20 Cdo 914/2023

20 Cdo 914/2023-545

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti povinné Š. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 6786/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2022, č. j. 17 Co 129/2022-457, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2022, č. j. 17 Co 129/2022-457, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud Praha-západ pověřil dne 27. dubna 2016 pod č. j. 206 EXE 6786/2016-15 soudní exekutorku JUDr. Ivetu Glogrovou, Exekutorský úřad Praha 4, vedením exekuce pro vymožení pohledávky ve výši 2 000 000 Kč, úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 22. 2. 2011 do dne 3. 3. 2011, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 150,68 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení, a to podle notářského zápisu sepsaného JUDr.

Romanem Bláhou, notářem v Havlíčkově Brodě, dne 21. 2. 2011, sp. zn. NZ 215/2011, N 180/2011 (dále též jen „exekuční titul“), dále pro vymožení nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Okresní soud Praha-západ poté, co bylo jeho usnesení ze dne 28. prosince 2020, č. j. 206 EXE 6786/2016-218, zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2021, č. j. 17 Co 29/2021-237, rozhodl usnesením ze dne 31. prosince 2021, č. j. 206 EXE 6786/2016-384, o návrhu povinné na zastavení exekuce tak, že výrokem I.

výše uvedenou exekuci co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 050,68 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc z prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení, zastavil, a výrokem II. ve zbylém rozsahu návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že zákonný úrok z prodlení v exekučním titulu nebyl sjednán, proto pro jeho zajištění nelze exekuci vést.

Sjednanou smluvní pokutu pak shledal rozpornou s dobrými mravy, neboť i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli (zde oprávněnému) dostane náležitého zajištění pohledávky (k tomu např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 33 Cdo 101/2019), když oprávněný si úvěr zajistil hned několika instrumenty najednou (smluvní úrok, notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, zajištění zástavním právem k nemovité věci a ručitelským závazkem, smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč za každé poručení sjednané povinnosti).

Zbývající ujednání o jistině a smluvním úroku shledal platným. Za důvody k zastavení exekuce nepovažoval skutečnost, že plnění bylo poskytnuto až po sepisu exekučního titulu (konsensuální kontrakt), ani že oprávněný neměl oprávnění poskytovat bankovní úvěry, jakož ani to, že oprávněný před poskytnutím úvěru neposuzoval úvěruschopnost povinné (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25. 2.

2013, dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, se na projednávanou věc nepoužije, neboť jeho výše přesahuje částku 1 880 000 Kč, ani se zde nejednalo o klasický vztah podnikatel – spotřebitel, když oprávněný v naprosté většině přenechával peníze fyzickým osobám, které znal, nebo právnickým, které ovládal, přičemž judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k ochraně spotřebitele dopadá na věřitele, kteří jsou nebankovními společnostmi, jejichž hlavním předmětem je poskytování krátkodobých úvěrů domácnostem na spotřební věci za nepřiměřeně vysoký úrok, tedy na takové věřitele, kteří jsou v závazkových vztazích výrazně silnější stranou a smlouvy uzavírají se spotřebiteli na formulářových vzorech).

K odvolání povinné a oprávněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 2022, č. j. 17 Co 129/2022-457, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že výše uvedenou exekuci co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 150,68 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do 31. 3. 2012 a co do úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 22. 2. 2011 do 3. 3. 2011, zastavil, a napadený výrok II.

změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 1. 4. 2012 do zaplacení, zamítl. Ve výroku III. změnil napadené

usnesení soudu prvního stupně tak, že se o náhradě nákladů řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce nerozhoduje. Odvolací soud po provedeném dokazování, kdy zopakoval dokazování některých rozhodných listinných důkazů – exekučního titulu, smlouvy o úvěru ze dne 21. února 2011, výpisu z listu vlastnictví č. XY(stav ke dni 26. dubna 2016) v k. ú. XY k pozemku povinné st. parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, výpisu ze živnostenského rejstříku ve vztahu k oprávněnému, a doplnil dokazování výpisy z obchodního rejstříku ve vztahu k povinné, statistikou České národní banky ARAD k únoru 2011, dohodou o započtení č. 1/2016 ze dne 23.

února 2016, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2018, č. j. 26 Co 458/2017-150, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. srpna 2017, č. j. 5 C 281/2016-111, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu povinné na určení neexistence zástavního práva ve prospěch oprávněného k nemovitým věcem zapsaným na listu vlastnictví č. 219 pro k. ú. Horoměřice, dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl, že exekuce je nepřípustně vedena ve vztahu k úroku z prodlení v zákonné výši, když z exekučního titulu neplyne, že by povinná k jeho přímému vymáhání dala svolení.

Odvolací soud dále na rozdíl od soudu prvního stupně shledal neplatným ujednání o smluvním úroku obsažené v exekučním titulu, neboť z něj není zřejmý mechanismus jeho výpočtu, konkrétně z jaké částky se počítá, navíc u něj nebyl sjednán ani počátek, od něhož má být úrok počítán (tuto skutečnost nelze dovodit ani jazykovým výkladem). Na prodlení se splácením smluvního úroku byla pak navázána předčasná splatnost celého úvěru a následně nárok na smluvní pokutu. Vzhledem k neurčitě vymezenému smluvnímu úroku však nelze jinak než konstatovat materiální nevykonatelnost exekučního titulu rovněž ve vztahu k smluvní pokutě za dobu předčasné splatnosti úvěru pro nesplacení splátek úroku.

V rozsahu jistiny a smluvní pokuty pro případ prodlení s jejím zaplacením shledal odvolací soud exekuční titul způsobilý vyvolat příslušné procesní důsledky, tj. je přímo vykonatelný. K povinnou tvrzené „přezajištěnosti“ uvedl, že na právní vztah mezi dvěma fyzickými osobami, kteří vystupují v rámci skutečné či domnělé podnikatelské činnosti, nelze klást stejně přísné požadavky a limity z hlediska smluvních podmínek, jako u smluv spotřebitelských. Výši smluvního úroku neshledal nepřiměřenou (k tomu např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), obdobně i výši smluvní pokutu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007). Nadto vzhledem k neplnění celého dluhu, k neurčitosti vymezení smluvního úroku (v exekučním titulu i smlouvě o úvěru) a jeho problematickému uplatnění a absenci přímé vykonatelnosti zákonného úroku z prodlení, představuje smluvní pokuta jediný prostředek, který pokrývá oprávněnému škodu z dlouhodobého nesplácení úvěru.

U ostatních institutů zajištění bude muset oprávněný při absenci dobrovolného plnění dosáhnout vynucení jejich splnění prostřednictvím soudního nalézacího řízení a následného výkonu rozhodnutí či exekuce. V kontextu všech okolností, které vyšly v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím najevo, dospěl odvolací soud k závěru, že dotčená smlouva je výrazně zajištěná, nikoliv však natolik výrazně, aby byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se dále zabýval povahou úvěrové smlouvy uzavřené mezi povinnou a oprávněným, konkrétně zda ji lze posoudit jako spotřebitelskou smlouvu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, a případně i podle zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k okolnostem, které byly zjištěny v rámci dokazování před soudem prvního stupně (v podrobnostech viz rozhodnutí soudu prvního stupně) a odvolacím soudem, shledal, že oprávněný, jakož i povinná, vystupovali při uzavírání předmětné smlouvy jako podnikatelé, když oprávněný (ve smlouvě označen identifikačním číslem osoby i sídlem) poskytoval finanční prostředky formou úvěru či půjčky soustavně za účelem dosažení zisku (vzhledem ke sjednanému úroku) a povinná v rozhodném období (rok 2011 a 2012) vyvíjela činnost v oblasti pronájmu nemovitostí (vlastním jménem či prostřednictvím své společnosti e.

za účelem zisku z nájmů, dotčené smlouvy uzavřela vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, úvěry čerpala, přičemž účelem čerpání (specifikovaným písemně či ústně) byla rekonstrukce předmětu nájmu, který měla ve svém vlastnictví. Na předmětnou smlouvu by se ani v případě uznání spotřebitelského charakteru nevztahovaly důsledky uvedené v ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru v podobě její absolutní neplatnosti, neboť byla přesažena horní zákonná hranice 1 880 000 Kč [§ 2 bod e) zákona o spotřebitelském úvěru].

K posouzení úvěruschopnosti povinné ze strany oprávněného odvolací soud uvedl, že lze přisvědčit povinné v tom, že judikatura Ústavního soudu vyžaduje po věřiteli plnění povinnost zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém, nejen u spotřebitelských úvěrů, ale nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských. Ačkoliv oprávněný nezkoumal příjmy povinné či její dluhy z veřejných zdrojů, vycházel minimálně ze znalosti nemovitého majetku povinné, který byl užit jako zástava, znalosti jejího podnikání (angažovanost v obchodních společnostech) a podnikání jejího tehdejšího partnera (oprávněný s ním spolupracoval), se kterým žila ve společné domácnosti a byla i příjmově provázána (alespoň navenek).

Nadto uvedl, že z obdobných příjmových a majetkových poměrů povinné vycházela též banka při poskytování úvěru na další nabývanou nemovitost a žádné nedostatky bránící v poskytnutí hypotečního úvěru neshledala.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek hmotného i procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, a dále na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem posuzována rozdílně, a na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně povinná vymezila následující dovolací důvody:

1. Postavení povinné v rámci výkonu podnikatelské činnosti – Odvolací soud dospěl k závěru, že povinná ve smluvním vztahu s oprávněným nevystupovala v postavení spotřebitelky. Takový právní závěr je však podle povinné v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V době uzavření úvěrové smlouvy, tj. dne 21. února 2011, povinná neměla žádnou, a to ani formální majetkovou účast v obchodní společnosti (jednatelkou ve společnosti e. se stala až od 23. června 2011). Ačkoliv od 23. června 2011 již formálně byla povinná evidována jako jednatelka a společnice ve dvou obchodních společnostech (dále ještě T.

S. Š.), fakticky je řídil její tehdejší partner F. Š. a ze žádných důkazů nevyplynulo, že by povinná reálně vykonávala prostřednictvím těchto společností jakoukoliv obchodní činnost. Nadto je pak v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů, že by oprávněným poskytnuté prostředky měly sloužit k jakýmkoliv (natož obchodním) záměrům povinné, která od počátku uváděla, že se mělo jednat o finanční prostředky pro její tehdejšího partnera F. Š. K přípustnosti tohoto dovolacího důvodu povinná odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.

listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2020, sp, zn. 22 Cdo 3742/2019.

2. Posouzení (ne)platnosti úvěrové smlouvy a v ní sjednané smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy – Odvolací soud se podle povinné odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, ve kterém podle povinné byla přezkoumávána ujednání o půjčce obdobná jako v nyní projednávaném případě, dále pak nálezy Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/2016, a ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, které byť se zabývaly spotřebitelskými vztahy, nedopadají pouze na ně), když uvedla, že úvěrová smlouva není zajištěná natolik výrazně, aby byla pro rozpor s dobrými mravy stižena absolutní neplatností (zjednodušení vymahatelnosti nároků ze smlouvy představuje jen notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti).

Povinná namítla, že odvolací soud vědomě vynechal, že podmínkou čerpání úvěru byla zástavní smlouva k nemovitosti, částečně vyplněná blankosměnka avalovaná jednou fyzickou osobou, a dále sjednána rozhodčí doložka. Všechny tyto zajišťovací prostředky představují zjednodušení vymahatelnosti nároků ze smlouvy a směřují k výrazné nerovnováze smluvních podmínek a práv a povinností v neprospěch povinné. K tomu doplnila, že nemovité věci v jejím vlastnictví musela vinkulovat ve prospěch oprávněného. Povinná rovněž nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta je jediným prostředkem, který pokrývá škodu oprávněného z dlouhodobého nesplácení, když smluvní úrok je vymezen neurčitě a zákonný úrok není přímo vymahatelný, neboť absence přímé vykonatelnosti neznamená, že zákonný úrok z prodlení neexistuje.

Odvolací soud posoudil i přiměřenost samotné smluvní pokuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevzal-li v potaz, že smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč měsíčně nebyla sjednána jen pro případ prodlení s vrácením jistiny úvěru, ale i pro případ prodlení se zaplacením úroku, a její výše byla sjednána pevnou částkou bez ohledu na výši dlužné částky (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4509/2014). Při hodnocení souladu smluvních ujednání s dobrými mravy navíc nelze pominout snahu oprávněného o platné sjednání smluvního úroku ve výši 2 %, měsíčně.

Povinná uvedla, že v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, je nutno přihlédnout i k okolnostem týkajících se jak obsahu úvěrové smlouvy, tak k okolnostem jejího uzavření a postavení oprávněného a povinné. V úvěrové smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení povinné se zaplacení měsíčního úroku, byť jen o jediný den, následovala okamžitá splatnost celé jistiny a zbývajícího úroku. Oprávněný byl rovněž podle smlouvy oprávněn vyzvat povinnou ke splacení veškerých poskytnutých peněžních prostředků kdykoliv před splatností, a to v případě porušení kterékoliv z povinností povinné vyplývající z úvěrové či zástavní smlouvy či jen v případě rizika, že na povinnou bude podán (nikoliv nutně důvodný) insolvenční návrh.

Naproti tomu oprávněný mohl kdykoliv odmítnout poskytnout další části sjednaných peněžních prostředků, a to bez uvedení důvodů a jakékoliv sankce. Oprávněný tak komplexem smluvních ustanovení zneužil svého silnějšího postavení. Ačkoliv byl v denním kontaktu s tehdejším partnerem povinné, povinnou na prodlení upozornil až po několika letech, když již požadoval milionové sankce. Vzhledem k těmto okolnostem se povinné, i kdyby nebyla spotřebitelkou, v daném smluvní vztahu se nacházela v podstatně slabším postavení, kterému by měla být poskytnuta zvýšená ochrana.

3. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrovaného před uzavřením úvěrové smlouvy – Odvolací soud se podle povinné odchýlil od judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), když se spokojil s tím, že oprávněný sice zjevně nezkoumal příjmovou stránku povinného, ale vyšel ze znalosti jejího nemovitého majetku užitého jako zástava, znalosti podnikání, historie obchodní činnosti a splácení jejího tehdejšího partnera F. Š., angažovanosti povinné v obchodních společnostech či z výše příjmu povinné jako tanečnice, tedy nezkoumal aktivně, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nečinnost věřitele nelze ospravedlnit poukazem na poskytnutí jiného úvěru (zde hypotečního bankou).

4. Splatnost úvěru – Povinná namítla extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů s obsahem provedených důkazů v otázce splatnosti úvěru, když odvolací soud na jedné straně shledal materiální nevykonatelnost smluvní pokuty do doby řádné splatnosti úvěru, její exekuci však částečně nezastavil, resp. zastavil ji pouze do data uplynutí jednoho roku od uzavření smlouvy o úvěru, ačkoliv úvěr nebyl automaticky splatný uplynutím jednoho roku od uzavření smlouvy o úvěru (podle ust. 9.2. smlouvy o úvěru byla splatnost vázána na vyzvání oprávněného). Z provedeného dokazování odvolacím soudem bylo přitom zjištěno, že oprávněný žádal splacení úvěru až v roce 2016, proto odvolací soud měl zastavit exekuce v rozsahu smluvní pokuty do doby řádné splatnosti úvěru, tj. až do dne 12. dubna 2016.

5. Hmotněprávní účinky notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti: i. Doba plnění sjednaná v notářském zápise (splatnost jistiny úvěru a smluvní pokuty)

Odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 2966/2020), když při posouzení splatnosti úvěru vyšel z dohody ohledně splatnosti jistiny učiněné v notářském zápisu, nikoliv ze smlouvy o úvěru. Podle povinné exekuční titul neobsahoval žádnou samostatnou hmotněprávní dohodu o odlišné splatnosti dluhu, pouze určení doby plnění ve smyslu ustanovení § 71b odst. 2 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „notářský řád“, které nemělo podklad v hmotněprávní dohodě oprávněného a povinné.

Obdobně tomu je ohledně splatnosti smluvní pokuty, neboť ve smlouvě o úvěru nebyla ujednána splatnost smluvní pokuty, proto bylo třeba postupovat podle ustanovení § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obch. zák.“, příp. podle ustanovení § 563 obč. zák., tedy splatnost nastane až k výzvě oprávněného adresované povinné. K takové výzvě došlo dne 12. dubna 2016, kdy oprávněný vyzval povinnou k úhradě smluvní pokuty za předcházející období, nebylo však prokázáno, že by ji vyzval i k úhradě smluvní pokuty za následující období (v tomto rozsahu není smluvní pokuta splatná).

Odvolací soud ovšem vyšel z obsahu notářského zápisu, který nemá hmotněprávní účinky, a dovodil, že oprávněný má nárok na smluvní pokutu i po 12. dubnu 2016. ii. K ujednání doby plnění v notářském zápisu rozporném s obsahem hmotněprávní dohody

V souvislosti s výše uvedeným povinná předkládá otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, a to zda je notářský zápis, který sice formálně obsahuje vymezení doby plnění jistiny úvěru, avšak v přímém rozporu s hmotněprávním ujednáním (doba plnění uvedená v notářském zápisu předcházela době splatnosti stanovené ve smlouvě o úvěru), způsobilý vyvolat příslušné procesní důsledky, tedy zda je způsobilým z formálního i materiálního hlediska exekučním titulem. Podle povinné nelze připustit, aby na základě takového notářského zápisu mohl být exekučně vykonáván dosud nesplatný závazek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002, v němž dovolací soud posuzoval notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti stanovující dobu plnění před jeho sepsáním), neboť notářský zápis nemůže přiznat nárok, který nelze přiznat v nalézacím řízení soud (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3347/12).

6. Posouzení materiální (ne)vykonatelnosti notářského zápisu jakožto exekučního titulu ve vztahu k smluvní pokutě určené do zaplacení – Povinná uvedla, že otázka vykonatelnosti smluvní pokuty stanovené v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti na dobu neurčitou (do zaplacení), na které mj. závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, když např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006, na něž v napadeném rozhodnutí odvolací soud odkazuje, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

září 2014, sp. zn. 21 Cdo 494/2014, vyplývá, že na základě notářského zápisu lze při správné formulaci vymáhat smluvní pokutu, na níž vznikne nárok teprve v budoucnu, pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu však takový právní závěr nepřipouští, a to ani v případech, kdy je termín zaplacení upřesněn dobou úhrady celé dlužné částky, příp. jistiny (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3474/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

února 2020, sp. zn. 33 Cdo 103/2018). Povinná dodala, že doba plnění smluvní pokuty není v této věci stanovena ani v souladu s výše citovaným rozhodnutím, na které v napadeném rozhodnutí odkázal odvolací soud, neboť zde chybí ohraničení doby plnění smluvní pokuty co se týče data, za nějž se smluvní pokuta naposledy platí (je stanovena jen obecným určením „do splacení úvěru“). S ohledem na výše uvedené povinná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se tím, že posuzoval splatnost pohledávek a určitost smluvní pokuty z obsahu notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, nikoliv ze smlouvy o úvěru (hmotněprávní podklad k sepsání tohoto notářského zápisu), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Ad 1: Povinná k první otázce uvedla, že právní závěr odvolacího soudu ohledně jejího postavení při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy odvolacího soudu. Takový nesoulad však dovolací soud nezjistil, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem nevykazuje žádné znaky libovůle a odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. Povinné je třeba dát za pravdu, že z výpisu z obchodního rejstříku k obchodní firmě e. vyplývá, že se jednatelkou stala skutečně až ke dni 23.

června 2011 (odvolací soud v napadeném usnesení chybně uvádí počátek ke dni 10.

května 2010), nicméně z výpisu z obchodního rejstříku k obchodní firmě TENNIS SPORT ŠTĚPÁNEK s. r. o. se podává, že se jednatelkou stala právě dne 10. května 2010, tedy před sjednáním předmětné smlouvy o úvěru.

Odůvodnění odvolacího soudu nadto nespočívalo pouze na této skutečnosti. Stěžejním důvodem, proč je třeba pohlížet na povinnou jako na podnikatelku, je účel sjednaného úvěru, a to rekonstrukce nemovitých věcí ve vlastnictví povinné za účelem jejich pronájmu, přičemž povinná se zjevně i organizačně na této rekonstrukci podílela. Ad 2: Dovolací soud neshledal rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou odkazovala povinná, když odvolací soud vzal v úvahu všechny zajišťovací prostředky sjednané v předmětné smlouvě (jejich přiměřenost posuzoval s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to jednotlivě i v kontextu obsahu celé smlouvy), jakož i okolnosti uzavření dané smlouvy (povinná nebyla při sjednávání v tísni, předlužená nebo donucena jinými objektivními okolnostmi), postavení povinné a oprávněného, a další skutečnosti (např. faktickou nevykonatelnost smluvního úroku pro jeho neurčité vymezení, a to jak v exekučním titulu, tak v samotné smlouvě o úvěru, dlouhodobé neplnění dluhu ze strany povinné, nebo skutečnost, že povinná byla při uzavírání smlouvy zastoupena právním zástupcem a byl jí poskytnut návrh smlouvy k případné revizi).

Zároveň odvolací soud neopomněl posoudit platnost předmětné smlouvy stran možného zneužití ekonomicky silnějšího postavení oprávněného vůči povinné. Ad 3:

Dovolací soud neshledal ani rozpor právního závěru odvolacího soudu ohledně posouzení úvěruschopnosti povinné oprávněným s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, neboť naopak odvolací soud při řešení této právní otázky z citovaného nálezu vycházel a podrobně odůvodnil, proč se v daném případě vzhledem k okolnostem „spokojil“ s tím, v jakém rozsahuoprávněný provedl prověření výdělkových a majetkových poměrů povinné. Potud tedy povinnou formulované otázky nezakládají přípustnost dovolání.

Ad 4 - 5: Povinná ovšem založila přípustnost dovolání předložením otázek vymezených výše pod body č. 4 a 5. Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „e. ř.“, je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu. Podle ustanovení § 71b odst. 1 a 2 notářského řádu notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.

Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, a f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že notářský zápis je exekučním titulem podle § 40 odst. 1 písm. d) e.

ř. [obdobné ustanovení obsahuje i § 274 písm. e) o. s. ř.], jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech v § 71a až 71c notářského řádu (resp. § 71b notářského řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012), tj. jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačen právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti.

Právním důvodem plnění se rozumí rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá; tyto skutečnosti nemusí být v dohodě vylíčeny do všech podrobností, ale postačuje takové vyznačení právního důvodu plnění, z něhož je zřejmé, na čem se plnění zakládá (tj. proč má povinná osoba poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění). Svolením k vykonatelnosti se pak rozumí takové prohlášení (projev vůle) povinné osoby, z něhož vyplývá, že povinná osoba souhlasí s tím, aby notářský zápis byl (v případě, že v určené době neposkytne osobě oprávněné řádně a včas stanovený předmět plnění) bez dalšího titulem pro výkon rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 4357/2015). Dohoda oprávněné a povinné osoby obsažená v notářském zápise sepsaném podle ustanovení § 71b notářského řádu však nemá hmotněprávní povahu (nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu); její opodstatnění tkví výlučně v exekučních poměrech.

Dohoda sepsaná formou notářského zápisu vyjadřuje „smír“ mezi věřitelem a dlužníkem o jejich vzájemných právech a povinnostech, jehož účelem (a cílem) je umožnit věřiteli domoci se splnění dluhu výkonem rozhodnutí bez předcházejícího (nalézacího) soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013). V nyní řešené věci byla uzavřena mezi povinnou a oprávněným smlouva o úvěru, a to dne 21.

února 2011. V čl. 9.2 této smlouvy si strany sjednaly, že v souladu s ustanovením § 504 obch. zák. smí věřitel žádat splacení jistiny úvěru nejdříve po jednom roce od uzavření těchto smluv.

V tentýž den byl mezi povinnou a oprávněným na podkladě citované smlouvy uzavřen notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, ve kterém v čl. 4 byla stanovena doba plnění nejpozději do dne 31. března 2012. Jestliže odvolací soud určil splatnost jistiny úvěru na základě doby plnění uvedené v exekučním titulu, aniž by provedl k této otázce jakékoliv dokazování, když zároveň z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se nepodává, že by považoval tuto dobu plnění za nové hmotněprávní ujednání o splatnosti závazku povinné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019), odchýlil se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu. Obdobně tomu bylo rovněž ohledně smluvní pokuty. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z vymezení smluvní pokuty v exekučním titulu, když v bodě č. 41 uvedl, že „na prodlení s úhradou jistiny či splátky úroku (spadá též pod souhrnný pojem „úvěr“) byla vázána smluvní pokuta v paušální částce 50 000 Kč za každý i započatý měsíc prodlení a stanovena její splatnost vždy k 3. dni v měsíci, v němž prodlení nastalo nebo trvá.“ Tím se odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, i co se týče posouzení smluvní pokuty (též shodně námitky uvedené v bodu 6 dovolání).

Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). S ohledem na shora uvedené je nezbytné zjistit, kdy nastala splatnost pohledávek oprávněného (jistiny a smluvní pokuty), jakož zda vůbec vymezení smluvní pokuty v předmětné smlouvě o úvěru vyhovuje požadavkům kladeným v judikatuře Nejvyššího soudu (zejm.

v usnesení ze dne 7. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006, na které povinná v dovolání odkazuje), a v návaznosti na to posoudit, zda je notářský zápis formálně a materiálně vykonatelný (tj. zda obsahuje dobu plnění, která reflektuje hmotněprávní dohodu povinné s oprávněným, zejména zda nestanovuje dobu plnění, která by předcházela době splatnosti uvedeného závazku povinné). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.

s. ř.). Povinná v dovolání navrhla odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí.

Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.