4 Tdo 659/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného T. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 12 To 33/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 12/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. 41 T 12/2021, byl obviněný T. Č. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„v úmyslu se neoprávněně obohatit nejpozději v průběhu měsíce června roku 2017 přesvědčil poškozeného J. C., a to jak osobně, tak i prostřednictvím další osoby, která využila důvěry poškozeného J. C., a která obžalovaného s poškozeným seznámila s tím, že je obžalovaný schopen na základě svých kontaktů a předchozích úspěšně zajištěných úvěrů poškozenému zprostředkovat úvěrový produkt ve výši 700.000.000 Kč za účelem výstavby rodinných domů v obci XY pro jednu z dceřiných společností firmy XY., v níž byl J.

C. předsedou představenstva, a to buď u slovenské pobočky banky J&T Banka, a.s., nebo u slovenské pobočky banky ING Bank N.V., přičemž obžalovaný tvrdil, že tento úvěrový produkt bude bankou poskytnut pouze v případě předchozího uhrazení částky 5.000.000 Kč, v čemž poškozeného utvrzovala i výše uvedená další osoba, a s čímž J. C. zejména s ohledem na důvěru v tuto další osobu souhlasil, následně dne 21. 6. 2017 sepsal Mgr. Martin Voldřich, advokát, na pokyn této další osoby, která jednala ve shodě s obžalovaným, jako schovatel svěřeneckou smlouvu s pošk.

J. C. jako složitelem a M. V. jako oprávněným, a to na základě předchozí dohody mezi poškozeným C., obžalovaným Č. a M. V., tato smlouva byla podepsána následujícího dne a jejím předmětem byla advokátní úschova částky 5.000.000 Kč vyplývající ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 6. 2017 uzavřené v Praze mezi pošk. J. C. jako zapůjčitelem a M. V. jako vydlužitelem, dne 28. 6. 2017 byla připsána na účet advokátní úschovy Mgr. Martina Voldřicha č. XY předmětná částka 5.000.000 Kč uhrazená poškozeným C.

v třech platbách ve výši 2.500.000 Kč, 740.000 Kč a 1.760.000 Kč z běžných účtů J. C. č. XY a č. XY, dne 28. 6. 2017 pak nechal obžalovaný za společnost XY, tehdy se sídlem Praha 4,, Na Formance 494/4, na pobočce České pošty Praha 1 ověřit smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi M. V. a spol. XY jejímž jednatelem byl obžalovaný, a kterou se zapůjčitel M. V. zavázal poskytnout částku ve výši 5.000.000 Kč do 10 dnů od podpisu smlouvy vydlužiteli - společnosti XY, zastoupené obž. T. Č. s tím, že částka bude sloužit jako investice na budoucí obchodní záměry, vydlužitel se zároveň zavázal tuto částku vrátit do jednoho roku od převzetí peněžních prostředků, které byly dne 29.

6. 2017 připsány z bankovního účtu advokátní úschovy Mgr. Martina Voldřicha č. XY na účet č. XY náležející společnosti XY, k němuž měl obžalovaný T. Č. dispoziční oprávnění, přičemž i tato smlouva byla uzavřena na základě předchozí dohody poškozeného, obžalovaného a M. V., který jednal ve shodě s obžalovaným, a který poškozeného utvrzoval v tom, že obžalovaný disponuje potřebnými kontakty k získání požadovaného úvěru, přičemž jak obžalovaný, tak i M. V. poškozenému shodně tvrdili, že obdobné úvěry již obžalovaný v minulosti úspěšně zprostředkoval; z uvedeného účtu následně obž.

Č. vybral zaslané finanční prostředky, vyjma částky 400 000 Kč, v hotovosti, přičemž od počátku věděl, že nemá žádné potřebné kontakty ani možnosti úvěr poptávaný poškozeným získat, a že poškozeným poskytnuté peněžní prostředky neužije ke sjednání požadovaného úvěru ve prospěch pošk. J.

C., ale že je použije ke svým osobním účelům, a poškozenému je nevrátí, přičemž jejich část pravděpodobně předal další osobě, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5.000.000 Kč; následně v průběhu podzimu roku 2017 sdělil obžalovaný pošk. J. C., a to opět za součinnosti další osoby, která poškozeného v důvěře v obžalovaného utvrzovala a podílela se na jednání mezi poškozeným a obžalovaným, že k poskytnutí požadovaného úvěru ve výši 700.000.000 Kč žádá slovenská banka další zálohu ve výši 7.500.000 Kč, resp. že bez poskytnutí této další částky nebude úvěr zajištěn, s poskytnutím této další částky pošk. J. C. zpočátku souhlasil a prostřednictvím M.

V. činil kroky k jejímu vyplacení jako v předchozím případě, přičemž dne 28. 11. 2017 advokát Mgr. Martin Voldřich sepsal jako schovatel svěřeneckou smlouvu s J. C. jako složitelem a M. V. jako oprávněným, kdy předmětem této smlouvy byla advokátní úschova částky 7.500.000 Kč, kterou poskytne J. C. M. V. do 5 dnů od podpisu smluvních stran, dne 9. 2. 2018 podepsali J. C. jako úvěrující a M. V. jako úvěrovaný smlouvu o úvěru, kterou se J. C. zavázal poskytnout M.

V. úvěr ve výši 7.500.000 Kč se splatností do 31. 3. 2018 s tím, že tato částka bude zaslána na bankovní účet advokátní úschovy Mgr. Martina Voldřicha, a posléze prostřednictvím M. V. bude poskytnuta obž. Č. za účelem sjednání úvěru, přičemž takto jednali opět za předchozí dohody mezi obžalovaným, poškozeným a M. V., avšak následně pojal pošk. J. C. podezření, že obžalovaný a tato další osoba z něj chtějí peněžní prostředky vylákat pod podvodnou záminkou, proto částku ve výši 7.500.000 Kč do advokátní úschovy nezaslal a obž.

T. Č. prostřednictvím M. V. peníze neposkytnul, přičemž obžalovaný, stejně tak jako shora uvedená další osoba, od počátku věděli, že obžalovaný nemá žádnou možnost sjednat poškozenému jím požadovaný úvěr a ani v minulosti žádné obdobné úvěry nikomu nesjednal, a že finanční prostředky zaslané poškozeným použije částečně, a to ve výši nejméně 400 000 Kč, pro svou potřebu, a částečně dalším nezjištěným způsobem, celkem tak měla být poškozenému způsobena škoda ve výši 12.500.000 Kč, z čehož částka 5.000.000 Kč byla poškozeným fakticky vyplacena“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný T. Č. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. C., škodu ve výši 400.000 Kč.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. 41 T 12/2021, podal obviněný T. Č., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozený J. C. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 12 To 33/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. na podkladě výroku o vině z napadeného rozsudku, který zůstal nezměněn, znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. r. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému J. C., majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného J. C., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. Č. zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozeného J. C. zamítnuto.

5. Proti rozsudku Vrchního soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 12 To 33/2023, podal obviněný T. Č. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů dospěly v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností k nesprávnému závěru, že se měl dopustit pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu ohledně částky 7.500.000 Kč a nesprávně právně posoudily subjektivní stránku ve vztahu k domnělému pokusu, což má významný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. Obviněný důrazně popírá, že by se ve vztahu k poškozenému C., M.

V. či jakékoliv další osobě dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. Celé trestní řízení považuje za účelové, kdy orgány činné v trestním řízení zcela vědomě přehlížely protiprávní jednání M. V. a namísto něj učinily trestně odpovědným obviněného. Dodává, že se soudy nižších stupňů nezabývaly rolí M. V. v projednávaném jednání, když je zde důvodné podezření, že právě on byl klíčovou osobou, která iniciovala, zosnovala proběhnuvší transakce a uváděla poškozeného C. v omyl. Soudy nižších stupňů ovšem nevyčkaly rozhodnutí v trestní věci M. V., což má vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněného.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí, že v projednávané věci fakticky neexistuje jediný důkaz objektivní povahy, který by jej usvědčoval ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu. Oba soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily primárně na výpovědích ve věci zainteresovaných osob. K výpovědím M. V. obviněný shrnuje, že tento „svědek“ vypovídal lživě, s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti, a proto k nim nelze při rozhodování o vině vůbec přihlížet.

Soudy nižších stupňů se v rozporu se zásadou in dubio pro reo dále bez dalšího přiklonily ke zjevně nevěrohodné výpovědi poškozeného C. navzdory jeho motivaci vymoci svou pohledávku v trestním řízení a současně nezohlednily jeho osobní a majetkové poměry, jakož i jeho trestní minulost. Soudy výpověď poškozeného J. C. vyhodnotily jako stěžejní. Uvádí zejména, že zcela nevěrohodná je výpověď poškozeného ve vztahu k částce ve výši 7.500.000 Kč, představující další „zálohu“ za sjednání úvěru, kterou však poškozený C.

nezaplatil. Pro trestní odpovědnost obviněného je zcela zásadní skutkové zjištění, zda požadavek na zaplacení této částky vzešel ze strany obviněného či nikoliv. Lze tedy uzavřít, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nedostály zákonným požadavkům na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a to zejména ve vztahu k domnělému pokusu obviněného zvlášť závažného zločinu podvodu ohledně částky 7.500.000 Kč. V tomto případě, když jediným usvědčujícím důkazem byla nevěrohodná výpověď zcela nevěrohodného poškozeného C., měly soudy respektovat princip presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, tedy učinit takové skutkové zjištění, které nejméně zatěžuje obviněného.

Vzhledem k tomu, že tak soudy neučinily, bylo porušeno též základní právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o další výpovědi svědkyň L. C. a M. T., ani tyto nelze považovat za věrohodné. V případě svědkyně C. je nutno mít na zřeteli, že se jedná o manželku poškozeného C., je tedy motivována vypovídat shodně s ním. V případě svědkyně T. je pak její věrohodnost významně snížena jejím poměrem k osobě M. V., se kterým byla dle svých slov v partnerském vztahu a jehož i nadále považuje za svého dobrého známého.

Zcela logicky tak má zájem na tom, aby M. V. nebyl shledán trestně odpovědným. Obviněný v této části uzavírá, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a následně též soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, zejména subjektivní stránky tvrzeného zvlášť závažného zločinu podvodu a rozsahu způsobené či zamýšlené škody, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v mnoha ohledech ani oporu v provedeném dokazování nemají. Podle obviněného je tak v této věci dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že podle soudu prvního stupně se měl projednávaného trestného činu dopustit v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr ovšem nemá oporu v provedeném dokazování, když především soudy bagatelizovaly roli M. V. v celé transakci. Byl to M. V., kdo nejprve inicioval jednání mezi poškozeným C. a obviněným a následně zprostředkovával komunikaci mezi nimi. Byl to také M. V. (ve spolupráci se svědkyní T.), kdo vymyslel komplikovanou povahu celé transakce. A nakonec byl to M. V., kdo vznášel požadavky na složení „zálohy“, „provize“ či jinak označené peněžní částky. Vzhledem ke stěžejní roli M. V. tak rozhodně nelze dovozovat přímý úmysl v případě obviněného. Jeho účast v celé záležitosti začíná a končí tehdy, kdy souhlasil s tím, že peněžní prostředky ve výši 5.000.000 Kč budou z úschovního účtu poukázány na bankovní účet společnosti XY, obdrženou částku v hotovosti vybral, ponechal si 400.000 Kč jakožto V. splátku dřívější zápůjčky a zbylou část předal M. V. Obviněný nikdy neujišťoval poškozeného C. o tom, že má v jakékoliv bance kontakty, které by mohly dopomoci poškozenému k získání úvěrového produktu. Obviněný nebyl účastníkem žádné dohody mezi V. a C., jeho podpis nelze nalézt ani na smlouvě o úschově finančních prostředků. Znalost veškerých parametrů transakce ze strany obviněného byla soudy dovozena výlučně na základě výpovědí krajně nevěrohodných svědků C. a V. Dodává, že i kdyby snad bylo možno dovodit zavinění ve vztahu k částce 5.000.000 Kč, pak toto zcela absentuje ve vztahu k částce 7.500.000 Kč, když, jak výše uvedeno, neexistuje s výjimkou nevěrohodné výpovědi poškozeného C. jakýkoliv důkaz, který by podvodnému úmyslu obviněného nasvědčoval. Proti M. V. je vedeno trestní řízení pro shora popsanou trestnou činnost a bylo by vhodné počkat na závěry toho řízení.

8. Obviněný má dále za to, že soudy nižších stupňů nesprávně rozhodly o uplatněném nároku poškozeného C. na náhradu škody, když z důkazů týkajících se majetkové situace poškozeného, které měly nižší soudy provést, a dalších okolností, které vyplynuly z jednání poškozeného bezprostředně po vynesení rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že poškozenému nemohl být vůbec jím uplatněný nárok v rámci adhezního řízení přiznán. Dodává, že soudy neidentifikovaly právní základ uplatněného nároku na náhradu škody vůči obviněnému – není jasné, na základě jaké právní skutečnosti byl nárok přiznán, když obviněný (jakožto fyzická osoba), ale ani společnost XY, nebyli účastníky jakéhokoliv právního soukromoprávního vztahu s poškozeným – konkrétně tedy obviněný nebyl účastníkem žádné smlouvy s poškozeným. Přiznání nároku na náhradu škody znemožňuje též prohlášení konkurzu na majetek poškozeného J. C.

9. Také nesouhlasí s postupem soudů, které při rozhodování o trestu nezohlednily jeho výjimečné osobní poměry, na jejichž základě, za předpokladu, že by byla prokázána vina, což však obviněný odmítá, měl být uložen trest pod spodní hranici trestní sazby předpokládané zákonem. Dodal, že družka obviněného s ohledem na své mateřství nepracuje, nemá v České republice žádné příbuzné a je plně odkázána na obviněného z hlediska výživy své i narozeného dítěte, nebyla nikdy v České republice zaměstnána a nenáleží jí tudíž žádná peněžitá podpora, přičemž obviněný je též plátcem nájemného v jimi užívaném bytu.

10. Obviněný dále konstatuje, že postup poškozeného C., který zneužívá orgánů činných v trestním řízení k vymožení své soukromoprávní pohledávky, je v příkrém rozporu s povahou trestního práva jako práva ultima ratio, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Obviněný namítá, že oba dotčené soudy v této věci opomíjí zásadu subsidiarity trestní represe dle ust. § 12 odst. 2 tr. ř., a dodává, že i kdyby z přísně formálního hlediska byly v posuzovaném případě naplněny znaky trestného činu, měly se orgány činné v trestním řízení, respektive soudy primárně zabývat tím, zda není namístě uplatnit princip ultima ratio a celou záležitost v trestněprávní rovině vůbec neřešit, zvláště když samotný poškozený C. v této věci ani nebyl oznamovatelem trestného činu.

11. Nakonec obviněný podotkl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou naprosto nedostatečně odůvodněna. Z odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů není dle obviněného zřejmé, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, respektive v tomto případě jediného „usvědčujícího“ důkazu v podobě svědectví krajně nevěrohodného a pro majetkovou trestnou činnost pravomocně odsouzeného svědka C. Tím soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí nejen vadou nepřezkoumatelnosti, ale též porušily právo obviněného na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2 .2024, č. j. 12 To 33/2023-109 (správně č. j. 12 To 33/2023-1091 – pozn. Nejvyššího soudu), tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 12 To 33/2023-109 (správně č. j. 12 To 33/2023-1091 – pozn. Nejvyššího soudu), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2023, č. j. 41 T 12/2021-949, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikáže Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále podal návrh na postup dle § 265o odst. 1 tr. ř. – návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

13. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Obviněný T. Č. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.

Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.

18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. Č.

19. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodná skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně a následně též soudem odvolacím, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v mnoha ohledech ani oporu v provedeném dokazování nemají, a dodal, že v projednávané věci fakticky neexistuje jediný důkaz objektivní povahy, který by jej usvědčoval ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu.

20. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z konzistentní a přesvědčivé výpovědi poškozeného, který uvedl, že to byl právě obviněný, který jej přesvědčil o tom, že je schopen zajistit mu úvěr na částku 700 mil. Kč za provizi s tím, že má potřebné kontakty v bance a že již v minulosti úspěšně úvěry zajistil, ač se toto nezakládalo na pravdě. Obviněný je z výše popsaného jednání dále usvědčován výpovědí svědkyně C., svědkyně T., a zejména i listinnými důkazy, které uvedeným výpovědím korespondují. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.

21. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále namítl, že oba soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily primárně na výpovědích ve věci zainteresovaných osob. K výpovědím M. V. uvedl, že tento svědek vypovídal lživě, s cílem vyhnout se trestní odpovědnosti, a proto k nim nelze při rozhodování o vině vůbec přihlížet. Také výpověď poškozeného C. považuje za zjevně nevěrohodnou. Pokud pak jde o další výpovědi svědkyň L. C. a M. T., ani tyto nelze dle obviněného považovat za věrohodné.

22. Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších stupňů uvádí, že pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného C. a sv. C., jejich výpovědi korespondují i dalším provedeným důkazům, zejména výpovědi svědkyně T. a listinným důkazům. Pakliže soudy poukázaly na některé drobné rozpory ve výpovědích svědka C. a svědkyně C., je třeba uvést, že tyto rozpory se týkají například počtu tvrzených schůzek, či toho, na které ze schůzek mělo zaznít to které konkrétní tvrzení. Pokud se pak ve výpovědi poškozeného či svědkyně C. objevují tyto drobné rozpory, neznamená to, že jejich výpovědi je nutno považovat za zcela nevěrohodné, nýbrž jde o rozpory takového charakteru, které by nezavdaly pochybnosti o pravdivosti těchto výpovědí. Jak poškozený C., tak svědkyně C. totiž vypovídají od samého počátku trestního řízení konzistentně. Je nutno také připomenout, že jak poškozený, tak svědkyně C. i svědkyně M. T. vypovídali vědomi si případných trestněprávních následků křivé výpovědi a křivého obvinění.

23. Pokud jde o výpověď svědka M. V., ten popisuje jednání obviněného víceméně ve shodě s poškozeným, zcela však vynechává svou roli a staví se do pozice pouhého zprostředkovatele, ač z provedených důkazů, zejména pak výpovědi poškozeného, svědkyně C., svědkyně T. i listinných důkazů je zřejmé, že svědek s obviněným spolupracoval, aktivně se podílel na jeho jednání a byl to právě on, kdo prvotně zneužil důvěry poškozeného, a kdo tvrdil, že v minulosti již obdobný úvěr s obviněným úspěšně zprostředkovali. Ač tedy v rámci doplněného dokazování při novém projednání věci před soudem prvního stupně vyvstala jeho zásadní role, jehož případný podíl na trestné činnosti nebyl orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení dostatečně prověřován, je si Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů vědom zásady obžalovací, tedy toho, že je výlučnou kompetencí orgánů přípravného řízení rozhodnutí o tom, kdo bude trestně stíhán a pro jaký skutek, nikoli kompetencí soudu.

24. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný se svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Dovolací soud zde uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obhajoba obviněného byla v řízení jednoznačně vyvrácena a jeho dovolací výtky jsou zjevně neopodstatněné. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nepřesahují hranice prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jsou pouhým opakováním obhajoby obviněného od počátku trestního řízení.

25. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů naprosto nedostatečně odůvodněna, čímž dle jeho názoru soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí nejen vadou nepřezkoumatelnosti, ale porušily též právo obviněného na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného o údajné nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou ve skutečnosti pouhým způsobem, jakým obviněný brojí proti skutkovým závěrům, které tyto soudy učinily. Při řádném prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé, což znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná.

27. K námitce obviněného, který tvrdí, že v případě, když jediným usvědčujícím důkazem byla nevěrohodná výpověď zcela nevěrohodného poškozeného C., měly soudy respektovat princip presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, ale vzhledem k tomu, že tak soudy neučinily, bylo porušeno též základní právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného ani do práva na soudní ochranu obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.

28. Obviněný T. Č. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

29. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. řadí Nejvyšší soud námitku obviněného ohledně nenaplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu, konkrétně, že se projednávaného trestného činu nedopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to vzhledem ke stěžejní roli M. V.

30. Nejvyšší soud vyvrací výše uvedené tvrzení obviněného a v souladu s provedeným dokazováním uvádí, že obviněný poškozeného J. C. osobně i prostřednictvím M. V. přesvědčil, že je schopen zprostředkovat úvěrový produkt ve výši 700.000.000 Kč za účelem výstavby rodinných domů v obci XY pro jednu z dceřiných společností firmy XY, v níž byl poškozený předsedou představenstva, přičemž tvrdil, že tento úvěrový produkt bude bankou poskytnut pouze v případě předchozího uhrazení částky zálohy ve výši 5.000.000 Kč. Poškozený s tímto postupem souhlasil a dohodl se svědkem M. V. i obviněným, že uzavřou sérii smluv o zápůjčce. Tímto jednáním uvedl obviněný poškozeného v omyl a vylákal z něj pod podvodnou záminkou zprostředkování úvěru částku 5 milionů Kč, přičemž není relevantní, jak s částkou naložil. Obviněný tak naplnil znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tím, že úmyslně uvedl poškozeného v omyl, když tvrdil, že mu na základě svých osobních kontaktů dokáže zařídit úvěr v jedné ze slovenských bank, ačkoliv věděl, že žádné kontakty v bankovním sektoru ve Slovenské republice nemá a požadovaný úvěr není schopen zprostředkovat. Ze skutkových zjištění je tudíž zřejmé, že obviněný svým aktivním vědomým jednáním uváděl poškozeného v omyl, neboť mu sděloval skutečnosti, které se nezakládaly na pravdě. Tohoto jednání se dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ust. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když jednal zcela záměrně, s cílem získat pro sebe či jiného peněžní prostředky tím, že uvedl poškozeného v omyl při zprostředkování úvěrové smlouvy, ačkoliv věděl, že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, konkrétně zájem na ochraně majetku, a takové porušení způsobit chtěl.

31. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dodal, že i kdyby snad bylo možno dovodit zavinění ve vztahu k částce 5.000.000 Kč, pak toto zcela absentuje ve vztahu k částce 7.500.000 Kč, kdy neexistuje s výjimkou nevěrohodné výpovědi poškozeného C. jakýkoliv důkaz, který by podvodnému úmyslu obviněného nasvědčoval.

32. Pokud obviněný namítl, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nedostály zákonným požadavkům na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a to zejména ve vztahu k domnělému pokusu obviněného zvlášť závažného zločinu podvodu ohledně částky 7.500.000 Kč, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Z výpovědi poškozeného a podpůrně i svědkyně C. bylo prokázáno, že obviněný v průběhu podzimu roku 2017 sdělil poškozenému, že k poskytnutí požadovaného úvěru ve výši 700.000.000 Kč žádá slovenská banka další zálohu ve výši 7.500.000 Kč. To, že s uvedenou částkou přišel právě obviněný, a že právě s ním ohledně této částky vedl poškozený většinu jednání, poškozený uvedl v rámci své doplňující výpovědi, kdy však nelze přehlédnout, že poškozený o jednání obviněného ve vztahu k částce 7,5 mil. Kč hovořil již v rámci řízení přípravného. Z této výpovědi je zcela zřejmé, že to byl právě obviněný, kdo stanovil celkovou výši odměny za zprostředkování úvěru na částku 21 mil. Kč, že to byl obviněný, kdo požadoval částku 5 mil. Kč, a že to byl právě také obviněný, který přišel s požadavkem na uhrazení další částky 7,5 mil. Kč s tím, že jinak úvěr zajištěn nebude. Poškozený s poskytnutím této další částky zpočátku souhlasil, avšak následně pojal podezření, že obviněný z něj chce peněžní prostředky vylákat pod podvodnou záminkou, proto částku ve výši 7.500.000 Kč do advokátní úschovy nezaslal. Tímto jednáním obviněný opět sdělil poškozenému nepravdivé informace, kterými jej uvedl v omyl, a to ve snaze přimět ho, aby poskytl další finanční plnění. Obviněný tak učinil vše potřebné k tomu, aby k dokonání činu došlo. K dokonání však nedošlo jen v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých, a to v důsledku toho, že se poškozený rozhodl požadované peníze neposkytnout.

33. Obviněný tak svým jednáním bezprostředně směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, tedy škody dosahující nejméně částky 10 mil. Kč ve smyslu ust. § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a dopustil se proto zvlášť závažného zločinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle ust. § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

34. Pod zmíněný dovolací důvod lze dále podřadit i námitku obviněného, že oba dotčené soudy opomíjí zásadu subsidiarity trestní represe dle ust. § 12 odst. 2 tr. ř. a že i kdyby byly v posuzovaném případě naplněny znaky trestného činu, měly se orgány činné v trestním řízení, respektive soudy primárně zabývat tím, zda není namístě uplatnit princip ultima ratio a celou záležitost v trestněprávní rovině vůbec neřešit, zvláště když samotný poškozený C. v této věci ani nebyl oznamovatelem trestného činu. Této námitce však nelze přisvědčit.

35. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015). Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

36. V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného jednoznačně naplňuje trestně relevantní míru společenské škodlivosti.

37. Pro úplnost zbývá dodat, že případné trestní řízení ve věci M. V. není dovolacím důvodem ve věci obviněného T. Č.

38. K námitce obviněného, podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že soudy nižších stupňů při rozhodování o trestu nezohlednily jeho výjimečné osobní poměry, na jejichž základě, za předpokladu, že by byla prokázána vina, což však obviněný odmítá, měl být uložen trest pod spodní hranici trestní sazby předpokládané zákonem, Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

39. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud jde o výměru trestu, zohlednily soudy povahu trestné činnosti, osobní poměry obviněného i možnosti jeho nápravy, rovněž vzaly do úvahy jak polehčující, tak i přitěžující okolnosti a po důkladném zvážení individuálních okolností případu i poměrů obviněného dospěly k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu odnětí svobody vyměřeného pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Soudy neshledaly u obviněného žádné mimořádné osobní či jiné poměry. To, že má manželku, kterou živí a stará se spolu s ní i o jejich nezletilé dítě, není mimořádnou okolností vymykající se běžně se vyskytující skutečnosti. Soudy proto uložily obviněnému trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od pěti do deseti let. Při konkrétní výměře trestu pak soudy zohlednily jako polehčující okolnost dosavadní trestní bezúhonnost a rovněž dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a po kterou žil řádným způsobem života. Vzhledem k okolnostem případu a zejména osobě obviněného lze uzavřít, že uložený trest plně odpovídá kritériím uvedeným v § 39 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu. I tento výrok napadeného rozhodnutí proto shledává Nejvyšší soud zákonným a správným.

40. Posledně obviněný nesouhlasí s rozhodnutím soudů nižších stupňů o uplatněném nároku poškozeného C. na náhradu škody. Dodal, že není jasné, na základě jaké právní skutečnosti byl nárok přiznán, když obviněný nebyl účastníkem jakéhokoliv právního soukromoprávního vztahu s poškozeným. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce obviněného ohledně uplatněného nároku na náhradu škody a odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož je soud, který odsuzuje obžalovaného za čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, povinen uložit obžalovanému povinnost nahradit majetkovou újmu v penězích, nestanoví-li zákon jinak. Nebrání-li tomu zákonná překážka, je povinen uložit obžalovanému povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Žádnou takovou zákonnou překážku zde nelze shledat. V popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku je jednoznačně uvedeno, že obviněný, byť ne sám, způsobil poškozenému úmyslným protiprávním jednáním majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč. Není zde proto důvod k tomu, aby poškozenému částka ve výši 5 000 000 Kč nebyla přiznána. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení konkurzu na majetek poškozeného J. C.

41. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

42. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde je nutné uvést, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.

43. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 8. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu