4 Tdo 796/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovoláních obviněných 1) Mgr. Petra Rašky, a 2) A. G., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 40 T 7/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obviněný Mgr. Petr Raška (dále jen „obviněný Raška“, popř. „dovolatel Raška“) a obviněný A. G. (dále jen „obviněný G.“, popř. „dovolatel G.“) (společně „obvinění“, popř. „dovolatelé“), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Společně s nimi byl týmž rozsudkem uznán vinným i spolupachatel Marek Haderer (dále jen „spoluobviněný Haderer“), a to pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G. v úmyslu padělat cenné papíry a to zajišťovací bianco směnky, uplatnit je jako pravé a uvést tak výstavce zajišťovacích bianco směnek, řidiče pracující pro společnost TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, v omyl a obohatit se vylákáním vysokých finančních částek na výstavcích směnek, a to prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u soudu, tak tito převzali počátkem roku 2017 od obžalovaného Marka Haderera, jednatele společnosti TAXI Partner, s.

r. o., složky dokumentů s osobními údaji bývalých pracovníků společnosti TAXI Partner, s. r. o., včetně zajišťovacích bianco směnek, které v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením připojeným k dohodě o provedení práce uzavřené mezi spol. TAXI Partner, s. r. o., a poškozenými, měly sloužit k zajištění pohledávek a nároků zaměstnavatele vůči zaměstnanci plynoucí z uzavřených smluv, když tyto měl obžalovaný Haderer v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, takovéto bianco směnky spoluobžalovaným předal, přičemž si byl vědom možnosti jejich zneužití v případě neoprávněného vyplnění chybějícími údaji, poté obžalovaný A.

G. po domluvě s obžalovaným Mgr. Petrem Raškou vyplnil bez oprávnění na bianco směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení odporující době reálného vystavení směnky, smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u 122 bianco směnek uvedl směnečný peníz ve výši 300.000 Kč, v sedmi případech 30.000 Kč a ve dvou případech vyplnil osobní údaje získané ze složky převzatých dokumentů a pravděpodobně z veřejně dostupných rejstříků fyzických osob a připojil napodobeninu podpisu takových údajných výstavců, ač obžalovaní věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s.

r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, či k vystavení takové směnky ze strany poškozených vůbec nedošlo, obžalovaný A. G. dále ve všech případech vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti obžalovaného Marka Haderera, poté obžalovaný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, kde zastává pozici ředitele, na společnost unimatic europe, s.

r. o., IČ: 285 01 411, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde zastává funkci statutárního orgánu, na společnost bellum iustum, s. r. o., IČ: 045 78 988, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, následně obžalovaný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobžalovaným A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5, ač všichni obžalovaní věděli, že ze strany výstavců bianco směnek žádný dluh vůči společnosti Taxi Partner, s.

r.

o., IČ: 242 21 155, nevznikl a v souladu s ujednáním měly být tyto vráceny výstavcům po skončení jejich vztahu u spol. Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, a ač obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G. věděli, že vyplňují chybějící údaje na směnkách zcela neoprávněně,

a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, včetně dalšího jednání obviněných ve vztahu k těmto směnkám,

čímž obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G., kteří padělali cenné papíry a uplatnili je jako pravé, za pomoci obžalovaného Marka Haderera, který v rozporu s původním ujednáním tyto řidičům nevrátil a poskytl spoluobžalovaným osobní složky obsahující mj. biancosměnky vystavené pracovníky spol. Taxi Partner, s. r. o., jako prostředek umožňující neoprávněné vyplnění a použití jich jako pravých, způsobili poškozeným škodu ve výši 579.355,40 Kč a chtěli způsobit škodu v celkové zamýšlené výši 37.190.000 Kč.

4. Za uvedené zvlášť závažné zločiny byl obviněný Raška podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 (sedm a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 10 (deseti) let.

5. Obviněnému G. byl za uvedené zvlášť závažné zločiny uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Spoluobviněnému Hadererovi pak byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let.

7. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, náhradu škody v celkové výši 142.961 Kč (slovy: jedno sto čtyřicet dva tisíc devět set šedesát jedna korun českých). Část poškozených pak byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Raška, G. a Haderer, jakož i poškozený K. B. odvolání. Všichni obvinění směřovali odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Poškozený K. B. směřoval opravný prostředek do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že z podnětu odvolání všech obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a z podnětu odvolání poškozeného K. B. podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obviněný Raška a obviněný G. pod výrokem I uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na ustanovení § 238 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:

obžalovaní Mgr. Petr Raška, zastupující jako poradce Marka Haderera, a A. G., jeho bratr, v úmyslu padělat cenné papíry, a to zajišťovací bianco směnky, uplatnit je jako pravé na úkor výstavců zajišťovacích bianco směnek, převážně dříve pracujících pro společnost TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34 a obohatit se tak vylákáním vysokých finančních částek prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u soudu, převzali počátkem roku 2017 od Marka Haderera, jednatele společnosti TAXI Partner, s.

r. o., složky dokumentů s osobními údaji bývalých pracovníků společnosti TAXI Partner, s. r. o., včetně zajišťovacích bianco směnek, které v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením připojeným k dohodě o provedení práce uzavřené mezi spol. TAXI Partner, s. r. o., a poškozenými, měly sloužit k zajištění pohledávek a nároků zaměstnavatele vůči zaměstnanci plynoucí z uzavřených smluv, když tyto měl Marek Haderer v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, poté obžalovaný A.

G. po domluvě s obžalovaným Mgr. Petrem Raškou vyplnil bez oprávnění na bianco směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení odporující době reálného vystavení směnky, smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u 122 bianco směnek uvedl směnečný peníz ve výši 300 000 Kč, v 7 případech 30 000 Kč a ve 3 případech vyplnil osobní údaje získané ze složky převzatých dokumentů a pravděpodobně z veřejně dostupných rejstříků fyzických osob a připojil napodobeninu podpisu takových údajných výstavců, ač obžalovaní věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s.

r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, či k vystavení takové směnky ze strany poškozených vůbec nedošlo, obžalovaný A. G. dále ve všech případech vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti Marka Haderera, poté obžalovaný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, kde zastává pozici ředitele, na společnost unimatic europe, s.

r. o., IČ: 285 01 411, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde zastává funkci statutárního orgánu, na společnost bellum iustum, s. r. o.,

IČ: 045 78 988, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, následně obžalovaný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobžalovaným A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5, ač obžalovaní věděli, že ze strany výstavců bianco směnek žádný dluh vůči společnosti Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, nevznikl a v souladu s ujednáním měly být tyto vráceny výstavcům po skončení jejich vztahu u spol. Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, a ač obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G.

a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, přičemž pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněnému Raškovi podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 (šesti) let.

10. Obviněnému G. byl za tentýž zvlášť závažný zločin uložen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

11. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Raškovi a G. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku I rozsudku odvolacího soudu, náhradu škody v celkové výši 156.461 Kč (slovy: jedno sto padesát šest tisíc čtyři sta šedesát jedna korun českých). Část poškozených pak byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl zároveň spoluobviněný Haderer pod výrokem II podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť podle soudu skutek není trestným činem. Podle skutkových zjištění měl skutek spočívat v tom, že:

v přesně nezjištěné době v roce 2018 v Praze obviněný Marek Haderer, obviněný Mgr. Petr Raška a obviněný A. G. ve společném úmyslu jednak pozměnit cenné papíry a to zajišťovací bianco směnky vystavené najatými řidiči společnosti TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, které měl obv. Haderer jako jednatel společnosti TAXI Partner, s. r. o., v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, a jednak v úmyslu uvádět výstavce směnek v omyl a obohatit se, se obviněný Marek Haderer dohodl se spoluobviněným Mgr. Petrem Raškou a ten následně se svým bratrem obviněným A. G., že na základě nepravdivých skutečností a na základě jimi padělaných směnek, vylákají vysoké finanční částky na výstavcích směnek, přičemž si obvinění domluvili, že částky, které do směnek uvedou budou na bývalých řidičích společnosti postupně vymáhat prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u Krajského soudu v Praze, za tím účelem obviněný Marek Haderer nejpozději dne 29. 10. 2018 předal směnky obviněným Mgr. Petru Raškovi a A. G., následně obviněný A. G. po společné dohodě s ostatními spoluobviněnými a bez oprávnění, vyplnil na směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení (odporující době jejich reálného vzniku), smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u blankosměnek uvedl směnečný peníz ve výši 300 000 Kč, ač všichni obvinění věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s. r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, obviněný A. G. dále vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti obviněného Marka Haderera, poté obviněný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, na společnost unimatic europe, s. r. o., IČ: 285 01 411, kde je jednatelem, na společnost bellum iustum, s. r. o., IČ: 045 78 988, kde je jednatelem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, kde je jednatelem. a společníkem, všechny tři společnosti se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, následně obviněný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobviněnými Markem Hadererem a A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5,

a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu,

přičemž celkem chtěli způsobit škodu ve výši 36 810 000 Kč, obv. Mgr. Petr Raška v předžalobních výzvách vyzval výstavce k úhradám v celkové výši 5 220 000 Kč, uplatnil u soudu k proplacení směnky ve směnečných žalobách v celkové výši 6 580 000 Kč, výstavcům zaslal návrhy na smír na celkovou výši 7 386 600 Kč a vymohl od výstavců částku ve výši 444 789 Kč, kterým měl spáchat zvlášť závažný zločin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. pak byli poškození, blíže konkretizovaní ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, s jejich nárokem na náhradu škody vůči spoluobviněnému Hadererovi podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

14. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, podali obviněný Raška i obviněný G. prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků tohoto rozhodnutí.

15. Obviněný Raška explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. správně písm. m) – pozn. NS], neboť podle něj jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, vadou tzv. opomenutého důkazu, vadou nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení a trestní stíhání bylo podle něj v jeho věci nepřípustné.

16. Obviněný G. v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť jsou podle něj rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a trestní stíhání bylo podle něj v jeho věci nepřípustné.

Dovolatel Raška:

17. Obviněný Raška, jak již bylo konstatováno, opřel své dovolání explicitně o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvádí, že odvolací soud svůj závěr o spáchání trestného činu jeho osobou založil na svém vlastním předpokladu, že došlo k vyplnění směnek neoprávněným majitelem, tj. právě jeho osobou. Obviněný ovšem namítá, že v hlavním líčení u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že od spoluobviněného Haderera směnky nabyl jako jednatel společnosti, kterou je potřeba považovat za inkasní agenturu, tj. ve skutečnosti do své vlastní dispozice a vlastnictví této společnosti. Zdůrazňuje, že skutečnost, že k nabytí směnek jeho společností mělo dojít bezdůvodně, nebyla doposud prokázána. Tvrdí, že jím předkládaný závěr o legitimním nabytí směnek jím ovládanou společností vychází ze skutečného obsahu doposud provedených důkazů, přičemž poukazuje na to, že spoluobviněný Haderer v průběhu řízení netvrdil ani nepotvrdil neoprávněnost nabytí směnek jeho osobou (Raškou). Je proto přesvědčen, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, vnesl do věci novum, tj. že nebyl oprávněným vlastníkem směnky, a o skutku rozhodl nově a zcela neočekávané v rozporu s jeho popisem mj. v rozsudku soudu prvního stupně. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, mj. na podkladě výslechu spoluobviněného Haderera, jsou tak podle něj v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Obviněný je toho názoru, že tímto postupem odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně právo na obhajobu a právo na dvojinstančnost řízení, neboť nemohl věcně reagovat v průběhu odvolacího řízení na změnu popisu skutku, který byl učiněn ze strany odvolacího soudu a s jehož zněním se seznámil teprve při vyřčení rozsudku soudu druhého stupně.

19. Tvrdí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Soudům potom vytýká, že při hodnocení důkazů postupovaly selektivně a zaměřily se jen na důkazy, které podle jeho názoru svědčily v jeho neprospěch, a důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly či bagatelizovaly. Z tohoto tvrzeného pochybení pak obviněný dovozuje rovněž

nesprávné právní posouzení skutku, jehož se podle jeho mínění soudy rovněž dopustily. V podrobnostech pak uvádí, že od počátku společně s obviněným G. vystupovali coby oprávněné osoby, které disponují vlastnickými a vyplňovacími právy k předmětným směnkám. Za trestné pak podle soudů nižších stupňů bylo považováno vyplnění údajů do směnek, které nesouhlasily se skutečností.

20. Obviněný se opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že odvolací soud vyslovil zcela nečekaný a překvapivý závěr, že mu směnky nebyly spoluobviněným Hadererem převedeny, aby s nimi nakládal jako s vlastními. Tento závěr je podle něj v extrémním a mnohdy hrubém rozporu se skutečným obsahem do té doby provedených důkazů. Zdůrazňuje, že k přechodu vyplňovacího práva ke směnkám se u soudu prvního stupně nevedlo žádné dokazování a že takové zjištění explicitně nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Nadto podle něj rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného Haderera byl soudem prvního stupně zjištěn pouze v důvodech, za jakým účelem k převodu směnek došlo, nikoliv v tom, že by směnky (ne)byly převedeny. Uvedený rozpor pak spočíval v tom, že on ve své výpovědi před nalézacím soudem v hlavním líčení dne 13. 5. 2021 uvedl, že směnky nabyl za účelem jejich vymáhání, zatímco spoluobviněný Haderer ve své výpovědi uvedl, že mu směnky předal, aby je měl jako „páku při jednání s většinovým obchodním partnerem“, a jak dodal ve své doplňující výpovědi ze dne 13. 5. 2021, směnky po neshodách ve firmě začal nejprve „vymáhat“ sám s advokátem V. a až poté je předal obviněnému Raškovi. Je přesvědčen, že i tento důvod faktického předání směnek spoluobviněným Hadererem, tj. za účelem zajištění lepší vyjednávací pozice, zahrnoval předpokládané majetkové dispozice se směnkou z jeho strany jako vlastníka směnky. Podle obviněného je důvod předání směnek uváděný spoluobviněným Hadererem nelogický a ekonomicky nepřínosný, nicméně podle něj to nijak nezpochybňuje, že mu spoluobviněný Haderer směnky převedl a nijak se o ně dále blíže nezajímal. K tomuto závěru pak podle něj přispívá i to, že spoluobviněný Haderer směnky nikdy nepožadoval vrátit a nijak nedal najevo, že směnky považuje za své.

21. Obviněný také akcentuje, že je třeba rozlišovat převod směnky a převod vyplňovacího práva ke směnce, což jsou dvě rozdílné věci. Namítá, že se stal majitelem směnek a osobou držící směnečná vyplňovací práva. Z této pozice pak uplatňoval veškerou svou obhajobu v posuzované věci. Skutečnost, že vystavení a indosování směnek musí být jednoznačně rozporováno oprávněnou (aktivně legitimovanou) osobou, tj. spoluobviněným Hadererem, pak uváděl, jak připomíná, již v rámci hlavního líčení dne 5. 2. 2021. Odvolací soud jej tak podle něj nemůže trestat za postup dovolený a předvídaný směnečným zákonem.

22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále uvádí, že se soudy nižších stupňů v souvislosti se závěrem, že nebyl oprávněným majitelem směnek, vůbec nezabývaly dohodou mezi ním a spoluobviněným Hadererem, podle níž mu měly (obviněnému Raškovi) náležet směnky jakožto odměna za jeho činnost vedoucí k uzavření smlouvy, k čemuž nakonec nedošlo. Jelikož k uzavření smlouvy (poznámka Nejvyššího soudu – patrně o převodu obchodního podílu spoluobviněného Haderera u společnosti TAXI Partners, s. r. o.) nedošlo, vrátil předmětné směnky spoluobviněnému Hadererovi. Je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů na dokazování ohledně existence a obsahu této dohody zcela rezignovaly. Tento – dle jeho vlastních slov – férový postup, kdy spoluobviněnému Hadererovi vrátil (již vlastní) směnky, mj. bez protiplnění, vyhodnotil odvolací soud překvapivě a kapciózně jako jeho „doznání“. Naopak podle něj bez jakékoliv opory v provedeném dokazování vzal odvolací soud okolnost, že směnky byly vyplněny v rozporu se skutečností a že on nebyl oprávněným majitelem směnek, za základ rozsudku, v důsledku čehož se staly závěry odvolacího soudu pouhou spekulací, která nemá poklad v provedeném dokazování, neboť nebyl nikdy v rámci dokazování zjišťován ani převod směnek ani převod vyplňovacího práva směnečného.

23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že soudy nesprávně posoudily zásahy do směnek, učiněné obviněným G., jakožto protiprávní. Zdůrazňuje, že i u neoprávněného majitele směnky jsou trestné pouze zásahy do směnky zásadnější povahy, nikoliv každý zásah bez dalšího. Je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů i nesprávně aplikovaly právní závěr ve věci „rozsahu trestné činnosti“. Připomíná, že do směnek byly doplněny výhradně správné údaje, tj. skutečnosti odpovídající informacím ohledně směnečných dlužníků, směnečných částek, když k jejich vyplnění došlo pouze neoprávněnou osobou, obviněným G. Soudy nižších stupňů se podle něj mylně nevypořádaly s možným zánikem trestnosti ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy rovněž nesprávně posoudily a vyhodnotily rozsah trestné činnosti, která jím měla být spáchána.

24. Obviněný v následující (značně obsáhlé) části dovolací argumentace vznáší další námitky různého charakteru, které (formálně) vztahuje k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu svým jednáním. Předně uvádí, že odvolací soud zdůraznil, že měl sám připustit, že samotné indosování směnky je k tíži žalovaných. V tomto směru ovšem obviněný připomíná, že ve své výpovědi dne 13. 5. 2021 uvedl opak, tj. že indosace nemá žádný dopad na procesní postavení žalovaných, neboť tzv. kauzální námitky zůstávají zachovány, k čemuž odkázal i na judikaturu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1155/2014). Připomíná rovněž, že předmětné indosace byly provedeny z účetních důvodů, jak sdělil už před soudem prvního stupně. Stejně tak namítá, že není zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudy nižších stupňů dovodily, že spoluobviněný G. lže v úmyslu ho krýt. V této části je tak podle něj rozsudek soudu prvního stupně neodůvodněný, nepřezkoumatelný a nezákonný. Nesouhlasí také s tím, jak soudy nižších stupňů interpretují sdělení obviněného G., že peněžní prostředky určené ke koupi směnek použil na vybavení dětského pokoje svého vlastního bytu. Jejich úvahy jsou tak podle obviněného v extrémním rozporu s výpovědí spoluobviněného G. Dále nesouhlasí s tím, že je mu soudy nižších stupňů vytýkáno, že se nehájil tím, že byl bratrem (obviněným G.) podveden, když tvrdí, že přesně takto se v řízení hájil, a to explicitně ve své výpovědi dne 13. 5. 2021. Navíc i vysvětlil, proč nevypovídal proti svému bratrovi od počátku vyšetřování. Rovněž vyjadřuje své nepochopení stran postupu soudů nižších stupňů, kdy tyto uvěřily výpovědím spoluobviněného Haderera, které jsou podle jeho názoru nekonzistentní a odporují si. Spoluobviněný Haderer podle něj uvádí všemožné obskurní informace ke složkám řidičů, zatímco on podle svého přesvědčení vždy jednoznačně a konzistentně uváděl, že žádné osobní složky nepřevzal a že směnky převzal za účelem vymáhání.

25. Vyjadřuje také nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že kupní cena za směnky byla nízká. K tomu uvádí, že nabídnutá kupní cena za nabytí směnek odpovídala době nabytí, jakož i dalším okolnostem případu. Je rovněž toho názoru, že soud prvního stupně nedisponuje odborností, která by mu umožnila učinit si závěr o oceňování a ceně cenných papírů, a proto nelze takto bez znaleckého posouzení argumentovat k jeho tíži. Svůj nesouhlas vyjadřuje také s tvrzením soudů nižších stupňů, že spoluobviněný G. nemá zkušenosti s vymáháním směnek, neboť toto tvrzení nemá oporu ve skutečnosti a obsahu dokazování, které bylo doposud v rámci trestního řízení provedeno, neboť všichni obvinění mají zkušenosti s vymáháním směnek, nadto obviněný G. soudně směnky, vlastní i indosované, vymáhal již dříve.

26. V souvislosti s naplněním subjektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu svým jednáním také uvádí další (četnou) sadu námitek. Předně konstatuje, že se neztotožňuje ani s postupem odvolacího soudu, který bagatelizoval výpovědi spoluobviněného Haderera, který vyloučil, že by mu směnky prodal nebo na něj převedl vyplňovací právo prodejem obchodního podílu TAXI Partner, s. r. o. Zdůrazňuje, že spoluobviněný Haderer ve své výpovědi vyloučil pouze to, že by směnky prodal „za peníze“, avšak že uvedl, že směnky převedl z jiných důvodů.

V tomto smyslu pak výpověď spoluobviněného Haderera podle něj nebyla v rozporu s jeho výpovědí ani nebyla usvědčujícího charakteru. Směnky, a to vč. vyplňovacího směnečného práva, podle obviněného na něj spoluobviněný Haderer převedl jakožto formu nepeněžité odměny za jeho služby, a to vč. vyplňovacího směnečného práva. Uvádí, že se e-mailová komunikace se svědkem P., který ve věci taktéž vypovídal, týkala pouze jednání o převodu podílu na TAXI Partner, s. r. o., nikoliv převodu směnek, a tudíž z tohoto důkazu nelze činit relevantní závěry ohledně (okolností) nabytí směnek.

Dále nesouhlasí s tím, že soudy dovodily, že spoluobviněný G. sám uvedl, že směnky padělal se souhlasem spoluobviněného Haderera. Tvrdí, že obviněný G. ve skutečnosti ve svém odvolání uvedl, že toto tvrdí obžaloba. V odvolání totiž poukazoval na to, že není jasné, v jakém rozsahu je skutek, jehož se měl podle obžaloby dopustit, trestný, když je od počátku jednoznačně obžalobou tvrzeno, že došlo k vyplnění směnek v součinnost k tomu oprávněných osob, tj. i spoluobviněného Haderera. Akcentuje i skutečnost, že zneužití směnek nikdy nebylo jejich předchozím majitelem (obž.

Hadererem) nijak namítáno. K nesprávnému závěru odvolacího soudu ohledně bonity směnečných dlužníků, uvádí, že odvolací soud nezohlednil, že ihned poté, kdy se spoluobviněný G., k věci přiznal, začal brát žaloby ve směnečném řízení zpět a ukončil sám vlastním rozhodnutím vymáhací proces. Ve vztahu k námitkám ohledně naplnění subjektivní stránky proto sumarizuje, že veškeré uvedené skutečnosti neodůvodňují ani ve svém souhrnu závěr o jeho úmyslu spáchat předmětnou trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu.

27. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se dále vyjadřuje obviněný také v tom smyslu, že podle něj skutek, jenž je mu kladen za vinu, není zločinem podvodu, ale také že není ani zločinem padělání směnky, neboť byl podle první indosace od spoluobviněného Haderera i druhé indosace od obviněného G., jíž nabyl vyplňovací právo, vlastníkem směnek. Připomíná, že u padělání směnky je intenzita zásahu do právem chráněného zájmu dána složkou kvalitativní a kvantitativní. Považuje za nesporné, že intenzita zásahu do směnky podle tvrzení obžaloby a soudu prvního stupně je dramaticky odlišná než u skutku popsaného odvolacím soudem.

Pro hodnocení celé věci považuje za podstatnou skutečnost, že indosace obviněným Hadererem na něho proběhla. Podle něj by měla být vzata v úvahu rovněž kvantitativní složka, neboť by se mělo vycházet z toho, kolik směnek bylo skutečně z jeho strany vymáháno a kolik bylo reálně vymoženo. V tomto směru podle něj není odkaz na „značný rozsah“ v rozsudku odvolacího soudu přiléhavý, neboť výsledky provedeného dokazování nebylo jakkoliv prokázáno, že spoluobviněný G. v době, kdy nakládal s tou kterou konkrétní směnkou, takto činil s vědomím, že na směnce je již padělán podpis výstavce, a tudíž pak toto nelze klást za vinu ani jemu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 653/2006).

Obviněný je tak přesvědčen, že v důsledku nesprávného – a podle něj rovněž selektivního – hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, resp. odvolacím soudem, kdy tento dovodil, že k převodu směnek a vyplňovacích směnečných práv na jeho osobu v posuzované věci nedošlo, došlo rovněž k vadnému subsumování předmětného jednání pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, a tudíž i k založení vady tzv. nesprávného právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný dále tvrdí, že byl odsouzen za tzv. nepodstatné zásahy do směnky. Připomíná, že objektem trestného činu „padělání směnky“ je ochrana finanční soustavy, nikoliv majetkových zájmů poškozených. Za nesprávný proto považuje výrok odvolacího soudu o povinnosti nahradit poškozeným škodu, neboť jim daným činem nemohla vzniknout žádná újma. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 564/2017. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně opomíjí skutečnosti, že směnky zajišťovaly skutečné závazky řidičů z titulu neodvedených tržeb a že takto mu byly předány spoluobviněným Hadererem. V této souvislosti je pak podle něj nepodstatné, že řidiči svůj dluh „neevidovali“, když tržbu skutečně odevzdali, neboť ji odevzdali jinému subjektu a na jiném místě, tj. společnosti Taxi Praha, s. r. o. Podle obviněného je naopak relevantní zjištění, že směnky měly být vyplněny na částku 300.000 Kč, když tuto informaci mu sdělil spoluobviněný Haderer, což oba potvrdili ve svých výpovědích ze dne 13. 5. 2021 v průběhu hlavního líčení. Podstatné okolnosti ke směnkám tak znal i spoluobviněný G., a to z obsahu rozhovorů s ním, nikoliv ovšem z rozhovoru jeho (obviněného) se spoluobviněným Hadererem, jak ve svém rozsudku konstatuje odvolací soud. Namítá rovněž, že obviněný G. byl odsouzen za padělání směnky v úmyslu udat ji jako pravou, byť se na vymáhání směnek nikterak nepodílel.

29. Akcentuje skutečnost, že u odvolacího soudu byl proveden toliko výslech spoluobviněného Haderera a jejich výslech proveden nebyl. Odvolacímu soudu poté obviněný vytýká také to, že mu jím bylo odebráno v rámci veřejného zasedání slovo s tím, že odvolací soud obsah trestního spisu a jeho argumenty dobře zná, přestože odvolacímu soudu nebyl znám obsah jeho vyjádření. Tímto postupem mu podle jeho přesvědčení bylo odepřeno právo na obhajobu.

30. Obviněný proto uzavírá, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s rozsahem skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, a že nesprávně určily výši škody, kterou vyčíslily jako součet směnečných sum, a to i přes v průběhu trestního řízení nezpochybnitelně prokázanou skutečnost, že v soudních řízeních nebyly vymáhány celé směnečné sumy, nýbrž jen jejich menší části. Nelze proto podle něj učinit závěr, že způsobil škodu ve výši 300.000 Kč. Z tohoto důvodu považuje i jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný a řádně neodůvodněný, neboť pokud by byly u soudů uplatňovány směnky skutečně padělané, je podle něj nepravděpodobné, že by v konečném důsledku žalovaným (tj. poškozeným) vznikla jakákoliv škoda, když by stačilo uplatnit prostou směnečnou námitku.

31. Dovolatel se v rámci dovolací argumentace vyjadřuje rovněž v tom smyslu, že pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že soudní řízení před soudem prvního stupně probíhalo takovým způsobem, že výsledkem jeho rozhodnutí byly závažné vady řízení a tyto nešlo napravit v odvolacím řízení, měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí tak, aby tyto vady mohly být odstraněny a bylo vydáno nové rozhodnutí, které by připouštělo možnost řádného opravného prostředku. Neměl se tak podle něj stavět na roveň soudu prvního stupně a rozhodovat sám po provedení dokazování, vyhodnocení důkazů a výpovědí a provedení nového právního hodnocení, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tuto dovolací argumentaci vztahuje výslovně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Dále obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť podle něj bylo trestní stíhání v dané věci podle zákona nepřípustné, když jednání, jež je mu kladeno za vinu, je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoliv zakázaným a protizákonným. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, podle nějž směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pokud jde o vznik směnky a obsah závazků vtělených do této listiny, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva. Zanikne-li závazek, byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a nic se na ní nemění. Obviněný proto dovozuje, že trestní stíhání není namístě, pakliže se jeho jednání pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních.

33. Obviněný podané dovolání opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [pozn. Nejvyššího soudu – ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle platné a účinné právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], neboť zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, kdy jeho rozhodnutí považuje za neodůvodněné a nepřezkoumatelné, došlo k založení vady řízení před odvolacím soudem a vady rozhodnutí odvolacího soudu, přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (podle účinné právní úpravy písm. a) až l) – pozn. Nejvyššího soudu). V souvislosti s tímto uplatněným dovolacím důvodem opětovně připomíná, že mu byla odebrána možnost vyřízení věci ve dvojinstančním řízení.

34. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se jeho osoby a spoluobviněného G. v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu, a rovněž zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

35. Současně navrhuje, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí, týkající se jeho osoby, proti němuž bylo podáno dovolání. V případě, že výkon rozhodnutí bude již realizován, navrhuje, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí – trestu odnětí svobody, proti němuž bylo rovněž toto dovolání podáno, a současně rozhodla tak, že se nebere do vazby.

Dovolatel G.:

36. Obviněný G. opřel své dovolání explicitně o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř.

37. V podaném dovolání se nejprve vyjadřuje k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že se plně doznal ke skutku, jenž měl spočívat ve svévolném vyplnění směnek, a to dle jeho přesvědčení pravdivě, kdy však jednal v úmyslu neoprávněně vylákat finanční odměnu. Akcentuje, že jiný skutek byl popsán v obžalobě, jiný v rozsudku soudu prvního stupně a jiný v rozsudku odvolacího soudu. Jako pochybení vnímá postup odvolacího soudu, kterým byl odsouzen podle jeho mínění za jiný skutek, než který byl popsán v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně, a to za skutek spočívající v tom, že měl předmětné směnky vyplnit společně s obviněným Raškou. Ten však byl od počátku považován za majitele směnek, když k odlišnému názoru se přiklonil až odvolací soud při vyhlášení svého rozsudku, přestože podle obviněného z provedeného dokazování po celou dobu vyplývalo, že obviněný Raška byl oprávněným majitelem směnek. Tvrdí, že skutečnost, zda došlo k neoprávněnému nabytí směnek ze strany obviněného Rašky, nebyla v řízení vůbec prokazována a na provádění důkazů k této skutečnosti bylo ze strany soudů nižších stupňů zcela rezignováno. Postup odvolacího soudu, kdy tento podle něj posoudil skutkový děj zcela nově a neočekávaně, v rozporu s popisem skutku obsaženým v obvinění, obžalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a tím do věci snesl novum, lze podle obviněného považovat za překvapivý a v rozporu s legitimním očekáváním. Takovým postupem byl zbaven svého práva na spravedlivý proces, konkrétně pak práva na obhajobu prostřednictvím řádného opravného prostředku. Namítá proto, že popis skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu neodpovídá závěru, že se měl dopustit padělání směnky a svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou tak podle něj v extrémním rozporu s faktickým stavem a zejména s obsahem doposud provedených důkazů.

38. Má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že ke spáchání trestného činu jeho osobou došlo vyplněním směnek neoprávněným majitelem, tj. obviněným Raškou, nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno něco jiného, a to že obviněný Raška nabyl směnky od obviněného Haderera jako jednatel inkasní agentury, do své dispozice a vlastnictví, a to nejdříve od obviněného Haderera tzv. blankotradicí. Odvolací soud ovšem věc následně posoudil překvapivě a v rozporu s legitimním očekáváním úplně jinak, ačkoliv skutečnost, že nejprve došlo k neoprávněnému nabytí směnek obviněným Raškou, nebyla v řízení vůbec prokazována. Toto nedoplnil ani odvolací soud, takže soudy nemohly v tomto směru dospět k objektivním závěrům. Navíc to nikdy netvrdil ani obviněný Haderer. Proto považuje skutková zjištění odvolacího soudu za učiněná v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takovým postupem odvolacího soudu mu bylo rovněž odejmuto právo na obhajobu a řádný opravný prostředek.

39. Je přesvědčen, že za své jednání neměl být shledán vinným, neboť vyplněním přední strany směnky, byť excesivně, nedošlo k naplnění trestného činu vytýkaného odvolacím soudem, neboť se jednalo o realizaci směnečných práv. Obviněný věří, že směnečný nárok byl v posuzované věci oprávněný, když podle výpovědi spoluobviněného Haderera došlo k postoupení pouze těch směnek, které kryly závazky především z neodevzdaných tržeb. Zdůrazňuje, že při vyplnění zadní strany směnky došlo toliko k padělání podpisu spoluobviněného Haderera, tj. k padělání indosační doložky, což podle něj soudy mylně posuzují jakožto padělání směnky. K tomu připomíná, že nikoliv každé pochybení při vyplňování směnky, resp. její excesivní vyplnění, je trestným činem. Odvolací soud tak podle něj mylně pominul skutečnost, že došlo k indosaci tzv. blankotradicí podle čl. 14 odst. 2 písm. c) zákona směnečného a šekového, když teprve později byla na směnku dopsána indosace jeho osobou. Podle jeho názoru byla dopsána indosace podle skutečného stavu, avšak s nepravdivým podpisem. K „padělání“ indosační doložky totiž podle něj došlo s vědomím, souhlasem a aktivní účastí spoluobviněného Haderera, který byl jedinou osobou oprávněnou indosovat směnky, což také podle něj učinil. Své jednání proto nepovažuje za padělání indosační doložky. Obviněný je tudíž přesvědčen, že soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé provedené důkazy selektivně, když upřednostnily ty, které svědčily v jeho neprospěch a zcela rezignovaly na prověření jeho obhajoby a při hodnocení důkazů uplatnily svoji libovůli. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou podle něj v extrémním nesouladu s obsahem jednotlivých provedených důkazů. Stejně tak postupoval odvolací soud, který ho uznal vinným jiným skutkem, než jaký byl uveden v podané obžalobě a poté v rozsudku soudu prvního stupně.

40. Obviněný dále odkazuje na dovolací důvody, které v podaném dovolání uplatnil obviněný Raška, přičemž je činí součástí svého dovolání. Konkrétně zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V tomto směru pak odkazuje na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/10, z nějž stejně jako z obsahu trestního spisu v posuzované věci podle něj vyplývá, že jeho jednání je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoliv zakázaným a protizákonným. Zdůrazňuje, že předmětem trestního řízení je podle něj posouzení trestnosti jeho jednání, nikoliv oprávněnost jeho směnečného nároku.

Připomíná, že podle závěrů judikatury spočívá abstraktnost závazku ze směnky v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pro posouzení otázek vzniku směnky, obsahu závazků z ní plynoucích či splatnosti směnky se mají uplatnit výlučně předpisy směnečného práva, a proto pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne.

Zanikne-li závazek, byť splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Obviněný je proto přesvědčen, že v posuzované věci není trestní stíhání namístě, neboť se jeho jednání pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, podle nichž je z pohledu směnečného práva přípustné.

41. Poté obviněný konstatuje, že se padělání směnky podle § 234 tr. zákoníku týká podstatných náležitostí směnky, typicky podpisu výstavce či směnečné sumy, avšak že ne každý zásah do směnky je chráněn normami trestního práva. Obviněný tvrdí, že byl odsouzen za nepodstatné zásahy do směnky spočívající mimo další ve vyplnění data splatnosti či doložky „bez protestu“. Odkazuje na závěry judikatury k otázce objektu trestného činu „padělání směnky“, jímž je ochrana finanční soustavy, nikoliv majetkový zájem poškozených. Proto tento dovolatel považuje rovněž za nesprávný výrok o náhradě škody. Soudy nižších stupňů podle něj zcela ignorovaly skutečnost, že směnky zachycovaly skutečné závazky řidičů z titulu neodvedených tržeb a že s touto informací byly předány obviněnému Raškovi k vymáhání. V této souvislosti je pak podle něj podstatné skutkové zjištění, že směnky měly být vyplněny na směnečnou částku 300 000 Kč, jak měl výslovně sdělit spoluobviněný Haderer obviněnému Raškovi. K tomu odkazuje na jejich výpovědi u hlavního líčení dne 13. 5. 2021. Tyto podstatné okolnosti týkající se směnek znal on sám od svého bratra, obviněného Rašky, nikoliv z rozhovoru obviněného Rašky a Haderera, jak v rozporu s obsahem zjištěných skutečností konstatuje odvolací soud. Soudy nižších stupňů pak podle něj nedisponují žádným důkazem, který by svědčil o tom, že jednal s vědomím a na pokyn svého bratra, obviněného Rašky. Má za to, že jeho obhajoba a obhajoba spoluobviněného Rašky nebyla vyvrácena žádným konkrétním důkazem. Proto tato rozhodnutí považuje obviněný za neodůvodněná a nepřezkoumatelná. Namítá také, že oba byli společně odsouzeni za padělání směnek v úmyslu udat je jako pravé, byť se on sám nijak na vymáhání směnek nikterak nepodílel. Uvedené skutkové zjištění je proto podle něj v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, z nichž odvolací soud musel při svém rozhodování vycházet.

42. Dovolatel také namítá, že trestné je padělání tří podpisů výstavců v rámci celého balíku směnek. V tomto směru podle něj nebylo provedeno žádné dokazování ohledně toho, zda a jak padělání těchto podpisů vůbec souvisí s jejich trestnou činností. Je také přesvědčen, že soudy nižších stupňů rovněž nesprávně stanovily výši škody, a to jakožto součet směnečných sum, a nezohlednily skutečnost, že postupoval v úmyslu obohatit se o částku 350.000 Kč jednáním, které dle jeho subjektivního náhledu nebylo trestnou činností vůči jakékoliv společnosti nebo směnečným dlužníkům, nýbrž že se takto nezákonně obohatil pouze na úkor svého bratra, obviněného Rašky.

43. V neposlední řadě obviněný také konstatuje, že z vlastní vůle odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl výslech spoluobviněného Haderera, z čehož je více než zřejmé, že to byl právě odvolací soud, který svým postupem vyjádřil pochybnosti, zda v daném případě u předmětných směnek došlo k jejich indosaci, či nikoliv. Tyto pochybnosti dovolatel G. považuje za zásadní pro řádné a skutečně objektivní hodnocení důkazů, a proto měl odvolací soud podle něj k těmto pochybnostem přihlédnout a nehodnotit důkazy selektivně.

44. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se jeho osoby a obviněného Rašky v plném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, a rovněž v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 40 T 7/2021, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

45. Dále navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odložila výkon rozhodnutí týkající se jeho osoby, proti nimž bylo podáno dovolání, a pro případ, že by výkon rozhodnutí byl již realizován, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí přerušila, a současně aby Nejvyšší soud rozhodl, že se nebere do vazby.

Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství:

46. K dovoláním obou obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jako „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 290/2022. V tom předně zrekapitulovala obsah podaných dovolání obou obviněných.

47. Nejprve se vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jejž uplatnili oba obvinění, neboť podle nich bylo trestní stíhání v jejich věci nepřípustné, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. I. ÚS 541/10, podle jehož závěrů by bylo třeba jednání obviněných posoudit jakožto přípustné z pohledu směnečného práva, nikoliv nezákonné a zakázané. V této souvislosti státní zástupkyně považuje za nutné připomenout, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, přičemž o jeho nepřípustnost jde pouze tehdy, pakliže je dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. v § 11a tr. ř. Za situace, kdy obvinění argumentují absentujícím rozporem svého jednání se zněním platné právní úpravy, v daném případě s podmínkami zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, a na tomto podkladě beztrestností takového jednání, pak jimi použitá konstrukce odůvodnění tvrzené nepřípustnosti jejich trestního stíhání ve smyslu užitého dovolacího důvodu neodpovídá jeho účelovému zaměření a není tak způsobilá věcnému projednání.

48. Ohledně oběma obviněnými zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že ten je ze strany obou obviněných založen na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu vycházejícího z předpokladu, že k vyplnění směnek došlo ze strany neoprávněného majitele, ačkoliv v hlavním líčení bylo zjištěno, že dovolatel Raška směnky nabyl od spoluobviněného Haderera jako jednatel společnosti, kterou je třeba považovat za inkasní agenturu a tedy ve skutečnosti je nabyl do své vlastní dispozice v rámci vlastnictví této společnosti. Rovněž jej opřeli o konstatování, že závěr odvolacího soudu o neoprávněném nabytí směnek obviněným Raškou a nerealizování přechodu vyplňovacího práva směnečného na tohoto obviněného, nebyl učiněn na podkladě provedeného dokazování a skutečného obsahu jednotlivých důkazů.

49. K tomuto tvrzení obviněných státní zástupkyně uvádí, že z hlediska poukazovaného skutkového podkladu výroku o vině obou dovolatelů nelze přisvědčit závěru obviněných, že jej odvolací soud učinil na podkladě změny v popisu skutku, pro který byli právě ve vztahu ke způsobu jeho právního posouzení postaveni před soud a uznáni vinnými na úrovni soudu prvního stupně. Společný úmysl obviněných padělat zajišťovací bianco směnky a uplatnit je jako pravé totiž po skutkové stránce stále vycházel ze skutkové okolnosti (prostého) převzetí složky dokumentů s osobními údaji bývalých zaměstnanců společnosti TAXI Partner, s. r. o., od jejich jednatele, spoluobviněného Haderera, a to včetně zajišťovacích biaco směnek, které měl jmenovaný ve své dispozici za tam dále uvedeným účelovým určením plynoucím z potřeby zajištění závazků a pohledávek ze své pozice statutárního zástupce zaměstnavatelské společnosti vůči jejím zaměstnancům a které jim v rozporu s původním ujednáním nevrátil. S takto obdrženým obsahem převzatých osobních složek pak naložili dovolatelé po vzájemné domluvě nejprve neoprávněným doplněním chybějících směnečných údajů, kterého se konkrétně zhostil obviněný G., včetně – v některých případech – dílčího připojení napodobeniny podpisu jejich údajných výstavců. Takovým způsobem pak, jak uvádí státní zástupkyně, oba obvinění jednali, ačkoliv věděli, že takto „vystavené“ směnky nemohou plnit svoji původně předpokládanou funkci zajišťovacího institutu právě z důvodu absence škody způsobené jimi jejich bývalému zaměstnavateli. Následně ve všech přisouzených případech došlo opět ze strany obviněného G. k vyhotovení nedatovaného indosamentu s napodobením podpisu spoluobviněného Haderera, kterým byly tyto směnky rubopisem převedeny na obviněného Rašku, a poté z jeho strany na jím ovládané společnosti, přičemž po předchozí dohodě obou dovolatelů byly předmětné směnky obviněným Raškou uplatněny jako pravé u Krajského soudu v Praze, ačkoliv oběma dovolatelům bylo známo, že údajní výstavci jimi převzatých bianco směnek nejsou zatíženi žádným dluhem vůči svému bývalému zaměstnavateli a že chybějící údaje na směnkách byly vyplněny zcela neoprávněně.

50. Jinak řečeno, státní zástupkyně konstatovala, že porovnáním popisu tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, že v její výsledně verzi již nebyly obsažené ty skutkové okolnosti (z původního znění), které se vztahovaly k původně přisouzenému sbíhajícímu se zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a také ty, které se vztahovaly ke spoluobviněnému Hadererovi, jenž byl výrokem odvolacího soudu podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.

Zásah do práva obou dovolatelů na obhajobu v souvislosti s poukazovanou změnou skutkového podkladu výroku o jejich vině na odvolací úrovni, vč. odebrání jejich práva na dvojinstanční soudní řízení, tak za popsaného stavu věci rozhodně nelze důvodně namítat. Ve vztahu k této námitce obou obviněných je také podle státní zástupkyně třeba konstatovat, že v předmětné trestní věci rozhodovaly jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při zachování všech procesních práv obviněných, včetně práva na podání odvolání.

Ve vztahu k výsledné právní kvalifikaci jejich jednání, proti níž oba dovolatelé brojí, je přitom zřejmé, že se soudy obou stupňů shodly na hodnocení důkazů i na popisu skutku. Pokud byl tedy soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován skutkový stav, který na odvolací úrovni nedoznal žádné změny, neboť se s jeho správností odvolací soud ztotožnil, pak v uvedeném směru odlišný názor dovolatelů nelze spojovat s porušením zásady dvojinstančnosti řízení a s porušením jejich ústavně zaručených práv.

51. Akcentuje, že o vině obviněných nebylo ze strany odvolacího soudu rozhodnuto na podkladě odlišných skutkových okolností, které by se vztahovaly k situaci, za níž se předmětné bianco směnky dostaly do jejich dispozice, přesněji do moci obviněného Rašky. Zdůrazňuje, že tyto se dostaly do dispozice obviněného Rašky tím, že tento převzal složky dokumentů, které obsahovaly i bianco směnky od spoluobviněného Haderera. Za takových okolností podle státní zástupkyně mohly být jen stěží rubopisovány ze strany jejich majitele, spoluobviněného Haderera, na dovolatele Rašku tak, aby se následně stal jejich oprávněným vlastníkem nadaným legitimním titulem k jejich použití jako pravých.

Pakliže tedy oba dovolatelé namítají, že byl obviněný Raška od počátku trestního stíhání považován za majitele směnek a že ke změně skutku došlo až vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, pak zůstává otázkou, na kterých skutkových okolnostech vybudovaly jak podaná obžaloba, tak prvostupňový soud svůj shodný právní závěr o naplnění znaku „padělali platební prostředek…“. Pokud v této souvislosti dovolatelé namítají, že směnky byly indosovány ze strany spoluobviněného Haderera a v této návaznosti pak staví do zcela odlišného světla neoprávněné vyplnění směnek, aniž by došlo k padělání indosační doložky, pak zcela vybočují z těch rozhodných skutkových zjištění, na nichž je postavena uvedená část právní věty.

Státní zástupkyně proto shrnuje, že za trestné jednání rozhodně nebylo od samého počátku předmětného trestního řízení považováno toliko vyplnění údajů do směnek, které (pouze) nesouhlasily se skutečností.

52. I přes výše uvedené však oba dovolatelé považují jimi zmíněný „nový“ skutkový závěr odvolacího soudu za takový, který je v extrémním rozporu s obsahem doposud provedených důkazů. Oběma soudům také vytýkají tvrzené selektivní hodnocení důkazů. Státní zástupkyně konstatuje, že při takto uplatněné námitce zpochybnění legitimity skutkového podkladu výroku o vině obou dovolatelů je nutno ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak bodu 11 usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zdůraznit, že ani po 1.

1. 2022 se Nejvyšší soud nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu a že dovolání nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Naopak, zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by byly naplněny podmínky uvedené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. pokud by se soudy dopustily zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v rozporu s jejich obsahem a vybočily by z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., popř. by byly naplněny podmínky souvisejícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.

ř. Takovým způsobem však dovolatelé neargumentovali, neboť z jejich strany není poukazováno na takové nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, které by se projevily v tomu odpovídající míře dosahující porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu vady tzv. zjevného rozporu. Je tedy zřejmé, že dovolatelé v namítaném směru nepostupovali správně a uvedenou část dovolání neučinili kvalifikovaným předmětem přezkumného postupu dovolacího soudu. Nadto nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně konstatuje, že obsah dostupného spisového materiálu rozhodně nevypovídá o tom, že by se soudy dopustily takového hodnocení provedených důkazů, které by bylo možno označit za nelogické a které by postrádalo své racionální a obecně přijatelné opodstatnění.

Státní zástupkyně proto uzavírá, že k žádnému, natožpak zjevnému rozporu skutkových zjištění, rozhodných pro právní posouzení skutku, s provedenými důkazy v předmětném řízení nedošlo. Nadto pak připomíná, že na podkladě řádného procesního postupu soudy nižších stupňů zcela vyvrátily obhajobu obviněného Rašky i obviněného G., přičemž se poměrně podrobně vyjadřuje zejména ke zjištěným okolnostem ohledně předání složek s předmětnými bianco směnkami mezi spoluobviněným Hadererem a obviněným Raškou.

53. K právnímu posouzení jednání obviněných coby spáchanému ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a s tím souvisejích námitek obviněných se státní zástupkyně vyjadřuje tak, že z přisouzených okolností jednání dovolatelů je zřejmé, že postupovali ohledně každého kroku ve smyslu naplnění trestného záměru na zfalšování předmětných směnek v úmyslu použít je jako pravé ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, a tudíž je námitka obviněného Rašky, že žádné směnky nevyplnil, a námitka obviněného G., že se na vymáhání směnek nikterak nepodílel, zcela irelevantní. Okolnosti jejich jednání jsou naopak dostatečným způsobem vyloženy v rámci hodnotících úvah soudu prvního stupně. K tomu odkazuje na body 66 a 67 jeho rozsudku a dále na rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

54. K námitce obviněného Rašky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ohledně nesprávně určené výše škody ze strany soudů nižších stupňů, kterou uplatnil v podaném dovolání, odkazuje státní zástupkyně na bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s ní vypořádal již tento soud a obviněný ji tudíž pouze opakuje. Nadto konstatuje, že k otázce vyhodnocení znaku značného rozsahu spáchání přisouzeného činu ve smyslu veškerých hledisek rozhodných pro jeho stanovení již zaujal odpovídající stanovisko soud prvního stupně, když zcela správně vycházel z určujícího výkladového pramene daného usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016. V této souvislosti uplatněná námitka nepřiměřenosti dovolatelova trestního postihu rovněž není způsobilá ke svému projednání v rámci dovolacího řízení, jak je ostatně patrno z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména usnesení publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

55. Pokud pak oba obvinění s poukazem na týž dovolací důvod namítají, že se jim jako nesprávný jeví výrok o povinnosti nahradit škodu, neboť poškozeným nemohla daným činem žádná škoda vzniknout, má státní zástupkyně za to, že obvinění nevycházejí z opatřených skutkových zjištění, pakliže argumentují, že směnky zajišťovaly skutečné závazky řidičů (poškozených) z titulu neodvedených tržeb a že takto byly směnky spoluobviněným Hadererem předány k vymáhání. Ty naopak vypovídají o tom, že v příčinné souvislosti s jednáním obou dovolatelů byla poškozeným, o jejichž nároku bylo rozhodnuto, způsobena škoda doložená listinnými důkazy a co do povahy specifikovaná pod bodem 89 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně zohlednění rozsahu, v němž byl jejich nárok v mezidobí uspokojen.

56. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných Mgr. Petra Rašky a A. G. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhuje, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

57. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice.

Replika obviněného Rašky:

58. Repliku k vyjádření státní zástupkyně ze dne 5. 5. 2022 zaslal obviněný Raška. Předně zdůrazňuje, že ačkoliv de facto dává Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných za pravdu obviněným, de iure věc hodnotí odlišně. Připomíná, že jsou ve věci stěžejní tři skutkové průběhy, které označuje jako varianty A až C a které však podle něj i Nejvyšší státní zastupitelství nesprávně spojuje dohromady.

59. Varianta A podle něj spočívá ve skutku popsaném v obvinění, obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, podle níž remitent (spoluobviněný Haderer) směnky indosoval na obviněného Rašku (jeho společnost), a to k jejich excesivnímu vyplnění směnky a jejich následnému vymáhání. K této variantě od počátku uváděl, že posuzovaná věc podle něj není trestným činem podvodu a že ji nelze právně kvalifikovat s trestní sazbou od 8 do 12 let odnětí svobody, což potvrdil odvolací soud ve svém rozsudku. Namítá, že excesivní vyplnění směnky jejím majitelem nelze kvalifikovat jako padělání, neboť majitel směnky tímto postupem cenný papír dle dlouhodobé rozhodovací praxe soudů nepadělá, a tudíž příslušnou skutkovou podstatu nenaplní. Usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby pak považuje za nulitní, neboť podle něj neobsahuje žádné relevantní skutečnosti k důvodnosti trestního stíhání. Rozsudky soudů nižších stupňů se pak v odůvodnění podle něj nijak nevypořádaly se způsobem padělání či podvodu. Akcentuje, že je u skutkové podstaty padělání nutno zkoumat zejména jeho rozsah, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze podle § 234 tr. zákoníku trestat banální zásahy do směnky, nýbrž pouze ty zásahy, které je možné charakterizovat jako nejintenzivnější. K vyřešení pak předkládá otázku, jak posoudit vyplnění písemné indosační doložky s padělaným podpisem v případě, kdy je takto indosační doložka vyplněna dle skutečnosti, tj. v souladu s předchozí indosací blankotradicí.

60. Varianta B pak podle něj spočívá ve skutku, který byl zjištěn v hlavním líčení. Obviněný namítá, že již v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno a podle něj i provedenými důkazy prokázáno, že s vyplněním směnek neměl nic společného, nýbrž že byl odsouzen jen proto, že směnky vyplnil jeho bratr. Připomíná, že směnky vyplnil jako nevlastník.

61. Varianta C podle něj spočívá ve skutku, jak byl popsaný v rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že pokud nesprávně zaměňujeme pojmy s odlišným právním obsahem – tj. majitel směnky, držitel směnky a osoba oprávněná vyplnit směnku, pak je skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu skutečně trestným činem, avšak že podle jeho názoru jde v posuzovaném případě o zásah marginální, a proto jej nelze trestat za skutečně marginální zásahy do směnky, pakliže by je vyplnil. Zdůrazňuje, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda byl majitelem směnky, a že se rovněž v trestním řízení neřešilo, kdo byl držitelem směnečného vyplňovacího práva. Své výhrady vznáší také k tomu, že byl odvolacím soudem změněn popis skutku takovým způsobem, že je jeho výsledkem odsuzující rozsudek, aniž by mu však bylo umožněno efektivně reagovat svojí obhajobou na tuto změnu, neboť se o těchto změnách dozvěděl až z písemného odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

62. Dále uvádí, že i státní zástupkyně ve svém vyjádření tvrdí, že byl majitelem směnek a že je získal jako odměnu za svoji činnost, která však nevedla ke kýženému výsledku tak, jak si jej představoval spoluobviněný Haderer. Obviněný namítá, že taková situace však nemůže vést k tomu, že by měl povinnost předmětné směnky vrátit právě spoluobviněnému Hadererovi a že by tak již jednou legitimně vyplněné směnky měly být takto zpětně padělány. Uvádí, že tvrzení státní zástupkyně, že spoluobviněný Haderer „nevyužil“ nabídky na odkup podílu společnosti, není zcela pravdivé. Nabídka totiž byla podmíněna předáním směnek, což obviněný Raška odmítl. Z uvedeného tak podle něj vyplývá protichůdnost tvrzení státní zástupkyně, že když uvedená činnost obviněného Rašky nevedla k prodeji podílu společnosti, tak měl povinnost vrátit směnky. Takovou povinnost podle jeho mínění neměl. Připomíná, že i spoluobviněný Haderer jej očividně vnímal jakožto vlastníka směnek a nejspíše i proto respektoval, že navrhovanou dohodu obviněný Raška odmítl.

63. Obviněný ve své replice dále připomíná, že k indosaci (postoupení) cenného papíru není podle zákona potřeba smlouva. Vyjadřuje se rovněž k povinnost vést účetnictví, a to v tom smyslu, že směnky nakupoval na zahraniční podnikatelský subjekt, který tuto povinnost nemá. Stejně tak neúčtoval nic ani spoluobviněný Haderer, když jeho společnost byla těžce zadlužená. Akcentuje rovněž, že spoluobviněný Haderer nikdy v průběhu trestního řízení v této trestní věci nepotvrdil, že by mu směnky odcizil. Co se týče hodnoty směnek, o nichž spoluobviněný Haderer tvrdil, že jsou bezcenné, k té obviněný Raška uvádí, že bezcenná hodnota předmětných směnek byla vyvrácena rovněž obsahem jednání o podílu společnosti a směnkách. Nadto státní zástupkyně podle obviněného opomíjí, že spoluobviněný Haderer se směnkami dle jeho vlastního vyjádření nakládal podnikatelsky, a to jako se zbožím, platili jimi inkasní agentuře za účelem zaplacení jiné obchodní záležitosti, kterou by jinak zdarma nezískal a získat nemohl. Oproti tvrzení státní zástupkyně má tak za to, že spoluobviněný Haderer měl důvod směnky převádět, to také učinil, a to za protihodnotu, kterou sám popsal.

64. Obviněný je rovněž přesvědčen, že státní zástupkyně vlastním obsahem podaného vyjádření dává za pravdu jeho obhajobě, kdy buď o padělání nevěděl, jak vyplývá z průběhu hlavního líčení, nebo o něm věděl, jak tvrdí státní zástupkyně, ale pak jde o zcela jiný rozsah a obsah jeho jednání (obviněného). Tvrzení státní zástupkyně v bodě 17 popírá svým obsahem skutečnosti vyplývající z obsahu důkazů v průběhu hlavního líčení, kdy z obsahu provedených důkazů bylo zjištěno, že každý zaměstnanec společnosti spoluobviněného Haderera vystavil dvě zajišťovací směnky, včetně toho jaké skutečnosti k tomu byly důvodem, stejně tak jakým postupem spoluobviněný Haderer směnky dle reálné situace dluhu vyselektoval a následně prodal. V obecné rovině totiž zajištění směnek potvrdil i společník spoluobviněného Haderera a samotní řidiči, nicméně konkrétní dluh a směnečný dlužník v drtivé většině nesouhlasily. V této části to tak podle obviněného Rašky byl právě spoluobviněný Haderer, kdo jej uvedl v omyl, a nikoliv naopak.

65. Závěrem připomíná, že podle rozsudku je zkušeným podnikatelem a vzdělanou osobou, současně pak jednatelem inkasní agentury od roku 2004. Nedává proto podle něj smysl, aby byl jeden z mnoha stovek či tisíců jinak bezproblémových případů okamžitě spojován s trestnou činností na jeho straně. Je totiž podle něj zcela nepochybné, že skutečně soudný člověk by zajisté nemohl očekávat, že neoprávněně vyplní cca 100 ks směnek, padělá podpis spoluobviněného Haderera, jemuž směnky neoprávněně odebere či nevrátí, a následně vše bude za vysoké náklady vymáhat pod vlastním jménem u soudu a k tomu bezelstně očekávat, že by mu takové jednání mohlo beztrestně projít. Pokud jej samotný soud označuje za zkušeného a vzdělaného podnikatele, obsah skutkových zjištění vyslovených ze strany soudu a zejména popis skutkového děje je pak v příkrém rozporu s takovýmto hodnocením jeho osoby. Opětovně tak zdůrazňuje, že se trestné činnosti nedopustil, a odkazuje na obsah shora uvedených skutečností, které plně podporují důvodnost podaného dovolání, které podal řádně a včas prostřednictvím svého obhájce a plně se odvolává na obsah podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání

66. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že jsou dovolání obviněných přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

67. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

68. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

69. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

70. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

71. Obviněný Raška dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný G. sice tento dovolací důvod explicitně neuplatňuje, avšak z obsahu jeho dovolání je patrné, že jím na tento dovolací důvod rovněž míří. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

72. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

73. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatnili rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

74. Z dovolání obviněného Rašky, konkrétně pak ze strany 14, kde namítá nepřiměřenost uloženého trestu, lze dovodit, že chtěl patrně uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem neuplatnil. Přesto Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

75. Jistou výjimku z pravidla, že lze proti výroku o trestu v dovolacím řízení brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněnému nebyl ukládán souhrnný ani společný trest a obviněný ani toto nenamítá.

76. Nejvyšší soud také připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. nz. 8 Tdo 1561/2016).

77. Obviněný Raška v podaném dovolání explicitně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť jej nesprávně označil jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 – pozn. Nejvyššího soudu). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

78. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14).

79. Nejvyšší soud považuje nejprve za potřebné poukázat na to, že přestože oba dovolatelé označili zvolené dovolací důvody, tak pak v případě jimi uplatněné argumentace již tuto v mnoha částech nepodřadili pod jí adekvátně odpovídající dovolací důvody. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). I přes tento jistý nedostatek podaných dovolání dovolací soud na základě výše zmíněných východisek přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněných.

80. Předně je třeba konstatovat, že z obou podaných dovolání je patrné, že v něm obvinění výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento označili jednak slovně, jednak odkazem na příslušné ustanovení. Pod tento dovolací důvod je pak podřaditelná námitka, jíž shodně uplatnili oba dovolatelé, ohledně extrémního nesouladu, resp. ohledně tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, byť je zároveň nutno dodat, že se s ohledem na obviněnými zvolené formulace jedná převážně spíše o námitky skutkového charakteru. Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno s určitou dávkou tolerance podřadit námitky obviněných týkající se naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, byť velká část těchto námitek opět směřuje především do hodnocení důkazů. Zde je ovšem nutno uvést, že obviněný G. tento dovolací důvod výslovně neuplatnil, když své námitky v tomto směru směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění rovněž namítají porušení jejich práva na obhajobu, práva na dvojinstančnost řízení, jakož i porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřují mj. v tom, že odvolací soud podle nich věc posoudil překvapivě a vnesl do ní novum, když skutek popsal jinak než soud prvního stupně. Stejně tak obvinění vznáší námitky ohledně nesprávného zjištění výše škody způsobené poškozeným, z čehož dovozují, byť velmi stručně nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání, tedy, že trestný čin spáchali ve značném rozsahu, přičemž vyjadřují i své pochybnosti ohledně správného určení objektu přisouzeného trestného činu. Oba obvinění pak rozporují mnohá skutková zjištění soudů nižšího stupně, s nimiž vyjadřují svůj nesouhlas (okolnosti předání směnek, jejich vyplnění či vymáhání apod.), kdy se však – materiálně hodnoceno – jedná pouze o vyjádření jejich nesouhlasu s hodnocením důkazů. Taková argumentace ovšem není s to naplnil žádný ze zvolených dovolacích důvodů ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., jak bude rozvedeno dále. Oba obvinění taktéž namítají pouhým odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřípustnost trestního stíhání, ovšem bez jakékoliv věcné argumentace, jíž by bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod.

K dovolání obviněného Rašky:

81. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz, nesprávné právní nebo jiné hmotněprávní posouzení věci, nepřípustnost trestního stíhání a při jisté míře benevolence také vadnost výroku o trestu (nepřiměřenost trestu), dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při značné míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

82. Předně je potřeba uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odůvodnění svého podaného odvolání ze dne 9. 8. 2021 (srov. č. l. 6335 a 6339 až 6344 verte spisového materiálu). Zejména se jednalo o námitky ohledně toho, že soudy neuvěřily jeho obhajobě a obhajobě jeho bratra, obviněného G., že nebyla v jeho případě naplněná subjektivní stránka přisouzených trestných činů, když byl svým bratrem uveden v omyl a že soudy tvrdily, že kupní cena za předmětné směnky neodráží reálnou kupní cenu, že rozsudek obsahuje logické rozpory v hodnocení důkazů, takže skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dále se jednalo o námitky týkající se zjištění, že měl k dispozici směnečná prohlášení a že soudy považovaly za nelogické, že obviněný G. použil neoprávněně získané finanční prostředky na vybavení pro děti, že zastavil vymáhání u mnohých směnek, že byl skutek nesprávně právně kvalifikován atp. Lze proto uzavřít, že v této části dovolací argumentace obviněného, jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou uplatnil obviněný v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se již řádně vypořádaly právě soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 58 až 80 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 36 až 50 a dále body 60 až 68 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, jak přiléhavě uvádí státní zástupkyně, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

83. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud dovolací argumentací obviněného blíže zabýval. Při posuzování jeho dovolací argumentace zároveň vzal v úvahu, že její podstatná část je totožná s dovolací argumentací dovolatele G., takže při posuzování jeho námitek se zároveň vypořádal i s dovolací argumentací spoluobviněného G. Dovolací soud se nejprve věnoval argumentaci obviněného mířící na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jíž namítal vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Pod tímto dovolacím důvodem také obviněný namítal způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když uváděl, že tyto postupovaly selektivně, důkazy hodnotily výlučně v jeho neprospěch, což vedlo k formulaci nesprávných skutkových zjištění, jakož i v konečném důsledku k nesprávném právnímu posouzení skutku. K těmto námitkám, jakož i k různě formulovaným námitkám skutkového charakteru, jež jsou uvedeny zejména v bodech 19, 22 a 23 tohoto usnesení, musí Nejvyšší soud uvést, že tyto není možné podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů formulovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.

84. Je tomu tak proto, že tyto námitky obviněného představují z hlediska svého obsahu námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které však pouze v této části dovolací argumentace formálně deklaruje.

85. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám, které se vztahují ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů považuje za vhodné uvést následující. Jedná se o námitky skutkového charakteru, které jsou založeny na prostém nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jaká na základě tohoto hodnocení vzešla skutková zjištění. Jak již ovšem bylo naznačeno, námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, když jen za takové situace by bylo možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Tento nesoulad, jak již bylo konstatováno, je založen zpravidla tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový nesoulad ovšem Nejvyšší soud v dovoláními napadené věci neseznal, jak níže podrobněji rozvede. Je tomu tak proto, že těžiště argumentace dovolatelů, tedy nejen obviněného Rašky, ale i spoluobviněného G., je založeno jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněnými, a to pro ně příznivější.

Z pohledu toho závěru je také nutno zdůraznit, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se obviněný trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu jednotlivých důkazů. Důležité a rozhodující je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr.

ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Této povinnosti podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů dostály.

86. Nejvyšší soud považuje za vhodné, ovšem skutečně toliko na podporu závěru, že se v případě obou dovolatelů nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, na námitky obviněného a spoluobviněného reagovat, byť stručněji. Především je nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci ve vztahu k obviněnému Raškovi a spoluobviněnému G. provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr.

ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. V tomto směru lze proto poukázat na přesvědčivé, precizní a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 69 až 81 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž na obhajobu obviněných nakonec adekvátně reagoval i soud druhého stupně (viz body 37 až 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pročež Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje.

Z pohledu postupu odvolacího soudu je možno připustit, že tento shledal podané odvolání všech tří obviněných důvodné. Nelze ovšem přehlédnout, že důvodnost podaných odvolání dovolatelů shledal toliko ve vztahu k právní kvalifikaci jednání těchto obviněných jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, což právě vedlo k jisté úpravě skutkových zjištění (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), které i tak bylo nutno upravit z toho důvodu, že přisvědčil i podanému odvolání spoluobviněného Haderera (viz bod 54 a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

87. Nejvyšší soud musí zároveň akcentovat, že soudy nižších stupňů vycházely z řady důkazů, které se vzájemně doplňovaly a tvořily ucelený řetězec, na jehož základě bylo možné vyslovit závěr o vině obou obviněných popsaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se zejména o samotné výpovědi obviněných Rašky, G. a spoluobviněného Haderera, které soudy prvního a druhého stupně správně hodnotily v kontextu dalších provedených důkazů. Konkrétně se jednalo o výpovědi svědků, zejména L., S., R., Š., Z., D., A., F., P., K., M., P., R., P., M., V., K.

a K., a znalecké posudky z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma a listinné důkazy. Z listinných důkazů se jednalo především např. o e-mailovou komunikaci, pozvánky na valnou hromadu, výpisy z obchodního rejstříku týkající se ve věci zainteresovaných společností, protokoly o vydání věci, dohody o provedení práce a dalšího ujednání, směnečného vyplňovacího prohlášení, dohody o ukončení provedení práce, kopie a originály směnek, předžalobní výzvy, žaloby na zaplacení, směnečné platební rozkazy, námitky proti směnečným platebním rozkazům, protokoly o jednání před Krajským soudem v Praze, vyjádření žalobce, doklady o platebních transakcích, dohody o narovnání a vrácení směnky, návrhy žalobce na řešení sporu smírem, znalecké posudky založené ve směnečných řízeních vedených Krajským soudem v Praze, zprávy bankovních ústavů, zprávy Krajského soudu v Praze, vč. přehledu žalob, výpisu z živnostenského rejstříku, dokladů o úhradě doložené poškozenými, soupisu řidičů dlužných společnosti TAXI Partner, s.

r. o., listin a CD nosiče založeného spoluobviněným Hadererem, dokladů o uhrazení škody založené obviněným Raškou.

88. Lze proto konstatovat, že nalézací soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a hodnotil je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolací soud pak na základě podaných odvolání dokazování v potřebném rozsahu doplnil, přičemž, jak již bylo naznačeno, shledal podaná odvolání obviněných Rašky a G. důvodnými ve vztahu k použité právní kvalifikaci, konkrétně ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Zároveň shledal důvodné podané odvolání spoluobviněného Haderera, a to právě na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně (viz bod 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když dospěl k závěru, že mezi jednáním tohoto spoluobviněného a jednáním obviněných Rašky a G. není daná příčinná souvislost (viz body 55–58 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), což vedlo k vyslovení zprošťujícího výroku ve vztahu k tomuto spoluobviněnému. S ohledem na shora uvedené je možné konstatovat, že soudy ve věci postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy komplexně, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy v rámci hodnocení důkazů přihlédly jednak ke svědeckým výpovědím, jednak k listinným i dalším důkazům a výpovědím samotných obviněných.

89. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., když soudy přesvědčivě vyvrátily verzi skutkového stavu tvrzenou dovolateli. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné vady, ale naopak zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

90. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů je primárně v gesci nalézacího soudu, popř. v zákonem daných případech odvolacího soudu. Nejvyšší soud není a ani nemůže být třetí soudní instancí, jak již shora nastínil. Pokud soudy nižší instance zhodnotily výpověď obviněného Rašky a výpověď obviněného G. jako nevěrohodné a adekvátně odůvodnily tento svůj závěr, Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že až na případ tzv. extrémního nesouladu mu nepřísluší posuzovat závěry o věrohodnosti či nevěrohodnosti osoby. Nad rámec uvedeného dovolací soud akcentuje, že se s tvrzením i argumentací soudů nižších stupňů stran nevěrohodnosti výpovědi těchto obviněných z pohledu dalších provedených důkazů plně ztotožňuje.

91. Přes tento závěr pokládá Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na některé námitky obviněného, popř. totožné námitky spoluobviněného, byť stručně, blíže reagovat. Obviněný svoji dovolací argumentaci fakticky staví na tom, že je oprávněným držitelem směnek a osobou držící směnečná vyplňovací práva. Tato námitka je založena na tvrzení, že tuto skutečnost měl podle dovolatele v průběhu hlavního líčení potvrdit spoluobviněný Haderer. Mělo k tomu dojít na základě jejich dohody, podle které měl směnky dovolatel získat jako odměnu za svoji činnost ve prospěch spoluobviněného Haderera. Obviněný je přesvědčen, že pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že nebyl oprávněným majitelem směnek, jedná se o překvapivé rozhodnutí, když soudy nižších stupňů se nezabývaly obsahem dohody mezi ním a spoluobviněným Hadererem. Předně je třeba konstatovat, i tato námitka svým obsahem nepřekračuje polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.