Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů M. D., a D. D., obou zastoupených JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 151/2025-746 ze dne 26. března 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 203/2023-691 ze dne 29. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. 2 T 30/2022-536 ze dne 22. června 2022 byli stěžovatelé uznáni vinnými z pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se dopustili ve spolupachatelství, za což jim byly uloženy úhrnné peněžité tresty - prvnímu stěžovateli 30 000 Kč (100 denních sazeb po 300 Kč) a druhému stěžovateli 20 000 Kč (100 denních sazeb po 200 Kč).
Skutek, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v restauraci hotelu Š. první stěžovatel vyhrožoval řediteli hotelu (poškozený) zabitím, vulgárně nadával jemu i provoznímu hotelu, ze stolu shazoval věci, rozléval pití a rozbíjel sklenice, čímž způsobil škodu 1 380 Kč. Následně udeřil poškozeného dřevěnou židlí do horní části těla, a když poškozený upadl na zem, oba stěžovatelé jej kopali do oblasti žeber a hlavy, čímž mu způsobili zranění, které nedosahovalo intenzity ublížení na zdraví.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 10 To 203/2023-598 ze dne 4. ledna 2024 zrušil rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o náhradě škody, týkajícím se České průmyslové zdravotní pojišťovny, a jinak jej ponechal nedotčen. Usnesení krajského soudu bylo z podnětu dovolání stěžovatelů zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 443/2024-652 ze dne 10. července 2024. Krajský soud poté napadený rozsudek okresního soudu znovu přezkoumal a napadeným usnesením jej opětovně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, týkajícím se České průmyslové zdravotní pojišťovny, a jinak jej ponechal nedotčen.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením další dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud ani krajský soud nepřezkoumali jejich námitky týkající se kamerových záznamů, podle jejich názoru byly záznamy posouzeny zcela chybně, neboť soudy nerespektovaly jejich chronologické řazení. Skutkové závěry okresního i krajského soudu jsou podle stěžovatelů ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Tvrdí, že konflikt, v rámci něhož se měli dopustit jednání, za které byli odsouzeni, začal poškozený napadením prvního ze stěžovatelů. Jednání stěžovatelů bylo vedeno snahou odvrátit útoky poškozeného i personálu restaurace a snížit pocit ohrožení.
Jsou přesvědčeni, že jejich vlastní nevhodná slova a nevhodné chování (vylévání sklenic) nedosahují společenské škodlivosti, aby je bylo možno pokládat za trestný čin. Poukazují na jednotlivé pasáže kamerových záznamů, které mají dokládat uvedená tvrzení. Rozporují skutková zjištění obecných soudů ohledně toho, kdo daný konflikt vyvolal, a rozebírají výsledky jednotlivých důkazů, které se této otázky týkají.
6. Stěžovatelé dále tvrdí, že se poškozený dopustil celkem čtyř fyzických ataků, mj. že škrtil člena jejich rodiny (svědek) a že jejich vlastní jednání vůči němu bylo uskutečňováno za podmínek nutné obrany, a takto se jim to i od počátku jevilo. Opětovně poukazují na kamerové záznamy, jež podle nich potvrzují obranný charakter jejich jednání. Odmítají závěr obecných soudů, že k odvrácení útoků použily zcela neadekvátní prostředky, resp. že jednání poškozeného představovalo oprávněnou svépomoc. S odkazem na obsah kamerových záznamů rozporují i další skutková zjištění obecných soudů týkajících se jednání poškozeného. Uvádí, že státní zástupkyně při hlavním líčení 22. června 2023 sdělila, že jednání poškozeného bylo vyhodnoceno jako zakládající na možné podezření z přestupkového jednání, a s ohledem na to považují přestupkový spis poškozeného a některé další důkazy za důkazy opomenuté, přičemž se domnívají, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily jejich neprovedení.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé uplatňovali shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci obhajoby. Námitkami stěžovatelů se obecné soudy pozorně zabývaly. Stěžovatelé se přitom v ústavní stížnosti omezují jen na opakování těchto námitek a nereagují na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích, jimiž obecné soudy jejich námitky vyvrátily. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí (jakož i z obsahu rozsudku okresního soudu, který jim předcházel) zřetelně vyplývá, že stěžovatelé prezentují rozhodné skutečnosti případu selektivně a subjektivně tak, aby to odpovídalo jejich vlastní verzi průběhu události. Zejména zcela opomíjejí tu část skutku, při níž v nejvyšší míře projevovali svou agresivitu, totiž část, kdy oba kopali do žeber a hlavy na zemi ležícího poškozeného.
11. Nejvyšší soud v bodě 41 napadeného usnesení vysvětlil, že se nižší soudy nezabývaly tím, kdo vyvolal konflikt, jenž předcházel stíhanému skutku, a nečinily v této souvislosti žádné podstatné skutkové závěry (k tomu rovněž srov. bod 23 napadeného usnesení krajského soudu). V bodě 42 napadeného usnesení Nejvyšší soud připomněl důkazy, na nichž soudy založily svůj závěr o agresivním chování prvního stěžovatele.
12. Klíčový důkaz představovaly kamerové záznamy, které byly v průběhu řízení přehrány (jeden z nich byl na pokyn Nejvyššího soudu proveden i v průběhu odvolacího řízení). Obecné soudy podrobně popsaly podstatné okolnosti, které bylo možno z kamerových záznamů vysledovat (srov. bod 12 usnesení krajského soudu a body 46 až 48 usnesení Nejvyššího soudu). Z tohoto popisu je zřejmé, že stěžovatelé obsah záznamů prezentují zkresleně, ve snaze zveličit intenzitu jednání poškozeného (který např. svědka - člena rodiny neškrtil, jak tvrdí stěžovatelé) a naopak marginalizovat jednání vlastní (např. již zmíněné opomíjení toho, že poškozeného kopali mj. do hlavy či opomíjení opakovaných výhružek zabitím).
13. Také námitku stěžovatelů, že jejich jednání vykazovalo znaky nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku, obecné soudy spolehlivě vyvrátily. Ústavní soud odkazuje na body 33 a 34 napadeného usnesení krajského soudu a bod 51 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Tam soudy vysvětlily, že tvrzení stěžovatelů vychází z jejich alternativní verze skutkového děje, která ovšem neměla oporu ve výsledcích provedeného dokazování, zejména v opatřených kamerových záznamech. Ústavní soud nemá důvod rozporovat ani závěr krajského soudu, že poškozený nejednal protiprávně, když na zjevně obtěžující natáčení obličeje ze strany svědka - člena rodiny stěžovatelů reagoval snahou vytrhnout, resp. vypáčit mu mobilní telefon z ruky, a zejména že následné jednání stěžovatelů (úder židlí do horní části těla, kopání do žeber a do hlavy) bylo zcela zjevně nepřiměřené uvedenému jednání poškozeného a probíhalo v době, kdy se poškozený se svědkem již o mobilní telefon nepřetahoval.
Ústavní soud závěry obecných soudů, že jednání stěžovatelů nemůže být - ani při maximální možné toleranci - považováno za nutnou obranu, hodnotí jako ústavně korektní.
14. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelů o tom, že lze v jejich věci identifikovat tzv. opomenuté důkazy. Obecné soudy dostatečně přesvědčivě odůvodnily zamítavý postoj k důkazním návrhům obhajoby (srov. bod 34 rozsudku okresního soudu, bod 26 usnesení krajského soudu a bod 50 usnesení Nejvyššího soudu).
15. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzované věci neidentifikoval žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými a právními závěry. Obecné soudy se důsledně a bez projevů svévole vypořádaly s námitkami obhajoby, včetně klíčové námitky založené na údajném naplnění podmínek nutné obrany. Znovu je třeba zdůraznit, že i kdyby byla určitá část jednání poškozeného posuzována jako přestupek, vzhledem k agresivní a zjevně přehnané reakci stěžovatelů by to nemohlo vést k jinému právnímu posouzení jejich jednání.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu