8 Tdo 661/2015-62
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o
dovolání, které podal obviněný G. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 4. 11. 2014, sp. zn. 4 To 301/2014, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 183/2013,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. N. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 183/2013,
byl obviněný G. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
(společně s dalšími spoluobviněnými):
„v období od února 2011 do dubna 2012 v České republice především v B. a v P., …
ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami po předchozích dohodách a dělbě úkolů
s vědomím, co činí, se podíleli na organizování, realizaci výroby a distribuci
padělaných a pozměněných osobních dokladů – cestovních pasů, řidičských
průkazů, občanských průkazů České republiky, … s vědomím, že tyto jinými
osobami budou užívány jako doklady řádně vydané orgány veřejné správy České
republiky za úplatu ve výši od 300 do 500 Eur za jednotlivý doklad, a to tím
způsobem, že …, a takto se dopustili:
(v další části skutkové věty rozsudku byly pod body 1. až 3., 6. až 10., 15. a
17. popsány jednotlivé dílčí útoky, jichž se obviněný dopustil s konkrétními
spoluobviněnými)“.
Takto (zkráceně) popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako
zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 3,
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za tento trestný čin a za sbíhající
se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, 3
tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze
dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 250/2013, podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři
roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku i trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku jednotlivě vyjmenovaných).
Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2.
6. 2014, sp. zn. 1 T 250/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 4 To 301/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím své
obhájkyně Mgr. Magdy Babákové Kolečkové podal proti němu dovolání s odkazem na
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen,
že „rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a dále na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když nebyl při
určení výše trestu aplikován § 58 tr. zákoníku a jeho jednání nebylo posouzeno
v souladu s postavením spolupracujícího obviněného“.
Dovolatel v další části svého podání tuto námitku dále rozvinul, když uvedl, že
jej státní zástupce již v obžalobě označil za spolupracujícího obviněného podle
§ 178a tr. ř. Měl tedy za to, že jeho výpověď „naplnila zákonné podmínky pro
udělení mi daného postavení a že nejsou v jeho výpovědi shledány mezery … se až
v odůvodnění rozsudku dozvěděl, že jeho výpověď neobsahovala závažné
skutečnosti sloužící k odhalení trestné činnosti dalších obviněných …, navíc
nebyl ani soudem na tyto jeho úvahy upozorněn“. Soudu dále vytknul, že jeho
výpověď během hlavního líčení nijak nezpochybnil, nepožadoval její rozšíření
ani doplnění. Ve vztahu k možné aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku dovolatel
rovněž provedl vlastní hodnocení splnění podmínek jeho uplatnění a polemizoval
se stanoviskem okresního soudu, který jeho aplikaci odmítl. V neposlední řadě
dovolatel namítl, že pokud by nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení
trestu podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, byly splněny alespoň podmínky pro
aplikaci § 46 tr. zákoníku. Pokud soud ani toto ustanovení neaplikoval,
dopustil se pochybení.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v
Břeclavi a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který uvedl, že námitku nesprávné aplikace § 58 odst. 4 tr.
zákoníku sice lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit (poukázal tu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 422/2012), současně ji však
nepovažoval za námitku důvodnou. Je sice pravda, že státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Břeclavi v podané obžalobě ze dne 12. 8. 2013, sp.
zn. ZT 320/2012, označil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr.
ř., nicméně takové stanovisko není pro soud závazné. Z ustanovení § 58 odst. 4
tr. zákoníku jednoznačně vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti
významné pro jeho aplikaci samostatně, nezávisle na předchozím názoru státního
zástupce. Tak tomu v daném případě i skutečně bylo. Okresní soud se otázkou
aplikace předmětného ustanovení zabýval na str. 83 svého rozsudku, přičemž
dospěl k závěru, že jeho uplatnění není namístě. Své stanovisko přitom řádně
zdůvodnil. V rámci odvolacího přezkumu se otázkou aplikace předmětného
ustanovení zabýval i soud krajský na str. 5 svého usnesení, přičemž ani ten
neshledal naplnění podmínek nezbytných k aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku,
což také řádně odůvodnil. Nelze tudíž ani říci, že by soudy postupovaly
svévolně, jejich závěr není projevem libovůle. Polemika se stanoviskem soudů,
kterou prezentuje obviněný, nemůže závěry soudů stran nedostatku podmínek pro
aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku nikterak zpochybnit.
Jestliže obviněný dále namítl, že pokud by nebyly splněny podmínky § 58 odst. 4
tr. zákoníku, byly splněny alespoň podmínky § 46 tr. zákoníku, státní zástupce
ani tuto námitku nepovažoval za důvodnou. Pokud nebyly splněny podmínky pro
aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, upravujícího „pouhé“ mimořádné snížení
trestu odnětí svobody, tím méně mohly být naplněny předpoklady pro aplikaci §
46 tr. zákoníku upravujícího upuštění od potrestání. Z tohoto důvodu ani nelze
soudům vytýkat, že se naplněním požadavků § 46 tr. zákoníku blíže nezaobíraly.
Konečně pokud obviněný v podaném dovolání též namítl, že nesouhlasí se
způsobem, jakým mu byl vyměřen trest, když podle jeho názoru došlo k nesprávné
aplikaci „dalších institutů vedoucích k uložení mírnějšího, a tím přiměřeného
trestu“, a to včetně nedostatečného zohlednění polehčujících okolností, pak
podle státního zástupce šlo o výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti
trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci polehčujících okolností, a
proto je nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit (poukázal tu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod
jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. (tady poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.
zn. 5 Tdo 149/2003).
A vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z
dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu
mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich
naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2
odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje požadavky
zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně
přezkoumatelná, státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby
Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu
rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné
rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že některé námitky vznesené dovolatelem v jeho
podání jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Jedná se zejména o
námitku, že nesouhlasí se způsobem, jakým mu byl vyměřen trest, když podle jeho
názoru došlo k nesprávné aplikaci „dalších institutů vedoucích k uložení
mírnějšího, a tím přiměřeného trestu“, a to včetně nedostatečného zohlednění
polehčujících okolností. Taková výhrada směřující proti údajné nepřiměřenosti
trestu, včetně domnělého pochybení při aplikaci polehčujících okolností, však
není podřaditelná ani pod uplatněný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014), ale ani pod žádný jiný ze
zákonných dovolacích důvodů, například pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5
Tdo 149/2003).
Dovolatel však ve svém podání uplatnil i námitku nesprávné aplikace § 58 odst.
4 tr. zákoníku, kterou již lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Podle
některých názorů poukazujících na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou
především v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. sice nepoužití § 58 tr.
zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené)
dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002 pod č. T
416, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
872/2006), podle jiných názorů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007), s nimiž se ztotožnil i senát
rozhodující v této věci, však použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je odůvodněno argumentací, že v § 58 tr. zákoníku o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody jde z hlediska jeho vymezení o hmotně právní
ustanovení, které lze podřadit pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a
proto spadá jako celek pod tento dovolací důvod [ve své podstatě jde o obdobné
ustanovení, jako jsou například ustanovení § 43 tr. zákoníku o ukládání trestu
za více trestných činů (o úhrnném nebo souhrnném trestu), jejichž nesprávné
použití lze také namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., protože jde o ustanovení, které se svou povahou a významem odlišuje
od obecných hledisek pro výměru trestu stanovených v § 39 a násl. tr.
zákoníku]. Tato obecná argumentace je pak v posuzované věci podpořena faktem,
že šlo o posouzení zákonných podmínek pro aplikaci speciálního ustanovení § 58
odst. 4 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný.
Nejvyšší soud, přestože uvedenou námitku shledal z výše uvedených důvodů jako
podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jí však obsahově nemohl přisvědčit, a proto ji nepovažoval za námitku
důvodnou.
Jakkoliv nelze zpochybňovat, že již státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Břeclavi v podané obžalobě ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. ZT
320/2012, označil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř.,
takové jeho stanovisko nemohlo být pro soud ve věci rozhodující závazné. Podle
§ 58 odst. 4 tr. zákoníku totiž soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný,
který splnil stanovené podmínky podle jiného právního předpisu; přitom vezme v
úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zvlášť
závažným zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehož
dokonání pomohl zabránit anebo k jehož objasnění přispěl, dále význam takového
jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem
se podílel na takovém zvlášť závažném zločinu, jehož dokonání pomohl zabránit
anebo k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně
způsobil. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.
Z citovaného ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku tedy mimo jakoukoliv
pochybnost vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti významné pro
jeho aplikaci samostatně, nezávisle na předchozím názoru státního zástupce.
Tak tomu v daném případě také skutečně bylo. Soud prvního stupně se otázkou
aplikace uvedeného ustanovení náležitě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že
jeho uplatnění v případě obviněného není namístě, a tento svůj názor řádně
zdůvodnil (srov. stranu 83 odůvodnění jeho rozsudku). Citoval přitom odbornou
literaturu k této problematice (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 788 a násl., byť na ni výslovně neodkázal), podle
níž pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku
je sice základní a neopominutelnou podmínkou, že státní zástupce označil
pachatele podle § 178a tr. ř. za spolupracujícího obviněného, ale soud je
povinen při rozhodování o tom, zda lze pachateli snížit trest odnětí svobody
pod dolní hranici jeho zákonné výměry a o kolik, přihlížet k dalším výslovně
uvedeným okolnostem, jimiž jsou:
a) povaha trestného činu uvedeného v doznání spolupracujícího obviněného,
přičemž se zde vychází z obecných kritérií určujících povahu a závažnost
trestného činu podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku; pokud jde o povahu spáchaného
trestného činu, určují ji především zákonné znaky té skutkové podstaty, která
jím byla naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu
chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku
trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl
trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele
a míra jeho zavinění, povaha a rozsah způsobených následků, existence
polehčujících a přitěžujících okolností),
b) srovnání tohoto trestného činu se zvlášť závažným zločinem spáchaným členy
organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch
organizované zločinecké skupiny, jehož dokonání spolupracující obviněný pomohl
zabránit anebo k jehož objasnění přispěl (i v tomto směru se uplatní obecná
hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu podle § 39 odst. 2
tr. zákoníku); čím závažnější je tento zločin ve srovnání s trestným činem,
který spáchal spolupracující obviněný, tím důvodnější a výraznější bude
mimořádné snížení trestu odnětí svobody spolupracujícímu obviněnému a naopak,
c) jaký význam mělo jednání spolupracujícího obviněného pro objasnění zvlášť
závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo
pro to, aby pomohlo zabránit dokonání takového zločinu; zde bude zejména
podstatné, jaké jiné možnosti měly orgány činné v trestním řízení pro objasnění
a prokázání uvedeného zločinu, k usvědčení jeho pachatelů, k včasnému odhalení
tohoto zločinu a k tomu, aby případně překazily jeho dokonání, jaké následky
hrozily v případě, že by mu nebylo zabráněno,
d) další okolnosti případu, z nichž zákon příkladmo uvádí zejména to, zda a
jakým způsobem se spolupracující obviněný sám podílel na zvlášť závažném
zločinu spáchaném členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou
skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehož dokonání
pomohl zabránit anebo k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky tento
pachatel případně způsobil svým trestným činem, za který má být potrestán s
využitím § 58 odst. 4 tr. zákoníku; nepochybně je pak třeba zohlednit i další
obecná kritéria určující druh a výměru trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku,
včetně možností nápravy pachatele, jeho osobních, rodinných, majetkových a
jiných poměrů atd.
Všechny skutečnosti uvedené pod písm. a) až d) soud náležitě zvažoval při
vědomí, že mají důležitý význam i pro posouzení, zda vůbec lze obviněnému v
posuzované věci snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby
podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku.
Neméně pozornosti věnoval této otázce i odvolací soud (srov. stranu 5
odůvodnění jeho usnesení), jenž rovněž neshledal naplnění zákonných podmínek
pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku, což také pečlivě odůvodnil. Nejvyšší
soud se s tímto jejich názorem identifikoval, neboť nedospěl k závěru, že by
snad v rámci svých úvah postupovaly svévolně, nebo že by jejich závěry byly
projevem libovůle. Proto dovolatelova polemika se stanoviskem soudů nemohla na
jejich závěrech ohledně nedostatku zákonných podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4
tr. zákoníku nic změnit.
Pokud dovolatel ve svém podání rovněž namítal, že jestliže by nebyly splněny
podmínky ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, pak by byly splněny alespoň
podmínky pro aplikaci ustanovení § 46 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se i v tomto
směru ztotožnil s názorem státního zástupce, že ani tato námitka není
opodstatněná. Nebyly-li splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 4
tr. zákoníku, upravujícího „pouhé“ mimořádné snížení trestu odnětí svobody, tím
méně mohly být naplněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 46 odst. 2
tr. zákoníku o upuštění od potrestání pachatele označeného jako spolupracující
obviněný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu