Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hyposervis Proces 2010 a. s., sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, č. j. 27 Cdo 1273/2024-401, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 6 Cmo 47/2023-368, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, č. j. 72 Cm 136/2013-319, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Milana Motejzíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně svou žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala na vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 15.000.000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník jako člen představenstva stěžovatelky měl dle textu žaloby dne 4. 12. 2009 jejím jménem uzavřít se společností Lexxus Norton a. s. (tehdy s firmou Lexxus a. s.) dohodu o ukončení smlouvy o zajištění hypotečního financování ze dne 4. 9. 2006 (dále též jen "dohoda"), a to bez vědomí a souhlasu ostatních členů představenstva a dozorčí rady. V dohodě se za stěžovatelku vzdal veškerých jejích nároků za Lexxus a. s. ze smlouvy vzniklých, konkrétně pohledávek na zaplacení smluvní pokuty a finanční kompenzace v celkové výši 32.930.000 Kč (dále též jen jako "předmětná pohledávka"), aniž by stěžovatelka za vzdání se práv obdržela jakékoliv plnění. Tím měl vedlejší účastník stěžovatelce způsobit škodu spočívající v zániku uvedené pohledávky. Městský soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve věci šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek městského soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 72 Cm 136/2013-94, k odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 8 Cmo 178/2016-127, potvrdil. Následně Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 27 Cdo 4296/2018-171, rozhodnutí vrchního soudu i rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud uvedený závěr přijal proto, že stěžovatelkou zpochybněný závěr vrchního soudu, podle něhož dohoda nepředstavovala projev vůle vzdát se konkrétního práva či prominout konkrétní dluh, jenž by vyplýval ze smlouvy o zajištění hypotečního financování, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, citovanou již v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci.
5. Stěžovatelka uvádí, že její dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, ačkoliv deklarovaný důvod nepřípustnosti dle jejího náhledu naplněn nebyl. Jedná se tak o odepření spravedlnosti a zásah do jejího práva na přístup k soudu. Stěžovatelka dodržela stanovený postup při podání dovolání, avšak Nejvyšší soud jej věcně neprojednal.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že pohledávka spadá pod pojem majetku ve smyslu Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tudíž i její pohledávka je hodna ústavně právní ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka taktéž namítá nesprávnou interpretaci právního jednání mezi jednatelem stěžovatelky a společností Lexxus a. s. Vůli účastníků smlouvy je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy. Soudy vyložily, že v případě dohody nelze uvažovat o tom, že by představovala nejen dohodu o ukončení spolupráce, ale i projev vůle vzdát se práva či prominout dluh. S uvedeným však stěžovatelka nesouhlasí, neboť to je v rozporu se skutkovými zjištěními o vůli smluvních stran a jejich následným chováním. Stěžovatelka považuje postup soudů za příliš formalistický a neudržitelný.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti z převážné části opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje tyto námitky za neopodstatněné. Nyní tedy stěžovatelka znovu polemizuje především se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje v civilních věcech pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Pokud stěžovatelka odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených příslušným procesním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci, ostatně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stěžovatelka ani nenamítá.
11. V průběhu nalézacího řízení dospěl městský soud k následujícím skutkovým závěrům, které stěžovatelka svou argumentací zpochybňuje. Předně stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že disponovala předmětnou pohledávkou za společností Lexxus a. s. Zároveň neprokázala, že by tato její pohledávka zanikla v důsledku uzavření dohody ze dne 4. 12. 2009. Městský soud na základě interpretace vůle stran dovodil, že dohoda ze dne 4. 12. 2009 vedla k postupnému ukončení vzájemné spolupráce stran (z důvodu pravděpodobné blížící se insolvence stěžovatelky, jež však byla nakonec odvrácena), nikoliv však k prominutí jakýchkoliv konkrétních dluhů a tím ke způsobení újmy věřitelce, neboť nejenže v této dohodě nebyly žádné konkrétní dluhy uvedeny, nadto nebyly žádné dluhy vedeny ani v účetnictví stěžovatelky.
Pohledávka, jíž se tedy stěžovatelka údajně měla vzdát dohodou ze dne 4. 12. 2009, byla poprvé stěžovatelkou zmíněna a uplatněna až dne 20. 9. 2010 ve výzvě k úhradě adresované společnosti Lexxus a. s. Městský soud tedy uzavřel, že deklarovaná existence předmětné pohledávky nebyla stěžovatelkou jakkoliv prokázána, tudíž nemohlo podpisem dohody ze dne 4. 12. 2009 dojít ke vzniku újmy a škody přičitatelné vedlejšímu účastníkovi, který dohodu za stěžovatelku podepsal. Pokud by však předmětná pohledávka skutečně existovala, tak stav její nevymahatelnosti by byl navozen až podpisem další dohody, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou a společností Lexxus a.
s. dne 16. 11. 2010, kterou již za stěžovatelku podepsal stávající předseda představenstva Ing. Roček, a na základě níž došlo k narovnání sporných vztahů mezi stěžovatelkou a společností Lexxus a. s. za současného konstatování, že předmětná pohledávka nikdy platně nevznikla. Ústavní soud uvádí, že zjištěný skutkový stav koresponduje s provedeným dokazováním, které bylo poměrně rozsáhlé a důkladné. Závěry městského soudu, které následně přezkoumal a potvrdil i vrchní soud, jsou logicky odůvodněné a plně přezkoumatelné.
Stěžovatelka zároveň ve své ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavně právní argumentaci, toliko předkládá svou verzi skutkového děje, která však z provedených důkazů nevyplývá. Ústavní soud tak považuje napadená rozhodnutí za ústavně souladná.
12. Stěžovatelka dále uvádí, že její dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, ačkoliv deklarovaný důvod nepřípustnosti dle jejího náhledu naplněn nebyl. Ani této argumentaci však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Nejvyšší soud uvedený závěr přijal, neboť stěžovatelkou zpochybněný závěr vrchního soudu, podle něhož dohoda nepředstavovala projev vůle vzdát se konkrétního práva či prominout konkrétní dluh, jenž by vyplýval ze smlouvy o zajištění hypotečního financování, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, citovanou již v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci. Předmětnou judikaturu dále Nejvyšší soud rozvádí a Ústavní soud na ni pro stručnost nyní odkazuje. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je taktéž prosté svévole, logicky odůvodněné a tudíž plně přezkoumatelné a souladné s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu