USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 55 To 265/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 61/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 4 T 61/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 3. 6. 2024 v době kolem 12:40 v XY, v ulici XY přes křižovatku s ulicí XY až ke křižovatce s ulicí XY a zpět na parkoviště v ulici XY u č. p. XY řídil motorové vozidlo blíže specifikované ve skutkové větě, přestože věděl, že mu byl třemi rozhodnutími rovněž blíže specifikovanými ve skutkové větě uloženy sankce zákazu řízení, přičemž tyto trvaly v době skutku.
3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 55 To 265/2024, bylo jeho odvolání zamítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ve vztahu k prvnímu z nich obviněný nejdříve namítl, že je ve věci dán tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a zjištěním, podle něhož to byl právě on, kdo vozidlo řídil; odkázal na výpovědi svědkyň V. P. a D. K., ze kterých neměl vyplynout jasný důkaz o jeho vině. Žádný svědek, ani z řad policistů, tak neviděl obviněného vozidlo řídit. Orgány činnými v trestním řízení navíc nebyla provedena rekognice.
7. Dále namítl opomenutý důkaz výslechem jeho matky svědkyně M. L. Soud prvního stupně měl zamítnout důkazní návrh s odůvodněním, že svědkyně odmítla vypovídat v přípravném řízení, a tedy nelze očekávat, že by vypovídala v hlavním líčení, resp. v řízení před soudem; takové odůvodnění není podle obviněného možné akceptovat, neboť soud nemůže předvídat, zda svědek bude nebo nebude vypovídat. Odvolací soud pak sice důkazní návrh označil za nadbytečný z důvodu, že svědkyně nebyla přítomna na místě činu, ale i v tomto případě obviněný nesouhlasil, neboť byť by tato svědkyně nemohla vypovědět o tom, kdo vozidlo řídil, mohla se slovy obviněného „vyjádřit k jiným skutečnostem vztahujícím se k [jeho] osobě“ (pozn. Nejvyššího soudu – k jakým skutečnostem už v dovolání obviněného obsaženo není). Soudy dále neprovedly důkaz kamerovými záznamy, resp. vůbec nezjišťovaly, zda nějaký relevantní kamerový záznam existuje, a rovněž orgány činné v trestním řízení nezajistily automobil, kdyby tak však učinily, zjistily by, že obviněný měl své věci na místě spolujezdce.
8. Soudy také podle obviněného nejednaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.
9. V rovině hmotněprávní s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že učiněná kvalifikace skutku nemá vzhledem ke shora namítaným vadám skutkového zjištění dostatečný důkazní podklad.
10. Závěrem obviněný jednak navrhl, aby mu byl přerušen výkon napadeného rozhodnutí, jednak, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, případně aby Nejvyšší soud rozhodl sám.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil a dovolací výtky označil za zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž pouze nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy, přičemž však tyto jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Pokud jde o zamítnutý důkaz, státní zástupce odkázal na odůvodnění odvolacího soudu, který odůvodnil toto zamítnutí nadbytečností.
12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.
16. Pod uplatněný dovolací důvod byla pořiditelná jednak, byť s jistou mírou tolerance, námitka zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů, konkrétně výslechů svědků ve věci, a skutkovými závěry o tom, že to byl právě obviněný, kdo řídil vozidlo, a to totiž pouze potud, pokud nešlo o pouhou polemiku obviněného s hodnocením důkazů. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
17. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že s podstatou argumentace obviněného se v šíři vypořádal již odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí. Tam soud vysvětlil, jak dospěl k závěru o tom, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil; v tomto Nejvyšší soud nebude tam obsažené odůvodnění, které považuje za zcela řádné a logické, reprodukovat a na cit. bod odvolacího rozhodnutí odkazuje.
18. Nad rámec tohoto odkazu však Nejvyšší soud uvádí, že jakkoli lze dát zčásti obviněnému za pravdu, že žádný ze svědků jej přímo neviděl vozidlo řídit, to nevylučuje jeho ztotožnění jako řidiče vozidla. Jak totiž vysvětlil odvolací soud, svědkyně V. P. a D. K. obviněného viděly vystupovat z vozidla z místa řidiče, přičemž dostatečně určitě popsaly jeho vzhled zasahujícím policistům svědkům L. R. a K. H., kteří obviněného vzápětí na místě identifikovali.
19. S důkazním postupem soudů v předchozím řízení se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožňuje, neboť je nejen řádně odůvodněný, ale také zcela logický. Sporované skutkové zjištění je založeno na dostatečném a řádně hodnoceném důkazním podkladu. Navíc v jistém rozsahu se argumentace obviněného týká spíše hodnocení výpovědí svědkyň, k čemuž Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
20. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud navíc připojuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
21. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
22. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná jednak také námitka opomenutého důkazu výslechem svědkyně I. L., a opomenutého důkazu kamerovým záznamem z oděvu policistů, pokud existuje. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
23. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Pokud jde o důkazní návrh na výslech svědkyně I. L., odvolací soud se tímto návrhem vypořádal v bodě 7 svého rozhodnutí, ve kterém uvedl, že výslech svědkyně I. L. by byl nadbytečný, neboť svědkyně nebyla přítomna na místě činu, a stěží by se tak mohla vyjádřit k tomu, kdo vozidlo řídil. Takové odůvodnění je nejen v souladu se shora uvedenými judikaturními standardy pro zamítnutí důkazního návrhu, ale je také zcela logické, a co víc, i obviněný ve svém dovolání uznává, že by obviněná identifikovat řidiče vozidla nemohla.
25. Pokud pak obviněný namítl, že se svědkyně mohla vyjádřit k jiným okolnostem ohledně jeho osoby, pak takto prosté tvrzení nemůže nijak narušit řádnost postupu odvolacího soudu, neboť obviněný nijak nevysvětluje, o kterých okolnostech by měla svědkyně vypovídat a případně jak by takto získané poznatky byly upotřebitelné pro rozhodnutí ve věci samé z hlediska viny [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, později např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 556/2023).
26. Pokud jde o důkazní návrh na získání a provedení kamerových záznamů z policejních oděvů, Nejvyšší soud opět připomíná, že s tímto důkazním návrhem se zcela řádně a logicky vypořádal odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí. Tam soud vysvětlil, že takový důkazní návrh je nadbytečný, neboť okolnost, že to byl právě obviněný, který řídil vozidlo, je dostatečně zjištěna na základě dalších důkazů ve věci.
27. Tato námitka je v obou částech zjevně neopodstatněná.
28. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nelze podřadit námitku, podle které měly orgány činné v trestním řízení zajistit vozidlo, neboť kdyby tak bývaly v rozhodnou dobu učinily, zjistily by, kde obviněný seděl, neboť by našly jeho věci na místě spolujezdce.
29. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že absence určitého postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení v přípravném (nebo případně ještě předprocesním) stadiu, které vede k absenci případného důkazu z takového postupu plynoucího, nelze bez dalšího považovat za tzv. opomenutý důkaz, neboť nejde o důkaz, resp. důkazní návrh, kterým by se soud nezabýval nebo který by opomenul hodnotit. Jde zkrátka o neexistující důkaz, jehož absence nemůže sama o sobě naplnit uplatněný dovolací důvod.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
32. Pod tento uplatněný důvod nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku, neboť obviněný rozporoval hmotněprávní kvalifikaci toliko na podkladě shora uvedených a vypořádaných námitek do skutkového zjištění.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
35. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
36. S ohledem na krátkou lhůtu, v níž bylo po předložení spisu s dovoláním Nejvyššímu soudu učiněno toto rozhodnutí, se Nejvyšší soud nezaobíral podnětem obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. (přičemž k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebyl učiněn potřebný návrh).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu