7 Tdo 188/2024-1292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání obviněného R. A. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 55 To 44/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 4/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. A. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 1 T 4/2022-1217, byl obviněný R. A. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 55 To 44/2023-1256, zrušil z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. A. vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. rozhodl dále tak, že se trestní věci v rozsahu zrušeného skutku vedeném pod bodem 18) výroku o vině napadeného rozsudku vrací soudu prvního stupně, neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové.
3. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že celkem ve 26 případech v období od počátku roku 2016 do 15. 12. 2020 na různých místech České republiky specifikovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu se záměrem získat neoprávněný finanční prospěch vylákal od v rozsudku specifikovaných poškozených, zejména pod záminkou zhodnocení investic, různé finanční částky, které následně použil pro svou potřebu, čímž poškozeným způsobil škodu celkem ve výši 2 785 202,66 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. A. prostřednictvím obhájce dovolání směřující toliko do výroku I. v rozsahu výroku o trestu, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., neboť dané rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a dále byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Konkrétně dovolatel namítal, že krajský soud nezákonně nepoužil § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a neuložil mu tento trest pod dolní hranicí stanovené trestní sazby, ačkoli takový postup přicházel v úvahu. Měl totiž za to, že byly splněny všechny podmínky pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Předně bylo podle jeho přesvědčení možné přiléhavě uplatnit první podmínku, kterou je skutečnost, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k jeho poměrům.
V tomto ohledu odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, podle něhož trpí a trpěl duševní poruchou – patologickým hráčstvím. Obviněný v rámci své sebereflexe dobrovolně zahájil proces ambulantní léčby této nemoci, učinil nápravná opatření v podobě změny vykonávané profese, aby již nepřicházel do kontaktu s finančními prostředky, a začal vykonávat zdarma ve svém volném čase funkci trenéra mládeže fotbalového klubu. Dále byl až do zahájení výkonu trestu odnětí svobody hlavním živitelem čtyřčlenné rodiny, kdy se vedle dlouhodobé péče o nemocnou manželku staral též o dva studující syny.
Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, podle něhož je za mimořádné poměry pachatele (ve smyslu mimořádného snížení trestu odnětí svobody) možno považovat například to, že trpí vážnou chorobou nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku. Je tedy seznatelné, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, neboť narušil a zpřetrhal obviněnému veškerou dlouhodobě zavedenou stabilitu jeho zaměstnání, dobrovolnictví, léčby nemoci i rodinného života.
Dále měl za to, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k okolnostem případu. Akcentoval, že od přípravného řízení se ke svému jednání doznával, u hlavního líčení nečinil sporným až na dílčí výjimku prakticky žádnou ze skutečností, které se mu kladly za vinu, svého jednání upřímně litoval a poškozeným se řádně omluvil. I přesto mu byl uložen mnohem přísnější trest, než jaký by mu byl uložen u jiného soudu v České republice při srovnatelné výši způsobené škody.
Nepodmíněný trest odnětí svobody pak připravil obviněného o zdroj pravidelných příjmů ze zaměstnání, z něhož by bylo možné případné hrazení náhrady škody poškozeným. Podle názoru dovolatele je pak naplněna i třetí podmínka předpokládaná ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Na obviněného totiž nebylo zapotřebí ze strany soudu působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, aby již nadále skutečně vedl řádný život. Již řadu let před vynesením napadeného rozsudku totiž v rámci své výše popsané sebereflexe skutečně řádný život vést začal.
6. K možnosti přezkumu nezákonného nepoužití § 58 tr. zákoníku pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, který citoval. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu v rámci výroku I. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby podle § 265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud nevzal obviněného do vazby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, tedy přípustný druh trestu a v rámci předvídané trestní sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku. Jestliže se námitky obviněného soustředily na aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, s odkazem na benevolentní výklad, který přináší nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, připustil, že můžou představovat jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení. Nicméně neztotožnil se s důvody, kterými měl být podle názoru obviněného krajský soud při rozhodování o mimořádném snížení trestu odnětí svobody veden. Zdůraznil, že odvolací soud se individualizací trestu zabýval, přičemž není jeho povinností se výslovně vymezit k nevyužití daného institutu. Přesto se odvolací soud vyjádřil v tom smyslu, proč nelze ještě více ponížit konečnou výměru trestu odnětí svobody ani v rámci předvídané trestní sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku. Soud neuvěřil tvrzené lítosti obviněného, neboť jeho postoj odrážel spíše lítost nad sebou samým a vniklou situaci spojenou s nastupujícím sankcionováním. Celková škoda způsobená obviněným přitom výrazně přesahovala hranici značné škody. Obviněnému dále přitěžovalo, že trestnou činnost spáchal zneužívaje zaměstnání finančního poradce, přičemž tak činil na úkor dlouhodobých a blízkých vztahů s poškozenými osobami. Souhrnně vzato se jednalo o 26 útoků, přičemž někteří poškození byli nuceni se kvůli protiprávnímu jednání obviněného zadlužit. K osobě obviněného podotkl, že má tři předcházející záznamy za odsouzení za majetkovou kriminalitu, a přestože na něj lze nyní hledět jako na osobu bezúhonnou, jsou u něj vysledovatelné sklony k páchání trestné činnosti obdobného charakteru, když se jí dopouštěl prakticky po celou dobu trvání zkušební doby předcházející věci a k jeho osvědčení došlo pouze z důvodu otálení poškozených s podáním trestního oznámení. K avizované duševní poruše patologického hráčství konstatoval, že se primárně vztahuje ke hře na výherních hracích přístrojích, aniž by mohla ospravedlňovat jeho příklon k rozsáhlé majetkové trestné činnosti páchané z pozice finančního poradce, nikoli spontánně, prováděné po delší dobu sofistikovaným a lstivým způsobem vůči poškozeným. K psychicky podmíněné potřebě patologického hráče získávat finanční prostředky na hazardní hru i z nelegálních zdrojů zdůraznil postoj obviněného, který vyhledal kvalifikovanou pomoc až s odstupem několika let od registrovaných projevů. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Obviněný uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., a to výhradně ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, neboť měl zejména za to, že měl být aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, kdy měl být důvodně uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby.
10. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem právě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
11. Jde-li o obviněným požadovanou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pak platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
12. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě dva až osm let. V daném případě byla výměra trestu stanovena na tři a půl roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
13. Nicméně Nejvyšší soud vědom si nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (na který obviněný poukázal), přezkoumal, zda se soudy nižších stupňů nedopustily pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Nejvyšší soud se, vědom si požadavku Ústavního soudu, zabýval námitkou obviněného i materiálně (níže) a vypořádal se s ní ústavně komfortním způsobem, aby nedošlo k porušení základních práv obviněného (bod 55. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23). Pro úplnost je však nutné konstatovat, že i po tomto nálezu nadále Nejvyšší soud setrval na své dosavadní ustálené judikatuře vylučující přímo z dovolacích důvodů námitku nesnížení trestu pod dolní hranici trestní sazby na základě některé z fakultativních alternativ § 58 tr. zákoníku (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023).
14. V tomto ohledu v obecné rovině je opětovně nutno akcentovat, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou ve výměře dva až osm let. Dovolává-li se aplikace moderačního ustanovení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, vyjadřuje své přesvědčení, že mu měl být uložen trest pod dolní hranicí takto zákonem stanovené trestní sazby, tedy pod hranicí dvou let.
15. Dále dovolací soud považuje za nutné vysvětlit, že institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody představuje zvláštní prostředek soudní individualizace trestu, který umožňuje soudu zohlednit určité okolnosti či skutečnosti, v jejichž důsledku by byl trest uložený v rámci zákonné trestní sazby nepřiměřený (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 786 až 789). Za obecné podmínky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pak lze dovodit, že (a) jsou dány určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že (c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň, kdy závěr o existenci důvodů k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nelze opírat o pouhou úvahu, která není podložena důkazy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1078 až 1079).
16. Současně je s ohledem na namítané neuplatnění moderačního práva soudu mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nutno zdůraznit (a respektovat) výjimečný charakter tohoto ustanovení. Platí totiž, že musí jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012).
17. V nyní projednávané věci pak odvolací soud neukládal trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, nýbrž ve čtvrtině rozpětí trestní sazby, tedy ve výši tří let a šesti měsíců.
18. Byť se pak explicitně nezabýval tím, proč v uvedeném případě neshledal podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem, svou argumentaci vystavěl na vyhodnocení předpokladů, které negují aplikaci tohoto ustanovení. Zejména pečlivě zvážil okolnosti případu i poměry pachatele, jakožto první z kumulativně stanovených podmínek, přičemž neshledal, že by bylo použití zákonem předvídané trestní sazby pro pachatele nepřiměřeně přísné a bylo by možné dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Svědčí o tom zejména jeho argumentace, v jejímž rámci odůvodňuje snížení výměry trestu o šest měsíců oproti původně uloženému trestu soudem prvního stupně, kdy k výraznějšímu snížení výměry trestu odnětí svobody nebyly splněny zákonné podmínky vzhledem k těm okolnostem případu a skutečnostem významným pro rozhodnutí v rovině trestní sankce, které vyznívaly v neprospěch obviněného. Současně akcentoval, že ukládaný trest je již ze zákona trestem nepodmíněným, nicméně i kdyby byl obviněnému uložen tento trest ve výměře nižší, nepřesahující tři roky, pak ani v tomto případě by nebylo možné rozhodnout jinak než o jeho přímém výkonu v příslušném typu věznice, neboť by nebyly splněny podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Nadto lze doplnit i přiléhavé úvahy soudu prvního stupně, který trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen, označil vzhledem k dosavadnímu vedení života obviněného a okolnostem trestné činnosti za nedostatečný, nevýchovný a nesplňující satisfakční roli ve vztahu k poškozeným (viz odstavec 73. odůvodnění jeho rozsudku).
19. Pokud jde tedy o konkrétní důvody zpochybňující vhodnost použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku v této věci, ve stručnosti lze zmínit následující argumenty. Jak již bylo shora řečeno, obě kritéria, která je třeba zohlednit (přičemž postačí alespoň jedno z nich), a to okolnosti případu a poměry pachatele, nebyly opomenuty. Stran okolností případu, jimiž se rozumí všechny skutečnosti mající vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, lze vskutku akcentovat, že se dovolatel k trestnému činu doznal a napomáhal při objasňování své trestné činnosti. Nicméně fakticky lítost neprojevil, neboť litoval sebe samého, situace, do níž se svým jednáním dostal, a sankce, která mu hrozila. Naopak je nutno poukázat na skutečnost, že obviněný 26 útoky po dlouhou dobu (čtyři roky) systematicky a relativně sofistikovaným způsobem podváděl více poškozených, přičemž způsobená škoda činila 2 785 202,66 Kč. Trestnou činnost páchal jako zaměstnanec (finanční poradce) na českém trhu zavedených společností z oblasti finančního poradenství (následně se za něj vydával) se záměrem získat pro sebe finanční prostředky, což činil s rozmyslem a využíval k tomu manipulativní metody. Při tomto jednání zneužíval svého dlouhodobého a blízkého vztahu k poškozeným a ty skutečně nejbližší připravil o celoživotní úspory a některé dokonce přiměl, aby se zadlužili. Odvolací soud pak přihlédl i k osobním, rodinným a jiným poměrům obviněného (i jak je prezentoval a dokládal u veřejného zasedání). Pakliže obviněný poukazoval na to, že trpěl duševní poruchou patologického hráčství, lze zopakovat, že snížená schopnost ovládat jednání se u obviněného vztahovala toliko ke hře automatů a nikoli ke způsobu opatření finančních prostředků. K psychicky podmíněné potřebě patologického hráče získávat finanční prostředky na hazardní hru i z nelegálních zdrojů lze zdůraznit postoj obviněného, který vyhledal kvalifikovanou pomoc až s odstupem šesti let od registrovaných projevů. V tomto ohledu je proto nutno souhlasit s názorem státního zástupce, že obviněný páchal rozsáhlou majetkovou trestnou činnost z pozice finančního poradce sofistikovaným způsobem, tedy nikoli spontánně. Konečně pro úplnost nelze opomenout, že o možnosti nápravy nesvědčí skutečnost, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl ve zkušební době jiného podmíněného odsouzení.
20. Ze shora uvedených důvodů dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo v případě obviněného R. A. namístě a pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky, tj. shledány výjimečné okolnosti případu odůvodňující daný postup. Lze naopak poukázat na skutečnosti, které tento institut vylučují. V postupu soudů při ukládání trestu tomuto obviněnému tak Nejvyšší soud pochybení neshledal.
21. Pro úplnost je vhodné doplnit, že zásah dovolacího soudu by přicházel rovněž v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.
V.Závěr
22. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, dovolací námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
23. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. A. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu