Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 3 Tdo 128/2025-1056, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2024 č. j. 9 To 39/2024-921 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2024 sp. zn. 47 T 9/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného J. Š.) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla též uložena povinnost spolu se spoluobviněným zaplatit společně a nerozdílně poškozenému státnímu podniku A (dále jen "poškozený státní podnik"), na náhradě škody částku 5 989 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání příslušného státního zástupce byl rozsudek městského soudu shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl (vedle spoluobviněného J. Š.) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného jednání se oba obvinění dopustili (zkráceně uvedeno) tím, že ve vzájemné součinnosti zrealizovali úplatné postoupení práva hospodaření poškozeného státního podniku s nemovitostmi v areálu XX na B.
Obviněný J. Š. přitom jednal jako ředitel poškozeného státního podniku a současně jako likvidátor B a stěžovatel zastával pozici jednatele společnosti C, která uzavřela s poškozeným státním podnikem mandátní smlouvu, jejímž předmětem byly v ní vymezené činnosti spočívající především v realizaci majetkových dispozic s majetkem, s nímž měl státní podnik právo hospodařit, ve správě majetku státního podniku, jednání se třetími osobami v těchto záležitostech a v zajišťování kvalifikovaných třetích osob pro tuto činnost.
Za blíže nespecifikované služby v souvislosti s touto transakcí pak stěžovatel jako jednatel za společnost C vystavil fakturu na částku 5 989 500 Kč, která mu byla na základě pokynu obviněného J. Š. uhrazena. Popsaným způsobem vznikla poškozenému státnímu podniku, resp. České republice škoda ve výši 5 989 500 Kč, když převod nemovitostí na B, postrádal ekonomický smysl, což oba obvinění věděli. Obviněný J. Š. schválením vyplacení uvedené částky úmyslně naložil se svěřenými finančními prostředky v rozporu s účelem, k němuž byly svěřeny, což mu stěžovatel svojí shora popsanou činností umožnil, oba tak jednali s úmyslem obohatit o danou částku přinejmenším společnost C.
4. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla rovněž uložena povinnost spolu se spoluobviněným zaplatit společně a nerozdílně poškozenému na náhradě škody částku 5 989 500 Kč. Odvolání stěžovatele i spoluobviněného byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně namítá, že městský soud i vrchní soud jednak neprovedly jím navrhované důkazy (návrhy na opakování výslechů svědkyň A. J., O. Š. a L. K.), aniž pro takový postup byly dány ústavně konformní důvody, jednak porušily pravidlo in dubio pro reo. Znovu zdůrazňuje, že ve vztahu k řízení nebyla s jistotou zjištěna neúčelnost transakce ohledně areálu XX, proto provedení jím navrhovaných důkazů nebylo nadbytečné, neboť shora jmenované svědkyně se dříve vyjadřovaly k příslušné koncepci toliko v obecné rovině, nikoli v souvislosti s její účelností.
Je přesvědčen, že tím, že soudy zamítly jeho návrhy na opakování výslechů uvedených svědkyň, zmařily k jeho tíži možnost řádně zjistit skutkový stav věci. Nejvyšší soud pak podle jeho mínění porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání. Má za to, že soudy neprovedly navrhované důkazy, přestože bylo třeba je provést s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 9. 2022 č. j. 3 Tdo 252/2022-537. Dodává, že ve věci šlo již o čtvrtá rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu, přičemž byl opakovaně zproštěn předmětné obžaloby.
Napadená rozhodnutí následovala až po zrušení zprošťujících rozhodnutí na základě dovolání nejvyššího státního zástupce. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku městského soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které uplatnil již v přechozích stadiích trestního řízení a s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s neprovedením, resp. opakováním výslechů svědkyň A. J., O. Š. a L. K., a to s důrazem na význam jejich výpovědi ve vztahu k transakci XX. Svědkyně měly podle stěžovatele osvětlit, zda se převod nemovitostí v XX vymykal z přijaté koncepce.
11. Ústavní soud je oprávněn do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25
aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
12. Stěžovatel navrhl u hlavního líčení výslechy svědkyň A. J., O. Š. a L. K., přičemž městský soud návrh zamítl s tím, že tyto svědkyně již v řízení vyslechnuty byly a že nelze předpokládat, že by mohly k věci uvést něco dalšího, resp. nového. Vrchní soud shodně s názorem městského soudu považoval z uvedeného důvodu navrhované důkazy za nadbytečné. V odůvodnění svého rozhodnutí jasně vysvětlil, že zmíněné svědkyně se v rámci svých dřívějších výpovědí prokazatelně k transakci XX již vyjadřovaly, přičemž jejich výpovědi z předchozích fází řízení odpověď na otázku, proč by měly být předmětné nemovitosti v XX převedeny do vlastnictví likvidovaného podniku (B), neposkytly.
Jejich další výslechy tak byly shledány nadbytečnými, když ve věci bylo provedeno dostatečně podrobné dokazování, které vedlo k nezpochybnitelnému závěru o neúčelnosti transakce spočívající v převodu nemovitostí nacházejících se v XX z poškozeného na B, která přinesla společnosti C neoprávněný zisk (viz body 29., 30. rozsudku vrchního soudu).
13. Městský soud i vrchní soud tak náležitě odůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, přičemž jejich závěr potvrdil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 35 usnesení Nejvyššího soudu). V postupu rozhodujících soudů nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy neprovedly navrhované důkazy, přestože bylo třeba je provést s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 9. 2022 č. j. 3 Tdo 252/2022-537, ani v tom mu nelze přisvědčit. K této námitce se vyjádřil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, když konstatoval, že jeho závazný právní názor se týkal důkazů způsobilých objasnit cenu obvyklou fakturovaných služeb a že skutečnost, zda byla transakce účelná a její případné další posouzení, byla zmíněna toliko jako alternativní vodítko, respektive jako možnost nahlížení celé transakce přicházející v úvahu. Dodal, že tvrzení stěžovatele o vázanosti jeho pokynem je zjevnou dezinterpretací zmíněného usnesení.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu