Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 251/2025-410 ze dne 9. dubna 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 179/2024-377 ze dne 19. listopadu 2024 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 10 T 127/2023-336 ze dne 10. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byla stěžovatelka (společně s obžalovaným J. V., svým druhem) uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byla stěžovatelka se spoluobžalovaným odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že ačkoli si oba byli vědomi tíživé finanční situace své i obchodní korporace A.
(společnost A), v níž byla stěžovatelka zaměstnána, a obžalovaný V. byl jejím jediným jednatelem, a byli si i vědomi neschopnosti dostát závazkům ze smlouvy, zamlčeli tuto skutečnost při jednání o finanční zápůjčce ve výši 200 000 Kč, kterou jim poskytl M. N., ředitel C. (C), za účelem dokončení projektu. Stěžovatelka a spoluobžalovaný V. zapůjčené finanční prostředky použili z větší části na úhradu splátek za pronájem vozidel a na úhradu nájemného za společnost A, částečně je vybrali v hotovosti a použili neznámým způsobem, přičemž zápůjčku nevrátili a způsobili tak Centru škodu 200 000 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jejími námitkami. Okresní soud podle ní založil rozhodnutí na spekulativních a ničím nepodložených závěrech, odvolací soud nepřezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu požadovaném zákonem a judikaturou a uvedené vady nenapravil ani Nejvyšší soud. Má za to, že k její výpovědi nebylo okresním soudem přihlédnuto jen proto, že ji soud a priori vyhodnotil jako účelovou. Tvrdí, že obecné soudy závěr o její vědomosti o špatné finanční situaci společnosti A a o tom, že peněžní prostředky budou použity za jiným účelem, dovodily primárně z výpovědi N., která však nic takového nedokazuje.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že ze své pozice u společnosti A, kde pouze vypomáhala s administrativními pracemi, neměla a ani nemohla mít přehled o její finanční situaci, což podle ní nevyvrátil žádný důkaz. Domnívá se, že obecné soudy přehlížely, že aktivity společnosti A byly vedeny jediným člověkem, tj. spoluobžalovaným V., a ostatním osobám (včetně jí samotné) nebyly zcela přístupné. Argument krajského soudu odkazující na její předchozí působení u společnosti A v postavení jednatelky a prokuristky rozporuje. Poukazuje na to, že tak tomu bylo v době pěti let před inkriminovaným jednáním, navíc v předcovidové době, přičemž u menších společností se finanční situace může rychle a výrazně měnit, což nastalo právě i u společnosti A.
7. Stěžovatelka tvrdí, že nikterak nefigurovala v zápůjčce poskytnuté N. společnosti A. Připomíná, že N. i spoluobžalovaný V. potvrdili, že jejich komunikaci pouze zprostředkovala, z čehož obecné soudy podle ní zcela nepodloženě vyvodily domněnku, že sama měla v úmyslu vylákat peněžní prostředky z poškozeného. Je přesvědčena, že obecné soudy dovodily její úmyslné zavinění spekulativně a bez důkazních podkladů. Krajskému soudu vytýká, že odmítl přezkoumat skutkové závěry okresního soudu, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka uplatňovala shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
11. Podstata téměř všech stěžovatelčiných námitek vychází z jejího nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Nepoukazuje však na žádný konkrétní (natož extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich soudy dovodily. Ústavnímu soudu tak nezbývá než zopakovat to, co v napadených rozhodnutích konstatovaly již obecné soudy. Ty vycházely z toho, že společnost A byla malou obchodní společností semknutou osobními vazbami, jejíž aktivity nemohly být pro osoby v ní činné nijak nepřehledné a nejasné.
Právě dlouholetý poměr stěžovatelky a spoluobžalovaného V., kdy spolu vedli společnou domácnost, její pracovní poměr v uvedené společnosti a skutečnost, že ve společnosti figurovala právě jen stěžovatelka se spoluobžalovaným, představovaly stěžejní důvody, o něž byl opřen závěr obecných soudů o vědomosti stěžovatelky o finančních poměrech společnosti A. Poukazem na dřívější působení stěžovatelky v postavení jednatelky a prokuristky obecné soudy závěr podpořily s tím, že stěžovatelka díky tomuto působení byla obeznámena s ději odehrávajícími se ve firmě, což přispělo k tomu, aby i v inkriminovanou dobu měla dostatečnou představu o její finanční situaci (srov. srov. bod 11 usnesení krajského soudu a bod 30 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Stěžovatelčinu obhajobu založenou na tvrzení, že v souvislosti s jednáním o zápůjčce 200 000 Kč pouze zprostředkovala komunikaci mezi obžalovaným V. a N., podle obecných soudů vyvrátila výpověď právě N. Z ní vyplynulo mj. to, že jej stěžovatelka opakovaně žádala o zápůjčku, přičemž jako důvod uvedla potřebu úhrady nějakého projektu, tedy nikoli uhrazení dluhů společnosti, na což byly zapůjčené peněžní prostředky ve skutečnosti použity (blíže viz body 20 a 21 rozsudku okresního soudu a bod 12 usnesení krajského soudu).
Ze stejné výpovědi (jejíž věrohodnost obecné soudy odůvodnily způsobem, který Ústavní soud nehodlá zpochybňovat - srov. zejména bod 20 rozsudku okresního soudu) dále vyplynulo, že stěžovatelka při své vlastní výpovědi uváděla nepravdivé okolnosti, např. že s N. neřešila účel půjčky nebo že neiniciovala kontakt s N. za účelem zápůjčky (srov. body 4 a 5 rozsudku okresního soudu). V tomto světle se závěr soudů o účelové výpovědi stěžovatelky jeví Ústavnímu soudu jako opodstatněný, resp. nebyl učiněn a priori, jak namítá stěžovatelka.
13. Ústavní soud nepřisvědčuje ani tvrzení stěžovatelky, že krajský soud v rozporu se zákonem a judikaturou nepřezkoumal skutkové závěry okresního soudu, čímž měl porušit zásadu dvojinstančnosti řízení. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je patrné, že se soud řádně zabýval všemi podstatnými skutkovými závěry, na nichž okresní soud založil odsuzující rozsudek, jakož i způsobem, jakým okresní soud k těmto závěrům dospěl.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že námitky stěžovatelky vyhodnotil jako neopodstatněné. Obecné soudy se dostatečně a pozorně zabývaly její obhajobou. Klíčový závěr o úmyslném zavinění stěžovatelky se Ústavnímu soudu nejeví jako spekulativní či důkazně nepodložený, jak tvrdí stěžovatelka. Obecné soudy tedy napadenými rozhodnutími neporušily princip in dubio pro reo, ani se nedopustily jiného pochybení ústavněprávní intenzity.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. července 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu