6 Tdo 262/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 To 323/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 141/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 43 T 141/2020, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„dne 30. 10. 2017 v XY ve XY v prostorách hotelu M. S. P. v úmyslu obohatit se na úkor poškozené společnosti A. S., nedostát svému závazku a ponechat si pro vlastní potřebu finanční prostředky, na něž přislíbil dodatečně vystavit fakturu či potvrzení o převzetí, převzal od V. D., jednatele společnosti A. S., a I. T., pracující pro společnost A. S., částku ve výši 250.000 Kč v hotovosti, jež byla určena jakožto záloha na odměnu za poskytnutí právních služeb v podobě zajištění převodu nemovitostí, na něž uzavřela společnost A. S. již dne 12. 05. 2016 kupní smlouvu, avšak nebyla schopna dosáhnout zápisu změny vlastníka nemovitostí v katastru nemovitostí, kdy finanční prostředky obviněný vylákal poté, co uskutečnil několik schůzek se zástupci společnosti A. S. V. D. a I. T., před nimiž vystupoval jako advokát Advokátní kanceláře J. B., podnikajícího pod IČ: XY, s místem podnikání XY, XY, jakkoli ve skutečnosti pracoval v uvedené advokátní kanceláři jako asistent, který vůbec nebyl oprávněn od klientů přijímat finanční prostředky a právní zastoupení mohl přijímat výjimečně a výhradně jen na základě pověření B., kdy na schůzkách zástupcům poškozené společnosti tak, aby získal jejich důvěru a zároveň i odůvodnil výši zálohy na odměnu za právní služby, nepravdivě tvrdil, že na zajištění převodu nemovitosti se bude podílet, z důvodu složitosti věci více advokátů a věc bude souběžně řešena i ze strany Policie České republiky, přičemž takto jednal, třebaže věděl, že finanční prostředky nepředá za účelem převzetí právního zastoupení svému zaměstnavateli B., který byl, na rozdíl od obviněného, advokátem, oprávněným poskytovat právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a přestože si byl vědom i toho, že ani on sám nezajistí žádné úkony směřující k převodu nemovitosti, po převzetí finanční hotovosti výši 250.000 Kč se opakovaně zástupcům poškozené společnosti vymlouval na to, že požadované právní služby nemůže uskutečnit z důvodu, že Policie ČR odvezla z advokátní kanceláře počítače, vymlouval se i na to, že je odposloucháván a sledován, vystavení slíbené faktury na částku 250.000 Kč, kterou měl odeslat e-mailem, oddaloval, stejně tak jako osobní schůzky se zástupci poškozené společnosti A. S., a když zástupci poškozené společnosti A. S. požadovali vrácení částky 250.000 Kč, nejprve vrácení finančních prostředků přislíbil, nicméně posléze u vědomí toho, že zástupci poškozené společnosti A. S. nemají na předání hotovosti žádný doklad, s nimi přestal komunikovat a do současné doby nevrátil z převzaté částky ničeho ani nezajistil provedení příslušných právních služeb, a uvedeným jednáním způsobil společnosti A. S., IČ: XY, do data 10. 3. 2020 se sídlem XY, XY, aktuálně se sídlem XY, XY, škodu ve výši 250.000 Kč.“

2. Podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené obchodní korporaci A. S. škodu ve výši 250.000 Kč.

3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 To 323/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že

nesprávné hmotněprávní posouzení věci a nesprávné právní posouzení skutku je dáno proto, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty spočívající v subjektivní i objektivní stránce předmětného trestného činu, přičemž zmínil, že a) nebylo prokázáno, že jednal se zaviněním ve formě úmyslu, b) existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, c) nebylo prokázáno, že se jedná o trestný čin.

Dodal, že výklad odvolacího soudu o zjištěném skutkovém stavu byl v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

6. K prvnímu tvrzení dovolatel uvedl (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1366/2014), že v jeho případě absentuje jeho úmysl ve vztahu k údajnému nezákonnému jednání. Nesouhlasil se závěrem, že uvedl poškozenou v omyl v tom, že jednal v postavení advokáta. Nebyl proto naplněn úmysl k obligatorní součásti objektivní stránky trestného činu, kterou je v posuzovaném případě úmyslné uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poznamenal přitom, že odvolací soud splnění této podmínky nijak důkladně neodůvodnil, pouze se spokojil s konstatováním, že se (obviněný) prezentoval jako advokát, ačkoliv to nevyplývá z žádného důkazního prostředku.

7. Pro případ, že by soud dovozoval naplnění tohoto úmyslu z jeho předchozího jednání, pak měl obviněný za to, že toto jednání mu nemůže být k tíži, a v souvislosti s tím připomněl znění § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Uvedl, že byl zaměstnancem advokáta, a byl proto oprávněn jednat jménem a na účet advokáta i ve věci poskytování právních služeb. Poukázal přitom též na usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 8. 12. 1998 publikované v č. 6/1998 Věstníku, kterým se stanoví pravidla pro výkon substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta. Dále zmínil § 430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého je zákonným zástupcem podnikatele zaměstnanec podnikatele, popřípadě osoba v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Jednal-li z titulu zaměstnaneckého poměru mezi jím a advokátem J. B. jeho jménem a na jeho účet, bylo tak činěno v souladu se zákonem, přičemž k takovému jednání nepotřeboval žádného zvláštního zmocnění ze strany zaměstnavatele. Podle jeho názoru nemohla být subjektivní stránka nikdy naplněna, neboť i kdyby skutečně peníze převzal (k čemuž nikdy nedošlo), byl v té době zaměstnancem J. B. a poskytoval právní služby v rámci advokátní kanceláře tohoto advokáta. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, dodal, že skutečností rozhodující pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, je, zda před převzetím peněz měl úmysl obohatit se na úkor poškozené. Podle jeho přesvědčení tento úmysl nebyl řádně prokázán.

8. K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel uvedl, že dokazování trpí takovými vadami, které mohou zasahovat do práva na spravedlivý proces a mohly vést soud druhého stupně k nesprávnému právnímu posouzení. Pochybení spatřoval v neprovedení znaleckého zkoumání mobilního telefonu svědkyně I. T. Soud prvního stupně provedl důkaz SMS zprávami mezi obviněným a jmenovanou svědkyní, které podle něj byly rozhodující v otázce viny. Tyto zprávy však nebyly zajištěny při podání svědecké výpovědi jmenované svědkyně. Uvedený mobilní telefon nebyl zajištěn, ani jiným způsobem předán policejnímu orgánu, aby mohl být podroben bližšímu zkoumání, a tím mohlo dojít k potvrzení (ne)pravosti zmíněné vzájemné údajné komunikace. Návrh na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním tohoto mobilního telefonu byl soudy obou stupňů zamítnut pro nadbytečnost. Obviněný ani jeho obhájce neměli možnost do něho nahlédnout a přesvědčit se o existenci domnělých SMS zpráv. Obviněný vyslovil domněnku o možném účelovém vytvoření této komunikace, ovšem soud druhého stupně tuto námitku nepokládal za dostatečnou. Rezignoval tak na řádné ověření důkazních prostředků. Dovolatel dodal, že vytvoření fiktivních SMS zpráv je pro každého člověka, jenž uživatelsky ovládá mobilní telefon, jednoduché. Z případu přitom plyne motiv finančního obohacení. V daných souvislostech poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1969, sp. zn. 7 Tz 60/69. Otázka, zda lze připustit printscreen záznamu obrazovky zachycující údajnou konverzaci mezi obviněným a domnělou poškozenou jako stěžejní důkaz bez řádného technického zkoumání mobilních telefonů, je významná. Absence ověření pravosti důkazního prostředku zakládá vadu celého soudního řízení, neboť nelze odvozovat vinu z důkazu, o němž panují pochybnosti. Mobilní telefon svědkyně I. T. měl být podroben bližšímu zkoumání a mělo být postaveno na jisto, že komunikace mezi nimi skutečně proběhla.

9. Pokud jde o námitku, podle níž nebylo prokázáno, že se jedná o trestný čin, obviněný akcentoval, že z popisu skutku je zřejmé, že on a poškozená spolu uzavřeli soukromoprávní smlouvu o zajištění právních služeb, a lze předpokládat, že jakákoli běžná osoba, která by se účastnila předmětné domnělé situace, by se chovala se vší opatrností a nepředala částku ve výši 250.000 Kč bez jakéhokoliv záznamu o tomto předání. To platí tím spíše, když domnělá poškozená je právnickou osobou a osoba, která údajně předala obálku s penězi, je jejím jednatelem. Opět přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, s tím, že není přijatelné, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti účastníka soukromoprávních vztahů při ochraně jeho práv. Dodal, že poškozená dostatečným způsobem neprokázala předání finanční hotovosti ani uzavření smlouvy o poskytování právních služeb a civilní spor by prohrála.

10. Obviněný pokračoval, že odvolací soud ve sporných a nejasných otázkách přisvědčil k jeho tíži obžalobě a tím postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nebylo podle něj nikdy prokázáno jednoznačně, že od poškozené převzal finanční prostředky ve výši 250.000 Kč za účelem poskytování právních služeb, ač věděl, že tyto služby nikdy neposkytne. Odvolací soud mechanicky převzal nedostatečné závěry soudu prvního stupně. Soudy „až přepjatě“ vycházely z výpovědí svědka V. D. a svědkyně I. T., což jsou osoby na sobě závislé, které se znají dlouhou dobu a jsou ve vztahu zaměstnavatel a zaměstnanec. Hodnověrnost těchto výpovědí obviněný označil jako přinejmenším sníženou. I v tom spatřoval skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil „rozsudek“ Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 To 323/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 43 T 141/2020, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu, in eventum, aby uvedené „rozsudky“ zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Navrhl rovněž, aby byla předsedou senátu posouzena možnost předložení návrhu na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu, a zároveň, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon předmětného rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

12. K uvedenému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.

13. Podle obsahu dovolání brojil dovolatel jednak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a jednak proti právnímu posouzení skutku. Vadná zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč uvěřily svědkům a nikoliv dovolateli. Dovolatel navíc uvedený dovolací důvod obsahově ani formálně neuplatnil. Celkový obsah námitek dovolatele směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio po reo. K tomu státní zástupce zopakoval, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022.

14. Pokud dovolatel brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Ke skutkovým zjištěním státní zástupce poukázal na velmi neobvyklou okolnost. Dovolatel totiž u hlavního líčení důsledně vyžadoval, aby nebyl přítomen výpovědím svědků, kteří jej usvědčovali. V době jejich výslechu opouštěl jednací síň. Z hlavního líčení, v němž byl vyslýchán hlavní svědek V. D., se zcela omluvil s tím, aby bylo celé toto líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Takové jednání lze spíše očekávat od osoby, která nevypovídá pravdu a ostýchá se pohlédnout ostatním do očí. Nikoliv od nevinného, který se brání křivému nařčení a svědky chce přistihnout při lži.

15. Státní zástupce dále konstatoval, že namítl-li dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, že i kdyby se skutku dopustil, jednalo se o spor, který byl kriminalizován pouze proto, že poškozená by občanskoprávní spor prohrála, pak taková námitka tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá. S touto námitkou se nadto již vypořádal nalézací soud v bodu 11. odůvodnění svého rozsudku. K otázce, v jakých případech postačuje uplatnění odpovědnosti občanskoprávní či správní a v jakých případech je třeba uplatnit odpovědnost trestní, odkázal státní zástupce na obsáhlou judikaturu vzniklou po roce 2010, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012. Dodal, že za poškozenou společnost jednal cizinec neznalý českého jazyka a českých reálií, který považoval dovolatele za spolehlivého advokáta. Podstatou věci bylo jednání trestní a nikoli pouhý spor o náhradu škody. Pokud soudy nepostupovaly podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, bylo právní posouzení skutku správné a ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo.

16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

18. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 To 323/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

22. Obviněný ve svém podání v prvé řadě zpochybnil své zavinění ve formě úmyslu. Tuto argumentaci (stejně jako další námitky) sice formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ji primárně založil především na výhradách vůči části skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlasil totiž se závěrem, že uvedl poškozenou v omyl v tom, že jednal v postavení advokáta, a dále tvrdil, že nebyl řádně prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor poškozené. K tomu je možno na tomto místě stručně poznamenat (podrobnější odůvodnění viz níže), že Nejvyšší soud neshledal (ani) co do skutkové roviny v rozhodnutích soudů nižších stupňů vady, natož pak vady v podobě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.

23. K naznačené problematice úmyslného zavinění pak Nejvyšší soud nad uvedený rámec dodává následující skutečnosti.

24. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

25. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

26. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. (in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211–222).

27. Dovolatel ve svém podání prezentoval, že subjektivní stránka jeho jednání nemohla být naplněna, že i kdyby peníze převzal (k čemuž podle něj nedošlo), tak jednal jako zaměstnanec advokáta B. a poskytoval právní služby v rámci advokátní kanceláře.

28. Jeho názor však dovolací soud nemůže akceptovat. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).

29. Z chování pachatele – obviněného byl v posuzované věci správně soudy nižších stupňů dovozen přímý úmysl spáchat trestný čin podvodu.

30. Obviněný se opíral o ustanovení zákona č. 85/1995 Sb., o advokacii, na interní předpis České advokátní komory upravující výkon substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta (usnesení představenstva ČAK ze dne 8. 12. 1998 č. 6/1998 Věstníku) i na ustanovení § 430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Přes svůj obšírný výklad daných právních předpisů však zcela opomíjel, že daná ustanovení nejsou v jeho věci použitelná, neboť skutkový stav v jeho věci je zásadně odlišný a daná ustanovení se na něj nevztahují.

31. Dovolatel zde totiž tvrdil, že v rozhodné době (při jednání se svědkem D.) vystupoval jako zaměstnanec advokátní kanceláře J. B. a tedy údajně jednal jménem a na účet tohoto advokáta. Toto tvrzení neodpovídá zjištěním učiněným v průběhu důkazního řízení a vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž pomíjí celý tento soubor zjištěných skutečností, jež netřeba na tomto místě opakovat a jež ve svém souhrnu spolehlivě osvědčily jeho přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zahrnující všechny znaky, resp. konkrétní skutečnosti zakládající všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu (tedy uvedení poškozené skrze svědky V. D. a I. T. v omyl s cílem se k její škodě obohatit). Celou situaci dokreslují zjištění o tom, že jeho zaměstnavatel J. B. nepřevzal od svědka V. D. právní zastoupení ve věci zajištění převodu předmětných nemovitostí. Jmenovaný advokát vypověděl, že o této záležitosti nic neví a těžko se mu k tomu něco říká. Obviněného k převzetí předmětné finanční částky neinstruoval. Z jeho výpovědi se podávají další zásadní informace. Obviněný byl u něho zaměstnán jako právní asistent a jako pracovní náplň měl věci spojené se správním právem. Nebyl pověřen náborem nových klientů, ale v agendě správního práva měl kontakty, přesto nebyl pověřen, aby uzavíral smlouvy, aby přijímal nové klienty. Nebyl zmocněn písemně ani ústně k přijímání finanční hotovosti jménem J. B.

32. Možno tedy shrnout, že dovolatel rozhodné okolnosti, charakterizující skutek, jehož se dopustil, ve svém podání vytěsnil a snažil se dovolacímu soudu nastínit obraz, který neodpovídá skutečnosti. Je mj. evidentní, že obviněný nejednal jménem a na účet jeho bývalého zaměstnavatele J. B. Jeho tvrzení o absenci subjektivní stránky v jeho jednání tak není možno přisvědčit.

33. V další argumentaci dovolatel prezentoval, že v jeho věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, resp. řízení trpí vadou v podobě opomenutých důkazů a neúplností dokazování. Toto své tvrzení však nepodřadil pod příslušný dovolací důvod, jestliže ve svém podání výslovně uplatnil pouze hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz jeho obsahové vymezení shora). Uvedené námitky totiž formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Nejvyšší soud však ani v tomto směru nemohl dovolateli přisvědčit. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud neprovede navržený důkaz. Soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

35. V dané věci soudy nižších stupňů nevyhověly návrhu na znalecké zkoumání mobilního telefonu svědkyně I. T. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně se přitom komunikací mezi svědkyní I. T. a obviněným zabýval podrobně v bodu 8. odůvodnění svého rozsudku, na něž lze odkázat, a dovodil, že se mu jeví jako vysoce nepravděpodobný scénář, že by svědkyně T. sofistikovaným podvrhem vytvářela uměle důkaz, a to tím spíše vzhledem k tomu, že na podkladě výpovědi očitých svědků měl za prokázané, že obviněný předmětnou finanční částku od svědka V. D. převzal. Dovodil tak, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění skutkového stavu věci. Odvolací soud se pak se závěrem soudu prvního stupně ohledně úplnosti dokazování ztotožnil mj. s tím, že předmětná SMS komunikace představovala „pouze“ důkaz nepřímý, podpůrný, dokreslující celkovou důkazní situaci a podporující pravdivost tvrzení slyšených svědků (V. D., I. T., L. K. B. a A. H.), jimiž právě a zejména byl skutkový stav věci spolehlivě prokázán. Podle názoru Nejvyššího soudu tento závěr vzhledem k povaze a přesvědčivosti celého komplexu usvědčujících důkazů (k tomu viz hodnotící úvahy soudů nižších stupňů) obstojí. Nelze tak činit závěr, že by důkazní řízení trpělo deficitem ve smyslu opomenutých důkazů či neúplnosti.

36. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je dále zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.

37. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely především z vzájemně si korespondujících výpovědí výše jmenovaných svědků, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

38. Není tedy možno činit závěr, že by soudy vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ostatně argumentace obviněného v dané věci, jež nepostihla celý komplex provedených důkazů a hodnotících úvah soudů nižších stupňů, neměla potenciál k doložení či osvědčení zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.

39. Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. V posuzované věci totiž nebylo možno dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný předložil, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Nebylo sporným, zda se dopustil shora popsaného jednání včetně převzetí předmětné finanční částky. Tento skutek byl spolehlivě prokázán. Lze tak konstatovat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nebyly splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

40. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

41. Obviněný též uplatnil tvrzení, že z popisu skutku je zřejmé, že on a poškozená spolu uzavřeli soukromoprávní smlouvu o zajištění právních služeb, a lze předpokládat, že jakákoli běžná osoba, která by se účastnila předmětné domnělé situace (podle jeho tvrzení poškozená dostatečným způsobem neprokázala předání finanční hotovosti ani uzavření smlouvy o poskytování právních služeb), by se chovala se vší opatrností a nepředala částku ve výši 250.000 Kč bez jakéhokoliv záznamu o tomto předání, přičemž není přijatelné, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti účastníka soukromoprávních vztahů při ochraně jeho práv.

42. V tomto tvrzení je zřejmý jednak prvek skutkový (obviněný zpochybňuje zjištění o tom, že od poškozené převzal zmíněnou finanční částku), stran něhož možno odkázat na skutečnosti shora uvedené, jednak prvek hmotně právní a ten (zřejmě) ve dvou rovinách. Vytýká se jím totiž nedostatek obezřetnosti poškozené (otázka způsobilosti být uveden v omyl) a dále, byť nikoli explicitně, též neaplikace zásady subsidiarity (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

43. K první hmotně právní otázce nutno především poznamenat, že již soud prvního stupně poukázal na specifika osoby svědka V. D., přičemž mj. výstižně konstatoval, že u tohoto svědka se příslušníci advokátního stavu (za jedno z nich pokládal i obviněného) těší vskutku neobyčejné vážnosti a důvěře. V souvislosti s tím je pak namístě připomenout, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti.

O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Tak tomu bylo v právě posuzované věci. Jmenovaný svědek byl totiž klamavým jednáním obviněného, jeho působením, ovlivněn do té míry, že – přihlédnuto i k tomu, jakou důvěru choval vůči advokátnímu stavu – si počínal zjištěným způsobem, tedy že mu předal finanční prostředky, a to aniž by obdržel doklad tuto skutečnost ověřující.

Za této situace nelze činit závěr, že by jednání obviněného nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

44. K otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků.

Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

45. V posuzované věci obviněný shora popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž okolnosti charakterizující tento skutek s dostatečnou mírou přesvědčivosti vypovídají o tom, že nešlo o případ nižší společenské škodlivosti, případ, který by se vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu. To je zřejmé jak z hlediska způsobu provedení, míry zavinění (ta byla vyšší především z hlediska formy zavinění v podobě přímého úmyslu), tak z hlediska výše způsobené škody, která podstatně přesáhla spodní hranici kategorie škody větší. Nebylo tak namístě činit závěr, že ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu vyvození trestní odpovědnosti obviněného pro uvedený trestný čin.

V. Způsob rozhodnutí

46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

47. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 4. 2023

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu