Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL. M., advokátem se sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, č. j. 6 Tdo 262/2023-530, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 To 323/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 43 T 141/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně namítá, že soudy při svém rozhodování porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí byl stěžovatel podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena rovněž povinnost k náhradě škody poškozené obchodní korporaci. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením městského soudu zamítnuto. Následné dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel od počátku zpochybňuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, za který byl pravomocně odsouzen. Uvádí, že subjektivní stránka tohoto trestného činu je založena na úmyslném jednání pachatele. Stěžovatel je však toho přesvědčení, že se soudy podmínkou úmyslného jednání stěžovatele dostatečně nezabývaly a neprokázaly, že by stěžovatel jednal úmyslně. Stěžovatelovi je kladeno za vinu (zjednodušeně), že bez patřičného oprávnění vystupoval jako advokát, čímž uvedl poškozené v omyl a vylákal z nich finanční prostředky pod záminkou zajištění právních služeb. Stěžovatel však upozorňuje na fakt, že v rozhodné době byl zaměstnancem advokátní kanceláře, a tedy byl ze zákona oprávněn jednat jménem a na účet advokáta, přičemž odkazuje na usnesení představenstva České advokátní komory č. 6/1998 Věstníku. Stěžovatel tedy jednak zpochybňuje to, že by od poškozených vůbec nějaké peníze převzal, ovšem i pokud by se tak stalo, byl v rozhodné době zaměstnancem advokátní kanceláře, v rámci čehož poskytoval právní služby. Ve světle uvedeného má za to, že nalézací soud nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Zejména upozorňuje na fakt, že odsuzující rozsudek se opíral toliko o výpovědi svědků a o SMS komunikaci. Vyslechnutí svědci však nebyli důvěryhodní, jednalo se o spřízněné a vzájemně na sobě závislé osoby. Ověření svědeckých výpovědí a jejich pravdivosti je tedy v tomto případě nemožné. Uzavírá, že soudy v rámci provedení důkazních prostředků postupovaly chybně, když vzaly veškeré skutečnosti za pravdivé z pouhých tvrzení nevěrohodných svědků, kteří měli zájem na jeho odsouzení. Tímto postupem soudy zdeformovaly a ohýbaly důkazy tak, aby mu vinu prokázaly, přičemž absolutní nedostatečnost důkazů nahradily svými domněnkami a ničím nepodloženými tvrzeními.
4. Další okruh námitek stěžovatel vztahuje k nepřiměřené přísnosti mu uloženého trestu. Namítá, že soudy při ukládání trestu nezohlednily, že nebyl v minulosti trestně stíhán a vedl řádný život. Tuto polehčující okolnost však nalézací soud zjevně při rozhodování o druhu a výměře trestu nevzal v potaz.
5. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je účastníkům řízení znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
10. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
11. Dále je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), a kterého se nyní stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
12. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
13. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
14. Stěžovatel brojí především vůči hodnocení důkazů, které podle něj nebyly dostatečné pro to, aby byl uznán vinným. Na tomto místě však Ústavní soud konstatuje, že svědecké výpovědi, jež se stěžovatel snaží zpochybnit, spolu vzájemně korespondovaly a spolu s dalšími důkazy z nich bylo možné jednoznačně dovodit závěr o vině stěžovatele. Ostatně již nalézací soud se vypořádal se stěžovatelovou námitkou stran nevěrohodnosti svědků (viz odst. 13 napadeného rozsudku obvodního soudu), přičemž odvolací městský soud k tomu ještě dodal, že důkazní situace se zde nenacházela v situaci "tvrzení proti tvrzení", resp. soudy neměly k dispozici dvě stejně pravděpodobné skutkové verze ani jakékoliv další pochybnosti o skutkovém stavu, u kterých by se uplatnila zásada in dubio pro reo (viz odst. 9 napadeného usnesení městského soudu). To, že stěžovatel jednal úmyslně, bylo provedenými důkazy rovněž dostatečně prokázáno a o naplnění subjektivní stránky nebyly dány žádné pochyby (viz odst. 10 napadeného rozsudku obvodního soudu). Stejně tak neobstojí ani argumentace stěžovatele stran přísné výměry uloženého trestu. Jakkoliv o druhu a výměře trestu zásadně rozhoduje nalézací soud, Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že ten se velmi podrobně zabýval poměry stěžovatele a vážil veškeré polehčující i přitěžující okolnosti spáchaného skutku. Ostatně samotný trest byl stěžovateli uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a stejně tak i zkušební doba podmíněného odsouzení byla stanovena pro stěžovatele velmi příznivě.
15. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu