Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Kořínka, zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 27/2024-749 z 2. 5. 2024, v části odmítající stěžovatelovo dovolání, a proti části výroku I, kterým došlo k zastavení exekuce, a proti celému výroku II usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 129/2022-635 z 25. 7. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Štěpánky Bubákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice jakožto povinná podala v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 126 EX 34/16 k vymožení pohledávky stěžovatele jakožto oprávněného ze smlouvy o úvěru. Vedlejší účastnice v rámci své obrany především namítala, že je tato smlouva absolutně neplatná a že stěžovatel před jejím uzavřením nedostatečně posuzoval její úvěruschopnost.
2. V řízení před Okresním soudem Praha-západ byla vedlejší účastnice z velké části úspěšná, neboť okresní soud rozhodl usnesením č. j. 206 EXE 6786/2016-384 z 31. 12. 2021 tak, že zastavil exekuci v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 050,68 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení a v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc z prodlení za dobu od 4. 3. 2011 do zaplacení (výrok I). Návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce, týkající se jistiny ve výši 2 000 000 Kč, úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč od 22. 2. 2011 do 3. 3. 2011, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který usnesením č. j. 17 Co 129/2022-457 z 2. 8. 2022 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se exekuce zastavuje v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 150,68 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení, v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc z prodlení za dobu od 4. 3. 2011 do 31. 3. 2012 a dále v rozsahu úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč od 22. 2. 2011 do 3. 3. 2011; ve výroku II potom usnesení okresního soudu změnil tak, že se zamítá návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu od 1. 4. 2012 do zaplacení. Konečně, ve výroku III rozhodl tak, že se o náhradě nákladů řízení o návrhu vedlejší účastnice na zastavení exekuce nerozhoduje.
4. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 914/2023-545 z 18. 4. 2023 bylo usnesení krajského soudu z 2. 8. 2022 zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu krajský soud rozhodl znovu ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 17 Co 129/2022-635 z 25. 7. 2023 tak, že usnesení okresního soudu změnil ve výroku I tak, že se exekuce zastavuje v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 150,68 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení, v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu od 4. 3. 2011 do 31. 1. 2016 a dále od 1. 4. 2016 do zaplacení, v rozsahu úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč od 22. 2. 2011 do 3. 3. 2011; současně týmž výrokem krajský soud rozhodl o výroku II soudu prvního stupně tak, že návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce se zamítá v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února a března 2016 (výrok I). Krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 423 265 Kč (výrok II).
6. K dovolání vedlejší účastnice i stěžovatele se věcí zabýval opětovně Nejvyšší soud. Ten napadeným usnesením rozhodl tak, že obě dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, jakož i právní principy zakotvené v čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho výše uvedená práva a svobody v napadeném usnesení tím, že řádně nereagoval na jím vznesené argumenty proti vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení jeho pohledávky. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 z 27. 3. 2012. Nejvyšší soud naopak svým postupem aproboval postup krajského soudu, který dospěl k závěru, že k promlčení jistiny zajištěné notářským zápisem došlo již před zahájením exekučního řízení. Stěžovatel připomíná, že notářem vyhotovené zápisy, obsahující všechny náležitosti, jsou považovány za vykonatelný exekuční titul ve smyslu § 274 písm. e) občanského soudního řádu, proto promlčecí lhůta musí být posuzována podle § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
9. Pokud obecné soudy vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 z 9. 10. 2013, bylo podle stěžovatele toto rozhodnutí již dávno překonáno. Vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení je nutno hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť podle úvěrové smlouvy měly být poskytnuté finanční prostředky určeny na rekonstrukci rodinného domu, avšak vedlejší účastnice toto určení nedodržela. Stěžovatel dále uvádí, že vedlejší účastnice mu odcizila smluvní dokumentaci při podpisu kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí z jejího vlastnictví do vlastnictví stěžovatele, čímž způsobila, že katastrální úřad odmítl provést vklad vlastnického práva k nemovitým věcem ve prospěch stěžovatele. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že k zajištění svých nároků vůči vedlejší účastnici má k dispozici blankosměnky, které může k dosažení svých nároků použít.
10. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Na úvod Ústavní soud konstatuje, že totožnou argumentací stěžovatele se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2089/24 ze dne 4. 9. 2024, ve kterém byl taktéž řešen návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce (vedené pod sp. zn. 126 EX 93/18). Ústavní soud se v této věci zabýval stěžovatelovou totožnou argumentací, vztahující se k otázce promlčení nároku stěžovatele a tím, zda bylo vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí rozporné s dobrými mravy. Z důvodu téměř shodných skutkových okolností a identické ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že z jichž přijatých závěrů při posuzování této ústavní stížnosti vycházel.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje, že jeho nárok není promlčen. Nicméně stejně jako v již citovaném řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2089/24 se Ústavní soud s jeho argumentací neztotožňuje. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč došlo k promlčení nároku stěžovatele ve čtyřleté promlčecí lhůtě (srov. body 36 a 37 napadeného rozsudku krajského soudu) a proč jeho argumentace, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má povahu veřejné listiny, nemá ústavní rozměr (srov. body 11 a 12 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2089/24 z 4. 9. 2024).
14. Argumentace stěžovatele se přitom s věcí vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2089/24 shoduje i v námitce stěžovatele, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí, je rozporná s dobrými mravy. Ani u ní stěžovatel nepřináší nic nového a Ústavní soud proto v této části rovněž odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2089/24 , bod 13.
15. Ústavní soud na závěr shrnuje, že obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč byl nárok stěžovatele promlčen a proč stěžovatelova argumentace, že námitka vznesená vedlejší účastnici je v rozporu s dobrými mravy a zákazem zneužitím práva, neobstojí. Závěrem konstatuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí v těchto otázkách obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu