Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2024 č. j. 72 Co 56/2024-60 a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2024 č. j. 10 C 82/2024-40 a ze dne 11. října 2023 č. j. 28 C 177/2023-41, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka ve dvou exekučních řízeních vedených soudním exekutorem Jaroslavem Kocincem vystupovala jako oprávněná. Obě exekuce zastavily příslušné exekuční soudy podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu pro výkon rozhodčího nálezu, k němuž nebyla platně sjednána rozhodčí doložka (chybějící platné, transparentní a přímé určení rozhodce ad hoc). V obou věcech příslušné exekuční soudy pravomocně rozhodly o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady exekuce ve výši 24 780,80 Kč, respektive 7 865 Kč.
3. Stěžovatelka se poté dvěma samostatnými žalobami po vedlejší účastnici domáhala zaplacení uvedených částek jako náhrady škody za nezákonná rozhodnutí o nařízení exekuce; soudy exekuce nařídily, ačkoli již tehdy věděly, že se zakládají na nevykonatelných exekučních titulech, a stěžovatelce přesto byly uloženy povinnosti k náhradě nákladů exekucí. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žaloby zamítl napadenými rozsudky. Městský soud v Praze pak k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek obvodního soudu sp. zn. 28 C 177/2023 potvrdil napadeným rozsudkem. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu sp. zn. 10 C 82/2024 odvolání přípustné nebylo, protože šlo o částku tzv. bagatelní.
4. Podle obecných soudů měla stěžovatelka s ohledem na sjednocenou judikaturu o rozhodčích doložkách předpokládat, že exekuce bude zastavena. Již v době zahájení exekuce si byla (měla být) vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, čímž se vystavila riziku, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu též platí, že předpokládá-li procesní předpis rozhodnutí o nákladech řízení a příslušný orgán o nich rozhodl, nelze se domáhat jiného rozhodnutí o nákladech ani žalobou na náhradu újmy při výkonu veřejné moci. Vyhovění žalobě by i zde představovalo nepřípustný zásah do pravomoci exekučního soudu, který o nákladech exekuce dříve rozhodl.
5. Stěžovatelka tvrdí, že výklad odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci zastávaný obecnými soudy odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Je sice pravdou, že nákladový výrok vyjadřuje procesní uspořádání vztahů mezi účastníky (navzájem), avšak neznamená to, že tento výrok upravuje vztah mezi účastníkem řízení a státem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87)]. Státu totiž tato povinnost nemohla být uložena. Soud měl jako orgán veřejné moci zkoumat vykonatelnost exekučního titulu před nařízením exekuce - měl odhalit chybějící platně sjednanou rozhodčí doložku. Zákon sice nedovoluje, aby stát nesl náklady exekuce, kterou nařídil, avšak to neznamená, že za její nezákonnost není odpovědný. Proto též nemůže platit, že se stěžovatelka mohla efektivně bránit proti rozhodnutí o náhradě nákladů zastavené exekuce. Podle platné právní úpravy by totiž nikdy nemohlo být rozhodnutí o nákladech jako nezákonné zrušeno, aby byly naplněny předpoklady nároku na náhradu újmy při výkonu veřejné moci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Námitky stěžovatelky směřují proti výkladu předpokladů odpovědnosti státu za újmu při výkonu veřejné moci. Obdobnou věcí se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1754/24 , jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost téže stěžovatelky proti rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí její žaloby s touž argumentací jako v nynější věci. Sama stěžovatelka ostatně v nynější ústavní stížnosti na tuto věc poukázala jako na skutkově a právně související. Protože závěry uvedeného usnesení lze bez dalšího uplatnit i v nynější věci a protože Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit, postačí v podrobnostech na odůvodnění uvedeného usnesení odkázat.
9. Kromě uvedeného usnesení se Ústavní soud zabýval obdobnou věcí též v usnesení ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 3092/23 o odmítnutí ústavní stížnosti téže stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto usnesení se podává mimo jiné, že přijaly-li soudy závěr, že výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů, a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možné se jich vedle této náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu, jde o projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 není přiléhavý, neboť v tehdejší věci nastala odlišná (a do jisté míry specifická) situace, kdy nebylo možné konstatovat procesní zavinění na zastavení exekuce ani na straně jejích účastníků (oprávněného a povinného), ani u soudního exekutora, ale spočívalo výlučně na státu (pro vadný postup soudu v nalézacím řízení).
10. Týmž způsobem rozhodl v obdobném procesním kontextu o další ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1126/24
. I na tato dvě usnesení lze v nynější věci v podrobnostech odkázat, protože se zde jejich závěry bez dalšího uplatní, přičemž není důvod je přehodnocovat. Lze proto uzavřít, že ani v nynější věci Ústavní soud neshledal, že by zamítnutí žalob stěžovatelky představovalo projev svévole, který vyústil v porušení jejích ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu