Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2056/10
, takto:
Soudce Stanislav Balík je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2056/10
.
Odůvodnění:
„Od doručení ústavní stížnosti jsem do počátku ledna 2012 nebyl podjatý, stěžovatele osobně neznám. […] Počátkem ledna 2012 jsem byl, aniž bych k tomu mohl jakýmkoliv způsobem zabránit, informován svým bývalým klientem o tom, že je mu známo, že o stěžovatelově ústavní stížnosti je vedeno řízení před Ústavním soudem a že stěžovatel se rovněž domáhá obnovy řízení, přičemž je patrné, že tak mohlo být učiněno proto, aby mi bylo dáno najevo, že bývalému klientovi jde o pro stěžovatele pozitivní výsledek řízení před Ústavním soudem. Nezjišťoval jsem, zda můj bývalý klient jednal o své újmě či s vědomím stěžovatele. […] S ohledem na uvedenou skutečnost se cítím být ve věci podjatý a dovozuji, že moje jakákoliv další účast při rozhodování o této věci by nepochybně mohla vzbudit pochybnosti o mé nepodjatosti.“
Z uvedeného důvodu předložil soudce zpravodaj Stanislav Balík podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu a v souladu s § 36 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) věc k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.
Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu jsou podmínky citovaného ustanovení splněny ohledně osoby soudce zpravodaje Stanislava Balíka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci přednostně mimo pořadí. V této souvislosti je třeba vyjít z maximy rovnosti účastníků řízení a ze speciální povahy řízení o ústavní stížnosti (zcela odlišné od řádných opravných prostředků v řízení před obecnými soudy), což nezbytně vede k restriktivnímu výkladu ustanovení § 39 a § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Uvedená ustanovení lze aplikovat zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 258/03 , N 66/33 SbNU 155). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Návrhy byly odůvodněny pouhým opisem zákonných ustanovení, doplněným uvedením obvyklých a předvídatelných důsledků napadených rozhodnutí, nijak se nevymykajícím obdobným případům řešeným Ústavním soudem. Délka řízení před Ústavním soudem přitom byla samotným stěžovatelem prodloužena tím, že souběžně s ústavní stížností podal návrh na povolení obnovy řízení. Proto byly tyto návrhy pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty.
12. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
13. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 , N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02 , N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
14. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že argumentaci, resp. námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatňoval již v řízení před obecnými soudy. To je patrno z narativních částí napadených rozhodnutí a v neposlední řádě i z narace stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele, o které bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 59/2010 ze dne 7. října 2010, jak bylo vyloženo výše. Zejména z posledně uvedeného a z narace odvolání stěžovatele totiž vyplývá naprostá shoda argumentace stěžovatele s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti. Nelze ovšem souhlasit s tím, že by obecné soudy na uplatněné námitky vůbec nereagovaly, jak tvrdí stěžovatel.
15. Jde-li o rekognici in natura ze strany poškozeného H., tak již soud prvního stupně bral v úvahu, že posuzovaná loupež a loupež v téže prodejně, k níž došlo v roce 1999, byly policejními orgány vyšetřovány souběžně. Soudy prvního i druhého stupně na základě poznatků ze spisového materiálu jednak vyloučily, že by při vyšetřování dřívější loupeže byla prováděna jakákoliv rekognice s tímto poškozeným pro absenci jakéhokoliv záznamu o takové skutečnosti. Soud prvního stupně pak podrobně rozebral, že v této věci došlo nejprve k tzv. fotorekognici dne 4. října 2000 (tj. den po loupeži) a k řádné rekognici in natura dne 20. listopadu 2000, přičemž při obou stěžovatele jako pachatele označil, a poté se se stěžovatelem fyzicky poprvé setkal až 19. března 2002 při hlavním líčení ohledně loupeže z roku 1999. Tehdy poškozený výslovně uvedl, že jako pachatele tehdy projednávané loupeže stěžovatele nepoznává, ale že jej poznává jako pachatele loupeže z roku 2000. Soudy obou stupňů pak dospěly k závěru, že by bylo i nelogické, aby byla prováděna rekognice v případě dřívější loupeže, protože tehdy byli pachatelé maskováni kuklami.
16. Poté se obecné soudy zabývaly povahou tvrzení svědka H. ohledně skutečností, na základě kterých rozpoznává stěžovatele jako jednoho z pachatelů. Přitom se vypořádaly i s námitkou stěžovatele, který poukazoval na to, že svědek při odpovědi na otázku obhájce stěžovatele za pachatele označil osobu cca o 20 až 25 cm vyšší. Rozhodně nelze považovat za ústavněprávně významné, jestliže se obecné soudy nevypořádaly s tou částí odpovědi svědka na otázky obhájce stěžovatele v téže situaci, kdy svědek připustil konání rekognice v řízení o dřívější loupeži. Z protokolu předloženého stěžovatelem totiž vyplývá, že svědek tehdy výslovně vypověděl: „V prvém případě přepadení v roce 1999 se snad rekognice prováděla. Na její průběh si však nepamatuji. Tehdy jsem obžalovaného neoznačil.“ Z toho je zřejmé, že si svědek vůbec nebyl jist, ZDA vůbec v prve uvedeném řízení rekognice probíhala a byl si jist jen tím, že tehdy stěžovatele jako pachatele neoznačil. Dost dobře se tedy mohlo v jeho subjektivním pojetí jednat právě o situaci hlavního líčení konaného dne 19. března 2002, na které poukazoval soud prvního stupně. Tento subjektivní prvek svědka stěžovatel do své argumentace přitom nezapracoval, i když jinak rekognici označil ze strany svědka za subjektivní. V posledně uvedeném lze co do podstaty a logiky věci se stěžovatelem jistě souhlasit – názor svědka je nepochybně vždy subjektivní. Ovšem obecné soudy jasně a přesvědčivě vyložily, proč jej považují za věrohodný a správný. Je to naopak stěžovatel, kdo se k argumentaci obecných soudů v tomto směru vůbec nijak nevymezuje.
17. K důkazu pachovou stopou se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ,N 28/10 SbNU 179; stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, 439/2010 Sb.; aj.). Opakovaně se nepřihlásil k tomu, že by se jednalo o vyšetřovací úkon s nutnou účastí obhajoby při jeho tvorbě (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království č. 44787/98 ze dne 25. září 2001; aj.), jak za to stěžovatel pléduje. Již v řízení před soudem prvního stupně byla brána vážně stěžovatelova námitka, že mu v tomto řízení ohledně zajištěných pachových stop nebyl odebrán srovnávací vzorek. Proto soud prvního stupně výslovně konstatoval, že stěžovateli byl tento vzorek odebrán v cele předběžného zadržení dne 21. listopadu 2000, o čemž byl v souladu se zákonem pořízen úřední záznam, který byl proveden jako důkaz. K další související námitce, totiž že existence pachových stop na notebooku vylučuje znění skutkově věty, se pak vyjádřil odvolací soud. Výslovně uvedl, že neexistuje jiné vysvětlení, jak se pachový otisk na všechny věci dostal a poukázal i na výpověď svědkyně S., že viděla z prodejny vyběhnout dva muže, kteří společně nesli tmavou tašku. Odvolací soud uzavřel, že při manipulaci s taškou se stěžovatel mohl dotknout i zde uložených notebooků, kterých se mohl dotknout i ještě před útěkem z místa činu. Průběhu pachové zkoušky pak nebyl stěžovatel přítomen ani skrze svoji obhájkyni, což lze považovat za srovnatelné situaci, kdy obviněný není přítomen vlastnímu zpracování jakéhokoliv odborného posudku a má toliko oprávnění zpochybňovat jeho východiska a závěry, či erudici zpracovatele. Ze shora vyloženého je patrno, že právu na obhajobu stěžovatele bylo tudíž učiněno zadost. Stěžovatel se ovšem podobně jako v předchozím bodě k argumentaci obecných soudů nijak nevymezuje.
18. Pokud jde o námitku, že svědek P. stěžovatele při rekognici neoznačil, tak v tom daly stěžovateli za pravdu již obecné soudy prvního a druhého stupně. Jak stěžovatel správně předpokládá již v ústavní stížnosti, soud prvního stupně patrně omylem v určité části odůvodnění (s. 8) uvedl, že je rovněž usvědčován i výsledkem rekognice provedené tímto svědkem. Na jiném místě (s. 5) přitom tentýž soud uvádí, že byl vedle H. usvědčen i při rekognici prováděné se svědkem Š., zatímco svědci R. a P. stěžovatele jako pachatele nepoznali. Tento zdánlivý rozpor je pak najisto vyřešen rozsudkem odvolacího soudu, který jako dalšího svědka, který při rekognici stěžovatele jako pachatele poznal, označuje výhradně svědka Š. Ani k tomuto se ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevymezuje. Konečně otázku čepice, kterou jeden z pachatelů v určité fázi útěku měl mít na sobě a v další již nikoliv, přiléhavě zodpověděl Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona, byť jeho rozhodnutí není předmětem přezkumu Ústavním soudem. Konkrétně uvedl, že jde o námitku svým charakterem natolik podružnou, že je zbytečné rozvádět jakékoliv úvahy nad rámec toho, co k této skutečnosti vypověděli jednotliví svědci.
19. Lze uzavřít, že námitky stěžovatele jsou pouhým opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy ústavně souladným vypořádaly. Argumentace stěžovatele je tak na úrovni pouhé polemiky, která sama o sobě zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
20. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2012
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu