U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o
dovolání obviněných I. S., A. S., a D. S., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 To 15/2017, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 101/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných I. S., A. S. a D.
S. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 12 T
101/2016, byli obvinění I. S., A. S. a D. S. uznáni vinnými přečinem ublížení
na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili skutkem popsaným tak, že
všichni společně dne 12. 6. 2015 v době kolem 19.00 hodiny v B. na ulici P.
č. ... v dvorním traktu hotelu P. Š., za přítomnosti dalších nejméně tří osob,
bezdůvodně a bez jakéhokoli varování napadli přesně neurčeným počtem
opakovaných kopů nohou či úderů pěstí vedených do oblasti hlavy a obličeje
poškozeného jménem K. E., v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde dále
pokračovali v útoku kopy a údery, dalšímu útoku na poškozeného K. E. zabránil
poškozený I. A., tím, že na zemi ležícího K. E. zalehl svým tělem, poté opět
všichni tři obvinění poškozeného I. A. napadli kopy nohou či údery pěstí do
oblasti hlavy a hrudníku a následně z místa odešli,
a tímto jednáním způsobili poškozenému jménem K. E. zranění podrobně popsaná,
která vedla k následné hospitalizaci na psychiatrickou kliniku FN B.-B. v
trvání od 18. 6. 2015 do 23. 6. 2015, z důvodu poruchy zdraví v podobě anxiosně
depresivní poruchy, která vznikla v souvislosti se shora uvedeným napadením,
kdy v důsledku této psychické poruchy byl poškozený omezen v obvyklém způsobu
života od 12. 6. 2015 do 23. 6. 2015, tedy po dobu hospitalizace, a to tím, že
byl úzkostný, zranitelný, hypersenzitivní vůči okolí, nervózní, nejistý,
přecitlivělý, trpěl pocity méněcennosti, neschopnosti a nemohoucnosti, byl
depresivní, anxiosní, měl neurastenické potíže, narušenou schopnost
přizpůsobení a obavy z agresivních projevů,
a poškozenému jménem I. A. způsobili podrobně rozvedená zranění, mimo jiné
zhmoždění pravé poloviny hrudníku, což si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové
nemocnici v B. bez nutnosti hospitalizace, kdy tato zranění poškozeného
omezovala v obvyklém způsobu života po dobu pěti až sedmi dnů, a to
bolestivostí poraněných krajin.
2. Za tyto přečiny byli obvinění odsouzeni podle § 146 odst. 1 za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody; obviněný I.
S. v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst.
1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a obvinění A. S. a
D. S. v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 3 To 15/2017, odvolání všech obviněných podaná proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obvinění I. S., A. S. a D.
S. podali prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
společné dovolání proto, že soudy obou stupňů žádným z provedených důkazů
nedospěly k jednoznačnému závěru o tom, jak se předmětný skutek odehrál a kdo
konkrétně byl iniciátorem tohoto incidentu, a že tímto směrem nevedly
dokazování. Odvolacímu soudu vytkli, že jejich jednání v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí považoval za „jakousi trestnou výpravu“, ač takový
závěr nevyplývá z žádného z provedených důkazů.
5. Obvinění vytýkali soudům obou stupňů způsob, jakým hodnotily
provedené důkazy a jaké skutkové závěry zejména o průběhu činu z výsledků
provedeného dokazování učinily. Neztotožnili se s tím, že si soudy vystačily
pouze s porovnáním počátečních a konečných zdravotních stavů zúčastněných osob,
aniž by přisvědčily skutečnostem, které uváděli obvinění a ve svých výpovědích
svědci K. a A. R. Právě jejich výpovědi obvinění považovali za pravdivé a
přesvědčivé a soudy o ně měly své závěry opřít. Na jejich podkladě měly
shledat, že obvinění dorazili na místo v poklidu, nekonfliktně a s manželi R.
konverzovali, a až poté na místo dorazili poškození. Pokud by poškození cítili
nějakou formu nátlaku a báli se kontaktu s obviněnými, je pravděpodobné, že by
se na místo činu svobodně nedostavili. Výpověď poškozených považovali za
vyvrácenou svědkyní D. B. a setrvali na své obhajobě, že dorazili na místo
první, nijak poškozené k příchodu nenutili, pokud by zamýšleli poškozeným
ublížit, vybrali by si jiné místo než nádvoří hotelu P. Š. Tyto okolnosti
odpovídají tomu, jak celou událost popisovali před soudy obvinění, soudy však
vyhodnotily důkazy nesprávně.
6. Za zcela vadný skutkový závěr obvinění považovali zjištění soudů o
účasti obviněného D. S. na průběhu činu, což je okolnost, kterou obvinění
popírali v průběhu celého trestního řízení a tvrdili, že jde o skutkový
nedostatek, který absolutně postrádá jakoukoliv spojitost s výsledky
provedeného dokazování, neboť žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že
by se na místě činu v předmětnou dobu nacházel. Za nedostatek označili, že
soudy svá zjištění o přítomnosti obviněného D. S. opřely o důkazy, z nichž
uvedený závěr nevyplývá. Svědek M. B. obviněného D. S. ani nepopsal, natož aby
ho identifikoval, a ve výpovědi svědka K. R. soud prvního stupně ignoroval
podstatné části, ve kterých svědek uvedl, že obviněný D. S. na místě nebyl. To
potvrdila i A. R. Jelikož existují o přítomnosti obviněného na místě důvodné
pochybnosti, měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Výpověď
svědka M. B. je navíc v rozporu s výslechem svědkyně O. B. z přípravného
řízení, když nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že to byli oni, kdo byli
poškozenými napadeni. S ohledem na tvrzení obviněných je patrné, že se soudy
obou stupňů se všemi rozpory ve věci nevypořádaly a nezjistily skutkový stav
tak, aby na jeho podkladě bylo možné učinit skutkové závěry prezentované v
napadených rozhodnutích.
7. Obvinění dále namítli, že v napadeném rozhodnutí absentuje závěr
soudů o tom, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, kteří tvrdí, že byli
napadeni poškozenými nejen verbálně, ale i fyzicky, a tedy není jasný úmysl
obviněných. Nebylo tak objasněno, kdo s incidentem započal, když obvinění pro
takové jednání neměli žádný důvod, naopak obvinění I. a A. S. jednali v
sebeobraně. Ve skutkových zjištěních nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by
svědčily o podílu obviněných na předmětném jednání. Jestliže poškození potyčku
vyvolali, obvinění byli nuceni se bránit, a proto jejich čin měl být považován
za jednání v nutné obraně.
8. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního
stupně, obvinění považovali za nesprávný, pak ani jeho právní posouzení není
správné. Nelze usuzovat na to, že obvinění úmyslně poškozeným ublížili na
zdraví, protože soudy se nezabývaly tím, kdo byl iniciátorem útoku, eventuálně,
zda obvinění nejednali v nutné obraně, když útok poškozených odvraceli. Pokud
nebude soudy prokázáno, kdo byl iniciátorem, resp., že jím byli obvinění, nelze
vyvrátit obhajobu obviněných o jednání v nutné obraně. Obvinění za přiléhavější
označili v těchto souvislostech právní posouzení jako přečinu rvačky podle §
158 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp.
zn. 8 Tdo 761/2016). Podle obviněných skutkový stav tak, jak byl zjištěn,
nenasvědčuje tomu, že by je bylo možné odsoudit za úmyslné ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro takový závěr ve skutkových
zjištěních chybí objektivní a prokázané okolnosti.
9. Dovolání obviněných bylo zaměřeno i proti výroku o trestu, neboť
obvinění soudům nižších stupňů vytýkali, že pokud neshledaly naplnění podmínek
nutné obrany, bylo potřebné, aby ve smyslu § 41 písm. g) tr. zákoníku při
ukládání trestu důsledně zvážily polehčující okolnosti, anebo podle § 58 odst.
6 tr. zákoníku možnost mimořádného snížení trestu pod dolní hranici, aniž by
byly soudy vázány omezeními stanovenými v § 59 odst. 3 tr. zákoníku. K tomu
však soudy opomněly přihlédnout. Pro vyměření uložených trestů soudy všechny
tyto skutečnosti v nezbytné míře nezvažovaly.
10. Ze všech uvedených důvodů obvinění v závěru společného dovolání
navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 To 15/2017 a rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 1. 12. 2016, sp. zn. 12 T 101/2016, zrušil v celém rozsahu a věc přikázal
Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.
11. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněných
podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj
působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s
obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně
vyjadřovat.
III. K formálním náležitostem dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněných
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými
osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným
vymezením.
13. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolateli uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod
některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
14. Obvinění dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle
něho je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
„jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, kterým se rozumí zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podle uvedeného
dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a
nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Tyto nikoliv právní vady, ale
nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.]. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o
který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a
nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle
nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo
dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005,
sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
16. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném
opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na
spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě
článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně
zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem
[srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14
(ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše
vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy,
kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o
zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené
postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn.
III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS
553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná
absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a
nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp.
zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS
166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněných
19. Obvinění prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vytýkali nesprávnost skutkových zjištění, v nichž spatřovali extrémní
nesoulad s provedenými důkazy, protože se nespokojili s tím, jak soud prvního
stupně zhodnotil provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědí poškozených a
obviněných, ale i dalších ve věci slyšených svědků. Na základě vlastní verze
průběhu činu, korespondující s jejich obhajobou vznesli argumenty, jimiž se
domáhali posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, jako spáchaného v nutné
obraně, a podle toho, jak skutek sami konstruovali, tvrdili, že nešlo o úmyslné
způsobení újmy na zdraví. Rovněž v rozporu s tím, jak byl skutek soudem popsán,
argumentovali, že se jednalo o jinou právní kvalifikaci. Tyto výhrady tvoří
celek vedoucí v zásadě ke stejnému cíli, že obvinění nebyli iniciátory činu,
sami na poškozené zaútočili až v sebeobraně. Domáhali se zcela jiných právních
závěrů, než které učinily soudy obou stupňů, a to zásadně na podkladě tvrzení,
že se bránili útoku od poškozených.
20. Tyto námitky se vymykají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., protože se v nich obvinění zabývali výhradně procesní stránkou
věci vycházející z jiného důkazního stavu a jejich základní výhradou bylo, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, takovým způsobem, kterým je popsán ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně, neproběhl, a že závěry, které ve skutkových
zjištěních rozvedl, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
Zdůrazňovali též, že zjištění soudů nevyplývají z hodnocení provedených důkazů
a u části zjištění není ani uvedeno, z jakých důkazů uvedená zjištění vzešla.
Obvinění tak některé okolnosti týkající se počátku jim za vinu kladeného činu
dovozovali z jiných skutkových okolností o průběhu útoku, než jak jsou skutkové
závěry soudů popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Učinili v tomto
případě pouze formální poukaz na příslušné ustanovení, aniž by okolnosti
nezbytné pro nutnou obranu skutečně obsahově doložili na základě konkrétních
hmotněprávních vad, které jsou uvedeny ve skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí. Těmito výhradami obsahově uvedený dovolací důvod nenaplnili.
21. Nejvyšší soud však vzhledem k potřebě dostát pravidlům stanovícím
neporušení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu k vymezení skutkových
závěrů posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností,
procesní kritéria plynoucí s ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 tr. ř., a
zda procesní postup, na jehož základě k nim dospěly, není zatížen vadami, které
by měly podklad v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci.
22. Na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal,
že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněných zabývaly a
obhajobu obviněných objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí. Důkazy, jež provedly, a které se staly oporou pro
jejich skutkové závěry, zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního
stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněné I. S. a A. S. (č. l.
298 až 303; obviněný D. S. využil práva k odepření výpovědi v přípravném řízení
i hlavním líčení) a poškozené (č. l. 303 až 305, 315 až 318), ale i celou řadu
svědků [K. V., D. B., K. R., A. R., M. B. a E. F. (č. l. 305 až 307, 333 až
337, 342 až 346)], rovněž provedl důkaz znaleckými posudky znalců MUDr. Zuzany
Švehlákové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Blanky
Špíškové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace
klinická psychologie (č. l. 87 až 97, 99), a MUDr. Karla Schnellera, znalce z
oboru zdravotnictví, soudního lékařství (č. l. 45 až 75), provedl všechny
zajištěné listinné důkazy včetně lékařských zpráv a dalších podkladů (viz č. l.
346). Podle obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku důkazy vyhodnotil v
souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které
podrobně rozepsal na stranách 8 až 15 svého rozsudku. Odvolací soud posuzoval
nejen počátek útoku a okolnosti, za nichž k němu došlo, ale rovněž i to, kdo a
z jakých důvodů v rámci incidentu na zjištěné skutečnosti reagoval. Neopomněl
se zabývat ani rolí a chováním obviněného D. S., jehož obhajobě o tom, že na
místě činu nebyl, též nepřisvědčil. Rozsudek soudu prvního stupně vadným
neshledal ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování,
jež označil za neodporující procesním pravidlům ani zásadám logiky (strana 3 až
4 usnesení odvolacího soudu).
23. Se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a spisového
materiálu Nejvyšší soud nemohl přisvědčit tvrzení obviněných o nesprávném
postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se
s obhajobou obviněných tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci
předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v
potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění
napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněných neuvěřily.
Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání
obviněných, který založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i
adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých
aspektů vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem
výpovědím svědků, tedy i těm, které obvinění hodnotili odlišně. Své úvahy
týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na
stranách 8 až 13 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry
se bezezbytku ztotožnil posléze i soud odvolací (viz strana 3 rozsudku soudu
druhého stupně).
24. Nad rámec uvedených závěrů Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje,
že oba soudy se podrobně zabývaly účastí obviněného D. S. na předmětném
incidentu. Soud prvního stupně na podkladě poměrně detailních a logických úvah,
ve kterých se vypořádal s proti sobě stojícími výpověďmi obviněných a
poškozených, společně s výpověďmi dalších svědků, které podporují verzi jedné,
či druhé strany, shledal, že se na místě nacházel a napadání poškozených se
aktivně účastnil (strana 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně). I tento závěr
soud druhého stupně po jeho přezkumu shledal správným (strana 4 usnesení soudu
druhého stupně).
25. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci
provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu
soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou
logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn.
III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s
fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle).
Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí
smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8.
2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
26. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor
pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by
jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných,
nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění
obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud
srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či
obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)],
což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci
na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně
stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obvinění preferovali,
byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale
celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních
prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř.
dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
27. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů
pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale
naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a
pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to
vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že
hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření
je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky
závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé,
přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na
rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé
soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008,
sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť
provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez
důvodných pochybností.
28. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů v procesním postupu soudů,
na jehož základě zjistily skutkový stav věci, který je soudem prvního stupně
popsán v přezkoumávaném rozsudku, neshledal existenci nesouladu, jak jej
obvinění v podaném dovolání namítali, neboť dospěl k závěru, že skutková
zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo
vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla
soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném
posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich
preferovány nebo jiné nehodnoceny. Po posouzení uvedených souvislostí
plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší
soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady
obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci
stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech
rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez
pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a
dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud
neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout
se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného
dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou
existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v
žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu
ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6.
1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
29. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud mohl na podkladě
soudy zjištěných skutkových okolností posuzovat správnost použité právní
kvalifikace, kterou obvinění považovali za vadnou proto, že jsou buď zcela
beztrestní z důvodů nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, nebo proto, že
nejednali s úmyslem poškozeným ublížit a nespáchali tak přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
30. Uváží-li argumenty, které obvinění užili proti použité právní
kvalifikaci, nelze je považovat za výhrady v hmotněprávním smyslu, protože
obvinění je namítali na podkladě zcela jiných skutkových zjištěních, než které
soudy na podkladě provedeného dokazování zjistily, neboť v rozporu s popsaným
skutkovým stavem tvrdili, že čin spáchali v nutné obraně, protože se bránili
útokům, kterých se proti nim dopustili poškození. Žádný takový závěr však ze
skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán (shora též vymezen), nevyplývá. Bylo
naopak prokázáno, že to byli obvinění, kteří na poškozené zaútočili způsobem ve
skutku rozvedeným. Je proto třeba uvést, že i když je nutná obrana
hmotněprávním institutem zakotveným § 29 tr. zákoníku, obvinění své výhrady
proti tomu, že soudy jejich čin spáchaný za podmínek § 29 tr. zákoníku
neposoudily, vystavěli na skutkové okolnosti, že byli poškozenými ohroženi, což
výsledky provedeného dokazování prokázáno nebylo.
31. Obvinění ze všech těchto důvodů byli zcela důvodně v souladu se
skutkovým stavem věci uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na
zdraví, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá
ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé
neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob,
historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh
nebo zakončení organizovaného sportovního utkání.
32. Soudy obou stupňů se naplněním jednotlivých znaků této skutkové
podstaty zabývaly v potřebné míře a vysvětlily své důvody i k obhajobě
obviněných. Lze proto ve stručnosti odkázat na závěry soudu prvního stupně,
který na straně 14 a 15 popsal fyzické napadení poškozených, kterého se
účastnili všichni obvinění, a příkoří, jež poškození v jeho důsledku utrpěli, a
to i v týdnech následujících po útoku. Soudy zjistily, že obvinění v úmyslu
přímém poškozené K. E. a I. A. napadli bez zjevného důvodu údery pěstmi, kopy,
čímž jim způsobili zranění i duševní poruchy. Zdůraznil také, že předmětný útok
se odehrál za přítomnosti minimálně čtyř osob (K. R., A. R., E. F. a K. V.).
Soud prvního stupně proto opodstatněně učinil závěr, že obvinění příčiny, které
jim jsou kladeny za vinu spáchali. Odvolací soud tyto závěry soudu prvního
stupně plně akceptoval, jak vysvětlil na stranách 3 až 4 přezkoumávaného
usnesení.
33. Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl přisvědčit dovolání obviněných,
že jednali v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, o níž se jedná, pokud někdo
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, a
jeho jednání tak není trestným činem. Pokud je podstatou nutné obrany odvrácení
nebezpečí, žádná taková skutková okolnost v této věci prokázána nebyla, protože
výsledky provedeného dokazování bylo zjištěno, že vlastní útok obviněných nebyl
ze strany poškozených nijak vyprovokován, byl bezdůvodný a veden bez jakéhokoli
varování. Obvinění navíc v bití poškozeného K. E. kopy či údery pěstí do
oblasti jeho hlavy a obličeje pokračovali i poté, co poškozený upadl na zem,
přičemž dalšímu útoku vůči němu zabránil až poškozený I. A. tím, že poškozeného
zalehl svým tělem, čímž se sám vystavil napadání ze strany obviněných. K
námitkám obviněných též jen pro úplnost připomíná, že o nutnou obranu nejde,
byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se
posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu
útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost ve smyslu naprosté
proporcionality [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn.
Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II /1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Žádná hrozba od poškozených nevyplývala ani z okolností případu, poškození byli
pouze dva, navíc napadeni postupně.
34. Ze všech těchto důvodů, nebylo možné vyhovět požadavku obviněných,
že jednali za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, neboť s ohledem na
soudy zjištěné skutkové okolnosti neodvraceli přímo hrozící nebo trvající útok.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
soudy došly k závěru, že obvinění oba poškozené poté, co sami incident
iniciovali, opakovaně úmyslně napadali kopy a údery pěstí do oblasti hlavy a
obličeje a opakovaně tak, až jim způsobili zranění omezující je v obvyklém
způsobu života na dva až tři týdny v případě poškozeného K. E. a na pět až sedm
dnů v případě poškozeného I. A., v čemž správně shledaly naplnění skutkové
podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (proti němuž však obvinění
výslovně žádné výhrady v dovolání neuvedli).
35. O úmyslném zavinění v daných souvislostech není rovněž pochyb, jak
soudy správně v přezkoumávaných rozhodnutích uzavřely neboť je zcela zřejmý
záměr obviněných zranění poškozeným způsobit, a to zcela v souladu s požadavky
stanovenými zákonem v § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění jednali v
úmyslu přímém, když oba poškozené napadli údery pěstmi, kopy a v důsledku
jejich jednání poškozený K. E. utrpěl ve výroku o vině popsaná zranění. Takový
mechanizmus svědčí o záměrném a chtěném jednání směřujícím ke vzniku zranění, k
nimž došlo [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj
2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)],
byť přímý úmysl dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, činily
tak podle zásad logického myšlení, na jehož podkladě usuzovaly na vnitřní vztah
obviněných k záměru poškozeným ublížit na zdraví [srov. například zprávy
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6.
1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn.
8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz
225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2728/12]. Je rovněž třeba zdůraznit, že při zjišťování okolností, které měly
význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly soudy zvláštní význam žádnému
důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech
konkrétních okolností, zejména způsobu, jakým obvinění proti oběma poškozeným
útočili. Tomu, že obvinění zranění poškozených chtěli, svědčí i to, že
poškozeného K. E. bili i poté, co důsledkem vůči němu působícímu násilí upadl
na zem, kdy dalšímu bití zabránil až druhý poškozený I. A., který se však sám
vystavil napadání ze strany obviněných, kteří ho na zemi, když bránil předtím
napadeného poškozeného K. E., stejným způsobem surově tloukli.
36. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal použitou právní
kvalifikaci po všech stránkách správnou, neboť výše uvedené okolnosti hodnocené
v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o naplnění znaků skutkových
podstat přečinů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu
při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech
spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
V. K výhradám proti výroku o trestu
37. Pokud jde o obviněnými namítané výhrady proti uloženému trestu, je
třeba uvést, že těmito argumenty obvinění označený důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nenaplnili, protože výhrady proti druhu a výměře trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno
považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř.
společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
38. Jak se však z obsahu podaného dovolání podává, obvinění neuvedli
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho smyslu rovněž ani
žádné vady nenamítali. Požadovali však snížení trestů pod dolní hranicí zákonné
trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 6 tr. zákoníku, což není žádným z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající
se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. neobsahují, a
nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení
ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat
se zřetelem na § 58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky
pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, a přesto
byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na
citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne
26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo
362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která
je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak
v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
39. Ohledně nepřiměřenosti trestu, kterou vytýkali všichni tři jmenovaní
dovolatelé, je vhodné doplnit, že té se nelze domáhat prostřednictvím žádného z
uvedených dovolacích důvodů, protože žádný z nich není určen k odstranění vad,
jež by plynuly z dostatečného nevypořádání se všemi okolnostmi, které by měly
být posouzeny jako polehčující ve smyslu § 41 písm. g) tr. zákoníku, na který
všichni obvinění poukazovali.
40. Nejvyšší soud, s ohledem na podaná dovolání vztahující se k výroku o
trestu shledal, že dovolatelé uvedený dovolací důvod neuplatnili v souladu s
jeho zákonným vymezením, ale i přes to zmiňuje, že soudy se v potřebné míře
vypořádaly se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestů
(trestního opatření). Konkrétně lze odkázat na strany 15 až 16 rozsudku soudu
prvního stupně a stranu 4 usnesení odvolacího soudu. Způsob posouzení všech
skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody, co do jeho výše i
podmíněným odkladům, soudy správně uvážily a zhodnotily ze všech rozhodných
hledisek ve smyslu § 39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze
dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014,
sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS
na http://nalus.usoud.cz]. Proto nebyl shledán žádný exces při vyměření trestů, když i odvolací soud
zkoumal podmínky rozhodné pro jejich ukládání [srov. přiměřeně nálezy Ústavního
soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11.
6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v
databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že napadená
rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí a námitky obviněných nelze nepovažovat za
uplatněné v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
42. Po uvážení obsahu podaného společného dovolání obviněných Nejvyšší
soud, když neshledal existenci jimi vytýkaných vad ani extrémního nesouladu,
toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu