Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 4 Tdo 796/2023-6833, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 sp. zn. 9 To 49/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 sp. zn. 40 T 7/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle obviněných A. G. a M. H.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s odkazem na společné ustanovení § 238 trestního zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla všem obviněným včetně stěžovatele uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku, náhradu škody v celkové výši 142 961 Kč. Část poškozených byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 trestního řádu či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněného A. G. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, s odkazem na § 238 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustili tím, že úmyslně pozměnili zajišťovací blankosměnky vystavené řidiči taxislužby, tj. společnosti X, které jim předal z předem určeného důvodu (vyjednávaní ohledně prodeje obchodního podílu), nikoliv převedl, spoluobviněný M. H., který byl rozsudkem vrchního soudu předmětné obžaloby zproštěn. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla rovněž uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku, náhradu škody v celkové výši 156 461 Kč. Část poškozených byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 trestního řádu či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Důvodnost podaných odvolání shledal vrchní soud toliko ve vztahu k právní kvalifikaci jednání stěžovatele (a obviněného A. G.) jako trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Jinak ve vztahu ke stěžovateli konstatoval, že městský soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu, a hodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci ve vztahu ke stěžovateli shrnul, že neshledal takové vady rozsudků městského soudu a vrchního soudu, které by byly s to založit stěžovatelem uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 trestního řádu, natožpak porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů jednostranně a navíc selektivně, když preferovaly a zdůrazňovaly pro řádné objasnění věci význam důkazů, které měly svědčit v neprospěch jeho obhajoby, na úkor důkazů svědčících v jeho prospěch. Dále uvádí, že z obsahu výpovědí spoluobviněných A. G. a M. H. nevyplývá, že by se na vytýkaném jednání podílel, resp. že jeho činnost byla trestnou činností. Soud podle jeho přesvědčení tyto výpovědi nesprávně interpretoval. Má za to, že v řízení nebylo vyloučeno, že disponoval oprávněním směnky vyplnit. Tvrdí, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku městského soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, se kterými se vrchní soud i Nejvyšší soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. V nyní posuzované věci dospěly městský soud i vrchní soud na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že stěžovatel a spoluobviněný A. G. úmyslně padělali zajišťovací bianco směnky, které chtěli užít jako pravé, a následně se pokusili získat na jednotlivých výstavcích směnek vysoké finanční částky, ač věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti X, nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že se nemohl dopustit předmětného zvlášť závažného zločinu, když šlo o směnky, které byly v jeho vlastnictví, tak tato námitka je založena na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly obecné soudy. Městský soud i vrchní soud na základě provedených důkazů shodně uzavřely, že stěžovatel byl zainteresován na nabídce prodeje obchodního podílu ve společnosti X, a že to byl právě on, kdo v této souvislosti převzal složky dokumentů společnosti X, včetně předmětných blankosměnek od spoluobviněného M. H. Stěžovatel v dané souvislosti pomíjí výpovědi spoluobviněného M. H., který v žádné ze svých výpovědí nepotvrdil, že by se kdy se stěžovatelem o prodeji směnek bavil a že by snad směnky představovaly odměnu pro něj za jeho činnost. Naopak z jeho výpovědi je zřejmé, že směnky byly poskytnuty stěžovateli z jediného účelu, a to pro vyjednávání prodeje jeho podílu ve společnosti X. O těchto směnkách hovoří jako o bezcenných, určených ke skartaci a vystavených bývalými zaměstnanci jím zastupované společnosti pouze pro případ zajištění jejich potenciálních závazků z pracovních smluv, aniž by byl dán důvod tyto cenné papíry v jejich bianco podobě na někoho převádět, resp. mu je prodávat. Stěžovateli při předání šanonů obsahujících bianco směnky výslovně sdělil, že tyto jsou neplatné a svěřil mu je z přesně určeného důvodu, kterým rozhodně nebylo jejich uplatnění u soudu. Navíc ani stěžovatel v rámci své výpovědi u hlavního líčení netvrdil, že by byl oprávněným majitelem směnek na základě toho, že by šlo o jeho odměnu za činnost pro M. H. při pokusu o prodej jeho obchodního podílu.
12. Ústavní soud se po přezkoumání věci ztotožnil s názorem rozhodujících obecných soudů, že samotné předání bianco směnek za předem určeným účelem, a to v dané věci jako vyjednávací nástroj při jednání o prodeji obchodního podílu, nelze interpretovat tak, že došlo k převodu směnek na stěžovatele a k převodu vyplňovacího práva. Těžiště argumentace stěžovatele je založeno jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření jeho vlastní verze skutkového děje.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků městského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Mimo jiné konstatoval, že městský soud ani vrchní soud nepominuly popěrný charakter obhajoby stěžovatele a přesvědčivě rozvedly důvody, pro které jeho tvrzením neuvěřily. Neopomenuly přitom ani pečlivě hodnotit pravdivost a věrohodnost výpovědi M. H. Správně dodal, že s ohledem na skutečnost, že v předmětných směnkách nebylo v době jejich vystavení uvedeno datum vystavení, šlo zjevně ve smyslu § 75 ve spojení s § 76 odst. 1 a § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, o směnky od počátku neplatné. Tento závěr odpovídá i přístupu M. H. k těmto směnkám, který opakovaně uvedl, že předmětné směnky považoval za neplatné. Je zřejmé, že vyplnili-li stěžovatel s obviněným A. G. do směnek v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením chybějící údaje, a to včetně data vystavení směnky, takovým způsobem, aby byly považovány za platné a mohli je tak uplatnit u příslušného soudu, naplnili svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1).
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu