Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Kadeřábka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem Nymburk, Boleslavská třída 137/8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 202/2011, takto:
Výrok II. nálezu Ústavního soudu č. j.
IV. ÚS 4104/17-20
se opravuje tak, že zní:
"II. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217 se ruší."
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud podáním doručeným dne 10. 9. 2018, ve kterém vznesl svou připomínku k výroku II. nálezu.
Ústavní soud zjistil, že při zpracování nálezu došlo k administrativní chybě, která spočívala ve vypuštění číslovky "II." ve výroku II. nálezu. Proto v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 o. s. ř. vydal toto opravné usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu
11. Protože vyjádření soudů neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
sp. zn. I. ÚS 355/18
ze dne 27. 3. 2018 (N 61/88 SbNU 853)]. Z pohledu práva na spravedlivý (řádný) proces totiž nemůže obstát výrok soudu založený na věcně nesprávných argumentech, od nichž se odvíjí nesprávná aplikace procesních předpisů.
15. Obdobné se vztahuje i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu stěžovatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku důvodná. Při svém rozhodování soudy totiž nevzaly v potaz rozdílný právní titul pro vznik poplatkové povinnosti. V případě soudního poplatku uloženého usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 201/2011-83 stěžovateli vznikla poplatková povinnost v souvislosti s podáním odvolání, tj. podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. V tomto případě se uplatní závěr soudů, že pokud soud schválí smír poté, co bylo o odvolání rozhodnuto, soudní poplatek se podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nevrací. Jinou situaci ovšem představuje soudní poplatek uložený stěžovateli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82. Tímto usnesením byl stěžovateli uložen soudní poplatek podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, tj. podle výsledku řízení jako procesně neúspěšnému. Poplatková povinnost stěžovatele tedy vznikla podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů všech stupňů ve věci samé byla zrušena výše citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. IV. ÚS 2077/15
, došlo tím i k zániku poplatkové povinnosti stěžovatele, neboť zanikl její zákonný titul. V takovém případě má stěžovatel právo na vrácení soudního poplatku na základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí soudní poplatek, jestliže jej zaplatit ten, kdo k tomu nebyl povinen.
16. Jelikož soudy takto nepostupovaly, porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň zasáhly do jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, jelikož částka představující nevrácený soudní poplatek se vzhledem ke své výši citelně dotýká jeho majetkové sféry. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I a II uvedeno.