Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 1 To 1/2025-147 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2025 č. j. Nt 213/2024-117, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 1. 2023 sp. zn. 41 T 12/2021 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále je "vrchní soud") ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 12 To 33/2023 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že s úmyslem se obohatit přesvědčil poškozeného J. C. (dále jen "poškozený"), že je schopen mu zprostředkovat úvěrový produkt ve výši 700 000 000 Kč, a to s tvrzením, že tento úvěrový produkt bude bankou poskytnut pouze v případě předchozího uhrazení částky 5 000 000 Kč, což nebyla pravda. Po jejím složení poškozeným většinu z ní použil k osobním účelům, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5 000 000 Kč. Následně sdělil poškozenému, že pro poskytnutí úvěru je třeba složit další zálohu ve výši 7 500 000 Kč, s čímž poškozený z počátku souhlasil, tuto částku však již stěžovateli pro své podezření nepředal. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 5 000 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2024 č. j. 4 Tdo 659/2024-1092 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2025
sp. zn. III. ÚS 153/25
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Dne 26. 11. 2024 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení s poukazem na to, že bylo zahájeno trestní stíhání M. V. pro totožný skutek. Stěžovatel zdůraznil, že ve své výpovědi v trestním řízení proti M. V. poškozený označil M. V. za iniciátora a de facto pachatele podvodného jednání, a naopak jeho roli popsal toliko jako okrajovou. Podle jeho přesvědčení jde o zásadní změnu výpovědi poškozeného, která vylučuje jeho trestní odpovědnost. Rovněž napadl nesprávnost výroku o náhradě škody.
5. Městský soud v záhlaví označeným usnesením podle § 278 odst. 1 trestního řádu povolil obnovu řízení ve prospěch stěžovatele toliko ve výroku o náhradě škody. Podle § 284 odst. 3 trestního řádu výrok o náhradě škody zrušil a podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozeného s celým jeho uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Stížnost stěžovatele proti části usnesení městského soudu, ve které nebyla povolena obnova řízení ve vztahu k rozhodnutí o jeho vině, vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že v původním trestním řízení byla opomíjena osoba M. V., a to navzdory tomu, že v rámci své obhajoby upozorňoval na to, že M. V. byl iniciátorem a jediným pachatelem daného podvodného jednání vůči poškozenému. Znovu zdůrazňuje, že v jiné trestní věci (tj. v řízení vedeném příslušným policejním orgánem proti M. V. pod č. j. KRPA-230635-35/TČ-2023-000072) poškozený J. C. označil M. V. za iniciátora a de facto pachatele podvodného jednání, a naopak jeho roli popsal toliko jako okrajovou. K tomu doslovně cituje některé pasáže protokolu o výslechu poškozeného ve zmíněné věci i části výpovědi učiněné u veřejného zasedání městského soudu v nyní posuzované věci a uvádí, že poškozený při své výpovědi několikrát zdůraznil, že ohledně provize i detailů smluvní dokumentace jednal výlučně s M. V. Ani jednou nezmínil jeho jméno v souvislosti s tím, že by poškozeného žádal o zaplacení jakékoli částky či že by poškozenému tvrdil, že je v jeho možnostech a schopnostech zajistit úvěrové financování. Poškozený tak podle mínění stěžovatele změnil svou dřívější výpověď zásadním způsobem tak, že za faktického pachatele daného trestného činu označil M. V. Podle stěžovatele jde o existenci nové skutečnosti (důkazu), k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem rozhodujících soudů, že nová výpověď poškozeného nemá potenciál odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Je přesvědčen, že soudy neprovedly hodnocení způsobilosti důkazu v podobě změněné výpovědi poškozeného zvrátit původní rozhodnutí a omezily se pouze na nekonkrétní spekulace o slábnutí lidské paměti.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
10. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ustáleně je uvedené ustanovení interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů a druhou podmínkou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že městský soud i vrchní soud přisvědčily stěžovateli v tom, že poškozený při své výpovědi u veřejného zasedání v řízení o obnově (protokol o výslechu svědka opatřený v jiném trestním řízení je v předmětném řízení nepoužitelný a soudy z něj nemohly vycházet) nevypovídal ohledně rolí stěžovatele a M. V. zcela totožně jako ve svých dřívějších výpovědích. Zdůraznily, že při původní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 6. 12. 2022 poškozený jasně uvedl, že s požadavkem na vyplacení další zálohy přišel stěžovatel, některé detaily pak mohl domlouvat V., Č. uvedl, že potřebuje další zálohu, nebo že ten úvěr nedopadne. Oproti tomu u veřejného zasedání o návrhu na obnovu řízení konaného dne 14. 2. 2025 konstatoval, že o úvěrech jednal především s M. V.
12. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že při původní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 6. 12. 2022 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 905 a násl. spisu městského soudu) poškozený konstatoval, že za ním přišli stěžovatel a M. V., že si již nevybavuje, jestli to byl jeden nebo druhý, s požadavkem na vyplacení další zálohy. K dotazu soudu, který z těch dvou za ním přišel, sdělil, že si již nepamatuje, ale že pánové to věděli určitě oba a že s daným požadavkem přišel určitě stěžovatel, některé detaily pak mohl domlouvat V. (viz č. l. 914 spisu městského soudu). K dotazu obhájce, kdo přišel s požadavkem na dalších sedm a půl milionu, uvedl, že to byl stěžovatel a že není dán žádný důvod, proč by to měl chtít M. V., že M. V. mohl s tím požadavkem přijít, ale určitě to nebyl ten, kdo vymyslel sedm a půl milionu, dále že již není schopen říct, jestli byl stěžovatel první, kdo mu daný požadavek sdělil, ale že mu stěžovatel určitě z očí do očí řekl, že chce sedm a půl milionu a že uvedený požadavek logicky musel přijít od stěžovatele (viz č. l. 931 spisu městského soudu).
13. Z výpovědi poškozeného u veřejného zasedání v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení konaného dne 14. 2. 2025 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 102 a násl. spisu městského soudu vedeného pod sp. zn. Nt 213/2024) se pak podává, že o další části zálohy ve výši 7 500 000 Kč uvedl, že předpokládá, že o ni požádal V. neboť s ním se denně setkával. Nevybavuje si, že by přímo se stěžovatelem řešil cokoli v souvislosti s uvedenou částkou, ale předpokládá, že V. se stěžovatelem spolu o požadavku na vyplacení další části zálohy 7 500 000 Kč komunikovali. Přesně si to již nepamatuje (viz č. l. 104 spisu městského soudu vedeného pod sp. zn. Nt 213/2024).
14. K odstranění rozporů byla podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čtena část dřívější výpovědi poškozeného z hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2022. K dotazu soudu pak poškozený vysvětlil, že jeho výpovědi se navzájem nevylučují, že nejprve přišel pan V., nastavil ten obchod, a pak ty peníze po něm chtěli oba, tedy i stěžovatel, a že nemůže vyloučit, že ten požadavek zopakovali pánové oba. Výslovně také uvedl: "Dneska je o několik let víc než v tom roce 2022, kdy jsem tu výpověď u soudu měl. Čím je to delší doba, tak ta paměť slouží hůř. Já si to nevybavuji. Jen uvažuji logicky, jak to mohlo být nebo mělo být podle toho, jak jsem se choval..." (viz č. l. 106, 107 spisu městského soudu vedeného pod sp. zn. Nt 213/2024).
15. Ústavní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že přiklonily-li se na základě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu rozhodující soudy, které v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti provedly výslechy stěžovatele a svědka (poškozeného) J. C., za popsaných okolností k původní výpovědi poškozeného učiněné u hlavního líčení, která byla časově výrazně bližší popisované události a byla podporována dalšími v řízení provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědkyň L. C. a T.), přičemž změny ve výpovědi vyhodnotily jako důsledek toho, že od předmětného jednání uplynulo již osm let, kdy sám poškozený při výsleších připustil, že si ne všechno bude pamatovat přesně, resp. že si některé konkrétní detaily již nevybavuje, nespatřuje Ústavní soud v takovém jejich postupu žádné znaky protiústavního pochybení, neboť jde o postup učiněný v souladu se zmíněnými zásadami trestního řízení a navíc logický a náležitě odůvodněný, a proto mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší do takového hodnocení důkazů zasahovat. V dané souvislosti nelze přehlížet, jak správně zdůraznil vrchní soud, že poškozený svou předchozí výpověď neodvolal, neřekl, že by si tehdy vymýšlel či vypovídal nepravdivě, naopak připustil, že nepřesná je nová výpověď, a to právě s ohledem na časový odstup. Je tak zřejmé, že změna jeho výpovědi za popsané situace, byť jako důkaz dříve neznámý ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu (v rámci něhož byly uváděny i nové skutečnosti), nemá potenciál zvrátit původní rozhodnutí o vině a trestu ve smyslu shora uvedené druhé podmínky, a to možnosti "odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".
16. Městský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích řádně a dostatečně odůvodnily, proč stěžovatelem uvedené tvrzení není způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení v jeho věci o výroku o vině a trestu (viz sub 4 až 6 shora), a proto, namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly hodnocení způsobilosti důkazu v podobě změněné výpovědi poškozeného zvrátit původní rozhodnutí a omezily se pouze na nekonkrétní spekulace o slábnutí lidské paměti, neodpovídá to provedenému dokazování ve veřejném zasedání v řízení o obnově řízení ani odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1 shora), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu