USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. D., a 2. D. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 10 To 203/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 6. 2023, č. j. 2 T 30/2022-536, byli obvinění M. D. a D. D. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnným trestům, a to M. D. k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč, a D. D. k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 20 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému P. S. na náhradě škody 597 Kč a obviněný M. D. k povinnosti zaplatit poškozené společnosti XY s. r. o., na náhradě škody 1 380 Kč. Poškození P. H. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině a blíže rozebraná v odůvodnění rozsudku, na jejichž základě byli obvinění uznáni
vinnými a odsouzeni, lze shrnout následovně:
Dne 3. července 2020 v době od 13:35 do 14:15 hodin v prostorách restaurace v hotelu XY, ve XY po předchozím konfliktu mezi rodinou obviněných a ji obsluhujícím personálem, který vznikl v důsledku hrubého chování hostů k servírkám, s jejichž prací nebyli spokojeni, obviněný M. D. vyhrožoval řediteli hotelu P. S., že ho zabije, vulgárně nadával jemu i provoznímu hotelu P. H., a při tom shazoval věci ze stolu, rozléval nápoje na podlahu a rozbíjel sklenice, čímž společnosti XY, způsobil škodu ve výši 1 380 Kč, a následně, když před barovým pultem restaurace začal D. D., v reakci na výzvu ředitele hotelu, aby se vrátil ke stolu a vyčkal příjezdu v mezičase přivolané policie, která byla doprovázena lehkým přistrčením, z bezprostřední blízkosti natáčet mobilním telefonem se zapnutým světlem obličej P. S., který se mu snažil telefon vzít a přitom ho sevřel pod paží, obviněný M. D. k nim přiběhl s dřevěnou židlí, kterou s nápřahem udeřil P. S. do horní části těla, a když jmenovaný i s D. D. upadli na zem, přičemž došlo k uvolnění jejich sevření, obvinění M. a D. D. do poškozeného opakovaně kopali, a to do oblasti žeber a hlavy, čímž mu způsobili zranění spočívající v oděrce kůže, otoku měkkých tkání a krevním výronu v podkoží levé spánkové krajiny, pruhovitou oděrku kůže na levé polovině hrudníku v rozsahu 6. – 10. žebra a pruhovité zhmožděniny kůže zadní plochy pravé poloviny hrudníku, tedy zranění, která lze ze soudně lékařského hlediska považovat za poškození zdraví nepatrného významu, vyžadující základní lékařské ošetření a obvykle omezující poškozeného podstatným způsobem v obvyklém způsobu života po dobu jen nevýrazně přesahující dobu jednoho týdne, ale vzhledem ke zvolenému útoku mu reálně mohli způsobit zranění závažnějšího charakteru dosahující újmy na zdraví, a byli s tím srozuměni.
3. K odvoláním obou obviněných a jejich rodinných příslušnic D., M. a R. D. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 1. 2024, č. j. 10 To 203/2023-598, shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Usnesení odvolacího soudu bylo z podnětu dovolání obou obviněných zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, č. j. 4 Tdo 443/2024-652. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkaz kamerovým záznamem, který zachycuje závěrečnou část konfliktu mezi obviněnými a poškozeným v baru restaurace XY, přestože odvolatelé zásadně brojili proti tomu, že soud prvního stupně tento důkaz hodnotil selektivně, tendenčně a zkresleně v jejich neprospěch a vyvodil z něj skutkové a právní závěry, které neměly reálný podklad, případně byly dokonce v příkrém rozporu s jeho obsahem. Jedinou odpovědnou cestou, jak lze posoudit důvodnost takto koncipovaných námitek, bylo přehrání uvedeného kamerového záznamu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, ačkoli šlo o klíčový důkaz ve věci, nelze než přisvědčit argumentaci obviněných, že tím fakticky znemožnil obhajobě se k zachycenému ději v rámci opravného prostředku řádně, efektivně a bezprostředně vyjádřit a relevantně zpochybnit závěry, které z tohoto důkazu soud prvního stupně učinil. Nejvyšší soud své rozhodnutí uzavřel konstatováním, že budou-li obvinění po zrušení usnesení odvolacího soudu nadále trvat na přehrání předmětného videozáznamu, má odvolací soud jejich požadavku ve veřejném zasedání vyhovět, neboť podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jde o jeden z důkazů, který byl určující pro skutkové závěry a právní kvalifikaci stíhaných skutků a vzhledem k jeho specifické povaze jde o jediný efektivní způsob, jak se řádně, transparentně a spolehlivě vypořádat s odvolací argumentací obviněných, podle níž soud prvního stupně na základě tohoto důkazu učinil skutkové závěry, které neměly v provedeném důkazu potřebnou oporu, a v důsledku toho žalované jednání nesprávně posoudil i po stránce hmotného práva. Teprve po odstranění této důkazní vady bude možné spolehlivě posoudit, zda jsou vznesené odvolací námitky obviněných v uvedeném směru opodstatněné.
5. Odvolací soud v návaznosti na zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, č. j. 4 Tdo 443/2024-652, z podnětu odvolání obviněných M. D. a D. D. a odvolání D., R. a M. D. rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumal dne 29. 8. 2024 a v souladu s požadavkem obhajoby ve veřejném zasedání provedl důkaz kamerovým záznamem z baru restaurace XY (č. l. 282, resp. č. l. 286 tr. spisu), se kterým se v předchozím odvolacím řízení seznámil pouze neformálně. Usnesením ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 To 203/2023-691, odvolací soud rozhodl stejně jako původně, tj. z podnětu všech odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 6. 2023, č. j. 2 T 30/2022-536, jen ve výroku o náhradě škody týkajícím se České průmyslové zdravotní pojišťovny. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změn. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné konstatoval, že se plně ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně předmětného důkazu a neakceptoval jeho interpretaci prezentovanou obhajobou.
II. Dovolání obviněných
6. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 To 203/2023-691, podali obvinění M. D. a D. D. znovu dovolání, a to společným podáním prostřednictvím jejich obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly. Opřeli je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. [V úvodu svého dovolání sice vytyčují pouze písm. g) a m) § 265b odst. 1 tr. ř., ovšem na straně 13 jejich dovolání je posléze uveden i dovolací důvod podle písm. h) tohoto ustanovení a argumentace k němu].
7. V odůvodnění dovolání obvinění nejprve reagovali na dosavadní průběh předmětného trestního řízení a připomněli, že Nejvyšší soud už jednou rozhodnutí soudu druhého stupně v této věci zrušil na základě jimi uplatněných dovolacích námitek nesprávného hodnocení důkazů, jednostranného přístupu soudů nižších stupňů a opomenutých důkazů týkajících se okolností konfliktu i zdravotních následků jednotlivých účastníků konfliktu.
8. Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spatřovali v jeho první a ve třetí variantě s argumenty, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy jsou zásadní rozpory dané tím, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily kamerové záznamy, akceptovaly bez výhrad výpovědi poškozeného P. S. i personálu restaurace, a naopak podhodnotily výpovědi rodinných příslušníků obviněných, kteří přitom konflikt popisovali konzistentně, a dále tím, že nedůvodně pominuly důkazní návrhy obhajoby. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem obvinění argumentovali také porušením práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo nerespektováním zásady presumce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, protože soudy si z několika rovnocenných verzí, ke kterým lze na základě dokazování dospět, vybraly tu, která je pro obviněné nejméně příznivá.
9. Konkrétní skutkové námitky obvinění argumentačně rozdělili do dvou části. V první pod bodem A) se obvinění vymezili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle kterých po předchozím vzájemném slovním i fyzickém napadání obviněný M. D. u stolu v restauraci hotelu XY, kde seděli jeho rodinní příslušníci, vyhrožoval poškozenému P. S. a vulgárně nadával provoznímu hotelu P. H., přičemž současně ze stolu shazoval věci, rozléval nápoje ze sklenic a rozbíjel sklenice, čímž způsobil společnosti XY, škodu ve výši 1 380 Kč. Ve druhé pod bodem B) obvinění argumentovali proti skutkovým zjištěním soudů o dalším průběhu konfliktu poté, co poškozený P. S. reagoval na jednání D. D. (syna obviněného M. D. a bratra obviněného D. D.), který si ho u baru restaurace začal mobilním telefonem se zapnutým světlem z bezprostřední blízkosti natáčet, tím, že jej chytil do tzv. kravaty a snažil se mu mobilní telefon vypáčit. Primárně proti skutkovému závěru, že poté, co poškozený P. S. po úderu židlí, který mu zasadil obviněný M. D., společně s D. D. upadl na zem, oba obvinění začali poškozeného kopat do oblasti žeber a hlavy.
10. Ad A) obvinění podrobně ze svého pohledu analyzovali kamerové záznamy pojmenované v trestním spise jako „IMG_2229.MOV“, „Video_1.MOV“, „Video_2.MOV“, „IMG_0107.MOV“ a označené obviněnými jako „video1“, „video2“ atd. a konstatovali, že je z nich patrné, že konflikt nevyvolali obvinění, jmenovitě M. D., nýbrž v prvé řadě poškozený P. S. Agresivně se projevoval i další personál restaurace, zatímco obvinění se jen bránili.
11. Z „video2“, které chronologicky navazuje na „video1“, je podle obviněných zřejmé, že značnou agresi projevovala servírka R. Š. Lze to rozpoznat z tónu jejího hlasu i z toho, že D. D., který celou situaci dokumentoval videozáznamem na svůj mobilní telefon, od ní dostal facku v reakci na to, že jí vytkl, že do něj strčila, a sdělil jí, aby na něj nesahala. Závěr soudů nižších stupňů, že facka byla důsledkem toho, že se D. D. v prostorách restaurace choval nevhodně, se podle výkladu obviněných příčí tomuto důkazu.
12. Z časově navazujícího záznamu „video3“ (a současně i z „video4“, které zachycuje stejný děj, jen je záznamem o 6 sekund delším), lze také vyčíst, že útočníkem byl poškozený P. S. a že obvinění pouze bránili svou rodinu. Videozáznam jasně zachycuje, jak se jmenovaný poškozený rozeběhne směrem k rodině D. a pěstmi útočí do skupiny, načež jej musí personál restaurace, konkrétně muž v modrém tričku, „odtrhávat“. Nalézací soud ale toto video vyhodnotil zcela v rozporu s tím, co je na něm zaznamenáno, protože uzavřel, že poškozený byl v návaznosti na svůj „rozběh“ ke stolu D. atakován obviněným M. D., a to úderem sklenicí nebo slánkou do hlavy, a že osoba M. D. je jako útočník rozpoznatelná podle oblečení, které měl ten den na sobě. Obvinění mají za to, že jednání osoby, která udeřila poškozeného P. S. sklenicí do hlavy, ať už to byla ruka kohokoli, bylo jen obrannou reakcí na jeho útok. Navíc poškozený P. S. měl podle závěrů soudů nižších stupňů dostat ránu sklenicí či slánkou do hlavy, ale z předmětných videozáznamů není u poškozeného patrné žádné tomuto útoku odpovídající zranění. Chování poškozeného také nepůsobí jako reakce na fyzický úder, protože namísto toho, aby se po třech či možná čtyřech ranách pěstí a jednou ranou sklenicí či slánkou do hlavy, snažil své zranění ošetřit, zaujal „bojový postoj“.
13. Dovolání obviněných pokračují argumentací k záznamům označeným „video5“ a „video6“. I z nich je podle obviněných patrné, že za předchozí konflikt, v jehož důsledku došlo k jednání, které jim je kladeno za vinu, může poškozený P. S. V souvislosti s těmito videozáznamy obvinění připomínají, že je potřeba hodnotit všechny události v jejich časovém sledu a nikoli izolovaně bez chronologického kontextu. Nevhodné verbální narážky, které pronesl obviněný M. D., měly být posuzovány v návaznosti na to, že jimi obviněný reagoval na předchozí traumatizující události a snažil se zastrašit poškozeného P. S. a servírku R. Š., aby nepokračovali v dalších fyzických a verbálních útocích. Také z „videa6“, konkrétně z časového úseku 0:04 až 0:07 zachycujícího autentickou reakci D. D., je možné podle obviněných vyčíst, že napadena byla rodina D., která se bránila útokům, a že po útoku poškozeného byl obviněný M. D. unavený, otřesený a jen unaveně a rezignovaně seděl. Vyjma toho „video6“ soud prvního stupně ani nehodnotil, ač ve vztahu k obhajobě jde o důkaz zásadní.
14. Obvinění dále oběma soudům nižších stupňů vytkli, že zanevřely na věrohodnost výpovědí jejich rodinných příslušníků ryze z důvodu příbuzenského poměru mezi nimi a obviněnými. Je nemyslitelné, aby výpovědi cca 10 svědků, které se co do popisu průběhu děje v restauraci shodují, byly brány na lehkou váhu, zejména, pokud byli všichni řádně poučeni o následcích křivé svědecké výpovědi.
15. Existenci zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy obvinění dokumentovali také nesprávnými závěry soudů nižších stupňů ohledně identity osoby, která měla svým vulgárním chováním vyprovokovat konflikt. Soudy prvotní hrubé jednání vůči personálu restaurace přičítají obviněnému M. D., ačkoli svědek J. F. uvedl, že servírce nadával muž „větší, silnější, potetovaný“, což je popis, který na něj nesedí. Z videozáznamů „video1“, „video5“ a „video6“ je zřejmé, že viditelné tetování na rukou měl pouze obviněný D. D. a manažer hotelu poškozený P. H.
16. Ad B) obvinění namítali, že videozáznam označený „kamera bar“ v časové sekvenci 1:14:43 až 1:15:30 zachycuje předmětný incident v příkrém rozporu se závěry, ke kterým došly soudy nižších stupňů. Vyplývá z něj, že obranné zásahy obou obviněných se uskutečnily výhradně po dobu trvání útoku poškozeného P. S. na D. D. Z „video5“ v časové sekvenci 3:09 až 3:11 je zřejmé, že poškozený zkroutil D. D. ruku a současně jej druhou rukou v předklonu škrtil, tedy že proti němu použil typický bojový chvat, na což obviněný M. D. odpověděl úderem dřevěnou židlí směřovaným proti poškozenému. Za spekulativní označili obvinění závěry obou soudů nižších stupňů, že po úderu židlí poškozený P. S. upadl na zem, kde do něj obvinění kopali. Jediné, co je z videozáznamů zachycujících tento útok v čase 1:15:24 až 1:15:26 patrné je, že D. D. společně s poškozeným P. S. padli k zemi (někam mimo záznam kamery). Podle obviněných poškozený na zemi zalehl D. D., kterému až fyzický zásah P. H. umožnil, aby se z ní zvedl. Obvinění současně zdůraznili, že D. D. jednání poškozeného P. S. svévolně nevyprovokoval, protože nahráváním poškozeného na mobilní telefon reagoval na to, že jím byl fyzicky napaden a postrkován zpět ke stolu, když se chtěl jít nadýchat čerstvého vzduchu před hotel.
17. Vyjma rozboru kamerových záznamů obvinění namítali, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s hodnocením svědeckých výpovědí personálu restaurace ve vztahu k popisu potyčky před barem. Každý zaměstnanec popisoval jinou verzi iniciace konfliktu a navzájem si odporují i v tom, zda měl být prvním agresorem obviněný M. D. nebo někdo jiný. Výpovědi personálu se rozcházejí i v popisu polohy osob, směru útoků apod. Soudy přesto tyto důkazy akceptovaly a vycházely z nich, zatímco z výpovědí rodinných příslušníků obviněných, kteří popsali počátek konfliktu shodně, soudy označily pro vztah svědků k obviněným za nevěrohodné.
18. Obvinění brojili také proti odmítnutí důkazních návrhů obhajoby na výslech svědkyně A. S., vyžádaní si přestupkového spisu P. S., zpracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na zranění M. D., D. D. a D. D., a nedoplnění znaleckého posudku č. 94/2020 znalce MUDr. Miroslava Šafra o zodpovězení otázky, zda mechanismus vzniku zranění P. S. určený znalcem odpovídá důkazům provedeným v hlavním líčení. Obvinění uvedli, že soudy se s těmito navrženými důkazy dostatečně nevypořádaly a že provedly jen ty důkazy, které se jim hodily do zvolené skutkové verze. Tato procesní pochybení podle obviněných deformovala proces dokazování a založila stav, kdy se soudy spokojily s neúplnou verzí skutkového děje, přejatou z výpovědi poškozeného a personálu, a nevzaly v úvahu důkazy svědčící ve prospěch obhajoby. Tím byl podle obviněných naplněn dovolací důvod „opomenutých důkazů“ podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě a porušena zásada spravedlivého procesu a rovnosti zbraní.
19. Obvinění ke svým skutkovým námitkám v další části dovolání odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, a ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, podle nichž v situaci, kdy existují stejně pravděpodobné skutkové verze, je nutno postupovat podle principu in dubio pro reo, tedy pochybnosti vykládat ve prospěch obviněných. Zároveň odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 1367/18-2, podle něhož nesmí závěr o vině spočívat pouze na důkazu, jenž sám o sobě neobstojí a není podpořen ostatními provedenými důkazy, přičemž vina musí být prokázána nade vši pochybnost a nikoli na základě „pravděpodobnosti“.
20. Na ryze skutkovou dovolací argumentaci obvinění navázali námitkami právního charakteru, které podřadili dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konstatovali, že v důsledku mylné rekonstrukce skutkového děje soudy nižších stupňů je jim kladeno za vinu protiprávní jednání, které by za řádného a objektivního posouzení muselo být dílem kvalifikováno jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku (útok na poškozeného S. v době, kdy držel v sevření D. D.) a ve zbytku by s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nespadalo pod trestní postih pro nedostatek společenské škodlivosti. Slovní ataky obviněného M. D. stejně jako „vylévání sklenic“ totiž nedosahují takové závažnosti, aby bylo na místě postihovat je prostředky trestního práva, byť byly realizovány veřejně. Soudy na ně měly nahlížet stejně jako na jednání poškozeného P. S. vůči D. D., které je podle státní zástupkyně (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 6. 2023) nanejvýš přestupkem.
21. Odvolací soud se podle obviněných dostatečně nevypořádal s tím, že přiměřeným způsobem chránili zdraví a život svého syna či bratra, ani s tím, že jejich trestní odpovědnost je vyloučena nízkou společenskou škodlivostí jejich činu. Pokud by poškozený P. S. mohl být stíhán nanejvýš přestupkově, pak přeci nelze vyvozovat přísnější trestněprávní odpovědnost vůči obviněným, jejichž jednání bylo minimálně zčásti jen obranou.
22. Skutečnost, že poškozený držel D. D. tvrdým chvatem a ohrožoval jej, představovala trvající útok na zdraví obviněných a jejich rodinných příslušníků a obvinění byli oprávněni vyvinout přiměřenou fyzickou sílu k přerušení tohoto útoku. Úder židlí ve snaze o vymanění D. D. ze sevření poškozeného, není s ohledem na fyzickou převahu poškozeného P. S. zjevně nepřiměřenou obranou. V souvislosti s výkladem § 29 tr. zákoníku obvinění odkázali na odbornou literaturu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 sp. zn. 6 Tdo 979/2022. Vyzdvihli také rozhodnutí publikované pod č. 25/1976 Sb. rozh. tr., v němž je konstatováno, že obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto její intenzita musí být logicky silnější než intenzita útoku, pouze ne zcela zjevně nepřiměřeně, a že okolnosti nutné obrany je nutno posuzovat subjektivně z pohledu osoby napadené.
23. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obvinění opřeli o argument, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo fakticky zamítnuto jejich odvolání proti výroku o vině, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle písm. g) tr. ř.
24. Nejvyššímu soudu obvinění navrhli, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově, a vrátil věc Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí. Případně, shledá-li Nejvyšší soud nesprávnost právních závěrů obou soudů za natolik zřejmou, že není třeba dalšího dokazování, aby rozhodl sám ve věci tak, že obviněné zprostí obžaloby. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obvinění souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním
25. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obvinění rozsáhlou argumentací, kterou uplatnili už ve svém předchozím dovolání ze dne 11. 4. 2024, napadají skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a z nichž vyšel i soud odvolací, a v podstatě jen opakují svou obhajobu, se kterou se soudy obou stupňů vyrovnaly. Podle názoru státního zástupce obvinění tím do značné míry ignorují závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 10. 7. 2024, č. j. 4 Tdo 443/2024-652, i doplněná skutková zjištění odvolacího soudu učiněná poté, co byl zavázán postupem podle § 265s tr. ř. k vlastnímu provedení klíčového důkazu a jeho hodnocení.
26. Státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud v citovaném usnesení hodnotil totožné skutkové výhrady obviněných směřující zejména proti závěru o jejich aktivním napadení poškozeného P. S., který ležel na zemi, a to kopáním do hlavy a oblasti žeber, což soud prvního stupně označil za rozhodnou skutečnost pro právní posouzení jednání obviněných jako trestného činu, a v souvislosti s tím uložil odvolacímu soudu, aby ve veřejném zasedání přehrál a zhodnotil příslušný videozáznam, který měl podle nalézacího soudu tento závěrečný útok obviněných prokazovat. V nyní napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je výslovně konstatováno, že odvolací soud pokynu Nejvyššího soudu vyhověl, záznam během veřejného zasedání přehrál, zhodnotil jeho obsah a dospěl k totožnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně, že obvinění opakovaně kopali do na zemi ležícího poškozeného P. S. a tímto společným jednáním naplnili znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví.
27. Obvinění však v dovoláních tuto skutečnost zcela pomíjejí a opakují svou obhajobu, že konflikt započal útokem poškozeného a že obvinění se mu pouze bránili. Jinak řečeno setrvávají na alternativní verzi skutku, která byla již dříve vyvrácena řádně provedenými důkazy, a to především zmiňovanými kamerovými záznamy. K samotným záběrům, které odvolací soud při veřejném zasedání přehrál, se obvinění v dovoláních nevyjadřují.
28. K námitkám nutné obrany a subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že jsou založeny na vlastním, odlišném vylíčení skutkového děje, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů. Pokud obvinění vycházejí z premisy, že byli převážně obránci (tedy že jejich útoku předcházel útok ze strany poškozeného, na který reagovali), nenaplňují tím žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tato námitka je založena na polemice se skutkovým stavem, nikoli s právním posouzením skutku.
29. V návaznosti na závěry Nejvyššího soudu ve zmiňovaném usnesení ze dne 10. 7. 2024 státní zástupce zdůraznil, že obvinění byli výslovně upozorněni, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřipadá v úvahu, pokud je námitka založena na alternativních skutkových zjištěních. Přesto obvinění toto poučení zcela ignorují a nadále setrvávají na svém tvrzení o nutné obraně, aniž by zohlednili doplněné dokazování provedené na pokyn Nejvyššího soudu.
30. K obviněnými namítaným opomenutým důkazům státní zástupce uvedl, že i tato otázka byla předmětem předchozího dovolacího řízení, přičemž Nejvyšší soud uznal za nutné pouze doplnit dokazování o přehrání klíčového kamerového záznamu před odvolacím soudem a jiné výhrady vůči dovoláním napadeným rozhodnutím nevznesl.
31. Na závěr svého vyjádření k dovoláním státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, že obvinění napadli poškozeného aktivním jednáním, které naplnilo zákonné znaky dvou přečinů a nebylo kryto okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Námitky obviněných proti těmto závěrům státní zástupce hodnotí jako zjevně neopodstatněné, neboť obvinění ve skutečnosti rozporují především hodnocení důkazů, a nikoli právní posouzení skutku.
32. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněná. Současně uvedl, že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
33. Obvinění byli informačním dopisem Nejvyššího soudu seznámeni s obsahem vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním a v poskytnuté lhůtě na ně reagovali. Ve své replice zdůraznili, že jejich dovolání nejsou pouhým opakováním argumentů, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, nýbrž poukazují na zásadní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry těchto soudů. Obvinění odmítli názor státního zástupce, že se dovoláními snaží pouze prosadit alternativní verzi skutkového děje, a uvedli, že jejich argumentace směřuje právě k upozornění na to, že soudy vyvodily skutkové závěry, které neodpovídají skutečnému obsahu provedených důkazů. Obvinění dále namítli, že odvolací soud na základě pokynu Nejvyššího soudu sice provedl důkaz přehráním předmětného videozáznamu, ale učinil z něj takové skutkové závěry, které jsou podle jejich názoru zjevně v rozporu s jeho skutečným obsahem. Tyto rozporné závěry pak odvolací soud převzal do svého rozhodnutí, a právě na jejich základě nesprávně zamítl odvolání obviněných. Tím podle obviněných došlo k potvrzení jejich námitky, že soudy hodnotily důkazy selektivně, tendenčně a zkresleně v jejich neprospěch. Tato skutečnost pak zásadně ovlivnila i posouzení jejich trestní odpovědnosti. K výhradě státního zástupce, že dovolatelé nedostatečně specifikovali konkrétní rozpory mezi obsahem videozáznamu a skutkovými zjištěními soudů, obvinění uvedli, že jejich dovolání obsahují dostatečně podrobný popis těchto rozporů, včetně konkrétních pasáží videozáznamu, které jsou s učiněnými skutkovými závěry soudů neslučitelné. Obvinění dále zdůraznili, že pokud ve svých dovoláních odkazují také na události předcházející skutku vymezenému ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nečiní tak s úmyslem rozšiřovat předmět řízení, ale výhradně za účelem náležitého pochopení skutkového kontextu a správného posouzení jejich jednání, resp. za účelem řádného objasnění skutkového stavu věci.
V. Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolání je totiž svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba, aby konkrétní námitky obviněných takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.
35. Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy, protože není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Je striktně vázán uplatněnými dovolacími důvody a také tím, jak je koncipováno jejich odůvodněním v podaném dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Rozsah dovolacích námitek nemůže svévolně překračovat a k nevytýkaným vadám výroků, které jsou dovoláním napadány, přihlíží jen tehdy, pokud by mohly mít vliv na jejich správnost. Právně fundovanou argumentaci má zajistit povinné zastoupení obviněných jejich obhájci (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
36. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění Nejvyšší soud nemůže posuzovat už z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). To by bylo flagrantním porušením zásady ústnosti a bezprostřednosti.
37. K dovolacím důvodům, které obvinění uplatnili, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá důvod dovolání v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první z uvedených alternativ, Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedenými důkazy nastává pouze tehdy, pokud odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vykazuje markantní deficity nebo skutkové závěry nemají v důkazech žádnou oporu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dále obdobně nález ze dne 23.3.2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení ze dne 11.2.2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09, anebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
38. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
39. Nejvyšší soud ještě pro úplnost úvodem konstatuje, že pokud napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející očividně nevykazují dovolatelem vytýkané nedostatky a je zřejmé, že podané dovolání nemůže být úspěšné, např. protože dovolací argumentace je jen opakováním námitek uplatněných v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se tyto soudy náležitě a v souladu se zákonem vypořádaly, nebo napadené rozhodnutí na základě porovnání dovolání s obsahem spisu evidentně netrpí vytýkanými vadami, jsou dány důvody pro odmítnutí takového dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by Nejvyšší soud neprováděl přezkum napadeného rozhodnutí podle hledisek uvedených v § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.
40. Konečně Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v této věci již o dovolání obviněných jednou rozhodoval. Obvinění své tehdejší dovolání opřeli o totožné námitky, které uplatňují nyní. Nejvyšší soud jejich dovolání ovšem vyhověl jen z toho důvodu, že odvolací soud ve veřejném zasedání neprovedl stěžejní důkazy, a to kamerové záznamy z baru restaurace XY na č. l. 282, resp. 286 tr. spisu (delší verze), na kterých je zachycena ta část skutkového děje, o kterou soud prvního stupně opírá závěr o tom, že oba obvinění společně fyzicky útočili na poškozeného P. S. způsobem, z něhož lze dovodit jejich srozumění s tím, že mu mohou způsobit újmu na zdraví, a namísto toho se seznámil s jejich obsahem pouze v rámci „studia“ trestního spisu, přestože právě vůči hodnocení tohoto důkazu soudem prvního stupně směřovaly zásadní odvolací námitky obviněných. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že pro jejich posouzení byl uvedený procesní postup nezbytný, neboť bylo potřeba dát obhajobě prostor k tomu, aby se v odvolacím řízení bezprostředně vyjádřila k obsahu předmětného kamerového záznamu.
41. Dovolací námitky, které jsou nyní shrnuty pod bodem A) odůvodnění dovolání a směřují proti první části skutkového děje popsaného ve výroku o vině i vůči tomu, k jakým závěrům soudy dospěly ohledně toho, co bylo příčinou sporu mezi rodinou obviněných a personálem restaurace a jak tento spor zpočátku probíhal a gradoval, což se v popisu skutku ve výroku o vině skrývá pod pojmem „předchozí konflikt“, Nejvyšší soud již tehdy neshledal důvodnými. Konstatoval, že ta část dovolací argumentace, ve které obviněný M.
D. sebe prezentuje jako nevinnou oběť nečekaného a nevyprovokovaného násilí ze strany poškozeného P. S., při kterém údajně utrpěl otřes mozku spojený s dezorientací, kterou se pokoušel vysvětlit či spíše ospravedlnit své následné vulgární nadávky a výhrůžky zabitím směřované nejen vůči poškozenému, ale i proti dalším zaměstnancům hotelu, doprovázené ničením vybavení restaurace a znečišťováním jejího interiéru, je jen opakováním jeho obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů a prostým popíráním a bagatelizací vlastní trestné činnosti za současného nabízení různých hypotetických verzí skutkového děje a polemikou se způsobem, jakým soud prvního stupně a potažmo soud odvolací hodnotil provedené důkazy.
Soudy nižších stupňů se přitom s obhajobou obviněných v dostatečné míře přesvědčivě vypořádaly a vysvětlily, proč ji mají za bezpečně vyvrácenou. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že z jeho pohledu jako soudu dovolacího, je podstatné, že onen prvotní střet mezi obviněným M. D. a poškozeným P. S. nebyl předmětem trestního řízení a že soudy ohledně toho, kdo a kdy po předchozím ústním konfliktu odstartoval fyzické napadání, nepřijaly žádné podstatné skutkové závěry, které by byly současně určující pro naplnění znaků žalovaných trestných činů, jak má na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud jasně uzavřel, že obvinění se touto obsáhlou částí dovolací argumentace v podstatě domáhali rozšíření skutkového stavu o nová zjištění svědčící v jejich prospěch a teprve v návaznosti na to přehodnocení závěru o jejich trestní odpovědnosti za posuzované jednání, čímž námitkami tak zřetelně vybočili z hranic právní relevance požitého mimořádného opravného prostředku (viz odst. 13 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 443/2024).
42. Nejvyšší soud na výše uvedené závěry týkající se dovolacích námitek skutkového charakteru, které obvinění specifikovali pod bodem A) dovolání, odkazuje a pouze stručně dodává, že úvodní část skutkového děje, kde se hovoří o tzv. „předchozím vzájemném napadení“, slouží k dokreslení skutkového stavu věci a k objasnění motivu obviněných. Není určující pro naplnění znaků přečinů, za které byli odsouzeni, takže veškeré dovolací námitky obviněných, které jsou vůči ní zaměřeny, jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. irelevantní. Námitky obviněných zpochybňující, že to byl právě obviněný M. D., kdo se dopustil hrubého jednání vůči poškozeným P. S. a P. H., lze navíc označit za zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů se při svých skutkových závěrech důvodně opřely o dva stěžejní důkazy v podobě videozáznamů. Z prvního, která poskytla svědkyně K. S., je jednoznačně zřejmé, že obviněný M. D. shazoval nádobí ze stolu, vyléval nápoje na koberec a své agresivní chování doprovázel vulgárními projevy a výhrůžkami násilím a smrtí („zabiju, zabiju…“) směřovanými k poškozenému.
Na druhém videozáznamu, který předložil sám obviněný M. D., je pak zachyceno, jak obviněný M. D. udeřil vší silou poškozeného sklenicí do hlavy. Na to, že je to právě jeho ruka, lze spolehlivě usuzovat z oblečení útočníka.
43. Pokud jde o dovolací skutkové výhrady obviněných, které jsou uvedeny pod bodem B) dovolání a vztahují se z časového hlediska k druhé části skutkového děje, která byla přímou reakcí obviněných na skutečnost, že poškozený P. S. fyzicky zamezil D. D. v natáčení jeho osoby na mobilní telefon, v souhrnu lze i k nim odkázat na výše uvedený závěr Nejvyššího soudu, že dovolací argumentace obviněných není ničím jiným než opakováním jejich obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů, v jejímž rámci část skutkových tvrzení z obžaloby úplně popírali a část bagatelizovali a omlouvali chováním poškozených. Oba soudy se s obhajobou obviněných logicky vyrovnaly poukazem na objektivní důkazy, za které lze označit kamerové záznamy zachycující jednání obviněných na místě činu, které jsou zásadním zdrojem informací v této trestní věci, protože objektivně prokazují běh událostí, zatímco svědecké výpovědi osob, které byly přítomny předmětnému konfliktnímu ději, mají s ohledem na jejich zaujatost na výsledku trestního stíhání jen podpůrnou důkazní hodnotu a je potřeba k nim přistupovat obezřetně. Odvolací soud v návaznosti na pokyn Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2024 přehrál pro skutková zjištění podstatný kamerový záznam z č. l. 286 tr. spisu v časovém úseku od 1:14:40 do 1:15:30 hodin, a dal prostor obhajobě k bezprostřední reakci na jeho jednotlivé sekvence (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 678 tr. spisu). Po posouzení tohoto důkazu izolovaně i v souvislosti s důkazy dalšími odvolací soud dospěl opětovně k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně určující naplnění znaků přečinů, za které byli soudem prvního stupně odsouzeni, jsou správná a dovolací výhrady vůči nim neopodstatněné (srov. odst. 18 až 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde je vysvětlen náhled tohoto soudu na obsah kamerového záznamu i proč nepřisvědčil odlišné interpretaci zachyceného skutkového děje, kterou prosazovala obhajoba).
44. Z pohledu námitek skutkového charakteru uvedených pod bodem B) dovolání je kamerový záznam, který je uložen na datovém nosiči na č. l. 282 tr. spisu, resp. č. l. 286 tr. spisu [v prvém případě se jedná o jeho „ostříhanou verzi“, ve druhém o „úplnou verzi“, nicméně na obou datových nosičích je zaznamenán rozhodující děj z hlediska skutkového] pod označením souboru SP_108_CH10 [pod tímto označením na datovém nosiči na č. l. 286 (dále již jen „videozáznam“)] a jehož provedení bylo odvolacímu soudu uloženo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 443/2024, klíčovým důkazem k tomu, co se odehrálo před barovým pultem restaurace poté, co začal D. D., z blízkosti natáčet mobilním telefonem s rozsvíceným světlem obličej P. S., který se mu snažil telefon vzít a sevřel ho přitom do tzv. páky a držel v předklonu, aby eliminoval jeho snahu o natáčení i případné další útoky.
45. Podle skutkových závěrů soudů obou stupňů obviněný M. D. na vzniklou situaci reagoval tím, že přiběhl s dřevěnou židlí, kterou držel oběma rukama a nápřahem jí udeřil poškozeného P. S. do horní části těla. V důsledku toho poškozený i s D. D. upadli na zem, kde obvinění M. a D. D. poškozeného opakovaně kopali do žeber a hlavy, čímž mu způsobili zranění podrobně popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
46. Obvinění nezpochybňují samotnou skutečnost, že k úderu židlí došlo, avšak tvrdí, že jednání obviněného M. D. bylo okolností vylučující protiprávnost, neboť směřovalo k obraně jeho syna před útokem poškozeného, zároveň zpochybňují skutkový závěr o společném útoku na poškozeného opakovanými kopy v době, kdy po úderu židlí ležel na zemi a D. D. už nedržel. Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu konstatuje, že skutkové závěry, které soudy obou stupňů z uvedených důkazů vyvodily, odpovídají obsahu těchto videozáznamů a žádný zjevný natož extrémní rozpor mezi nimi neexistuje. Z předmětného videozáznamu je patrné, že poškozený P. S. strčil do D. D. (syna obviněného M. D. a bratra obviněného D. D.), který ho z bezprostřední blízkosti začal natáčet na mobilní telefon se zapnutým světlem, a bezprostředně poté ho ve snaze o eliminaci dalšího natáčení, paží sevřel do tzv. páky, aniž by ho ovšem přitom ohrožoval na zdraví. V tu chvíli k nim přiběhli obviněný D. D. a obviněný M. D., který do hloučku lidí, kteří oba aktéry obklopovali, švihl s nápřahem dřevěnou židlí a úder jasně směřoval na poškozeného. Ten se částečně úderu vyhnul tím, že se sklonil, takže obviněný zasáhl jen jeho záda, a následně se i s D. D. sesunuli k zemi. Zde do poškozeného obviněný D. D. kopl, načež se aktéři potyčky víceméně vytrácejí ze záběru videokamery. Pak je vidět, jak obviněný D. D. s poškozeným zápasí na zemi, a kopnutí do poškozeného ze strany obviněného M. D. Poté se situace uklidňuje, částečně vlivem svědka P. H., který zabránil obviněnému M. D. v dalším útoku. Poškozený P. S. se s obviněným D. D. zvednou ze země jako poslední.
47. Kopnutí ze strany obviněného M. D. je na předmětném videozáznamu nacházejícím se na č. l. 286 tr. spisu zřetelně podchyceno. Jedná se o poslední útok tohoto obviněného na poškozeného těsně poté, co se všichni aktéři vrátili zpět do záběru kamery. O tom, že do poškozeného ležícího na zemi kopnul i obviněný D. D., vypovídá konkrétně záběr předmětného videozáznamu v čase 1:15:12. Z detailního rozboru pohybů zde lze zaznamenat biomechanické vzorce charakteristické pro provedení kopu pravou nohou. Je zaznamenán jeho pohyb pravé dolní končetiny směrem vzad, což odpovídá tzv. přípravné fázi kopu, při které dochází k extenzi v kyčelním kloubu a aktivaci svalů zadní strany stehna (hamstringů) spolu se stabilizační funkcí levé dolní končetiny, která mu sloužila jako opora. Následně obviněný D. D. provedl dynamický švih pravou dolní končetinou vpřed a došlo současně k aktivaci svalů nejen jeho dolní, ale i horní poloviny těla, což se v tomto případě projevilo současným pohybem pravé paže směrem dozadu, který je na videozáznamu také dobře viditelný. Tento „kinetický řetězec“ horní, dolní končetiny a trupu je biomechanicky přirozený a typický pro pohybové vzory zahrnující dynamickou rotaci trupu a přenos síly při provádění kopu nohou vpřed. Ačkoliv část pohybu proběhla mimo přímý záběr kamery (na čemž stojí argument obhajoby), právě sledování tohoto souhybu končetin a změny postavení těla potvrzuje, že došlo ke kontaktu nohy obviněného s poškozeným, což odpovídá dynamice kopu a výslednému účinku na tělo poškozeného. Obdobně tomu je i u druhého obviněného, M. D., který se kopu dopustil v čase cca 1:15:21 videozáznamu.
48. Pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že i během intervalu cca 6-7 sekund, po který účastníci konfliktu nejsou vidět na videozáznamu, docházelo ke kopání ze strany obviněných, odpovídá to nejen výpovědi poškozeného, který u hlavního líčení uvedl, že byl kopán opakovaně a oběma obviněnými (srov. č. l. 460-462 tr. spisu), ale i výpovědi svědkyně R. Š., která tuto část tvrzení poškozeného potvrdila (viz č. l. 465 tr. spisu) a konečně i závěrům soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Miroslava Šafra, který v hlavním líčení uvedl, že mechanismus vzniku zranění, která poškozený utrpěl, nelze přesně určit, ale že odpovídá kopání a úderu tupým předmětem (č. l. 488-489 tr. spisu), tj. útoku obviněných, tak jak ho popsaly soudy nižších stupňů.
49. Nejvyšší soud k námitkám obviněných podřazeným první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavírá, že jsou zjevně neopodstatněné, protože obvinění jimi fakticky nepoukazují na reálné rozpory mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, nýbrž se jimi snaží zpochybnit způsob hodnocení důkazů, který zvolil soud prvního stupně a částečně i soud odvolací, který jeden z klíčových důkazů zopakoval, a místo něj nabízejí hodnocení vlastní, které konvenuje jejich obhajobě. Jednání kladené oběma obviněným za vinu bylo přitom soudy nižších stupňů prokázáno nad míru důvodných pochybností a skutková zjištění mají adekvátní oporu v provedených důkazech, které soudy hodnotily logicky a bez známek zaujatosti či svévole, jakkoli na to mají obvinění jiný názor. Za tohoto stavu věci je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k dovolací námitce porušení zásady in dubio pro reo, kterou navíc nelze mít za výhradu odpovídající § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
50. Zjevně nedůvodnými shledal Nejvyšší soud i znovu uplatněné námitky tzv. opomenutých důkazů podřazené obviněnými pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí konstatoval, že je nutné doplnit dokazování opětovným přehráním klíčového kamerového záznamu před odvolacím soudem. Procesní postup soudů nižších stupňů, které neakceptovaly všechny návrhy obhajoby na doplnění dokazování, neoznačil za vadný, jelikož soudy přiléhavě vysvětlily, proč konkrétní návrhy zamítly pro jejich nadbytečnost (viz odst. 34 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 26 usnesení odvolacího soudu). Ke své dřívější argumentaci Nejvyšší soud už jen dodává, že žádný z obhajobou navrhovaných důkazů, kterým soudy nevyhověly, nesplňuje kritérium vyžadované § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na zranění M. D., D. D. a D. D. rozhodně nelze označit za podstatné důkazy vztahující se k objasnění skutečností, které jsou určující pro naplnění znaků přečinů, kterými byli obvinění uznáni vinnými, a návrh na doplnění znaleckého posudku č. 94/2020 znalce MUDr. Miroslava Šafra o zodpovězení otázky, zda jím určený mechanismus vzniku zranění P. S. odpovídá důkazům provedeným v hlavním líčení, pomíjí skutečnost, že znalci nepřísluší se vyjadřovat k otázkám viny.
51. K druhému z dovolacích důvodů, o který obvinění opřeli své mimořádné opravné prostředky, Nejvyšší soud už shora připomněl, že podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, nebo došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obvinění však při jeho uplatnění argumenty, že jejich trestní odpovědnost je vyloučena, protože jednali v mezích nutné obrany, případně že jejich jednání není natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za přestupek, nevycházeli ze skutkového stavu objasněného soudy nižších stupňů, nýbrž z jejich vlastní alternativní verze skutkového děje stojící na tom, že hlavním útočníkem byl poškozený P.
S., který fyzicky ohrožoval syna a bratra obviněných D. D., a že obvinění do poškozeného v okamžiku, kdy ležel na zemi, nekopali. Nejde tedy o relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o snahu obviněných nejprve dosáhnout revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to požadované změny v jejich právním posouzení. Takovou argumentační konstrukci však z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu nelze mít za právně relevantní a pokud by mimořádný opravný prostředek spočíval jen na ní, pak by jej bylo namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. jako podaný z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že tímto způsobem obviněné poučil již při svém předchozím rozhodování v této věci, přesto obvinění deklarovali své námitky pod tímto dovolacím důvodem stejným způsobem.
52. Obiter dictum Nejvyšší soud stroze dodává, že jakkoli nelze upřít obviněným, že další vlnu agrese z jejich strany zapříčinil zákrok poškozeného P. S. vůči D. D., faktem zůstává, že v době, kdy do poškozeného kopali, D. D. nedržel ani se o to nesnažil, a že použití židle k úderu proti horní polovině těla poškozeného způsobem, který ohrožoval i další osoby stojící v hloučku, a to pouze z toho důvodu, že poškozený zamezil D. D. v jeho obtěžujícím chování tím, že jej znehybnil, aniž by ho současně ohrozil na zdraví, je zjevně nepřiměřeným způsobem obrany, jak správně konstatoval odvolací soud (viz odst. 34 odůvodnění jeho usnesení). Pokud jde o námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, je potřeba uvést, že ji nelze aplikovat jen na určitou část skutku, jak se toho fakticky obvinění domáhají, nýbrž je potřeba společenskou škodlivost činu posuzovat v kontextu celého skutkového děje a všech okolností případu. V předmětné věci sice nelze přehlédnout, že reálně celý konflikt eskaloval mimo jiné i z toho důvodu, že personál restaurace, u něhož je na místě předpokládat určitou míru profesionality a zdrženlivosti při řečení sporů s hrubě a arogantně se chovajícími hosty, se nechal vyprovokovat k slovním a posléze i fyzickým útokům, ovšem tato skutečnost sama o sobě nemůže zvrátit závěr soudů nižších stupňů, kteří se společenskou škodlivostí jednání obviněných výslovně zabývaly (viz odst. 39 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 35 usnesení dovolacího soudu) a konstatovaly, že závažnost jednání obviněných se nijak nevymyká běžně se vyskytujícím přečinům výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusům o ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Výše zmíněné okolnosti případu, které obviněným prospívají, soud prvního stupně ale správně zohlednil v úvahách o přiměřených trestech a oběma obviněným uložil mírný peněžitý trest jehož výkonem se odsouzení ze zákona zahladí (viz § 69 odst. 2 tr. zákoníku).
53. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro aplikaci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. splněny nebyly, nelze přiznat opodstatněnost ani námitkám obviněných uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která je naplněna výhradně tehdy, pokud došlo po věcném přezkumu k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předchozím řízení existoval důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
VI. Závěrečné zhodnocení
54. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné, a proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl. Rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová