USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců a) L. P., narozené XY, a b) K. P., narozeného XY, obou bytem v XY,
zastoupených Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované A. C., narozené XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí,
Komenského 156, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 9 C 41/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26.
června 2019, č. j. 27 Co 121/2019-525, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. 1. 2019, č. j. 9 C 41/2010-484, zamítl žalobu, aby byla žalovaná
povinna zdržet se zásahů do výkonu vlastnických práv žalobců spočívajících ve
stavebním napojení a umístění staveb žalované, a to stavby garáže a staveb
kůlen umístěných na pozemcích st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a
parc. č. XY – zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním
úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec XY a
katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (dále pouze „garáž“ a „kůlny“),
na stavbu rodinného domu žalobců č. p. XY, způsob využití rodinný dům, na
pozemku st. parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec
XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (dále také „rodinný dům“)
– (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky II–
III).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 27 Co 121/2019-525,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vymezuje následující
otázky: 1) Otázka extrémního vybočení při provádění dokazování a hodnocení
důkazů – porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Žalobci zpochybňují hodnocení důkazů nalézacími soudy a spatřují jejich
skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle nich z
provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jsou stavby garáže a kůlen na
pozemku žalované přistaveny až na rodinný dům žalobců. 2) Otázka vypořádání se
se všemi námitkami, resp. příčinami vzniku neoprávněných zásahů v řízení
uvedených. Odvolací soud se nevypořádal s tvrzením, že je garáž stavebně
napojena na dům žalobců. Jde o neoprávněný zásah, k němuž žalovaná nemá žádný
občanskoprávní titul. 3) Otázka, zda jde o neoprávněný zásah do výkonu
vlastnických práv k nemovité věci i v případě dotyku jedné stavby na druhou,
resp. postavení jedné stavby do nejtěsnější blízkosti stavby druhé určené pro
rodinné bydlení. 4) Otázka, jaký správní akt lze již považovat za akt nicotný,
resp. kdy ještě lze považovat správní akt za akt, u nějž lze presumovat jeho
správnost a být jím vázán. Žalobci namítají, že stavební povolení vydané ke
stavbě garáže žalované je nicotným rozhodnutím. 5) Otázka střetu vlastnických
práv a požívání právní ochrany v případě nelegálních a neoprávněných staveb
garáže a kůlen. 6) Otázka vázanosti soudu vadným a nepřezkoumatelným znaleckým
posudkem. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobci v dovolání vymezují řadu otázek procesního či hmotného práva; založení
přípustnosti dovolání ve vztahu k nim je však potřeba poměřovat především ve
vztahu k žalobnímu požadavku žalobců a skutkovým závěrům, ke kterým dospěly
nalézací soudy. Žalobci se v žalobě domáhali uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do
výkonu vlastnických práv žalobců, spočívajících ve stavebním napojení a
umístění staveb žalované, a to stavby garáže a staveb kůlen umístěných na
pozemcích st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. XY – zahrada…
na stavbu rodinného domu žalobců č. p. XY…na pozemku st. parc. č. XY. Nalézací soud učinily dvě zásadní skutková zjištění:
A) Všechny stavby žalované byly postaveny na jejím pozemku, resp. pozemku
jejího právního předchůdce. Toto zásadní skutkové zjištění není dovoláním v žádném ohledu napadeno. Jestliže by tedy stavby žalované měly být „stavebně napojeny a umístěny na
stavbě rodinného domu žalobců“, jak žalobci sami tvrdí, znamenalo by to v
zásadě, že rodinný dům žalobců zasahuje na pozemky žalované. Již tato
skutečnost by musela vést k zamítnutí žaloby, protože by ze strany žalované v
takovém případě nemohlo pojmově být zasahováno do vlastnického práva žalobců
způsobem, proti kterému by se bylo možno domáhat ochrany prostřednictvím
negatorní žaloby, kterou v této věci žalobci uplatnili. B) Nalézací soudy dále učinily skutkový závěr, že ze znaleckého dokazování
„jednoznačně plyne, že stavby žalované dům žalobců staticky nevyužívají,
neopírají se o něho, nejsou do něho zakotveny. Všechny posuzované stavby
žalované mají vlastní nosnou konstrukci, nejsou na domu č. p. XY závislé, resp. nevyužívají jeho nosný systém, potažmo dům č. p. XY netvoří jejich zadní,
opěrnou stěnu.“
V zásadě veškerá dovolací polemika vychází z nesouhlasu s druhým uvedeným
skutkovým závěrem, který se dovolatelé snaží zpochybnit prostřednictvím
uplatněných dovolacích námitek. 1) Otázka extrémního vybočení při provádění dokazování a hodnocení důkazů –
porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť k tvrzenému zásahu do práva
žalobců na spravedlivý proces nedošlo. K přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem se vyjádřilo ve stanovisku
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné stejně jako níže
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), plénum Ústavního
soudu. Podle něj je zřejmé, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je
sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci
jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního
řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke
zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné,
zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit
nemůže.
Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v
řízení o ústavních stížnostech. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou
nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve
svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
(jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V
takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto
právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích
soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s
učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je
zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl
při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a
násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového
stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda
soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom
již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být
prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a
odst. 2 a § 237 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními, nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257),
nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nebo
nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13]. K tomu dovolací soud dodává,
že nestačí obecné tvrzení o takovém extrémním nesouladu, v dovolání je třeba
jasně a konkrétně uvést, v čem se takový extrémní rozpor spatřuje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp zn. 22 Cdo 3646/2018
(dostupný na www.nsoud.cz)], což může být např. námitka, že skutkový závěr
nevyplývá z žádného provedeného důkazu, resp. skutkový závěr soudu nemá oporu v
provedeném dokazování. Dovolání žalobců v této otázce nemůže být přípustné již proto, že neuvádějí, v
čem by měl být proces nalézacích soudů při zjišťování skutkového stavu v této
věci vadný. Ve svých námitkách se omezují toliko na prosté zpochybňování
skutečností zjištěných nalézacími soudy tím, že provedené důkazy hodnotí sami
žalobci odlišně od toho, jak je zhodnotily nalézací soudy. Dovolací řízení však
v souladu s náhledem pléna Ústavního soudu neslouží ke zjišťování a
přehodnocování skutkového stavu a ani sloužit nemůže. To v dané věci platí tím spíše, že skutkové závěry učinily soudy za pomoci
znaleckého dokazování. Byť i důkaz znaleckým posudkem je nutno hodnotit jako
každý jiný důkaz např.
z pohledu jeho souladu s ostatními provedenými důkazy,
přece jen nelze přehlédnout, že v případě znaleckého dokazování jde o nutnost
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, jimiž soudce
nedisponuje. Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ,
v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a
svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Důkazům,
které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž
odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na
libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS
3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Konkrétně Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by odvolacím
soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení
provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a
právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní
rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při
dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Jeho
rozhodnutí je – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně –
založeno (shodně) na závěru, že na základě provedených důkazů byla vyvrácena
tvrzení žalobců o napojení garáže a kůlen žalované na rodinný dům žalobců i
tvrzení o jeho statickém využívání stavbami žalované. Tyto závěry vyplynuly ze
dvou znaleckých posudků (znalce Ženky a znaleckého ústavu Česká znalecká a. s.)
i z místního šetření soudu prvního stupně. Závěry znaleckého posudku znalce
Brodského sice měly vyznívat ve prospěch žalobců, soudy však ve svých
rozhodnutích odůvodnily, proč z tohoto posudku nevyšly (zejména proto, že
vycházel jen z tvrzení žalobců a sporem dotčené objekty prohlédl jen z
vnějšku). Znalci pak byli v řízení v souladu s procesními pravidly vyslechnuti
a vypořádali se s připomínkami účastníků. Lze uzavřít, že soudy postupovaly při
dokazování v mezích procesních pravidel a není tedy možné přisvědčit námitce o
tvrzeném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Výtkám dovolatelů stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejich práv v
důsledku hodnocení provedených důkazů tedy přisvědčit nelze, neboť k újmě na
jejich základních právech nedošlo. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem
podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je
věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném
prostředku jej lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly
logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze.
Otázka, k jakému znaleckému
posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4332/2018, dostupná na www.nsoud.cz).
2) Otázka vypořádání se se všemi námitkami, resp. příčinami vzniku
neoprávněných zásahů v řízení uvedených. Podle odvolatelů se odvolací soud
nevypořádal s tvrzením, že garáž žalované je stavebně napojena na rodinný dům
žalobců. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání a přímo souvisí s dovolací námitkou
1), neboť i zde se dovolatelé ve skutečnosti nepřípustně domáhají přezkumu
skutkového závěru učiněného soudy sub B). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již sama skutečnost, že se
obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně
vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Odvolací soud v bodě 18 napadeného rozsudku uvedl, že stavby žalované rodinný
dům žalobců staticky nevyužívají, neopírají se o něho, nejsou do něho
zakotveny. Všechny posuzované stavby žalované mají vlastní nosnou konstrukci,
nejsou na rodinném domu závislé, resp. nevyužívají jeho nosný systém, potažmo
rodinný dům netvoří jejich zadní, opěrnou stěnu. Žalobci namítaná nesprávnost
skutkových zjištění soudu prvního stupně v naznačeném směru tedy neobstojí. Z citované části je zcela patrné, že odvolací soud se s námitkou „stavebního
napojení“ vypořádal. Dovolací soud proto nepovažuje ani tuto námitku námitkou
zakládající přípustnost dovolání a rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné;
namítaná nepřezkoumatelnost je ostatně v zásadě vadou řízení, ke které by mohl
dovolací soud přihlédnout pouze v případě, kdy by dovolání bylo přípustné z
jiného důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 3) Otázka, zda jde o neoprávněný zásah do výkonu vlastnických práv k nemovité
věci i v případě dotyku jedné stavby na druhou, resp. postavení jedné stavby do
nejtěsnější blízkosti stavby druhé určené pro rodinné bydlení. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání již vzhledem k formulaci žalobního
požadavku, kdy se žalobci domáhají ochrany proti tvrzenému „stavebnímu
napojení“ a umístění staveb žalované na rodinný dům žalobců. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, lze odkázat na
řešení dovolací otázky 2) a citovaný bod 18 rozsudku odvolacího soudu. Z něj je
totiž zcela zřejmé, že se odvolací soud i touto otázkou, podloživ ji přitom
konkrétními skutkovými závěry, zabýval. V této části proto tato otázka opětovně
nemůže založit přípustnost dovolání. S touto úvahou se ostatně dovolací soud
ztotožňuje. V řízení bylo prokázáno, že garáž nebo kůlny žalované stojí na
pozemku žalované a nepřesahují na pozemek žalobců. Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka
spočívajících v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít
zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod
nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní
úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na
cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1].
Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům,
které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho
vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k
pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně
nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím
fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku
jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického
práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek
jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny
pozemky přístupny [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Podle uvedených závěrů by bylo možné se negatorní žalobou domáhat ochrany
vlastnického práva, pokud by se zásahy ze strany žalované přímo projevovaly na
pozemku žalobců. Tato podmínka ovšem není naplněna, neboť se ze zjištěných
skutečností tohoto případu nepodává, že by žalovaná svými stavbami zasahovala
na pozemek žalobců, resp., že by se umístění staveb žalobkyně jakkoliv
negativně promítalo do vlastnického práva žalobců. Jsou-li stavby v těsné
blízkosti, nejde bez dalšího o nepřípustný přímý zásah do vlastnického práva
některé ze stran, proti kterému by poskytovala ochranu negatorní žaloba. 4) Otázka, jaký správní akt lze již považovat za akt nicotný, resp. kdy ještě
lze považovat správní akt za akt, u nějž lze presumovat jeho správnost a být
jím vázán. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť její vyřešení je pro danou
věc bezvýznamné. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že stavební povolení nepovažuje za nicotný správní akt, je současně z
odůvodnění rozhodnutí zcela zjevné, že posouzení případné nicotnosti nemělo
vliv na právní závěry, které ve věci učinil. Judikatura Nejvyššího soudu v různých případech zdůrazňuje potřebu od sebe
navzájem odlišovat problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k
provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka. Konkrétně to Nejvyšší soud uvedl například v souvislosti s posouzením, zdali je
stavba oprávněná, či nikoliv [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (uveřejněný pod č. C 1 909 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 (dostupný na
www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003
(uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru), či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru)], v souvislosti s možností
provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné
existenci veřejnoprávního povolení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)], nebo v
souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního
titulu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn.
22 Cdo
308/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V této věci není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se mohlo do poměrů této věci
pro žalobce pozitivně promítnout, že by stavební povolení ke stavbě staveb
žalované bylo nicotné a to i s přihlédnutím k § 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, vymezujícím vzájemný vztah soukromého a veřejného práva. Skutečnost, zda jsou stavby žalované z pohledu veřejného práva povolené, či
nikoliv, je totiž při posuzování negatorní žaloby (zásahu do vlastnického
práva) zásadně bez významu. Jinými slovy, i kdyby z hlediska správního práva
nebyly stavby žalované povolené ani zkolaudované, samo o sobě by to nemělo
význam na možný zásah do vlastnického práva žalobců. Občanskoprávním titulem ke
zřízení staveb v dané věci pak bylo zjevně vlastnické právo právního předchůdce
žalované. 5) Otázka střetu vlastnických práv a požívání právní ochrany v případě
nelegálních a neoprávněných staveb. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Výše dovolací soud uvedl, proč
není pro posouzení zásahu do vlastnického práva zásadně rozhodující, zda je z
hlediska správního práva stavba povolena, či nikoli. Na stavby žalované nelze
pohlížet ani jako na neoprávněné a v řízení nebylo prokázáno, že by přesahovaly
na pozemek žalobců. I řešení této otázky je proto zcela bezpředmětné. Namítaný možný průmět do § 6 občanského zákoníku pak není namístě z tohoto
důvodu, že toto ustanovení žádné nároky samostatně nezakládá a je jen
výkladovým pravidlem vycházejícím ze základních zásad soukromého práva [srovnej
usnesení Nejvyššího sudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 224/2019 (dostupné
na www.nsoud.cz)]. 6) Otázka vázanosti soudu vadným a nepřezkoumatelným znaleckým posudkem. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Dovolací soud i na tomto místě opakuje, že přípustnost dovolání nelze založit
skutkovými otázkami ani vytýkanými vadami řízení (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V dovolacím řízení – a ostatně ani před nalézacími soudy –
nelze věcně přezkoumat závěry znalců, neboť soudy těmito odbornými znalostmi
nedisponují. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu
než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek
není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Námitky dovolatelů
(znalec své závěry opřel o pouhé domněnky a neodůvodněné poznatky, jeho závěry
jsou nepřesvědčivé a teoretické, fotodokumentace je v rozporu se skutkovými
závěry) jsou však zcela nekonkrétní. Po procesní stránce pak bylo již výše
uvedeno, že nalézacím soudům nelze v této rovině ničeho vytknout. Znalecké
posudky provedly, znalce předvolaly a stranám byl dán prostor se znalců
dotazovat. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu