouze v případě, že by šlo o trest natolik extrémně přísný a nespravedlivý, že by se dostával do rozporu s ústavně garantovaným principem proporcionality trestní represe. Dodává proto, že v posuzované věci byl obviněný ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání pěti až deseti let (§ 209 odst. 5 tr. zákoníku). Uložen mu byl trest v trvání pěti let a devíti měsíců, tj. pouze mírně nad dolní hranicí trestní sazby, v důsledku čehož nelze tento trest podle něj v žádném případě považovat za excesivně přísný a nespravedlivý, a to ani ve spojení s uloženým trestem zákazu činnosti.
20. Pro úplnost státní zástupce uvádí, že námitky dovolatele týkající se nedostatečného odůvodnění výroku o trestu, nehledě na jejich nesoulad s deklarovanými dovolacími důvody, nejsou ani věcně důvodné a míjejí se s obsahem soudních rozhodnutí. Nalézací soud totiž v bodech 13 a následujících odůvodnění svého rozsudku explicitně uvedl, proč neshledal důvody pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Konstatoval totiž, že v osobních poměrech obviněného, který je zdravý a nemá vůči nikomu vyživovací povinnost, nelze spatřovat žádné důvody pro uložení trestu kratšího trvání. Poukázal také na liknavý přístup obviněného k alespoň částečně náhradě škody a na povahu trestného činu, kdy obviněný způsobil škodu ve výši přesahující 17 milionů Kč většímu množství poškozených, z nichž někteří byli vysokého věku a byli připraveni o část svých životních úspor. S touto argumentací se státní zástupce ztotožňuje.
21. Státní zástupce dodává, že z ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale ani z dalších ustanovení ani z judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by soud měl přihlížet k rozsahu časových nebo finančních úspor, ke kterým došlo v důsledku omezení rozsahu dokazování v řízení před soudem, a že by měl tyto úspory nějak kvantifikovat. Institut prohlášení viny skutečně neslouží ke „kšeftování se spravedlností“. Úvahy o „principu ekvity“ potom podle státního zástupce nemají oporu ani v zákoně ani v rozhodovací praxi a jde tak v podstatě o myšlenkovou konstrukci samotného dovolatele.
22. Státní zástupce tak uzavírá, že dovolací námitky obviněného neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům a nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu k výroku o trestu z důvodu neústavnosti uloženého trestu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
23. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Nejvyšší soud však opětovně zdůrazňuje, že přezkumu v dovolacím řízení může v posuzované věci podléhat toliko výrok o trestu, a proto i tento dovolací důvod mohl být uplatněn pouze toliko ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které se muselo týkat výroku o trestu (např. otázka zákonných podmínek pro uložení společného či souhrnného trestu).
31. Obviněný dále explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání právě jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. Lze ovšem skutečně připustit, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
33. Dále je podle Nejvyššího soudu zapotřebí uvést, že jistou výjimku z pravidla, že proti výroku o trestu v dovolacím řízení lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jak již bylo naznačeno, představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněnému sice byl uložen společný trest, avšak obviněný žádné s tím související námitky nevznáší a tedy netvrdí, že by mu byl uložen společný trest nesprávně, tj. v rozporu se zákonnými podmínkami.
34. Za stěžejní dovolací námitky obviněného lze považovat to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který nadto nebyl řádně odůvodněn, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dále to, že nebylo v jeho případě aplikováno ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, aniž by však soudy nižších stupňů tento postup adekvátně odůvodnily, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněným uplatněná argumentace směřující do výroku o uloženém trestu není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
36. Jak již bylo konstatováno, obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje z toho, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu měly aplikovat ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. měl mu být mimořádně snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Předmětnou argumentaci založil na skutečnosti, že v trestním řízení prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř. Tato námitka ovšem definičnímu rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídá, a tudíž nemá potřebnou právní relevanci.
37. Jinak řečeno, skutečnost, že soud prvního stupně v případě obviněného neaplikoval § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nezakládá žádný dovolací důvod (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024). Obviněný totiž zásadně nemá právní nárok na mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, a to ani v případě, že prohlásí vinu, neboť se jedná o fakultativní rozhodnutí soudu (viz zákonná formulace „může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby…“ uvedená v § 58 odst. 2 tr. zákoníku), které je nadto založené na volné úvaze soudu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinak vyjádřeno, pokud soud daný postup neaplikuje, byť by tak podle přesvědčení obviněného učinit měl, nelze v takovém rozhodnutí spatřovat porušení zákona. Dovoláním lze naopak brojit pouze proti pozitivním rozhodnutím soudů, jimiž byl mimořádně snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 tr. zákoníku, a to tehdy, jestliže podmínky stanovené zákonem pro takový postup splněny nebyly, jak ostatně přiléhavě uvádí i státní zástupce ve svém vyjádření.
38. Obecně je totiž přijímáno, resp. v daném směru je judikatura Nejvyššího soudu jednotná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze účinně uplatnit v situaci, kdy obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné trestní sazby a ten se domáhá toho, aby mu byl uložen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s oporou o aplikaci § 58 odst. 1, příp. odst. 2, 6 či 7 tr. zákoníku, neboť v označených případech jde o postup fakultativní (soud může snížit). K tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením č. 36/2019. Již ze samotné dikce § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je patrno, že se jedná o normu opravňující soud, pokud shledá v daném případě mimořádné okolnosti, prolomit dolní sazbu stanovenou zákonem, tedy o postup fakultativní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013). Nejedná se proto o ustanovení zakládající nárok pachatele, ale o prostředek soudcovské individualizace trestu [viz. PÚRY, František. § 58 (Mimořádné snížení trestu odnětí svobody). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789]. Obecně platí, že postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdyby trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích § 39 tr. zákoníku (PÚRY, František. § 58 [Mimořádné snížení trestu odnětí svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1076, marg. č. 1.).
39. Od označených případů je však odlišná situace v případě, kdy je trest ukládán pachateli, který je označen jako spolupracující obviněný, neboť v tomto případě je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku obligatorní (soud sníží trest odnětí svobody). Jinak vyjádřeno, pokud jsou splněny všechny podmínky obsažené v § 58 odst. 5 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 661/2015), soud musí snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný na rozdíl od všech ostatních alternativ mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1, 2, 3, 6 a 7). To se pak promítá i do možného uplatnění dovolacích důvodů v případě, že byl, či nebyl využit institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody (viz R 7/2021-I.) (PÚRY, František. § 58 [Mimořádné snížení trestu odnětí svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1086, marg. č. 7.). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci ovšem nejednalo.
40. Lze tedy uzavřít, že předmětná námitka dovolatele stran neaplikace ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se nachází mimo jakýkoliv dovolací důvod, jak vyplývá i z ustálené judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 7 Tdo 317/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 207 sp. zn. 8 Tdo 672/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 422/2012). K tomu blíže dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1100/2022. Z pohledu zvolené dovolací argumentace obviněného je vhodné současně zdůraznit, že prohlášení viny podle § 206c tr. ř. nelze ztotožňovat s dohodou o vině a trestu podle § 314o a násl. tr. ř., jak to poněkud zjednodušeně činí obviněný v rámci podaného dovolání. Je tomu tak především proto, že při sjednávaní dohody o vině a trestu si státní zástupce a obviněný dohodnou i trest, což v případě prohlášení viny není možné, a právě otázka uložení trestu, ochranných opatření a náhrady škody je předmětem dokazování před soudem prvního stupně.
41. Přestože tedy zvolená argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že nalézací soud se podrobně vyjádřil k důvodům pro neaplikování § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při ukládání trestu, byť kladně hodnotil prohlášení viny obviněného, tedy toto prohlášení vzal v úvahu v souladu s ustanovením § 39 odst. 1 tr. zákoníku, a zohlednil i jeho projevenou lítost ke způsobenému následku. Soud prvního stupně ovšem zároveň poukázal na jeho liknavý postoj v otázce náhrady způsobené škody (blíže viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně). Nadto soud prvního stupně zdůraznil význam dotčeného chráněného zájmu, konkrétně to, že obviněný způsobil škodu ve výši 17 646 959,62 Kč většímu počtu poškozených, z nichž někteří byli vysokého věku a vložili část svých životních úspor do dluhopisů s garantovaným úrokem, u nichž však obviněný od počátku věděl, že nebudou generovat žádné výnosy, neboť k žádnému investování finančních prostředků nedošlo (viz bod 15 rozsudku nalézacího soudu). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně dostatečně a srozumitelně svůj postoj k aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku objasnil. Na námitky stran neaplikování ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při ukládání trestu a tvrzené nepřiměřenosti uloženého trestu také dostatečně reagoval soud druhého stupně (viz bod 10 rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného, že by snad soudy nižších stupňů řádně, ale především dostatečně neodůvodnily, z jakých důvodů neshledaly možnost aplikace ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
42. Nadto je třeba opětovně pro úplnost připomenout, že proti uloženému trestu lze tedy, jak již bylo naznačeno, fakticky brojit především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Námitka samotné nepřiměřenosti trestu se však nachází mimo kterýkoliv dovolací důvod podle § 265b tr. ř.
43. Nejvyšší soud nadto jako obiter dictum připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Výše uvedené ovšem nelze aplikovat na projednávanou věc, když obviněnému byl uložen společný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 9 (devíti) měsíců, přičemž podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 (pěti) až 10 (deseti) let. Zcela zjevně mu tak byl uložen trest téměř při samotné dolní hranici zákonné sazby, a to přesto, že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu, kterým způsobil škodu ve výši 17 646 959,62 Kč. Nadto se uvedeného jednání dopustil v několika případech i na osobách vysokého seniorského věku, kdy se v jejich případě nezřídka jednalo o značnou část jejich celoživotních úspor. Obviněný tak převýšil škodu velkého rozsahu jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, a to hned o cca 7,6 milionu Kč.
44. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, respektive odůvodnění jeho výroku o trestu, vyplývá, že tento soud zcela jednoznačně přihlédl k polehčujícím okolnostem, přičemž v případě obviněného seznal přítomnost hned několika z nich – konkrétně podle § 41 písm. a), l), o) a p) tr. zákoníku, tj. že trestný čin spáchal poprvé, doznal se k němu, v tomto směru i prohlásil vinu ohledně celého skutku popsaného v obžalobě a souhlasil s právní kvalifikací podle § 206c odst. 1 tr. ř., před soudem projevil upřímnou lítost vůči protiprávnímu jednání a způsobené škodě a zavázal se poškozeným způsobenou škodu nahradit, jakož i to, že před spácháním trestného činu vedl řádný život. Na druhou stranu nalézací soud akcentoval, že byly v případě obviněného dány rovněž přitěžující okolnosti, a to konkrétně podle § 42 písm. b), f), h) a m) tr. zákoníku, neboť trestný čin spáchal ze ziskuchtivosti, k jeho spáchání zneužil funkce statutárního orgánu ve společnosti Prago Investment, a. s., a trestný čin spáchal na více osobách, přičemž řada z nich byla vysokého věku a svým jednáním způsobil škodu na majetku (viz bod 11 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž zohlednil i individuální způsob a intenzitu naplnění konkrétních znaků trestného činu popsaných ve skutkové podstatě a vycházel taktéž z kritérií podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. U osobních poměrů obviněného neshledal žádné, které by odůvodňovaly úvahu nad trestem kratšího trvání (viz bod 13 rozsudku nalézacího soudu).
45. Podle Nejvyššího soudu nelze shora uvedeným úvahám nalézacího soudu ničeho vytknout, neboť uvedená argumentace je s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, postoj obviněného k náhradě škody, rozsah jeho trestné činnosti a další polehčující i přitěžující okolnosti přiléhavá. V jemu uložených trestech potom nelze spatřovat jakoukoliv jejich nezákonnost ani nepřiměřenost či exces ve smyslu judikaturních závěrů Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu, kteréžto by mohly založit obviněným uplatněné dovolací důvody, avšak ani žádné jiné.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
46. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu