Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Rabinovitze, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 12 Co 17/2024-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2023 č. j. 48 C 94/2023-77, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označené rozsudky. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky v celkové výši 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 124/2008. Tehdy ještě matka stěžovatele se v této věci domáhala po dvou žalovaných (příspěvkové organizaci Muzeum hlavního města Prahy a hlavním městě Praze) zaplacení částky více než 2,2 miliony Kč (žalobou podanou v lednu 2008), respektive více než 2 miliony Kč (žalobou podanou v srpnu 2008).
Řízení o obou žalobách bylo spojeno pod sp. zn. 18 C 124/2008 (dále též jen "průtažné řízení"). Průtažné řízení pravomocně skončilo v říjnu 2022 rozhodnutím odvolacího soudu, trvalo tak třináct let a osm měsíců, respektive třináct let a dva měsíce. Dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. 28 Cdo 415/2023 (Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1701/23 ).
3. Vedlejší účastnice stěžovateli poskytla zadostiučinění ve výši 103 867 Kč. Ve zbytku požadovaného nároku stěžovatel podal žalobu, ve které se domáhal po vedlejší účastnici poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 146 133 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě dílem vyhověl a výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 17 970 Kč s příslušenstvím, ve zbytku (128 163 Kč) pak žalobu zamítl (výrok II). Shodl se stěžovatelem na tom, že délka řízení byla nepřiměřená a došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Při výpočtu výše zadostiučinění vyšel obvodní soud ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení, na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Obvodní soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok vyšší, než je spodní hranice, neboť průtažné řízení trvalo 15 let a 3 měsíce (počítaje v to i řízení před Nejvyšším soudem).
Za přiměřenou základní sazbu tak obvodní soud považoval v tomto případě částku 19 000 Kč za rok řízení, tj. 1 583 Kč za měsíc. Stěžovatel podal odvolání do části zamítavého výroku v rozsahu 49 999 Kč. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry obvodního soudu a jeho rozsudek potvrdil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve v části I rekapituluje celou věc a historii průtažného řízení. V části II sumarizuje historii řízení o nároku na přiměřené zadostiučinění, které vyústilo v nyní napadená rozhodnutí. V části III pak vysvětluje, proč měly obecné soudy zvýšit sazbu za průtažné řízení nad rámec rozmezí 15 000 Kč a 20 000 Kč. Od vydání stanoviska uplynula již dlouhá doba, tam uvedené částky jsou proto již dávno překonané, přinejmenším po razantní inflaci posledních několika let. Stěžovatel si je vědom toho, že podobné argumenty jsou judikaturou Ústavního soudu dlouhodobě odmítány, ovšem v poslední době se kritika této judikatury objevuje čím dále tím častěji. Stěžovatel též srovnává kompenzaci průtahů s řízením o nárocích podle § 2959 občanského zákoníku, kde se naopak bere v potaz proměňující se výše mzdy v ekonomice.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma části, kde napadá výrok I rozsudku obvodního soudu, neboť zde obvodní soud rozhodl ve prospěch stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k výroku II rozsudku obvodního soudu též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, ovšem jen v rozsahu žalované částky 49 999 Kč, neboť jen v tomto rozsahu podal odvolání.
Ústavní stížnost je tedy přípustná jen ve vztahu k části zamítavého výroku II rozsudku obvodního soudu v částce 49 999 Kč a ve vztahu k celému napadenému rozsudku městského soudu; naopak je nepřípustná ke zbývající části výroku II rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 78 164 Kč, neboť proti této části výroku stěžovatel odvolání nepodal.
6. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
7. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nedávno např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19).
8. Závěry obvodního soudu a městského soudu v posuzované věci přitom nejsou extrémní a nevymykají se zcela smyslu a účelu právní úpravy výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Za nepřiměřenou délku řízení bylo stěžovateli celkem přiznáno zadostiučinění, které převyšuje částku 120 000 Kč. Důležité je, že stěžovatel činí spornou jen relativně malou částku (49 999 Kč), pro níž není ani přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Nepřipouští-li zákonodárce dovolání proti rozhodnutí na peněžité plnění do výše 50 000 Kč, nedává rozumný smysl, aby roli Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud. V takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23 , bod 24).
9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka, že výše základní částky odškodnění nezohledňuje hospodářský a společenský vývoj za poslední roky. K této námitce lze stěžovatele odkázat na jím samotným citovaný nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21
(N 141/107 SbNU 164), dle něhož obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech. Není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci. Byť Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (body 44 a 45 nálezu).
10. Pouze pro doplnění Ústavní soud dodává, že obdobnou námitkou se zabýval v posledním roce mnohokrát. Opakovaně přitom konstatoval, že byť základní částka odškodnění nezohledňuje změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel, není to samo o sobě neústavní (nález III. ÚS 1303/21 , bod 45, v poslední době např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23 , bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 , body 8 a 9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24 , bod 16 či ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9). Srovnává-li stěžovatel svůj nárok s § 2959 občanského zákoníku, srovnává nesrovnatelné. Zmíněná norma občanského zákoníku totiž řeší nároky při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví, způsoby odškodňování nemajetkové újmy se přitom mohou lišit v závislosti na důvodech nároku.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu