K povinnosti soudu projednat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uložené nálezem Ústavního soudu i po přemístění k výkonu trestu do jiné věznice
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Václavem Němcem, advokátem, se sídlem Roháčova 3339/5, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2022 č. j. 8 To 356/2021-159, takto:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených a vyžádaných soudních rozhodnutí vyplývá, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2021 č. j. 12 PP 71/2021-121 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021 č. j. 8 To 356/2021-133 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatel napadl toto usnesení předcházející ústavní stížností. Uvedl v ní, že krajský soud aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku, neboť dovodil, že stěžovatel již byl jednou podmíněně propuštěn, tudíž nově je možné jej podmíněně propustit až po výkonu poloviny zbytku trestu, tj. po výkonu 1 925 dnů. Namítl, že krajský soud ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku aplikoval nesprávně, v rozporu s jeho účelem. Uvedl, že byť se tento soud ztotožnil s jeho argumentací obsaženou ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, paradoxně došel k závěru, který je pro něj ještě nepříznivější. Jelikož totiž v minulosti splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a Okresní soud v Ostravě jej podmíněně propustil, v důsledku výkladu zastávaného krajským soudem bude muset vykonat (před případným opětovným podmíněným propuštěním) trest delší minimálně o čtyři roky a tři měsíce, a to přesto, že se v průběhu prvního podmíněného propuštění osvědčil a ani poté nespáchal žádný nový trestný čin. Výklad citovaného ustanovení, ke kterému dospěl krajský soud, tak podle něj vede k absurdní situaci, kdy je odsouzený, který se napravil dříve, trestán přísněji než ten, jenž se napravil později.
3. Stěžovatel tvrdil, že je třeba na něj hledět jako na osobu, která o podmíněné propuštění žádá poprvé. Byl již sice jednou z výkonu stejného trestu odnětí svobody propuštěn, avšak osvědčil se a nový trest i trest souhrnný mu byl uložen za "starou" trestnou činnost, které se dopustil předtím, než nastoupil výkon trestu. Podle něj by bylo absurdní, aby odsouzený, který se prokazatelně polepšil a napravil ve výkonu trestu dříve než jiný odsouzený, byl za toto brzké polepšení "odměněn" téměř dvojnásobnou minimální délkou výkonu trestu.
4. Ústavní soud v řízení o předchozí ústavní stížnosti vydal dne 11. 5. 2022 nález
sp. zn. I. ÚS 232/22
(N 59/112 SbNU 44), kterým dal stěžovateli za pravdu. V době vydání nálezu Ústavní soud případ stěžovatele rekapituloval následně: Stěžovateli byl nejprve rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 2 To 33/2015, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců. Dne 19. 1. 2019 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 1 T 142/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. 6 To 396/2019, byl uvedený trest zrušen a stěžovateli byl uložen souhrnný trest ve výměře sedmi let. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 7. 2019 sp. zn. 68 T 6/2018 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž se jednalo o trestnou činnost, které se dopustil ještě před výkonem trestu odnětí svobody uloženého citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Část jednání byla spáchána až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nejednalo se tedy o souběh trestných činů (ve vztahu k trestné činnosti, za kterou již vykonával trest odnětí svobody), a proto mu nebyl uložen trest souhrnný, ale trest nový. Stěžovateli tak byly uloženy dva tresty odnětí svobody, každý ve výměře sedmi let. V důsledku uložení souhrnného trestu bylo zrušeno i rozhodnutí o původním podmíněném propuštění (neboť toto rozhodnutí navazovalo na rušený výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 2 To 33/2015), takže stěžovatel nastoupil znovu výkon trestu, přičemž tak učinil dobrovolně. Jak uvedl výslovně Okresní soud Plzeň-město v usnesení, podmínky původního propuštění nijak neporušil, vedl zcela řádný život. Krajský soud v tam přezkoumávaném usnesení na situaci stěžovatele aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2021, aktuálně jde o ustanovení § 91 odst. 5 tr. zákoníku) je opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu možné až po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 tr. zákoníku po výkonu dvou třetin zbytku trestu; opětovné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné. Pro posouzení dříve projednávané věci tak bylo klíčové vyřešení otázky, zda je třeba na případ stěžovatele aplikovat ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku (jak to učinil krajský soud), či nikoliv. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku nelze aplikovat v případě, kdy odsouzený při svém původním podmíněném propuštění svým chováním v průběhu zkušební doby nezavdal žádnou příčinu k nařízení výkonu zbytku trestu. Takový výklad prohlásil za logický a souladný s účelem institutu podmíněného propuštění. Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že opačný výklad (ke kterému dospěl v posuzovaném případě krajský soud) by vedl k absurdním důsledkům.
Při opačném výkladu by bylo postavení odsouzeného, který již v průběhu původně uloženého trestu odnětí svobody splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a beze zbytku plnil i své povinnosti v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení, značně zhoršeno (oproti odsouzenému, který doposud uložený trest odnětí svobody nevykonával tak zdárným způsobem, aby bylo možné rozhodnout o jeho podmíněném propuštění), a to výhradně v důsledku okolností, které nijak nemohl ovlivnit. Ústavní soud konstatoval, že krajský soud nesprávným postupem jednak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu a uložil mu, aby opětovně přezkoumal stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně a posoudil, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to za použití ústavně konformního výkladu ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku.
5. Krajský soud před provedením nařízeného neveřejného zasedání obdržel opis usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2022 sp. zn. 46 PP 14/2022, jímž tento soud (který se stal místně příslušným po přemístění stěžovatele do věznice v obvodu jeho působnosti) stěžovatele podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil mu zkušební dobu v trvání sedmi let za současného vyslovení dohledu a také stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil splácel způsobenou škodu. Krajský soud si ověřil, že proti usnesení podal státní zástupce stížnost, a stěžovatel je tedy i nadále ve výkonu trestu odnětí svobody.
6. Krajský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo v mezidobí znovu rozhodnuto, byť nepravomocně, o tom, že stěžovatel se z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propouští, nemůže nadále ve věci rozhodovat. Především proto, že by již nemohl věc vrátit postupem podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu Okresnímu soudu Plzeň-město, neboť ten s ohledem na přemístění stěžovatele do Vazební věznice Praha-Pankrác již není příslušný k vydání opětovného rozhodnutí. Doplnil poznámku na okraj, že stěžovatel podle pravomocného soudního rozsudku způsobil České republice zastoupené finančním úřadem škodu ve výši 14 582 027 Kč a podle dalšího soudního rozhodnutí škodu ve výši dalších několika set tisíc korun. Krajský soud s ohledem na vývoj situace v dané věci toliko podle § 149 odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí bez dalšího.
7. Ústavní soud zjistil, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2022 sp. zn. 46 PP 14/2022 bylo ke stížnosti státního zástupce po vydání napadeného usnesení krajského soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022 č. j. 67 To 206/2022-176 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušeno a městský soud podle § 88 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a contrario za použití § 331 odst. 1 tr. řádu rozhodl znovu tak, že stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud nesplnil pokyn, který mu Ústavní soud v nálezu uložil. Pokud krajský soud prvostupňové usnesení o žádosti stěžovatele toliko zrušil bez dalšího, nechal stěžovatelovu žádost fakticky do současné doby nerozhodnutou. Krajský soud se nijak nevypořádal se stížnostními důvody stěžovatele a bez jakéhokoli odůvodnění prvostupňové rozhodnutí bez dalšího zrušil. Přemístění stěžovatele do jiné věznice nemůže vést k odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci, který je určen okamžikem podání žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel namítá, že krajský soud neměl připojovat žádné poznámky k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatel je interpretuje jako snahu o ovlivnění rozhodnutí Městského soudu v Praze v tom smyslu, aby stěžovatel nebyl podmíněně propuštěn.
9. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně.
10. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.
11. Krajský soud v Plzni ve vyjádření rekapituloval průběh řízení. Ztotožnil se se stěžovatelem v tom směru, že o jeho žádosti podané dne 24. 9. 2021 nebylo ani Okresním soudem Plzeň-město, ani krajským soudem pravomocně rozhodnuto. To však podle názoru účastníka řízení souvisí s přemístěním stěžovatele. Důvody, které po přemístění stěžovatele do jiné věznice vedly k rozhodnutí krajského soudu zrušit prvostupňové rozhodnutí podle § 149 odst. 1 tr. řádu bez dalšího, účastník objasnil v odůvodnění svého rozhodnutí. Účastník se domnívá, že jeho postupem nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť v mezidobí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4, byť nepravomocně o další žádosti stěžovatele. Krajský soud závěrem připouští, že poznámka k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 mohla v odůvodnění napadeného rozhodnutí působit nepatřičně. Konstatuje, že zcela jistě ji předseda senátu neformuloval se záměrem ovlivnit nezávislost Městského soudu v Praze, o jehož erudici a nezávislosti nemohou vyvstat žádné pochybnosti.
12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud si byl z následně vyžádaného opisu usnesení Městského soudu v Praze vědom toho, že tento soud usnesením ze dne 21. 7. 2022 č. j. 67 To 206/2022-176 podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil prvostupňové usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl stěžovatel nepravomocně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za stanovení dalších podmínek, a městský soud sám stěžovatelovu následně podanou žádost o podmíněné propuštění zamítl. Ověřil i to, že stěžovatel se nadále nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Projednání ústavní stížnosti v přednostním režimu považoval za vhodné načasovat až po nápadu další ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, kterou bylo možné očekávat.
14. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími (či řízením, které jejich vydání předcházelo) zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019
sp. zn. II. ÚS 996/18
(N 105/94 SbNU 282)].
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že k právě takovému pochybení při rozhodování obecného soudu došlo. Ústavní stížnost je tudíž důvodná.
16. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj, což se uplatní i ve vztahu k odůvodnění předpokladů pro otevření ústavněprávního přezkumu postupem předepsaným podle § 23 ve spojení s § 13 zákona o Ústavním soudu.
17. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy mohou mít výjimečně možnost vyjádřit na řešení věci jiný právní názor, než k jakému dříve dospěl Ústavní soud, je-li pro takovou výjimku dán náležitý důvod a dostatečné odůvodnění [srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 252/04
ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) či
sp. zn. IV. ÚS 301/05
ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Chce-li proto obecný soud takto (oproti dispozici čl. 89 odst. 2 Ústavy) postupovat, musí svůj výjimečný postup náležitě odůvodnit v rovině ústavněprávní argumentace již v rámci samotného odůvodnění svého rozhodnutí, kde může Ústavnímu soudu nabídnout pro ústavní pořádek a právní řád jako významový celek konformnější výkladové alternativy [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 976/17
ze dne 6. 2. 2018 (N 19/88 SbNU 267)].
18. V posuzované věci Ústavní soud dospěl v již citovaném nálezu
sp. zn. I. ÚS 232/22
k závěru, že usnesením Krajského soudu v Plzni jako soudu stížnostního došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu a výslovně mu uložil, aby opětovně přezkoumal stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně a posoudil, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to za použití ústavně konformního výkladu § 91 odst. 4 tr. zákoníku.
19. Stížnostní soud však pokyn Ústavního soudu nerespektoval. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl v mezidobí přemístěn do věznice v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 4. Tím se stal tento soud nově místně příslušný pro projednání nové stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění. Z tohoto zjištění však dále dovodil, že Krajský soud v Plzni již nemůže přezkoumat podmínky pro podmíněné propuštění, neboť pokud by podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město, tento soud by již nebyl s ohledem na přemístění stěžovatele do Vazební věznice Praha-Pankrác příslušným k vydání opětovného rozhodnutí. Z těchto důvodů napadené usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění zrušil, aniž by jej přezkoumal, a rozhodl tak v mezích procesní úpravy při vázanosti právním názorem Ústavního soudu o žádosti stěžovatele.
20. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze považovat za odůvodněné. Podle § 320 odst. 2 tr. řádu platí, že u osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Pokud tedy stěžovatel podal žádost u Okresního soudu Plzeň-město v době, kdy v jeho obvodu vykonával trest, učinil tak u soudu příslušného k takovému rozhodnutí. O stížnosti proti jeho rozhodnutí je příslušný rozhodnout Krajský soud v Plzni jakožto soud jemu nadřízený [podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Pokud Ústavní soud krajskému soudu uložil, aby o stížnosti znovu rozhodl a posoudil, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, již není významné, že stěžovatel byl v mezidobí přemístěn k výkonu trestu do jiné věznice (Praha-Pankrác), jelikož stále jde o žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který vykonával ve Věznici Plzeň. Pro určení příslušnosti jsou rozhodující skutečnosti, které jsou dány při zahájení řízení. Takový názor opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 13. 10. 2021 sp. zn. 7 Td 63/2021, usnesení ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 7 Td 43/2017). Řízení o původním návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění tak dosud není skončeno a příslušnost Krajského soudu v Plzni (případně i Okresního soudu Plzeň-město) je dána skutečnostmi, kterými bylo nutné se řídit při zahájení řízení.
21. Ústavní soud shrnuje, že stížnostní soud při rozhodování o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, při němž dle výše uvedených závěrů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, (opětovně) neposkytl stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny náležitou soudní ochranu jeho práv. Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí krajského soudu. Tímto se otevírá prostor pro postup podle § 314h tr. řádu a krajský soud je povinen zhojit nastalou absenci přezkumu zákonných podmínek a opětovně rozhodnout o stížnosti stěžovatele za plného respektování procesních práv stěžovatele, a to k časovému okamžiku rozhodování o příslušné žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. V dalším řízení bude stížnostní soud vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy právními názory vyslovenými v tomto nálezu.