Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Švaříčkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Cdo 2008/2024-198, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 54 Co 389/2023-175, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Jaroslava Mazůrka, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, a 2) Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Listiny.
2. V někdejším soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů ("SJM") byla stěžovatelka zastoupena advokátem, vedlejším účastníkem 1). S poskytováním jeho služeb však nebyla spokojena a iniciovala řízení, které je předmětem nynějšího přezkumu Ústavním soudem.
3. U Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatelka žalobou domáhala po svém někdejším advokátovi, žalovaném vedlejším účastníkovi 1), zaplacení části 256 221 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měl vedlejší účastník 1) způsobit v souvislosti s výkonem advokacie při jejím zastupování ve věci SJM v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 26/2017. Stěžovatelka konkrétně uvedla, že poskytla svému tehdejšímu advokátovi veškeré informace a podklady k uplatnění jejích nároků v řízení o vypořádání SJM, avšak ten vlivem vadného právního názoru vnosy z jejího výlučného majetku na společný majetek v zákonné vylučovací lhůtě tří let od zániku majetkového společenství neučinil předmětem vypořádání, pročež jen a pouze proto měla být nakonec stěžovatelka shledána procesně méně úspěšnou a jako taková jí byla rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 4. 2022, č. j. 9 C 26/2017-701, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 27 Co 186/2022-733, uložena povinnost zaplatit bývalému manželovi na náhradě nákladů řízení částku 256 221 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce vyhověl a v rozsudku ze dne 10. 10. 2023, č. j. 30 C 209/2022-125, uložil žalovanému vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 256 221 Kč s příslušenstvím (výrok I). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že je žalovaný vedlejší účastník 1) povinen zaplatit stěžovatelce částku 135 106,70 Kč (výrok II).
5. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Městský soud shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi namítaným pochybením advokáta při výkonu advokacie a tvrzenou škodou stěžovatelky za situace, kdy v době rozhodování soudu ve věci samé bylo možné dle již tehdy platné judikatury učinit právní závěr, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tuto judikatorní okolnost obvodní soud jako soud nalézací nezohlednil. Za této situace by totiž za příčinu vzniku žalované škody bylo na místě považovat jinou skutečnost, než stěžovatelkou označené pochybení vedlejšího účastníka 1). Městský soud na podporu tohoto závěru odkázal na vývoj již tehdy platné judikatury v době rozhodování o vypořádání SJM a citovaná rozhodnutí uvedl do skutkového kontextu [nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481), nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260), nález sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 (N 122/100 SbNU 344); dále zejména nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 (N 208/103 SbNU 142), nález sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021 (N 191/109 SbNU 54), nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022 (N 45/111 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 (N 208/103 SbNU 142), a konečně stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 (302/2023 Sb.)]. Jinými slovy, dle uvedené judikatury měly obecné soudy v době jejich rozhodování (dne 5. 4. 2022 v době rozhodnutí nalézacího soudu a dne 25. 8. 2022 v době rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání SJM) řádně aplikovat nálezovou judikaturu závaznou pro soudy dle čl. 89 odst. 2 Ústavy tak, že si každý z účastníků má nést své vlastní náklady. S ohledem na absenci obligatorní příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie vedlejšího účastníka 1) a vzniklou škodou dospěl městský soud k závěru o nedůvodnosti žaloby.
6. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozhodnutím odmítl. Městský soud správně shledal absenci příčinného vztahu mezi pochybením vedlejšího účastníka 1), který nepodal v řízení o vypořádání SJM návrh na vypořádání vnosů stěžovatelky, a uplatněnou škodou, představovanou náklady řízení, k jejichž částečné úhradě soud stěžovatelku zavázal. Tento závěr plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jsou napadená rozhodnutí založena na extrémním formalismu, neboť základem pro rozhodování o nákladech řízení v případě vypořádání SJM je podle odvolacího a dovolacího soudu toliko podstata sporu a skutkové okolnosti nehrají žádnou roli. Systémová vada rozhodování brání individuálnímu posouzení věci a aplikaci případné výjimky oproti obecně danému principu rozhodování o nákladech řízení v případě sporu o vypořádání SJM. Stěžovatelka namítá, že se v jejím případě jednalo v souladu s dnes již konstantní judikaturou o výjimku z principu nepřiznání náhrady nákladů řízení. Ustálená judikatura nevyloučila princip úspěchu ve věci, ale jen z tohoto principu učinila výjimku pro specifické případy vypořádání SJM a vypořádání spoluvlastnictví.
8. Stěžovatelka rovněž namítá protiústavnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, k níž byla zavázána ve vztahu k vedlejším účastníkům 1) a 2). Vedlejší účastník 1) je advokát, je tedy schopen si ve věcech tvrzené škody způsobené jeho advokátní činností bránit svá práva sám. Při aplikaci výkladového pravidla a maiori ad minus by stejné mělo platit pro náklady řízení vedlejšího účastníka 2), pojišťovny poskytující České advokátní komoře rámcovou smlouvu o pojištění advokátů z výkonu jejich činnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, má povahu lex specialis a je koncipována jako odpovědnost objektivní, tedy bez zřetele na zavinění. Je založena na kumulativním splnění předpokladů, jimiž jsou (i) pochybení při výkonu advokacie, a (ii) příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Pro posuzovanou věc je klíčové, že byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než pochybení při výkonu advokacie, odpovědnost za škodu nenastává.
12. Právě to je případ i nyní posuzované věci, v níž odvolací soud (na rozdíl od soudu nalézacího) správně upozornil na to, že dle tehdy platné judikatury měla být náhrada nákladů řízení rozsouzena jinak. Skutečnost, že se tak nestalo, není bez dalšího pochybením advokáta. Městský soud, jakož i soud Nejvyšší, rekapitulovanými pasážemi soudobé judikatury (viz bod 5 tohoto usnesení, body 15 až 17 napadeného rozsudku městského soudu, a bod 4 usnesení Nejvyššího soudu), implicitně naznačují, že šlo o pochybení samotného soudu rozhodujícího o vypořádání SJM (resp. nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy). Podstatou napadených rozhodnutí je odlišný právní názor na přerušení příčinné souvislosti, resp. nesplnění obligatorního požadavku vztahu příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody, než zaujímá stěžovatelka. Tato skutečnost však (bez dalšího) opodstatněnost stížnostní argumentace nezakládá.
13. Ústavní soud považuje závěry vyslovené v napadených rozhodnutích za racionální a věcně správné. Podstatné je, že advokát za namítanou škodu neodpovídá. V případě odpovědnosti advokáta za škodu vzniklou klientovi při výkonu advokacie je totiž třeba vždy jako předběžnou otázku vyřešit, zda by advokát při řádném postupu dovedl klienta k úspěchu (a klient by nemusel uspokojit protistranu či by obdržel požadované plnění). Převedeno na posuzovaný případ, městský soud se správně zabýval tím, zda nebylo-li by tvrzeného pochybení vedlejšího účastníka 1), spočívajícího v nenavržení vnosu stěžovatelky k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě, nebyla by stěžovatelka konečným rozhodnutím ve věci samé zavázána k náhradě nákladů řízení vynaložených druhou procesní stranou (bývalým manželem).
Podle napadených rozhodnutí stěžovatelka dle soudobé judikatury neměla být k náhradě nákladů řízení zavázána a došlo k přerušení příčinné souvislosti. Příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost, než pochybení vedlejšího účastníka 1) při výkonu advokacie. Ústavní soud současně nezjistil pochybení při stanovení náhrady nákladů řízení městským soudem, za zohlednění omezeného ústavněprávního přezkumu, který plyne z jeho ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23 , bod 16).
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky ani s ohledem na ostatní argumentaci v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu