Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Thomase Bartsche, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 163/2025-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024 č. j. 17 Co 75/2024-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. září 2023 č. j. 37 C 118/2021-103, ve znění usnesení ze dne 9. února 2024 č. j. 37 C 118/2021-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivý proces a náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, německý občan, byl v červenci roku 1989 postřelen československými pohraničníky při pokusu překročit tehdejší státní hranice. V roce 2019 byl stěžovatel v souvislosti s uvedeným soudně rehabilitován. Poté se žalobou u vedlejší účastnice domáhal zaplacení celkem 476 250 Kč jako náhrady újmy na zdraví, tedy bolestného a původně také ztížení společenského uplatnění. Co do částky 448 500 Kč představující náhradu ztížení společenského uplatnění vzal stěžovatel před rozhodnutím ve věci žalobu zpět.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 původně rozsudkem ze dne 9. 5. 2022 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 5 550 Kč jako bolestné, ve zbylé části žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen v odvolacím řízení. Dovolání Nejvyšší soud odmítl. Ústavní soud poté nálezem ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3025/22 rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žaloby zrušil s tím, že v nynější věci je bolestné nepřiměřeně nízké, a to zejména s ohledem na změnu ekonomických ukazatelů rozhodných pro určení výše zadostiučinění podle tehdejších předpisů plynutím času. Je sice pravdou, že uplatnil-li by stěžovatel svůj nárok dříve, mělo by odškodnění větší reálnou hodnotu, avšak bylo třeba rovněž zohlednit, že k uplatnění nároku souvisejícího s odškodněním bezpráví způsobeného totalitní mocí bylo kromě existence pozitivního práva nutno překonat též zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci.
4. Stěžovatel poté opět žalobu rozšířil, což obvodní soud u bolestného připustil. Napadeným rozsudkem posléze nepřipustil rozšíření žaloby na náhradu ztížení společenského uplatnění, žalobě na zaplacení bolestného vyhověl co do 79 950 Kč, ve zbylé části ji zamítl a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud modifikoval základní částku bolestného zvýšením na desetinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem potvrdil k odvolání stěžovatele napadený rozsudek obvodního soudu a odvolání stěžovatele proti výroku o nepřipuštění změny žaloby odmítl.
5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Proti odmítnutí odvolání k přezkumu nepřipuštění změny žaloby měl stěžovatel podat žalobu pro zmatečnost. Výše odškodnění není nepřiměřená a obvodní soud se neodchýlil od nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22 . Ani podle Ústavního soudu nebylo namístě časový odstup od vzniku újmy po její uplatnění zcela pominout. Konečná výše odškodnění vyrovnává nepoměr mezi odškodněním podle tehdejší a nynější právní úpravy.
1. Stěžovatel tvrdí, že jej obecné soudy nesprávně a vzájemně rozporuplně poučily o přípustnosti opravných prostředků proti nepřipuštění změny jeho žaloby, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Původně se domáhal cca 476 tisíc Kč, žalobu vzal zpět, ale nález sp. zn. III. ÚS 3025/22 vnesl do věci jiné světlo, takže na to procesně reagoval (rozšířením žaloby). Dále stěžovatel brojí proti výši bolestného. Není pravdou, že účinky škodní události již dávno odezněly, jak tvrdí obecné soudy. Obecné soudy se zabývaly jen otázkou navýšení kvůli inflaci. Konečně stěžovatel brojí proti tomu, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Předmětem řízení byl jeden nárok za újmu na zdraví podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a výše nároku závisela na úvaze soudu. Co do základu nároku byl stěžovatel úspěšný. Nic by na tom nemělo měnit, že obvodní soud rozdělil požadovanou částku do dvou nároků.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Nesprávné poučení soudu skutečně může vést k porušení práva na přístup k soudu, nezakládá však přípustnost opravného prostředku, který účastník řízení podal v souvislosti s tímto nesprávným poučením. Přístup k soudu se v takové situaci účastníkovi řízení otevírá zrušením rozhodnutí (viz např. bod 17 nálezu ze dne 14. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 279/25 ). V nynější věci však k žádnému kvalifikovanému pochybení nedošlo. Městský soud postup obvodního soudu při nepřipuštění změny žaloby přezkoumal (viz bod 18 napadeného rozsudku). V souvislosti s poučením obvodního soudu zde proto k žádné újmě na procesních právech stěžovatele nemohlo dojít. Jde-li o další opravné prostředky proti rozhodnutí městského soudu, podle § 157 odst. 1 občanského soudního řádu je náležitostí rozsudku poučení, zda je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to mimo jiné žalobu pro zmatečnost. Nebylo proto povinností městského soudu poučovat stěžovatele o přípustnosti žaloby pro zmatečnost.
3. Ústavní soud dodává, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje zákon. Ten jasně stanoví, že povinností soudu není v rozsudku poučovat o přípustnosti žaloby pro zmatečnost. Stejně tak zákon jasně stanoví, že proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání je přípustným opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu) a že dovolání je v takovém případě nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) téhož zákona]. Stěžovatel byl v řízení před soudem po celou dobu zastoupen advokátem. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s poučením městského soudu o přípustnosti opravných prostředků proto nedošlo.
4. Jde-li o výši odškodnění, obecné soudy se adekvátně vypořádaly se závazným právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22
. Ústavní soud tehdy považoval okolnosti, za nichž došlo k poškození zdraví stěžovatele, za mimořádné, čemuž má též odpovídat výše odškodnění. Odškodnění v jednotkách tisíců Kč původně přisouzených stěžovateli Ústavní soud za přiměřené nepovažoval. Zavázal proto obecné soudy k opětovnému posouzení věci a k nalezení spravedlivé výše odškodnění. Obvodní soud v novém řízení částku zvýšil na desetinásobek, a stěžovateli se jako bolestné dostalo celkem 85 500 Kč.
5. Ústavní soud nyní považuje přiznanou částku za přiměřenou. Obvodní soud své úvahy rozumně odůvodnil, zvážil všechny okolnosti, včetně argumentu, že časový odstup nemůže být pro nynější věc výlučně určující. Stěžovateli nelze přisvědčit, že napadená rozhodnutí spočívají na úvaze, že účinky zranění stěžovatele již odezněly. Ústavní soud obvodním soudem zvolené řešení považuje za rozumný kompromis mezi časovým odstupem, s nímž stěžovatel přistoupil k realizaci svých práv, a jeho oprávněným očekáváním, že mu bude přiznáno odškodnění adekvátní mimořádným okolnostem, za nichž mu újma na zdraví vznikla. Výše odškodnění zohledňuje, že pozdější uplatnění práv stěžovateli nelze klást zcela k jeho tíži.
6. Měl-li stěžovatel za to, že mu náleží odškodnění také za trvalé následky jeho zranění, měl možnost takto své žalobní požadavky také formulovat. To ostatně zjevně učinil, protože se původně domáhal daleko vyšší částky také za ztížení společenského uplatnění, avšak svoji žalobu sám vzal zpět. Výsledek řízení je proto též důsledkem stěžovatelem zvolené procesní strategie, za kterou je však také stěžovatel, zastoupený v řízení advokátem, sám zodpovědný. Ústavní soud rovněž přihlíží k tomu, že stěžovatel původně požadoval jako bolestné 27 750 Kč, tedy cca třetinu nakonec přisouzené částky.
7. Do rozhodnutí o nákladech soudního řízení Ústavní soud zasahuje skutečně pouze výjimečně [srov. bod 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. V nynější věci Ústavní soud u rozhodnutí o nákladech řízení žádné extrémní pochybení neshledal. Závěr, že nikomu nepřísluší náhrada nákladů řízení, rámcově odpovídá poměru úspěchu a neúspěchu stěžovatele a vedlejší účastnice. Stěžovatel opomíjí, že původně požadoval částku v řádu statisíců Kč, a nakonec obdržel zhruba pětinu požadované částky. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem, nese-li si každý účastník své náklady v řízení před okresním soudem a krajským soudem, proto není nespravedlivé. Za neústavní nelze považovat s ohledem na závěr, že dovolání není přípustné, ani výrok Nejvyššího soudu, že žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu