Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Petrů, advokátkou, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 6 Tdo 71/2025-318, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu trestního spisu vedeného Okresním soudem v Semilech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 12 T 6/2024 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2024 č. j. 12 T 6/2024-170 byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto trestného činu se měl (stručně řečeno) dopustit tím, že na oddělení prevence a stížností Vazební věznice Liberec uvedl při úředním záznamu o podaném vysvětlení a dále v následném písemném podání křivé obvinění o tom, že jej policista při výslechu v jeho trestní věci vydíral a nutil k doznání 10 skutků trestné činnosti pod pohrůžkami přísnější kvalifikace a případných dalších obvinění. Křivé obvinění stěžovatel zopakoval v průběhu hlavního líčení u okresního soudu, kdy rovněž tvrdil, že mu měl týž policista dát do kapsy pervitin, k čemuž mělo dojít v době, kdy byl stěžovatel umisťován do policejní cely. Policista, vůči němuž směřovala stěžovatelova nařčení, byl v návaznosti na to prověřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Prověřování skončilo založením ad acta.
3. Za uvedený přečin a sbíhající se trestné činy (legalizace výnosů z trestné činnosti, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, krádež, porušování domovní svobody, poškození cizí věci, vydírání), za něž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 T 40/2023-1764, byl stěžovatel odsouzen podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. 10 To 111/2024-232 podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. V dovolání zejména tvrdil, že soudy opomněly jím navrhované důkazy a dostatečně nezohlednily jeho psychický stav v době spáchání skutku, jakož i v průběhu trestního řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. K námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, jakož i jejich neproveditelnost. Vadu spočívající v opomenutí důkazů Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu k návrhům na doplnění dokazování, které měly podle stěžovatele potvrdit jeho nepříčetnost v době spáchání skutku, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel zpochybňoval svou příčetnost a způsobilost podrobit se trestnímu řízení tvrzeními, které nebyly a nemohly být relevantní. Za opodstatněné pak Nejvyšší soud nepovažoval ani námitky zpochybňující stěžovatelovu trestní odpovědnost a naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění.
7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to důkazy kamerovými záznamy z cely předběžného zadržení a prohledáním cely předběžného zadržení. Nejvyšší soud podle stěžovatele nijak neodůvodnil, proč by doložení kamerových záznamů z cely předběžného zadržení mělo být neproveditelné.
8. Obecné soudy podle stěžovatele opomněly provést znalecký posudek z odvětví psychiatrie, který měl prokázat jeho nepříčetnost a neschopnost účasti na trestním řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho prvotní výpovědi, které byly následně předmětem trestního řízení a pro které byl odsouzen, učinil ve stavu silného psychického rozrušení poté, kdy se pokusil spáchat sebevraždu. V následném řízení pak byl pod vlivem celé řady léků, které ovlivňovaly jeho vnímání a myšlení. Mělo proto být znalecky zkoumáno jednak to, zda byl v době spáchání skutku příčetný a také to, zda byl pod vlivem těchto léků schopen činit výpověď a účastnit se hlavního líčení.
9. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by v jeho případě nebyl prostor pro pochybnosti o schopnostech pro duševní poruchu v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Již skutečnost, že se pokusil o sebevraždu (po níž mělo dojít ke spáchání trestného činu), zakládá dostatečné důvody pro pochyby o kvalitě jeho duševního stavu. Pochybnosti o příčetnosti stěžovatele nebyly vyvráceny, a přesto byl stěžovatel bez dalšího považován za příčetného a odsouzen. Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
12. Do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05
(U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115)]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
13. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil při své obhajobě v průběhu trestního řízení a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Jak Ústavní soud ověřil v trestním spise, obecné soudy především náležitě odůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že provedení kamerového záznamu z cely předběžného zadržení a její prohlídku považuje za nadbytečné, a to s ohledem na stav již provedeného dokazování. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 16 usnesení). Námitky, kterými stěžovatel zpochybňuje úvahy obecných soudů o neproveditelnosti navrhovaných důkazů, nic nemění na závěrech soudů o jejich nadbytečnosti, které z hlediska řádného odůvodnění neprovedení důkazů dostačují.
14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se obecné soudy nezabývaly dostatečně jeho psychickým stavem, včetně vlivu medikace na jeho příčetnost a způsobilost účastnit se trestního řízení. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k námitkám stěžovatele jednoznačně konstatoval, že k širší medikaci stěžovatele došlo až v době po spáchání skutku. V době spáchání skutku (při podání vysvětlení, podání jeho písemného doplnění a vyjádření stěžovatele u hlavního líčení) stěžovatel podle zjištění soudů nebyl pod vlivem medikace, na níž se odvolává (bod 17 usnesení).
15. Nejvyšší soud se náležitě věnoval tvrzení o nepříčetnosti stěžovatele. Ačkoliv k podání vysvětlení, v němž stěžovatel poprvé uvedl křivé obvinění, došlo v blízké časové návaznosti na jeho suicidální pokus, soudy neshledaly důvod pochybovat o jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládat. Jak vyplývá ze skutkové věty, stěžovatel křivé obvinění uváděl opakovaně, tedy nikoliv pouze v silném rozrušení po sebevražedném pokusu. Obecné soudy se psychickému stavu stěžovatele velmi podrobně věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí a zvážily i jeho vystupování při jednotlivých výsleších a obsah a formu jeho podání.
Jelikož neshledaly prostor pro pochybnosti tom, že by rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatele nebyly zachovány, nelze jim vytýkat, že k psychickému stavu stěžovatele neprovedly znalecké dokazování, což potvrdil a řádně odůvodnil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (viz bod 19 usnesení). Ústavní soud neshledal na úvahách obsažených v napadeném rozhodnutí vadu, která by měla být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu