Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti Anny Smetkové, zastoupené advokátem JUDr. Filipem Matoušem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 797/2024-330 ze dne 14. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DER Touristik CZ a.s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, a Jaroslava Smetky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 218/25
.
1. Soudce Jaromír Jirsa, člen II. senátu, oznámil přípisem ze dne 20. února 2025 předsedovi I. senátu, že by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 218/25
. Důvodem je okolnost, že zástupce stěžovatelky advokáta JUDr. Filipa Matouše zná osobně řadu let, jelikož jde o jeho letitého kamaráda, se kterým udržuje kontakty i v současnosti.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. V posuzované věci existuje určitý poměr rozhodujícího soudce k zástupci stěžovatelky. Ačkoli je atributem nestranného rozhodování schopnost soudce oddělit osobní a profesní život, nutno rozlišovat, zda vztah (poměr) soudce k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci není natolik intenzivní, že by mohl vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti. K vyloučení soudce přitom nemusí být prokázáno, že je vskutku podjatý, nýbrž postačují legitimní pochybnosti o tom, že podjatý není. Obecně pak platí, že k vyloučení soudce pro jeho poměr k zástupci účastníka řízení musí být daný vztah vyšší intenzity než např. u poměru k věci.
4. Typicky tedy z projednání a rozhodování věci nebývá vyloučen např. soudce, který zástupce účastníka řízení toliko zná nebo k němu má vztah ryze profesní apod., avšak bližší kontakty neudržují. V posuzované věci jsou však okolnosti jiné, neboť soudce Jaromír Jirsa uvedl, že zástupce stěžovatelky je jeho letitý kamarád, se kterým dodnes udržuje kontakt. Jejich vztah tedy není ryze profesní; lze se domnívat, že kontakty soudce a advokáta jsou v tomto případě z hlediska významu pro posouzení (ne)vyloučení soudce spíše intenzivnější než je běžné u dvou kolegů z profese. Posuzováno z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele tak nelze zcela vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudce.
5. Právě s důrazem na objektivní hledisko posuzování nestrannosti soudce dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 218/25
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž se vyjádřil k předestřené právní otázce. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání mimo jiné poukazovala na nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 [(N 74/99 SbNU 406); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k obdobnému nároku stěžovatelky a vyslovil názor, že při určení výše nároku musí být dodržen princip plného odškodnění za škodu na zdraví tak, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na názory v něm uvedené, tj. na zásadu plného odškodnění, je stěžovatelka toho názoru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 dezinterpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 a postavil se proti jeho závěrům. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že "..při úvaze o výši nároku je vhodné využít k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče o příbuzného úpravu odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách". Příspěvek, jež jsou klienti pečovatelských služeb povinni hradit za svou péči, není skutečnou odměnou pracovníků pečovatelských služeb. Odměna pečovatelů s výší tohoto příspěvku nijak nesouvisí. Odměna pečovatelů, kteří jsou zaměstnání v pečovatelských službách, není vázána na výši příspěvků klientů těchto služeb. Rozpor mezi těmito výklady je zřejmý právě z nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19 , ve kterém Ústavní soud konstatoval, že v dané věci je nutné uplatnit princip plného odškodnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 však takové odškodnění limituje výší příspěvku, který je účtován klientům pečovatelských služeb.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že péče, kterou jí poskytují a jsou ochotny poskytovat pečovatelské služby, nepokrývá celý výčet pečovatelských úkonů jako je např. cévkování, či ruční vybavování stolice. Tyto úkony jsou úkony zdravotními a ošetřovatelskými, obdobně pak i polohování na lůžku. Tyto úkony zpravidla neprovádějí a nesmějí provádět pečovatelé. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že žádná z dostupných pečovatelských služeb nenabízí péči v jí vyžadovaném celodenním rozsahu (včetně nočního polohování). V případě stěžovatelky tak jde o celodenní a kontinuální péči. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu v obdobné věci stěžovatelky ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil právně závazný názor, že v případech, jakým je nyní posuzovaná právní věc stěžovatelky, je nutné pro stanovení rozsahu náhrady škody nejprve zjistit pravděpodobný obsah smlouvy, jakou by stěžovatelka uzavřela s příslušnou pečovatelskou službou. Nejvyšší soud ani městský soud se však tímto pokynem při svém rozhodování neřídily.
7. Pokud by o stěžovatelku nepečoval druhý vedlejší účastník, její manžel, musela by využít služeb soukromých pečovatelů a ošetřovatelů, taková péče by nepochybně nebyla poskytována za 120 Kč, případně ani za 130 Kč za hodinu. Cena stanovená vyhláškou, tedy 130 Kč, je cenou maximální, která může být účtována. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má stěžovatelka zato, že Nejvyšší soud napadeným usnesením nereagoval na její právní argumentaci, čímž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
13. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
14. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, kterou musí dovolatel konkrétně vymezit (§ 237 o. s. ř.).
15. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
16. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20 , zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
17. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - k důvodům jeho rozhodnutí, stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo jakékoliv nedostatky.
18. Nejvyšší soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že dovolání stěžovatelky je vadné. V této souvislosti přiléhavě poukázal na to, že přípustnost dovolání spočívající v tom, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", je dána pouze v situaci, kdy se má Nejvyšší soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání právě v potřebě překonání dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Současně musí být rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové otázky založeno. Nejvyšší soud zjistil, že stěžovatelka v dovolání neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož právních závěrech by bylo rozhodnutí městského soudu založeno, a od něhož by se měl Nejvyšší soud v této věci odchýlit.
19. Ústavní soud posoudil napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i dovolání, které si od stěžovatelky vyžádal, a dospěl k závěru, že postupu Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
21. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud řádně posoudil obsah dovolání stěžovatelky a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu považoval její dovolání za vadné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu