Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nocarová Partners Advokáti s.r.o., sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1274/2024-382 ze dne 29. 5. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 309/2023-356 ze dne 5. 12. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 218/2017-317 ze dne 13. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Kočího, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebyla věcně posouzena její žaloba pro zmatečnost, jelikož ji podle obecných soudů podala po zákonné lhůtě.
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím. Samosoudkyně Marcela Zbořilová během ústního jednání dne 20. 2. 2019 poučila účastníky řízení o možnosti namítnout její podjatost a sdělila jim, že v letech 2007 - 2009 brigádně pracovala v advokátní kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka, kde pracoval i vedlejší účastník; od té doby s nimi nebyla v kontaktu. Stěžovatelka vznesla na místě námitku podjatosti. O ní samosoudkyně rozhodla podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že není důvodná. Následně obvodní soud žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze, přičemž námitku týkající se podjatosti považoval za nedůvodnou. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost stěžovatelky proti těmto rozhodnutím odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 2107/20 ze dne 24. 11. 2020.
3. Dne 27. 1. 2021 podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí obvodního a městského soudu v předchozím řízení. V ní tvrdila, že ve věci rozhodovala soudkyně, jež měla být vyloučena pro podjatost plynoucí z poměru k účastníku řízení a jeho právnímu zástupci. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, totiž po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty podle § 234 odst. 3 o. s. ř., jíž počítal od ústního jednání dne 20. 2. 2019. Dodal, že § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. míří na případy, kdy důvod zmatečnosti vyjde najevo dodatečně, tzn. až poté, co soudce již ve věci rozhodl; proto ostatně žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí. To však zjevně nebyl tento případ. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatelky obě předchozí rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že pro posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je rozhodná i skutečnost, že již došlo k vydání rozhodnutí, které má být napadeno žalobou pro zmatečnost. Proto může podle Nejvyššího soudu subjektivní lhůta běžet nejdříve ode dne, kdy bylo účastníku řízení doručeno rozhodnutí, proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje. V řízení o této žalobě je potom možné znovu posoudit namítané důvody podjatosti i tehdy, pokud už o nich bylo rozhodováno na základě opravných prostředků či námitky podjatosti v řízení o věci samé.
5. Obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, žalobu pro zmatečnost znovu posoudil a napadeným rozsudkem ji opět zamítl. Počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby určil s ohledem na to, že usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 4. 6. 2020. Žalobu tak podle jeho závěru stěžovatelka podala opožděně. Doplnil, že bývalý "brigádnický" vztah soudkyně k advokátní kanceláři nemohl založit ani pochybnosti o podjatosti. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Dovolání proti jeho rozhodnutí, napadenému touto ústavní stížností, odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť otázkou časových účinků judikatury se již zabýval a neshledal důvod se odklonit od zásady incidentní retrospektivity nových právních názorů.
Stěžovatelka nejednala v důvěře v dosavadní soudní výklad ustanovení určujícího lhůtu pro podání žaloby, protože žádný takový výklad dosud neexistoval. Samotné znění § 234 odst. 3 o. s. ř. nemohlo podle Nejvyššího soudu u stěžovatelky založit jistotu ohledně správnosti jí zvoleného výkladu daného ustanovení. Stěžovatelce navíc nic nebránilo podat žalobu už po vydání rozsudku odvolacího soudu.
6. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tomu, že byl v její věci obecnými soudy aplikován nový výklad běhu lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost. V jeho důsledku byla její žaloba shledána opožděnou a stěžovatelka se tak nemohla účinně bránit proti tomu, že v předchozím řízení měla rozhodovat podjatá soudkyně.
7. Namítá, že specifické okolnosti její věci odůvodňovaly výjimku ze zásady incidentní retrospektivity judikatury. Odůvodnění, které Nejvyšší soud k její argumentaci uvedl, je podle stěžovatelky nedostatečné. Dovolávala se ochrany právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení, přičemž odkazovala na judikaturu Ústavního soudu. To, že jednala s důvěrou v právo, nemůže být vyloučeno jen proto, že dosud neexistoval žádný výklad daného ustanovení soudy - jednala v důvěře ve znění daného zákonného ustanovení.
8. Požadavek Nejvyššího soudu, že měla "z procesní opatrnosti" podat žalobu už dříve, považuje za excesivní. Po účastnících řízení podle ní nejde spravedlivě požadovat, aby předpokládali vývoj judikatury a uzpůsobovali mu svoji procesní taktiku. To, že postupovala dostatečně obezřetně, potvrzuje už to, že žalobu pro zmatečnost podala v rámci zákonné objektivní lhůty.
9. Zdůrazňuje také požadavek na srozumitelnost, předvídatelnost a transparentnost procesních norem. Výsledek postupu obecných soudů je analogický tomu, jako by jí bylo zabráněno účinně se domáhat ochrany svého hmotného práva. V té souvislosti poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, týkající se incidentní retrospektivity ve vztahu k běhu promlčecí lhůty, a zdůrazňuje, že důvěra v právo a ochrana legitimního očekávání představují principy materiálního právního státu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.
11. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí, v souladu s čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). Z tohoto pohledu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelkou namítaných práv nedošlo.
12. Judikatura nemůže být bez vývoje. Je doplňována o nové interpretační závěry, případně i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Soud právo stricto sensu přímo netvoří, nýbrž "pouze" je nalézá v jiných pramenech práva (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015). Podstatou soudcovské interpretace práva je tedy nalézání správného významu právních norem, a to zákonem předvídaným způsobem. Zásadně tak platí, že nový (i změněný) právní názor se uplatní ve všech budoucích i dosud probíhajících řízeních. Situaci retrospektivního působení změny judikatury totiž lze odlišit od retroaktivního působení právních norem.
13. Takto postupoval Nejvyšší soud, když ve svém zrušujícím rozhodnutí připustil dovolání stěžovatelky pro řešení dosud judikatorně neřešené právní otázky k běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení ve svém rozhodnutí interpretoval za použití standardních výkladových metod, přičemž své právní závěry odůvodnil způsobem, který vyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucích z práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces (čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy; viz např. nález II. ÚS 2430/23 ze dne 20. 11. 2024, body 23 a 24). Ač s tímto pojmem Nejvyšší soud výslovně nepracoval, lze shledat, že usiloval o nalezení ústavně konformního výkladu daného ustanovení respektujícího jeho smysl a účel. Výklad určení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost městského a obvodního soudu by v některých případech absurdně připouštěl, aby subjektivní lhůta uplynula třebas i dříve, než by vůbec bylo možné žalobu podat.
Nejvyšší soud byl proti tomu veden nutností zajistit účinný přístup k soudu, jak vyžaduje právo na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015, bod 24). Současně však nepominul pokyn zákonodárce, aby bylo podání žaloby pro zmatečnost omezeno nejen objektivní, ale i subjektivní lhůtou, po jejímž uplynutí již použití tohoto mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí nebude možné z důvodu ochrany právní jistoty (obecně k účelu zákonných lhůt k podání návrhu k soudu viz nález sp. zn. Pl.
ÚS 25/19 ze dne 14. 7. 2020). V tomto ohledu nepostupoval Nejvyšší soud - ani následně obvodní a městský soud, vázané jeho právním názorem - jakkoli nestandardně. Ostatně stěžovatelka ani tento výklad jako takový nerozporuje. Brojí proti tomu, že jej obecné soudy použily i v jejím případě.
14. Stěžovatelčin názor, že by se nově vyslovený právní názor neměl aplikovat v řízení, v němž byl vysloven, ale pouze pro futuro, Ústavní soud nesdílí. Nemá za to, že by negativní důsledky výkladu přijatého obecnými soudy vedly k nepřiměřenému zásahu do práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud sice připustil, že ve vertikálních vztazích lze uvažovat též o prospektivním působení změněného právního názoru obsaženého v soudním rozhodnutí (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2017-42 ze dne 5. 12. 2017, v němž rozšířený senát tento postup použil v případě určení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby, aby zabránil odepření přístupu ke správnímu soudu). Ač se stěžovatelka dovolává toho, že výsledkem je i v jejím případě odepření přístupu k soudu, Ústavní soud vzal v potaz, že ve věci samé však šlo o horizontální vztah a že ochranu práv a zájmů stěžovatelky je tak nutno poměřovat též s ochranou práv a zájmů vedlejšího účastníka.
16. Za stěžejní pak Ústavní soud považuje, že stěžovatelka neodkazuje na to, že by došlo k - pro ni nepředvídatelné - změně dosavadního soudního výkladu daného ustanovení. Je proto namístě posuzovat dopady právního názoru Nejvyššího soudu do sféry stěžovatelky méně citlivě, než by tomu bylo v případě změny (především již dlouhodobě ustálené) judikatury vykládající určité ustanovení zákona. Při ní dochází k narušení předvídatelnosti rozhodování soudů jako jednoho z principů materiálně chápaného právního státu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010). Už proto je stěžovatelčino srovnání její situace s případy změny judikatorního výkladu běhu promlčecí doby (např. jí odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ) nepřesné a zavádějící.
17. Stěžovatelka pochopitelně mohla jednat s důvěrou v právo, totiž s důvěrou v samotné znění zákona (konkrétně § 234 odst. 3 o. s. ř.). Výklad, který stěžovatelka zaujala, ale ani podle Ústavního soudu z daného ustanovení neplyne nijak přesvědčivě, natož jednoznačně. Naopak podstatou stěžovatelčina výkladu je, že se omezení subjektivní lhůtou v podobných případech jednoduše neuplatní. To by bylo v rozporu se zcela zjevně projeveným úmyslem zákonodárce i v rozporu s principem ochrany právní jistoty.
Odepření práva na přístup k soudu nelze spatřovat v tom, že zákon stanoví podmínky, za nichž se lze tohoto práva domáhat (viz čl. 36 odst. 1 Listiny, hovořící o "stanoveném postupu" pro uplatnění práva na soudní ochranu, a čl. 36 odst. 4 Listiny). Obecné soudy v tomto případě pouze vyložily jednu z těchto zákonných podmínek, jak je jejich úkolem. Závěr, že stěžovatelka si zákonnou podmínku vyložila odlišně "na vlastní nebezpečí", když se její žaloba následně ukázala být opožděnou, a nemůže se svého vlastního výkladu nyní dovolávat, proto Ústavní soud nepovažuje za nijak excesivní.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto pohledu obstojí jako dostatečně podrobné, vnitřně konzistentní a logické.
18. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu