7 Tdo 556/2023-258
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání
obviněného J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 42/2023, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 45/2022, takto:
Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně zrušuje jednak usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 42/2023, pokud jím
zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn.
2 T 45/2022, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému J. V.
uložena povinnost nahradit poškozenému L. B., nar. XY, bytem XY, způsobenou
škodu ve výši 38 478 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Mělníku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 2 T 45/2022, ve výroku, jímž byla podle §
228 odst. 1 tr. ř. obviněnému J. V. uložena povinnost nahradit poškozenému L.
B., nar. XY, bytem XY, způsobenou škodu ve výši 38 478 Kč.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle § 228 odst. 1 tr.
ř. je obviněný J. V. povinen nahradit poškozenému L. B., nar. XY, bytem XY,
způsobenou škody ve výši 28 478 Kč.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 2 T
45/2022, byl obviněný shledán vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1,
odst. 3 tr. zákoníku a z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestných činů dopustil v
podstatě tím, že dne 15. 8. 2021 v době od 17:53 hodin do 18:29 hodin v Mělníku
na XY ulici blíže nezjištěným způsobem zapřáhl za vozidlo Mercedes Benz na
místě zaparkovaný nákladní přívěs a z místa tímto vozidlem jako řidič odjel do
obce XY, kde přívěs u lesní cesty odstavil a odstranil z něj celé vnější
opláštění s reklamními polepy a přetřel jej barvou, čímž způsobil poškozenému
L. B. škodu ve výši 185 000 Kč (ergo přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku). Uvedené vozidlo Mercedes Benz přitom řídil přesto, že mu byl
rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 2 T
165/2015, pravomocným dne 27. 11. 2015, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let, který do
doby popsaného řízení vozidla z důvodu výkonu trestu odnětí svobody nevykonal,
o čemž věděl [ergo přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
3. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k trestu
odnětí svobody v trvání 24 měsíců zařadiv ho do věznice s ostrahou. Obviněnému
bylo rovněž uloženo zaplatit poškozenému způsobenou škodu ve výši 38 478 Kč; se
zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 11 To 42/2023, bylo jeho
odvolání zamítnuto.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), a h) tr. ř.
6. Obviněný předně uvedl, že mu nebylo doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání. Tím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces,
protože nemohl věc včas konzultovat s případným právním zástupcem. Upozornil,
že podpis na doručence ke zmíněnému usnesení měl být graficky zcela jiný než
jiné jeho podpisy nacházející ve trestním spisu, a odůvodnění soudů v
předchozím řízení, zvláště bod 24. prvostupňového rozhodnutí, které se k této
problematice vztahovalo, bylo paušální, plné dedukcí a spekulací, které neměly
oporu v provedeném dokazování. Odkázal i na nesrovnalosti u České pošty, která
evidovala u osoby, jež usnesení převzala, odlišné číslo občanského průkazu.
Soudy činné v této věci pak pochybily, pokud přihlédly k tomu, že obviněný
doručení usnesení potvrdil u výslechu v přípravném řízení, když z povahy
situace byl ve stresu, a tedy nebyl plně koncentrovaný a nabýval na
lhostejnosti a nedůslednosti ve vztahu k hodnocení obsahu listin, které
podepisoval.
7. Na to navazovala námitka obviněného týkající se jeho intelektu. Podle
dovolání nebylo v řízení, a to už ve fázi přípravného řízení, přihlédnuto k
tomu, že má snížený intelekt a snížené rozlišovací schopnosti, k tomu i různé
patologické rysy způsobující zmatkování a lhostejnost, která se projevuje v
tom, že odsouhlasí i věci, které nejsou pravdivé. Podle obviněného tak byl dán
důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. Dodal, že ho soudy neměly uznat
vinným jen na základě jeho plného doznání, přičemž k němu přistupovaly s
jakýmsi opovržením kvůli jeho dřívější trestné činnosti, resp. že mu měly klást
k tíži jeho minulost.
8. Obviněný zpochybnil i závěry adhezního řízení, neboť měl u odvolacího
soudu potvrdit, že na náhradu škody, jak o ní rozhodl soud prvního stupně,
zaplatil dne 14. 2. 2023 na účet poškozeného částku 10 000 Kč, o kterou měl být
v odvolacím řízení výrok o náhradě škody snížen.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil
a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání uvedl následující.
11. K podmínkám nutné obhajoby státní zástupce poukázal na to, že
obviněný je dospělou a svéprávnou osobou s bohatými zkušenostmi s trestním
řízením čítaje 11 záznamů v rejstříku trestů, poslední z 21. 10. 2021.
Pochybnosti o jeho schopnosti sám se hájit pak nevzbuzoval ani způsob jeho
obhajoby, kdy v přípravném řízení využil svého práva odmítnout výpověď, v
řízení před soudem některé skutkové okolnosti doznal, odmítl však úmysl
ponechat si přívěs a za řidiče vozidla označil svědka P. P., který byl ve
skutečnosti ve vozidle přítomen jako spolujezdec. Jeho obhajoba nebyla ani
zmatečná, ani nesmyslná.
12. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku státní zástupce uvedl, že je sporné, nakolik jsou námitky obviněného
vůbec podřaditelné pod tento dovolací důvod, a to zvláště ve vztahu k námitce o
doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Přesto k této námitce alespoň
odkázal na doručenku podepsanou obviněným a na bod 24. prvostupňového
rozhodnutí.
13. K doznání obviněného státní zástupce uvedl, že zaprvé nešlo o plné
doznání a zadruhé se výrok o vině opíral i o další důkazy.
14. Státní zástupce však souhlasil s námitkou do adhezního řízení,
protože odvolací soud měl rozhodovat podle stavu existujícího v době jeho
rozhodování, a to s přihlédnutím k novým skutečnostem a důkazům. Odvolací soud
tak měl podle státního zástupce zohlednit částečné uhrazení škody.
15. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,
odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení v části, ve které odvolací soud
ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny ve výroku o náhradě škody, a
aby společně s tím zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o náhradě škody.
Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265m odst. 2 a § 265 tr. ř.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné
replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c
tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem upozorňuje, že na text dovolání jsou kladeny
kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele –
kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a
právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř.
v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že
povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného
opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který
klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak
limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může
znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (PÚRY, F., ŠÁMAL, P.
In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí
dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a
rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného
dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě
učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl
napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší
soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, 7 Tdo 276/2023).
19. Z toho plyne, že úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně
dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které
nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení
obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším
textu u jednotlivých dovolacích námitek.
20. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací
důvod se vztahuje především na situace, kdy ve věci byly dány podmínky nutné
obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen
obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a
přitom žádného obhájce neměl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp.
zn. 7 Tdo 1170/2022, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp.
zn. 6 Tdo 1353/2003). Zároveň platí, že jestliže obviněný po určitou část
řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen
tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly
úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného
dovoláním (rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Obviněný namítl, že ve věci byly dány podmínky nutné obhajoby podle
§ 36 odst. 2 tr. ř., tedy konkrétně proto, že vzhledem k jeho duševním vadám
(sníženému intelektu) neměl způsobilost náležitě se hájit, resp. že byly dány o
této způsobilosti pochybnosti.
23. Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu trestního spisu a předchozího
řízení nevyplývá nic, co by indikovalo, že by obviněný nebyl s to se náležitě
hájit, resp. co by povinovalo orgány činné v trestním řízení postupovat podle §
38 odst. 1 tr. ř. Především však sám obviněný žádnou takovou indicii ve svém
dovolání neuvedl a na ni neodkázal. Slova obviněného, že „s ohledem na to, pro
jakou trestnou činnost byl [obviněný] v době zadržení trestně stíhán a jak se
projevoval, musely na straně orgánů činných v trestním řízení vzniknout důvodné
pochybnosti o tom, zda je [obviněný] schopen se s ohledem na své duševní a
intelektové možnosti sám účinně obhajovat a chápat význam jednotlivých
procesních institutů“, nelze považovat za dostatečně substancované
(konkretizované) a fundované tvrzení, jak popsáno shora v tomto rozhodnutí.
Není potom rolí dovolacího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl
argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v
rovině pouhého prohlášení obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně
vyjádřit. Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. b)
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke
skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení.
Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností o 1. 1. 2022 do § 265b
odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné
soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech
přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková
zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem
dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním
řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek
porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté
důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by
svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly
důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou
skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního
(zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění,
která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když
odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování,
zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen
tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový
podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů,
anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném
způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že
z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi
uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci
plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným
skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
26. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022
tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky
skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve
judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších
vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo
pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto
nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury
chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo
972/2022).
27. Pod tento dovolací důvod tak nešlo podřadit žádnou z námitek
obviněného.
28. Především obviněným zmíněná argumentace týkající se řádnosti
doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému není rozhodné
skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, jak
vyžaduje zákonný text uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
29. Nejvyšší soud však není lhostejný k vytýkaným vadám, které byť
formálně nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou s to
zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněného. I Nejvyšší soud je totiž
jako každý jiný obecný soud odpovědný za ochranu základních práv, a i v
kautelách především práva na spravedlivý proces tak musí vykládat dovolací
důvody a jejich hranice (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14, uveřejněné pod č. 38/2014 Sb. n. a u.).
30. Obecně pak lze vyslovit, že nedoručení usnesení o zahájení trestního
stíhání je s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces, neboť zkracuje
obviněného na jeho právu řádně připravit a vést svou obhajobu, čímž je narušena
rovnost zbraní v trestním řízení, stejně jako může dojít ke zkrácení obviněného
na jeho možnosti brojit proti tomuto usnesení stížností. To ovšem neplatí
bezvýjimečně, neboť možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces
nelze hodnotit abstraktně, nýbrž vždy v podmínkách konkrétního případu a podle
jeho okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo
178/2014).
31. V této věci však Nejvyšší soud stejně jako soudy prvního (bod 24.
prvostupňového rozhodnutí) a druhého stupně (bod 4. odvolacího rozhodnutí)
nesouhlasí už s tvrzením obviněného, že mu nebylo usnesení o zahájení trestního
stíhání doručeno, když toto usnesení obviněný převzal pod svým jménem v místě
určeném k doručování, a to stejným způsobem, kterým obviněný převzal i
obžalobu. Nesrovnalosti v čísle občanského průkazu soud prvního stupně správně
označil za zjevnou nesprávnost, když nebylo možné, aby vlastník (mimochodem
ztraceného) občanského průkazu písemnost převzal. Již v řízení v prvním stupni
tak bylo postaveno najisto a řádně odůvodněno, že obviněný usnesení o zahájení
trestního stíhání převzal, což i v přípravném řízení posléze potvrdil, a že jde
z jeho strany o účelovou námitku. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje
především na bod 24. rozsudku soudu prvního stupně, který se s touto námitkou
pregnantně a v úplnosti vypořádal.
32. Ani námitku, podle které soudy neměly vycházet pouze z doznání
obviněného (kdy tímto doznáním nejspíš obviněný myslí svůj výslech u hlavního
líčení ze dne 14. 11. 2022, č. l. 170), nelze podřadit pod tento dovolací
důvod. Obviněný v textu dovolání totiž uvedl pouze to, že to „není
akceptovatelné“, aniž by vysvětlil proč. Netvrdil tak žádnou ze shora uvedených
vad důkazního řízení, která by byla s to zasáhnout do jeho práva na spravedlivý
proces, a už proto nelze tuto námitku pod tento dovolací důvod podřadit, když
se s ním obsahově míjí. Nejvyšší soud tak musí znovu připomenout, že není jeho
rolí domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj
jeho podání. Dané námitky tak znovu zůstaly v rovině pouhého prohlášení
obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit.
33. I zde a opět jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že pokud snad
obviněný měl na mysli, že nešlo vycházet z jeho výpovědi kvůli jeho sníženému
intelektu a absenci obhajoby, tedy pokud šlo o námitku navazující na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., i pak by nemohl být obviněný se
svou argumentací úspěšný, neboť jeho namítání existence podmínek nutné obhajoby
Nejvyšší soud shora odmítl. K tomu je pak vhodné i připojit, že u hlavního
líčení ze dne 14. 11. 2022 byl obviněný právně zastoupen advokátem Mgr.
Daliborem Šamanem. Nadto, soud prvního stupně nevycházel ve svém skutkovém
zjištění pouze z doznání obviněného, ale, jak plyne z bodu 16. jeho rozhodnutí,
vycházel příkladem i z výpovědi svědka P. P. nebo z daktyloskopických stop
nalezených na místě činu.
34. Pokud pak obviněný uvedl, že v hlavním líčení „soud některé důkazy
navržené [obviněným] ani nepřipustil a nehodlal se s nimi zabývat“, pak jde o
tvrzení nesubstancované, které není s to založit přezkumnou pravomoc dovolacího
soudu. Obviněný by musel přinejmenším alespoň uvést, s neprovedením kterého
důkazního návrhu nesouhlasí a proč. I zde Nejvyšší soud připomene, že není jeho
rolí domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj
jeho podání.
35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl
naplněn.
IV. c)
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí
spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak
jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění
dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
37. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku do adhezního řízení,
podle které odvolací soud nezohlednil již uhrazenou část náhrady škody, tedy že
obviněný v části splnil svůj dluh a dosáhl (v daném rozsahu) zániku závazku
splněním (§ 1908 a násl. o. z.). Tato námitka je důvodná.
38. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že soud prvního stupně shledal
obviněného povinným nahradit poškozenému škodu ve výši 38 478 Kč, a to v
návaznosti na poškozeným uplatněný nárok na náhradu na odcizených a poškozených
věcech ve výši 96 178 Kč, přičemž se zbytkem nároku poškozeného odkázal na
řízení ve věcech občanskoprávních. Dále je třeba zmínit, že v adhezním řízení
má odvolací soud rozhodovat podle skutkového stavu ke dni vyhlášení jeho
rozhodnutí (§ 249 odst. 3 tr. ř.). Obviněný pak v odvolacím řízení tvrdil, že
od vyhlášení prvostupňového rozhodnutí uhradil poškozenému 10 000 Kč, což i
podložil listinným potvrzením o bankovním převodu (č. l. 234). Uvedenou
skutečnost potvrdil i poškozený ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 230).
Odvolací soud tuto skutečnost nerozporoval, a dokonce s ní i přímo pracoval při
přezkumu výroku o trestu (bod 10. odvolacího rozhodnutí).
39. Odvolací soud tak stál před odlišným skutkovým stavem ve věci, podle
něhož měl také rozhodnout a povinnost uloženou výrokem o náhradě škody měl
snížit o to, co obviněný již poškozenému splnil. Odvolací soud tak však
neučinil a tuto okolnost při přezkumu výroku o náhradě škody oslyšel. Lze
doplnit, že o dalších případných platbách ničeho sděleno nebylo.
40. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že výrok o náhradě škody měl
odvolací soud také přezkoumat, byť se vůči němu obviněný výslovně neodvolal
(viz č. l. 220), neboť podle § 254 odst. 3 tr. ř. pokud obviněný podal odvolaní
proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud i výrok o trestu a další výroky,
které mají ve výroku o vině svůj podklad, tedy i výrok o náhradě škody (PÚRY,
F. In: ŠÁMAL, P. et al. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3039).
41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak byl naplněn.
V.
Závěr
42. Nejvyšší soud tudíž shledal dovolací argumentaci obviněného J. V. za
zčásti důvodnou, a to ve vztahu k adheznímu řízení, resp. vyčíslení škody, kdy
odvolací soud oslyšel změnu skutkového stavu v době mezi vyhlášením
prvostupňového rozhodnutí a vyhlášením svého rozhodnutí. Ve zbytku je
argumentace obviněného buď nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod,
nebo zjevně neopodstatněná.
43. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil v části, ve které ponechal prvostupňové
rozhodnutí beze změny ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. B. způsobenou škodu ve
výši 38 478 Kč. Současně s tím Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek soudu
prvního stupně, a to právě ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. B. způsobenou škodu ve
výši 38 478 Kč. Ve zbývajících částech výroků zůstala zmíněná rozhodnutí soudů
prvního a druhého stupně nezměněna.
44. V rozsahu uvedeného zrušení pak Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1
tr. ř. nově rozsudkem rozhodl ohledně povinnosti obviněného k náhradě škody
tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tj. že obviněný J. V. je povinen
zaplatit poškozenému L. B. náhradu škody ve výši 28 478 Kč.
45. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. za souhlasu stran (č. l. 251 a 252) rozsudkem v neveřejném zasedání, a to s
vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu