Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Olgy Klepárníkové, zastoupené JUDr. Kamilem Jelínkem, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2025 č. j. 5 As 31/2025-26 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. ledna 2025 č. j. 52 A 55/2024-55, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, Jana Filipiho, Věry Filipiové, Pavla Filipiho, a Lenky Rounové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na spravedlivý proces. Dále v té souvislosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že první vedlejší účastník rozhodoval o dodatečném povolení stavby nacházející se v sousedství stěžovatelky a zbylých vedlejších účastníků. Rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka v této věci ze dne 10. 7. 2024 bylo stěžovatelce doručeno dne 13. 7. 2024. Dne 10. 9. 2024 proti němu stěžovatelka a zbylí vedlejší účastníci (tehdy bez právního zastoupení) podali žalobu. Tu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením odmítl pro opožděnost. Podle krajského soudu měla být žaloba podána v jednoměsíční lhůtě podle § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, která se uplatní pro řízení zahájená od 1. 7. 2024. Tedy také v nynější věci.
3. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Judikatura se již ustálila v závěru, že "zkrácená" žalobní lhůta podle nových stavebních předpisů se použije, bylo-li po 1. 7. 2024, tedy po účinnosti nové právní úpravy, správní rozhodnutí alespoň doručeno. Přechodná ustanovení stavebního zákona zde nedávají prostor pro žádné pochybnosti. Není přitom ani rozhodné, že stěžovatelka podala žalobu původně bez právního zastoupení. Proces rekodifikace stavebního práva sice byl komplikovaný, avšak stavební zákon byl publikován již v roce 2021, včetně zvláštního pravidla pro žalobní lhůtu u rozhodnutí stavebních úřadů. Každý je povinen hledět si svých práv.
4. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nezohlednily specifické, jedinečné okolnosti její věci. Neměla dostatek informací o zkrácení lhůty pro podání žaloby stavebního zákona. Tyto informace nebyly tolik diskutované a dostupné jako v současnosti. Okolnosti přijetí nového stavebního zákona byly mimořádné, doposud nabylo účinnosti osm novel, výklad činil v praxi problémy. Sám Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 3241/24
uvedl, že absence přechodných ustanovení ke lhůtě pro podání správní žaloby činí lhůtu hůře předvídatelnou. Zkrácení žalobní lhůty bylo diskutováno spíše v akademické a odborné sféře, nikoli mezi širokou veřejností. Stěžovatelka vycházela z dlouhodobě zažité praxe, že lhůta činí ve všech záležitostech dva měsíce. Postavení běžných občanů je nerovné oproti úředním osobám.
5. Podle stěžovatelky měly správní orgány na zkrácenou lhůtu upozornit, například v poučení, což v minulosti navrhoval také veřejný ochránce práv. Dále stěžovatelka označuje dosavadní stavební řízení za nespravedlivé. Rozhodnutí ve věci nepředcházelo zákonné a funkční řízení. Je nespravedlivé, nepřezkoumaly-li správní soudy její věcné námitky poté, co se šest a půl roku aktivně bránila dodatečnému povolení stavby značné výšky, se kterou nesouhlasí. Právní jistotu bylo třeba poměřovat s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Správní řízení a případné navazující soudní řízení správní jsou provázaná, což měly správní soudy zohlednit při výkladu pravidla o lhůtě k podání správní žaloby. Konečně stěžovatelka argumentuje ke svému návrhu na zrušení § 306 stavebního zákona: kratší žalobní lhůta je nesystémová a nepraktická, může docházet k podání žaloby jen z opatrnosti, aby nedošlo k promeškání lhůty, žaloby budou podávat i ti, kteří by ji při dvouměsíční lhůtě nepodali.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Nynější ústavní stížnost se týká odmítnutí správní žaloby podané po lhůtě, kterou zákon u rozhodnutí stavebních úřadů určuje jako speciální, kratší oproti obecné žalobní lhůtě určené soudním řádem správním. Podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 306 stavebního zákona lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno. Uvedené ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 7. 2024. Podle § 331 téhož zákona se soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.
9. Ústavní soud se obdobnou situací jako v nynější věci zabýval v usnesení ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. II. ÚS 901/25
, ze dne 2. 7. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1730/25
a ze dne 23. 7. 2025
sp. zn. II. ÚS 1960/25
. Ústavní soud v uvedených věcech při tehdejším uplatnění žalobní lhůty podle § 306 stavebního zákona, bylo-li správní rozhodnutí doručeno po 1. 7. 2024, neshledal žádné kvalifikované pochybení.
10. Ani nyní nemá Ústavní soud důvod své dřívější závěry přehodnocovat. Shodně s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a bodem 12 usnesení
sp. zn. II. ÚS 901/25
lze vyzdvihnout, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně, činila pro lhůtu podle § 306 stavebního zákona nakonec téměř tři roky. Ústavní soud tedy nemá pochyb, že právní řád poskytl stěžovatelce dostatečný prostor seznámit se s novou právní úpravou. Zásada, že každý si má počínat bděle k ochraně svých práv, nedopadá jen na právní profesionály. Její platnost je všeobecná. Ústavní soud proto ani v nynějším případě stěžovatelky neshledává žádné výjimečné okolnosti, pro něž by měl hledat mimořádná řešení nad rámec jasného znění zákona, který stanoví, že z intertemporálního hlediska je zde rozhodný okamžik zahájení soudního řízení. Ústavní soud se v bodech 11 a 13 usnesení
sp. zn. II. ÚS 901/25
vyjádřil také k povinnosti správního orgánu poučit o kratší lhůtě k podání žaloby. Ani tehdy absenci poučení nepovažoval za kvalifikovanou vadu. V podrobnostech lze na uvedená usnesení odkázat.
11. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů nálezu
sp. zn. I. ÚS 3241/24
, opomíjí, že v něm šlo o situaci odlišnou, kdy nové právo do budoucna od své účinnosti zasahovalo do právních skutečností nastalých v minulosti. Lhůta pro podání žaloby v tehdejší věci počala plynout ještě za účinnosti staré právní úpravy. Takové okolnosti však v nynější věci dány nejsou. Stěžovatelka přitom ve své argumentaci vytrhává jednotlivá tvrzení z odůvodnění tohoto nálezu z kontextu. Ostatně Ústavní soud v uvedeném nálezu návrh tehdejšího stěžovatele na zrušení § 306 stavebního zákona odmítl.
12. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti, pročež jej Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona taktéž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu