USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného Ing. Michaela Andronikova, Polní 305, 252 45 Zvole, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 9 To 39/2024-921, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Michaela Andronikova odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 47 T 9/2020, byl obviněný Ing. Michael Andronikov (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu se spoluobviněným Ing. Janem Švábenickým, který si nepodal dovolání, uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost spolu se spoluobviněným zaplatit společně a nerozdílně společnosti ČPP Transgas, s.p. na náhradě škody částku 5.989.500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce v jejich neprospěch do výroků o vině a trestu, spoluobviněný do výroku o vině a obviněný do výroků o vině, trestu a náhradě škody. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 9 To 39/2024-921, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl o vině obou obviněných, přičemž Ing. Michaela Andronikova shledal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako účastníka ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že
dne 17. 6. 2013 v Praze státní podnik ČPP Transgas, s.p., IČ 000 02 674, Londýnská 730/59,Praha 2 (dále jen „Transgas“) na základě schválení a pokynu svého ředitele, obžalovaného Ing. Jana Švábenického proplatil fakturu č. 013014 na částku ve výši 5.989.500 Kč včetně DPH, kterou vystavil obžalovaný Ing. Michael Andronikov jako jednatel za společnost European Business Consulting s.r.o., IČ 629 06 585, Ambrožova 2408/1, Praha 3 (dále jen „EBC“) dne 10. 6. 2013 jako vyúčtování odměny za blíže nespecifikované služby, poskytnuté v souvislosti s realizací převodu práva hospodařit s majetkem státu a změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu mezi státními podniky Transgas a České energetické závody, státní podnik v likvidaci, IČ 000 02 691, U mlýna 1755/5, Praha 4 (dále jen „ČEZ“), jehož předmětem bylo úplatné postoupení práva hospodaření státního podniku Transgas s nemovitostmi v areálu Brno-Černovice, když tuto činnost EBC poskytla Transgas na základě mandátní smlouvy, uzavřené dne 1. 8. 2012 v Praze mezi Transgas, zastoupeným obžalovaným Ing. Janem Švábenickým, a společností EBC, zastoupenou obžalovaným Ing. Michaelem Andronikovem, jejímž předmětem byly v ní vymezené činnosti, spočívající především v realizaci majetkových dispozic s majetkem, s nímž měl státní podnik právo hospodařit, ve správě majetku státního podniku, jednání se třetími osobami v těchto záležitostech a v zajišťování kvalifikovaných třetích osob pro tuto činnost, ačkoli oba obžalovaní věděli, že celá transakce nebyla pro státní podnik Transgas účelná a obžalovaný Ing. Švábenický tak schválením vyplacení uvedené částky úmyslně naložil se svěřenými finančními prostředky z majetku České republiky v rozporu s účelem, k němuž byly jím řízenému státnímu podniku Transgas svěřeny, což mu obžalovaný Ing. Andronikov svojí výše popsanou činností za společnost EBC umožnil, a oba obžalovaní takto jednali s úmyslem obohatit o tuto částku přinejmenším společnost EBC a způsobili tak České republice na majetku, s nímž měl právo hospodařit státní podnik Transgas, škodu v celkové výši 5.989.500 Kč.
4. Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost spolu se spoluobviněným zaplatit společně a nerozdílně společnosti ČPP Transgas, s.p. na náhradě škody částku 5.989.500 Kč. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu a které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku po stručné rekapitulaci výrokové části napadeného rozsudku nejprve uvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ve věci byly dány důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. K prvnímu z nich uvedl, že odvolací soud došel k překvapivým skutkovým zjištěním a že nedůvodně neprovedl navrhované podstatné důkazy, a to přesto, že je bylo třeba provést s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 252/2022.
8. Obviněný byl totiž shledán vinným zjednodušeně proto, že se transakce Černovice vymykala schválené koncepci dalšího směřování státního podniku Transgas, a proto byla podle názoru odvolacího soudu neúčelná. Tím ovšem ignoroval skutečnost, že koncepce nestanovila žádný taxativní seznam opatření, která je třeba přijmout, a proto nelze ani tvrdit, že transakce Černovice s ní byla v rozporu. Pokud tato transakce nebyla v rozporu ani s koncepcí ani s žádnou jinou normou, je zcela nepodstatné, zda se vymykala. Zdůraznil, že ačkoliv se stání podnik Transgas zbavil svého nemovitého majetku, získal za to finanční prostředky, které mohl použít, čímž naopak koncepci naplňoval. Jak koncepce, tak i transakce Černovice byly schváleny rozhodnutím dozorčí rady a zakladatele státního podniku, tudíž byla obě de iure aprobovány, přičemž podle právní logiky pozdější rozhodnutí (transakce Černovice) zrušilo dřívější (koncepce).
9. Zároveň nebylo prokázáno, že by obviněný jednal úmyslně a ve shodě se spoluobviněným Ing. Janem Švábenickým. Obviněný neměl povinnost přihlížet k zájmům společnosti ČEZ. Zároveň nebylo možno konstatovat, že by nebyl oprávněn uzavřít mandátní smlouvu, ani to, že by fakturoval cenu za služby, které by nebyly poskytnuty, či že by se se spoluobviněným dohodl na fakturaci vyšších částek, než byla obvyklá cena poskytnutých služeb.
10. Rozhodnutím soudů obou stupňů vyčetl, že jejich závěry pro něj byly překvapivé, neboť dokazování bylo celou dobu směřováno výlučně k prokázání poskytnutí služeb společností EBC, toho, zda byla jejich cena obvyklá a zda nemohl poptávané činnosti zajistit Ing. Jan Švábenický sám či prostřednictvím personálního aparátu státního podniku Transgas. Otázkou souladu a nesouladu transakce a koncepce se nikdo nezabýval. Právní názor odvolacího soudu je tak v rozporu se skutkovými závěry jím vyslovenými v předchozím rozhodnutí. Pokud by obhajoba směřování skutkových zjištění tušila, navrhovala by důkazy k objasnění významu koncepce a vztahu k transakci Černovice (výslech svědkyní Ing. Aleny Ježkové, L. K., O. Š.). Odvolací soud totiž navrhované důkazy odmítl provést s poukazem na to, že svědci již byli vyslechnuti a nemohli by přinést nic nového, aniž by reflektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Podle něj se měl zabývat možným posouzením stíhaného jednání jako trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Odvolací soud však nesprávně shledal úmysl obviněných přisvojit si prostředky státního podniku Transgas.
11. Na tuto námitku pak plynule navázal poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při správných skutkových zjištěních by soudy nedospěly k úmyslu obviněných přisvojit si finanční prostředky společnosti Transgas a mohly dojít maximálně k právnímu posouzení jednání Ing. Jana Švábenického jako porušování povinností při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, k němuž ovšem nelze dovodit účastenství dovolatele, a tedy ani trestní odpovědnost.
12. Pod týž dovolací důvod pak obviněný podřadil i námitky vůči výroku o náhradě škody. Vyjádřil přesvědčení, že poškozená společnost neuplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas a opačné závěry nalézacího soudu jsou nepřezkoumatelné, neboť odkázal toliko na listinu založenou ve spise, aniž by hodnotil její obsah. Přitom se ovšem na adhezní nároky vztahují stejné požadavky jako v rámci civilního řízení – poškozený musí tvrdit čeho se domáhá a proč.
13. Konečně pak obviněný brojil i proti nesprávnému právnímu posouzení všech okolností významných podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu. Nalézací soud totiž náležitě nezohlednil délku řízení, které trvalo 10 let a ve věci bylo rozhodováno celkem čtyřikrát, aniž by na tom měl obviněný vinu. Odvolací soud měl toto zohlednit v uložení mírnějšího trestu přinejmenším v rámci kratší zkušební doby.
14. Závěrem pak obviněný konstatoval, že totožné vady obsahuje rozsudek odvolacího i nalézacího soudu. S ohledem na vše shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 9 To 39/2024, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 47 T 9/2020, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout. Pokud by pak Nejvyšší soud rozhodoval jiným než navrhovaným způsobem, požádal obviněný o nařízení veřejného zasedání.
15. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedl, že námitku překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze jen stěží podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především však takovouto výhradu shledal neopodstatněnou s poukazem na průběh dokazování v rámci předcházejícího řízení, zejména akcentoval řešení otázky účelnosti transakce pro státní podnik Transgas. Odvolací soud nedospěl k žádným skutkovým a právním závěrům, které by dovolatel vzhledem k podstatě obvinění, právní kvalifikaci a průběhu dokazování nemohl předvídat. Stěžejní skutková zjištění nebyla odvolacím soudem nijak zásadně měněna či doplňována. Co se pak týkalo otázky rozporu transakce s koncepcí, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 32.). Pokud pak obviněný deklaroval existenci opomenutých důkazů, státní zástupce se s ním neztotožnil a připomněl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího soudu, jakož i předpoklady, na jejichž základě může k takové vadě dojít s tím, že v dané věci je neshledal. Soud prvního stupně totiž neprovedení navrhovaných důkazů dostatečně odůvodnil v rozsahu odpovídajícím významu takových návrhů (bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V případě opakovaného výslechu svědkyň se nadto nejednalo o důkaz neprovedený, neboť tyto osoby byly slyšeny a obhajoba měla prostor klást jim dotazy a vyjádřit se k obsahu tohoto důkazu.
16. V rámci reakce na námitky podřaditelné pod druhý dovolací důvod, státní zástupce zdůraznil meze jeho aplikace s akcentem na to, že dovolací soud je oprávněn vycházet toliko ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu dokazování, a nikoliv z konstrukcí obviněného. Obviněný však ke svým závěrům ohledně nesprávné právní kvalifikace, které státní zástupce označil za značně obecné a nekonkrétní, dospěl právě pod výslovnou podmínkou, že by soud správně zjistil rozhodné skutkové okolnosti. Obviněný tedy těmito zdánlivě právními námitkami brojil proti skutkovým závěrům učiněným soudy a snažil se vycházet z vlastního odlišného skutkového základu. Takovéto námitky tedy nemohly naplnit deklarovaný důvod dovolání.
17. Pokud se pak obviněný domáhal revize výroku o trestu, připomněl státní zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se takového výroku výslovně dotýká. Avšak ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu a ani jiného nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu. V nyní posuzovaném případě nebyl obviněnému uložen ani nezákonný druh trestu ani trest ve výměře mimo trestní sazbu a zároveň ani takový, který by bylo možno označit za extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a relevantními hledisky. Zároveň se neztotožnil ani s názorem, že soudy v rámci zmírnění trestu nedostatečně kompenzovaly délku řízení, a to i odkazem na judikaturu ESLP, neboť zmírnění ukládaného trestu považoval státní zástupce za dostatečné, když byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby.
18. Právně relevantně nenapadl obviněný ani výrok o náhradě škody, byť výhrady vůči adhéznímu výroku lze obecně pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Obviněný však brojil proti odůvodnění soudů, že poškozený uplatnil nárok na náhradu škody řádně a včas. Taková argumentace dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení nepodléhala. Současně pak odkázal na body 41. až 46. odůvodnění napadeného rozhodnutí.
19. Závěrem připomněl předpoklady uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s tím, že s ohledem na shora uvedené mu nemohlo být přiznáno opodstatnění.
20. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. ř.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině, trestu i o náhradě škody, a to z důvodů, které podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace pak vznesl námitky skutkové, právní a procesní.
31. Nejprve je nutno uvést, že obviněný zcela správně zastřešil své dovolací výhrady pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť ačkoliv odvolací soud rozhodoval rozsudkem ve věci samé, učinil tak výlučně z podnětu odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněných. Naopak výrokem označeným II. odvolání obviněných zamítl, ačkoliv dovolatel setrval na názoru, že tak učinit neměl, neboť již rozsudek nalézacího soudu vykazoval vady podřaditelné pod níže uvedené dovolací důvody. Tento dovolací důvod byl tedy uplatněn v souladu se zákonem, přičemž ovšem jeho obsahové opodstatnění je plně závislé na přezkumu a důvodnosti argumentace uvedené pod dovolacími důvody uvedenými níže. Lze však předeslat, že žádná z dovolacích námitek nebyla shledána opodstatněnou, přičemž důvody, které Nejvyšší soud k tomuto závěru vedly, byly rozebrány níže.
32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině vhodné uvést, že postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Tento důvod dovolání uplatnil obviněný v jeho první a třetí variantě. Tedy poukazoval na zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahu důkazů (posouzení rozporu transakce Černovice s přijatou koncepcí) a na vadu opomenutého důkazu (výslechy navrhovaných svědkyň).
34. K výhradě opomenutého důkazu Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje především tu skutečnost, že dokazování není bezbřehé a je to soud nalézací, který je odpovědný za zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tedy bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud tak nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, pokud svůj postup řádně odůvodní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1115/2024, nebo též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 2 To 62/2006-2.). Do úvahy pak připadají tři skupiny okolností, o které lze zamítnutí důkazních návrhů opřít – navrhovaný důkaz nemá relevanci k předmětu řízení, důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, k němuž byl navržen a konečně je pak důkaz nadbytečný (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
35. V nyní posuzovaném případě bylo především nutno reflektovat, že obviněným zmíněné svědkyně byly již v řízení před soudem vyslechnuty. Dovolatel se tedy dožadoval opakování jejich výslechu s akcentem na význam koncepce ve vztahu k transakci Černovice. Již tato okolnost hrála při posouzení tohoto důkazního návrhu významnou roli, neboť nebyl splněn ani ten předpoklad, že by se jednalo o důkaz neprovedený. Ačkoliv obecně není vyloučeno, že by i opakování některých důkazů mohlo mít k prokázání konkrétních skutečností významný přínos srovnatelný s „novým“ důkazním návrhem, v nyní posuzované věci tomu tak nebylo. Dovolatel navrhoval opakování výslechu k prokázání toho, že převod nebyl v rozporu s koncepcí. Takový závěr je ovšem nutně až závěrem komplexním vzešlým z hodnocení všech provedených důkazů, ke kterému je povolán právě soud. Svědkyně by mohly toliko zopakovat, co o transakci věděly, což už učinily v řízení před soudem prvního stupně (viz body 11., 13., 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Všechny uvedly to, co k věci věděly, včetně vztahů koncepce a přijaté transakce a důvodů, které jim byly k této operaci známy. Totožně se koneckonců vyjádřil i soud prvního stupně v bodě 34. odůvodnění svého rozhodnutí a soud odvolací v bodě 29. odůvodnění svého rozhodnutí a dovolací senát na ně proto v podrobnostech plně odkázal. Pokud pak obviněný zdůrazňoval „závazný pokyn“ Nejvyššího soudu ve vztahu k doplnění dokazování, bylo třeba mu důrazně připomenout, že ten se týkal důkazů způsobilých objasnit cenu obvyklou fakturovaných služeb. Skutečnost, zda byla transakce účelná a její případné další posouzení, byla zmíněna toliko jako alternativní vodítko, respektive jako možnost nahlížení celé transakce přicházející v úvahu (viz bod 38. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 252/2022). Tvrzení o vázanosti pokynem dovolacího soudu je proto zcela zjevnou dezinterpretací zmíněného usnesení.
36. K druhé variantě reklamovaného dovolacího důvodu, tedy zjevnému rozporu skutkových zjištění a obsahu důkazů, bylo nutno nejprve obecně uvést, že obviněný v tomto ohledu svojí argumentací požadavkům dovolacího řízení nedostál, když tvrzený rozpor neidentifikoval, ale toliko předestřel vlastní verzi hodnocení důkazů. Takový způsob argumentace je ovšem z pohledu dovolacího řízení irelevantní. Účelem dovolacího řízení je totiž odstranění nejzávažnějších vad řízení, které by mohly mít podstatný vliv na výrok rozsudku, nikoliv přehodnocení dílčích důkazů ke spokojenosti obviněného. Z pohledu skutkových zjištění by se pak muselo jednat o tak výjimečně intenzivní pochybení, že by výsledek hodnocení soudu byl v kontextu ostatních důkazů a logických úvah a operací nepřezkoumatelný. Taková situace ovšem v nyní řešené kauze nenastala.
37. Soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností, jak mu ukládá § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny tyto důkazy pak hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž skutková zjištění z tohoto hodnotícího procesu vzešlá pak následně podle § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil.
38. Pokud tedy obviněný dovodil, že transakce Černovice nebyla v rozporu s přijatou koncepcí, pak tak učinil na základě vlastních hodnotících úvah, aniž by náležitě reflektoval obsah ve věci provedených důkazů a tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Základní myšlenky koncepce shrnul nalézací soud v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku – urychlení likvidace ostatních státních podniků tím, že se na státní podnik Transgas převedl nemovitý majetek, jehož likvidace by byla dlouhodobá nebo problematická. Tento státní podnik měl tedy za úkol sdružovat nemovitý majetek a spravovat jej, nikoliv s ním obchodovat či jej dočasně zcizovat. Obviněný ovšem ani v rámci své popěrné argumentace nikterak nezmínil, jakým způsobem byla naopak zmíněná transakce s uvedenou koncepcí v souladu. Takováto námitka se omezila na popření skutkových zjištění učiněných soudem prvního, potažmo druhého stupně, aniž by identifikovala konkrétní rozpor mezi obsahem některého důkazu a přijatým skutkovým zjištěním. Tedy nenaplnila zvolený dovolací důvod a ani žádný jiný.
39. Zároveň pokud obviněný vyjádřil přesvědčení, že přijatá koncepce byla negována úkonem, kterým dozorující orgán schválil transakci, a tím pádem tato okolnost založila jeho legálnost s ohledem na pravidlo lex posterior derogat lex priori, pak ani této výhradě nebylo možno přiznat relevanci. Kromě toho, že se zmíněný právní princip obecně poměrně složitě vztahuje na individuální právní akty různé povahy (koncepce jakožto proklamace obecných záměrů a cílů a transakce jakožto konkrétní dílčí právní jednání), nebyl tento argument ani tak způsobilý vyvinit dovolatele. Pro aplikaci tohoto principu by bylo nutné zkoumat, zda skutečně došlo k novaci konkrétního aktu, respektive normy, či nikoliv. Takové zkoumání bylo ovšem v kontextu všech ostatních skutečností zcela bezúčelné, neboť obviněným bylo kladeno za vinu, že jednali úmyslně v rozporu s koncepcí, a právě s tímto vědomím předložili transakci ke schválení. Argument obviněného tedy ve své podstatě netkvěl v otázce uplatnění pravidla kolize právních norem, ale v požadavku na vyvinění s odkazem na aprobaci kontrolními orgány. Ani pochybení nebo selhání kontrolních mechanismů však nemohly zbavit obviněné jejich vlastní trestní odpovědnosti za jejich úmyslné protiprávní jednání, neboť ta je ryze individuální a je zkoumána právě optikou subjektivního vztahu pachatele k následku (objektivní stránce trestného činu). I tato argumentace se tak zcela minula se zamýšleným cílem dosáhnout kasace napadených rozhodnutí.
40. V souvislosti s výhradami vůči závěru o účelnosti transakce v kontextu přijaté koncepce vyčetl obviněný soudům, že takovéto směřování skutkových zjištění pro něj bylo překvapivým, a v důsledku toho nemohl plně využít svých práv, například navrhovat důkazy. Takovouto výtku bylo možno stěží subsumovat pod zvolený či jiný dovolací důvod, neboť svým charakterem směřovala výhradně do procesních práv, avšak vzhledem k úzkému napojení na proces dokazování ji Nejvyšší soud vypořádal na tomto místě, aniž by jí ovšem mohl vyhovět.
41. Touto námitkou se již detailně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud v bodě 33. odůvodnění svého rozhodnutí, když připomněl vedle judikatury Ústavního soudu i konkrétní okolnosti v nynější situaci, zejména to, že o možnosti zkoumání účelovosti celé transakce hovořil již soud dovolací (v bodě 38. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 3 Tdo 252/2022), směřovaly k nim i výpovědi svědků a obviněný měl možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Také odvolací soud v jednom ze svých předcházejících rozhodnutí již zmiňoval takový závěr a nalézací soud jej nyní zrekapituloval v bodě 32. svého rozsudku. Konečně obviněný vznesl tyto námitky již v odvolání, avšak opět toliko povšechným způsobem, tedy nekonkrétně a jeho argument bylo možno označit za konstatování nespokojenosti s výsledky dokazování, a naopak plně odkázat na shora uvedený bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
42. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
43. Pod tento dovolací důvod bylo možno podřadit námitky obviněného vůči subjektivní stránce trestného činu zpronevěry na straně dovolatele, právní kvalifikace jednání spoluobviněného Ing. Jana Švábenického a s tím úzce spojenou formu účastenství dovolatele.
44. Na tomto místě je současně nutné předeslat, že veškeré právní závěry dovolatele jsou aplikovány na odlišný skutkový základ, respektive jinou interpretaci skutkových zjištění, než je ta, ke které dospěl soud nalézací (zcela správně, aniž by se jakkoliv zpronevěřil svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. viz bod 37. tohoto usnesení). Taková argumentace byla ovšem z pohledu dovolacího řízení neúčinná, jak bylo vyloženo shora v rámci obecných východisek uplatnění reklamovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. Obviněný totiž patrně zcela záměrně (což je z pohledu obhajoby logické) ponechal stranou tu skutečnost, že byl sám tvůrcem koncepce, kterou státní podnik Transgas přijal (viz jeho výpověď v bodě 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Toto skutkové zjištění bylo ovšem pro posouzení celé věci a náležité právní kvalifikace stěžejní. Dovolatel tedy věděl, že státní podnik Transgas měl fungovat v souladu se záměrem spravovat nemovitý majetek převedený z jiných státních podniků, jejichž likvidace se tímto právě oproštěním od nemovitého majetku zjednoduší a urychlí.
Zároveň Transgas sám nemohl být zlikvidován, neboť byl nositelem pohledávek, jejichž vymožení bylo komplikované, a bylo proto žádoucí, aby nadále existoval. Takto byla, zjednodušeně nastíněno, přijata koncepce fungování státního podniku Transgas vytvořená dovolatelem a takto byla i schválena příslušnými státními orgány. Obviněný tedy zcela jistě věděl, že úkolem státního podniku Transgas bylo sdružování nemovitého majetku a jeho správa, a nikoliv prodej. Totožné informace pak měl i spoluobviněný Ing.
Jan Švábenický, který mu vypracování koncepce zadal. Pokud tedy následně s těmito informacemi oba přistoupili k realizaci převodu nemovitých věcí z majetku státního podniku Transgas, museli být srozuměni s tím, že tímto právním jednání vybočili z mezí fungování tohoto podniku vytyčených koncepcí. Tím pádem museli vědět a být smíření i s tím, že taková transakce bude s ohledem na cíle koncepce shledána neúčelnou, neboť ačkoliv byla cena nemovitých věcí stanovena cenou obvyklou, právě jimi vypracovaná koncepce sledovala i jiné cíle než pouhý ekonomický či účetní aspekt, a to zejména umožnění zefektivnění postupu likvidací ostatních státních podniků.
Tím pádem museli být smíření i s tím, že v takovém případě budou všechny služby poskytnuté v souvislosti s realizací tohoto převodu zcela zbytečné a finanční prostředky na jejich úhradu budou tak vynaloženy neúčelně, a především pak v rozporu s hospodářským záměrem (vyjádřeným v koncepci), pro který byly poskytnuty. Právě tím, že obviněný věděl, že transakce, s jejíž realizací byl prostřednictvím své společnosti nápomocen, není v souladu s koncepcí fungování státního podniku, byl srozuměn i s tím, že jemu vyplacené finanční prostředky byly vyplaceny s ohledem na tuto skutečnost „zbytečně“ a že tedy jím inkasovaná částka je v podstatě obohacením, neboť služby jeho společnosti byly sice poskytnuty, avšak nemělo k nim vůbec dojít, pokud by spoluobviněný Ing.
Jan Švábenický postupoval v souladu s koncepcí.
46. Z výše uvedeného lapidárního shrnutí vyplynula již implicitně odpověď na námitku vůči naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud tedy na tomto místě znovu zopakoval, že obviněný věděl o závěrech koncepce, a tím pádem i o tom, že transakce, ke které se vztahovaly jím poskytované služby, je v rozporu s jejím účelem. Obviněný tedy věděl, že jednání Ing. Jana Švábenického, ke kterému přispěl svou činností a které fakturoval, odporovalo záměrům, které byl povinen jako osoba jednající za státní podnik sledovat.
Tím pádem věděl, že i peněžní prostředky vynaložené na tuto transakci byly vyplaceny v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty. Při vědomosti všech těchto okolností musel být tedy i smířen s tím, že i na jím fakturované částky bylo následně nahlíženo jako na takové, které byly vynaloženy v rozporu s účelem svěření, a to právě protože mu všechny okolnosti byly známy od počátku. Tím tedy jeho jednání bezpochyby naplnilo obě složky zavinění, a to jak složku vědomostní, kterou nebylo možno popřít a obviněný tak ani neučinil, tak i složku volní, která zcela imanentně vyplynula z jeho jednání.
Odvolací soud tedy zcela správně uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně majetkových práv svěřitele a s tímto následkem byl srozuměn.
47. Obdobně vyplynula ze shora uvedeného popisu i právní kvalifikace jednání hlavního pachatele Ing. Jana Švábenického. Jak již bylo opakovaně konstatováno, ten naložil s finančními prostředky, které mu byly svěřeny ke správě z titulu jeho funkce ve státním podniku, odlišným způsobem, než k jakému mu byly svěřeny (tedy naplňování účelů přijaté koncepce), a to s vědomím, že se jedná o finanční prostředky vynakládané na zprostředkování od počátku zcela neúčelné transakce, tedy také vynaložené neúčelně.
Opět zcela jednoduše řečeno, věděl od počátku, že transakce je v rozporu s koncepcí, nemá být realizována a pokud si na toto právní jednání zajistil zprostředkovatelskou společnost, činil tak s vědomím, že i její služby jsou zcela neúčelné a zbytečné, o čemž věděly obě smluvní strany, a tyto služby byly proto poskytnuty se záměrem nechat si je proplatit a tím obohatit společnost EBC. V takovémto jednání pak bylo možno shledat všechny znaky skutkové podstaty zpronevěry § 206 tr. zákoníku, neboť peněžní prostředky nepatřily obviněnému Ing.
Jana Švábenickému, ale byly mu svěřeny, aby je spravoval s péčí řádného hospodáře ve prospěch státního podniku Transgas (cizí věc, která mu byla svěřena), avšak on je v rozporu s tímto účelem, přímo s koncepcí, která určila způsob fungování státního podniku (rozpor s účelem svěření), použil k tomu, aby uhradil služby společnosti, za níž vystupoval s ním spolupracující dovolatel, ačkoliv oba dva od počátku věděli a byli srozuměni s tím, že celá transakce, od níž byla derivována i potřeba těchto služeb, je neúčelná, a jednali tak vedeni úmyslem vyvést prostředky ze státního podniku ve prospěch společnosti EBC.
Obviněný tedy nakládal s věcí jako s vlastní (přisvojení si cizí věci), přičemž tímto způsobil na majetku státního podniku škodu ve výši fakturované částky za zprostředkovatelské služby.
48. Co se týče obviněným nabízené varianty právní kvalifikace jako porušení povinností při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, nebylo možno mu v tomto směru přisvědčit. Zmíněného trestného činu se dopustí ten, kdo poruší povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek a tím způsobí škodu. Tato skutková podstata má se zpronevěrou společné znaky nakládání s věcí v rozporu s jejich účelem a vznik škody. Porušení povinností při správě cizího majetku je ovšem ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu zpronevěry subsidiární (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 21/2002 tr.), tedy najde své uplatnění až tehdy, pokud nebude přítomen i další znak skutkové podstaty zpronevěry – přisvojení si. Ten se pak v kontextu porovnávání obou skutkových podstat vykládá především tak, že je přítomen za situace, kdy pachatel nakládá s věcí v rozporu s jejím účelem jako s vlastní, to znamená zjednodušeně řečeno, že s ní zachází jako by mu náležela práva vlastníka – drží ji, užije ji, čerpá její užitky, zcizí ji, zničí ji.
Za situace, kdy tedy pachatel nakládáním se svěřenou věcí obohatí sebe (užije věc) nebo jiného (zcizí ji), je naplněn znak přisvojení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 17/2016 tr., nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 21/2002 tr.).
49. Nejvyšší soud považoval za účelné na tomto místě znovu zopakovat stěžejní skutečnosti a podstatu činnosti, pro kterou byl dovolatel stíhán a odsouzen. Nejprve je nutno zdůraznit, že z dokazování skutečně nevyplynulo, že by jím jednající společností nebyly poskytnuty fakturované služby, či že by jejich cena byla nepřiměřená (viz body 35. a 37. rozsudku nalézacího soudu). Ani tento závěr ovšem nemohl automaticky devalvovat všechny okolnosti ve věci rozhodné. Je třeba zdůraznit, že to byl právě obviněný, kdo spolu s Ing.
Švábenickým připravil koncepci, kterou se měl státní podnik Transgas řídit. Ta mu tedy byla známa a musel proto vědět, že úkolem tohoto státního podniku je sdružovat nemovitosti a profitovat na jejich správě. Pokud tedy následně právě při vědomí této okolnosti uzavřel smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytování služeb zajišťující úkon, který se přijaté koncepci vymykal, nebylo možno učinit jiný závěr, než že byl přinejmenším srozuměn s tím, že prostředky, které na základě této smlouvy zinkasoval, byly ze státního podniku vyvedeny v rozporu s jejich účelem.
Právě ta okolnost, že od počátku věděl o všech rozhodných skutečnostech, vytvořila z přijaté fakturované částky obohacení jako diferenciační znak právního posouzení (zpronevěra vs. porušení povinností při správě cizího majetku viz shora). A právě tímto prvkem se situace odlišovala od typických případů porušení při správě cizího majetku, kdy zpravidla subdodavatel neúčelně vynaložené služby není nikterak seznámen s tím, zda je služba v souladu s účelem svěření finančních prostředků a pravidly pro jejich užití.
Do určité míry bylo možno obviněnému přitakat potud, že nebylo jeho právní povinností pečovat o majetek státního podniku, avšak zároveň nebylo možno ani přehlížet, že vše činil s vědomím toho, že transakce je neúčelná a že proto jím poskytnuté služby také postrádaly smysl, respektive že v rámci standardních postupů v souladu s koncepcí by k takové zakázce nikdy nedošlo a jím zastupovaná společnost by tak tyto prostředky nikdy nezískala. Právě v tomto okamžiku ve spojení s vědomostí o tom, že celá transakce je neúčelná, se situace odlišuje od „prostého“ porušování povinností při správě cizího majetku, neboť je zde přítomen znak obohacení jiného (viz závěry rozhodovací praxe uvedené v předcházejícím bodě).
Skutečnost, že se jednalo o obohacení zprostředkované, respektive odvozené od neúčelnosti „hlavní“ transakce, na tom ničeho nemění. Vznikla situace, kdy v rozporu se svými povinnostmi (jednat s péčí řádného hospodáře a v souladu s koncepcí) Ing. Jan Švábenický nakládal s jím svěřenými peněžními prostředky jako s vlastními, když je užil v rozporu s účelem svěření (viz shora) a umožnil tak jejich odčerpání směrem k dovolateli. Tím je tedy dán kauzalní nexus v trestněprávním smyslu, neboť finanční prostředky byly odčerpány na základě faktického vztahu (poskytnuté služby za obvyklou cenu) derivovaného z protiprávního jednání.
Tím, že oba zúčastnění
věděli o neúčelnosti transakce, k níž měly být společností jednající dovolatelem poskytnuty služby, a přesto k transakci přistoupili, se oba dopustili protiprávního jednání vedeni úmyslem obohacení přinejmenším společnosti EBC. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že byl přítomen i znak přisvojení a jednání tedy kvalifikovaly jako zpronevěru, nebylo jim možno nic vytknout.
50. Pokud se pak týkalo výhrad k účastenství obviněného, nebylo jim možno přisvědčit. Tato námitka totiž byla vystavěna toliko na předpokladu odlišné interpretace učiněných skutkových zjištění vedoucích k závěru o právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele jako porušení povinnosti při správě cizího majetku. Jak však bylo uvedeno již shora, takováto právní kvalifikace byla shledána nepřiléhavou. Naopak stíhané jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Účastenství obviněného ve formě pomoci pak bylo též nepochybné, včetně jeho zavinění (viz bod 46. tohoto usnesení). Byl to totiž právě dovolatel, kdo s plným vědomím všech faktických, ekonomických, a především pak právních důsledků umožnil Ing. Janu Švábenickému vyvést ze státního podniku Transgas peníze fakturací služeb společností EBC. Tím tedy naplnil předpoklady podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ani této námitce tak nebylo možno vyhovět.
51. Ačkoliv obviněný pod shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil i námitku nesprávného připojení se poškozeného s nárokem na náhradu škody, svojí povahou se jednalo o námitku procesní. Dovolatel totiž nerozporoval právní posouzení tohoto nároku nebo jinou okolnost související s jeho hmotněprávním posouzením, ale toliko procesní úkon, kterým poškozený tento nárok uplatnil, respektive jeho kvalitou. Takováto námitka ovšem nebyla vůbec způsobilá prolomit meze dovolacího přezkumu. Obviněný sice konstatoval, že z listiny, kterou se poškozený připojil, nebylo dostatečně patrno, čeho a na základě jakého právního titulu se poškozený nároku domáhal, avšak již přehlédl, že okolnosti jeho protiprávního jednání byly předmětem trestního řízení, přičemž v přímé příčinné souvislosti s ním vznikla i škoda na majetku poškozeného. Byly tedy splněny veškeré předpoklady pro přiznání tohoto nároku (viz bod 41. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zároveň poněkud nekoncepčně požadoval, aby byl poškozený se svým nárokem odkázán do civilního řízení, neboť nebyl podle jeho mínění dostatečně prokázán. Polemika s prokázáním právního titulu či výše nároku na náhradu škody by sice ze své podstaty byla pod variantu jiného právního posouzení v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, avšak v tomto směru obviněný žádné konkrétní námitky nevznesl a Nejvyšší soud tedy neměl podklad pro jakoukoliv bližší reakci. Koneckonců z rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že těmito otázkami se již zabýval a na výhrady obviněného reagoval. Dovolací senát se tedy s ohledem na absenci jakékoliv námitky právního posouzení omezil na odkaz na bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
52. Nebylo ovšem možno přehlédnout, že obviněný brojil též proti výroku o trestu, kterému vyčetl, že při jeho ukládání byly nedostatečně zohledněny všechny okolnosti podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku, zejména pak délka řízení. Ani prostřednictvím těchto výtek však obviněný neprolomil limity meritorního dovolacího přezkumu, neboť svojí podstatou je takováto výhrada námitkou vůči nepřiměřenosti trestu, která se ovšem zcela míjí se zákonnými důvody dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
53. V obecné rovině lze připomenout, že výrok o trestu je možno napadat primárně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to za situace, kdy je uložen nezákonný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Případně lze uvažovat o dovolacím přezkumu výroku o trestu za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení okolností rozhodných pro závěr o nutnosti uložení souhrnného, úhrnného, případně společného trestu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 933/2002). Ani jedna z těchto situací ovšem v nyní posuzované věci nenastala.
54. Obviněný se omezil na vyjádření nespokojenosti s uloženým trestem, neboť poukazoval na délku řízení, která byla podle jeho mínění nepřiměřená a měla najít svůj odraz v uložení trestu nižší výměry. Zcela ovšem přehlédl, že právě tuto okolnost odvolací soud akcentoval při úvahách o výměře trestu (viz bod 36. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). Odvolací soud vysvětlil důvody trvání každé fáze trestního řízení a na jeho závěry lze v podrobnostech odkázat. Vzhledem k rozsáhlosti a komplikovanosti trestní činnosti byla kompenzace poskytnutá v uložení trestu při samé dolní hranici trestní sazby zcela adekvátní. Pokud pak obviněný požadoval alespoň zkrácení zkušební doby, nebylo možno mu přisvědčit. Zkušební doba musí být delší než podmíněný uložený trest, neboť má za úkol motivovat obviněného k vedení řádného života hrozbou výkonu již uloženého trestu. Pokud tedy soudy zvolily zkušební dobu v délce mírně přesahující jeden a půl násobek podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, nebylo ji třeba označit za nikterak excesivní.
55. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s reklamovanými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu