Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele: Feng Lijun, zastoupeného Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem, sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 27 Cdo 3424/2023-411, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2023 č. j. 8 Cmo 141/2023-389 a výrokům III a IV usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2023 č. j. 60 Cm 73/2022-376, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Evy Gajdošík, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 12. 2021 č. j. 28 C 229/2019-313 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 1 509 878 Kč s příslušenstvím, a uložil mu nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 111 903 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2022 č. j. 59 Co 62/2022-338 rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil krajskému soudu jako věcně a místně příslušnému.
4. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud schválil smír, v němž se vedlejší účastnice zavázala zaplatit stěžovateli částku 480 000 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), že se stěžovateli nevrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku za řízení v prvním stupni (výrok III) ani za odvolací řízení (výrok IV). Jde-li o poslední dva výroky, krajský soud dospěl k závěru, že pro vrácení části zaplaceného soudního poplatku za řízení v prvním stupni, který činil 75 494 Kč, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky [§ 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích)], neboť v řízení před okresním soudem nebylo schválení míru navrženo a po vydání rozsudku uvedeného sub 2 zákon vrácení soudního poplatku neupravuje. Ani zaplacený soudní poplatek za odvolání ve stejné výši nelze vracet, neboť v odvolacím řízení nebylo navrženo schválení smíru a odvolací soud ve věci samé rozhodl usnesením uvedeným sub 3.
5. Usnesení krajského soudu ve výrocích III a IV stěžovatel napadl odvoláním, načež je Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením v napadené části jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. přípustné.
7. Stěžovatel usnesení krajského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, neboť neobsahuje právní úvahu a případnou citaci judikatury či názorů právní vědy, přičemž má za to, že mu uvedený nedostatek ztížil využití opravného prostředku. Současně krajskému soudu vytýká nesprávný právní názor; jde-li o rozhodnutí o vrácení poplatku před soudem prvního stupně, má stěžovatel za to, že k vydání platného rozsudku okresním soudem sub 2 nedošlo, resp. nelze k tomuto rozsudku přihlížet, a v této souvislosti poukazuje na § 105 odst. 1 poslední větu o. s. ř. Jde-li o (ne)vrácení poplatku za odvolací řízení, stěžovatel uvádí, že usnesení krajského soudu sub 3 nebylo rozhodnutím o věci samé, tedy meritorním rozhodnutím.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel uvádí, že se v něm neřeší možnost aplikace podle jiného ustanovení, a jako "mechanický" odmítá poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1714/2015, maje za to, že se vztahuje na jinou situaci, kdy účastník řízení nežádal o vrácení části soudního poplatku "za nepříslušné řízení", ale za řízení "prvé, příslušné". Podle stěžovatele je třeba posuzovat důvod, pro který došlo ke zrušení rozhodnutí soudu předchozího stupně, a v posuzovaném případě se tak stalo z důvodu nepříslušnosti okresního soudu. Jelikož byl poté příslušným soudem schválen smír, aniž by bylo rozhodnuto o meritu věci, byl § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích podle jeho názoru naplněn. Ze stejného důvodu stěžovatel považuje za neaplikovatelný nález (správně "usnesení") Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/19 , a naopak za "vhodný" pouvažuje nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4104/17 (N 136/90 SbNU 241).
9. Ve věci vrácení soudního poplatku za odvolací řízení stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že v jeho usnesení chybí jakákoliv argumentace, resp. že jeho argumentace je "zmatená" a svědčí o nedostatečné znalosti spisu, jestliže uvedl, že "odvolací řízení nemusí být ukončeno rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale rovněž zrušením napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jako v této věci", neboť v posuzovaném případě byla věc postoupena krajskému soudu.
10. V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. jasně definuje usnesení, proti kterým není dovolání přípustné, a že mezi ně rozhodnutí o vrácení poměrných částí soudního poplatku podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nepatří, neboť takové posouzení vyžaduje zhodnocení průběhu řízení ve věci samé (v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/19 ), navíc jde podle něho o rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soudní poplatek je součástí nákladů řízení (§ 137 o. s. ř.).
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Na doplnění možno uvést, že lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet až doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož se stěžovatel řídil vadným poučením vrchního soudu, podle kterého bylo možné proti jeho usnesení podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká, že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily, a soudům všech stupňů, že nesprávně interpretovaly a aplikovaly podústavní právo - konkrétně vrchní a krajský soud § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a Nejvyšší soud § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
15. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných se tento soud zabýval nejprve ústavní stížností v části, jež směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ní uvádí, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku nelze považovat za rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek, přičemž argumentuje nutností posuzovat průběh řízení, a dále tvrdí, že jde o rozhodnutí o nákladech řízení. Pochybení takové povahy, které by - podle ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)] - mělo za následek porušení ústavnosti, však stěžovatel nenamítá, a samotná věcná správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud na doplnění uvádí, že výklad pojmu "povinnost zaplatit soudní poplatek" Nejvyšším soudem nelze považovat za nepřiměřeně extenzivní, naopak má za to, že vychází ze smyslu a účelu § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Argumentuje-li stěžovatel tím, že jde o rozhodnutí o nákladech řízení, Ústavní soud tento názor nesdílí, a i kdyby tomu tak bylo, s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. by to na výsledek dovolacího řízení nemohlo mít žádný vliv.
16. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž bylo rozhodnuto o (ne)vrácení části zaplaceného soudního poplatku, ani zde Ústavní soud neshledal žádný přesah ústavní stížnosti do ústavně právní roviny. O porušení vlastnického práva stěžovatele by bylo možné uvažovat, jestliže by bylo shledáno porušení základního práva na řádný (spravedlivý) proces, neboť jak Ústavní soud opakovaně uvádí, čl. 11 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, chrání vlastnické právo konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]; za určitých okolností může být ústavně chráněným majetkem i pohledávka, je-li dostatečně určitá a existuje-li velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána. V posuzovaném případě však stěžovatel netvrdí (a ani tvrdit oprávněně nemůže), že by měl majetek v podobě tzv. legitimního očekávání.
17. Ústavní soud nespatřuje ani bezprostřední souvislost posuzované věci s právem na řádný (či spravedlivý) proces, neboť stěžovatel měl možnost obrátit se na soud, který ve věci samé jednal a rozhodl (když schválil smír uzavřený účastníky řízení), přičemž rozhodl - podle stěžovatele nesprávně - i o údajném (procesním) nároku na vrácení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že jde o problematiku z hlediska ústavnosti podružnou, k porušení uvedeného základního práva by mohlo dojít snad jen v důsledku zjevně svévolného postupu vrchního a krajského soudu.
Stěžovatel tuto svévoli předně spatřuje v absenci právní argumentace v odůvodnění napadených usneseních. Ústavní soud tento názor nesdílí, neboť odůvodnění napadených usnesení (ve svém celku) obsahuje úvahy, na jejich základě lze dostatečně seznat, proč by vrácení části soudního poplatku nebylo v souladu s § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje obsah ústavní stížnosti, neboť v ní stěžovatel na tyto úvahy věcně reaguje.
18. Nelze ani dospět k závěru, že by soudy nižších stupňů uvedené ustanovení svévolně interpretovaly a aplikovaly. Stěžovatel především namítá nepřiléhavost odkazu vrchního soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1714/2015 a dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4104/17
. Ústavní soud se ovšem v tomto nálezu vyjádřil (mimo jiné) k jiné situaci [kdy stěžovateli jako procesně neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost podle § 2 odst. 3, § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, avšak rozhodnutí o tom bylo zrušeno Ústavním soudem, čímž jeho poplatková povinnost zanikla], a tudíž (v daném ohledu) jde o odkaz evidentně nepřiléhavý. To však neplatí pro poukaz vrchního soudu na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, neboť to naopak obdobnou situaci, jaká nastala ve věci nyní posuzované, řešilo (v obou případech byla rozhodnutí ve věci samé zrušena, v průběhu následujícího soudního řízení byl uzavřen smír a předmětem posouzení obecných soudů bylo vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Výklad tohoto ustanovení obecnými soudy přitom Ústavní soud nepovažuje za rozporný se smyslem a účelem dané právní úpravy, jak je Nejvyšší soud specifikoval v uvedeném usnesení.
19. Ústavní soud přitom nepovažuje za určující, z jakého důvodu (pro jakou vadu) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé zrušeno, a ani to, zda věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo byla postoupena konkrétnímu soudu jako soudu věcně a místně příslušnému. Zrušené rozhodnutí soudu totiž "právně neexistuje", ovšem z hlediska § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je relevantní skutečnost (viz sub 18), že bylo (ve věci samé) vydáno. Tak se stalo i v nyní posuzovaném případě, když okresní soud rozhodl meritorně o stěžovatelově žalobě a krajský soud o jeho odvolání.
Argumentuje-li stěžovatel § 105 odst. 1 větou poslední o. s. ř., toto ustanovení stanovuje specifická pravidla pro posuzování otázky místní příslušnosti. Vzhledem k uvedenému nelze mít ani za to, že by vytýkaná nepřesnost v odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu mohla mít na rozhodnutí o (ne)vrácení poplatku nějaký vliv. Namítá-li stěžovatel, že soudy nižších stupňů neposoudily oprávněnost jeho nároku podle jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích, ústavní stížnost v tomto bodě žádnou argumentaci neobsahuje, a tudíž není zřejmé, jaká relevantní ustanovení zákona měly pominout.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu