Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Michaela Rabinovitze a Alice Crites, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 18 Co 84/2024-103 a části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. ledna 2024 č. j. 14 C 94/2023-69, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelů co do částky 49 999 Kč s příslušenstvím, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé uplatnili u vedlejší účastnice nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), kterou utrpěli v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 141/2014 (dále jen "posuzované řízení"), a to každý ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice poskytla každému ze stěžovatelů peněžité zadostiučinění ve výši 68 250 Kč. Žalobou podanou u obvodního soudu se pak každý ze stěžovatelů na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 81 750 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit každému ze stěžovatelů částku 4 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku, tj. co do částky 76 875 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Obvodní soud uzavřel, že došlo k nesprávného úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, v důsledku kterého utrpěli stěžovatelé újmu, a že každému z nich proto náleží ještě peněžité zadostiučinění ve výši 4 875 Kč s příslušenstvím.
4. Proti tomuto rozsudku podali účastníci řízení odvolání. Vedlejší účastnice ho napadla v části výroku I, kterou bylo rozhodnuto o úroku z prodlení. Stěžovatelé napadli jeho výrok II (jen) co do částky 49 999 Kč s příslušenstvím; obvodnímu soudu vytkli, že nesprávně určil základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za rok řízení, neboť od vydání stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko"), jímž byla doporučena spodní hranice základní částky ve výši 15 000 Kč za rok řízení, uplynula doba 12 let, a je třeba reflektovat časové znehodnocení náhrad, přičemž odkázali na typově odlišné nemajetkové újmy, kde jsou vstupní údaje pro metodiku výpočtu pravidelně "valorizovány".
5. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že v odvoláním vedlejší účastnice napadené části vyhovujícího výroku I žalobu zamítl, a v odvoláním stěžovatelů napadené části zamítavého výroku II co do částky 49 999 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III). Městský soud konstatoval, že obvodní soud při posuzování výše základní částky vycházel z kritérií uvedených v § 31a OdpŠk a relevantní judikatury Nejvyššího soudu a vypořádal se i s argumentací stěžovatelů vlivem změny životní úrovně na tzv. základní částku odškodnění, a to poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
6. Stěžovatelé mají za to, že došlo k povrchnímu a formalistickému stanovení základní částky, přičemž argumentují, že od vydání stanoviska, jímž byla doporučena spodní hranice základní částky ve výši 15 000 Kč za rok řízení, uplynula doba 13 let, avšak změna hospodářské situace se neodrazila ve výši základních částek. Stěžovatelé spatřují nedůvodný rozdíl mezi poškozenými z let 2011 s nynějšími poškozenými a namítají, že tímto postupem dochází k zásahu do legitimního očekávání ohledně výše poskytnuté náhrady. Odkazují přitom na usnesení Ústavní soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelé po Ústavním soudu požadují, aby se vyslovil k otázce (ne)promítnutí změny ekonomické situace do tzv. základní částky zadostiučinění ve smyslu stanoviska. I kdyby jí Ústavní soud přiznal (hypoteticky) ústavněprávní význam, nemohl by ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou, neboť se k ní již opakovaně vyjádřil, naposledy v usnesení ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1761/24 , které bylo vydáno v obdobné věci prvního stěžovatele. Na odůvodnění uvedeného usnesení Ústavní soud stěžovatele pro stručnost tímto odkazuje a na doplnění uvádí, že v posuzovaném případě úvahy obecných soudů o výši zadostiučinění reflektují zákonná kritéria a relevantní judikaturu, a nelze ani dospět k závěru, že by přiznaná částka byla zjevně (extrémně) nepřiměřená imateriální újmě, kterou stěžovatelé v důsledku daného nesprávného úředního postupu utrpěli.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu