Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 139/2022-198 ze dne 31. 5. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 626/2020-114 ze dne 15. 10. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Falconcreek Investments Ltd. se sídlem Athinon 5, Agios Antonios, 1015, Lefkosia, Kyperská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V insolvenčním řízení vedeném na majetek stěžovatele pod sp. zn. KSLB 76 INS 28797/2015 se žalobou stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici, společnosti Falconcreek Investments Ltd., určení, že tato věřitelka nemá právo na uspokojení své pohledávky v režimu splátkového kalendáře stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") č. j. 76 ICm 349/2016-78 ze dne 1. 7. 2020 došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele. Krajský soud ve svém odůvodnění plně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 95/2017 ze dne 28. 3. 2019, ve kterém byla projednána skutkově totožná věc, jejíž účastník byl rovněž stěžovatel.
2. Proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu s odkazem na to, že nemá důvod se v této věci jakkoliv odchylovat od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 95/2017 a uzavřel, že rozhodne-li se zajištěný věřitel přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení jako nezajištěnou, pak se takový postup neprotiví § 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu konstatující, že je na zajištěném věřiteli, zda přihlásí svou pohledávku za zajištěnou, či nikoliv, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zároveň doplnil, že vrchní soud správně určil, že postupem podle § 195 insolvenčního zákona nelze popírat pořadí pohledávky s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.
4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti závěru obecných soudů, že je na zajištěném věřiteli, aby se rozhodnul, zda v insolvenčním řízení svou pohledávku uplatní jako zajištěnou, tedy s právem na přednostní uspokojení, nebo jako nezajištěnou. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že se nemůže domáhat popření pořadí s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna. Naopak stěžovatel uvádí, že ustanovení insolvenčního zákona je nutno vykládat tak, aby byl zachován jejich účel. Tímto postupem obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
8. Stěžovatel svou argumentací primárně polemizuje se závěrem obecných soudů, že se zajištěný věřitel může rozhodnout, zda svou pohledávku přihlásí jako zajištěnou, tedy s právem na přednostní uspokojení, či nezajištěnou.
9. Ústavní soud konstatuje ve shodě s obecnými soudy, že žádný věřitel není insolvenčním zákonem nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením insolvenčního řízení. Úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně je nutno chápat jako celek, a proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že z § 166 insolvenčního zákona vyplývá povinnost věřitele uplatnit svoji pohledávku jako zajištěnou. Naopak z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že chce-li se věřitel domáhat přednostního uspokojení ze zajištění, musí se jej v přihlášce pohledávky dovolat, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají.
Naopak, bude-li chtít zajištěný věřitel uplatnit svou pohledávku s právem přednostního uspokojení, ale opomene toto do přihlášky pohledávky ve stanovené lhůtě uvést, má se ve smyslu § 174 odst. 3 insolvenčního zákona za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Z toho jasně plyne, že právní úprava insolvenčního zákona předpokládá, že i zajištěný věřitel může být v insolvenčním řízením uspokojen jakožto věřitel nezajištěný.
10. Argumentace závěrem vyjádřeným v usnesení sp. zn. I. ÚS 2245/16
ze dne 2. 8. 2016, bod 9, není přiléhavá, neboť stěžovatelem namítaná novelizace ustanovení § 398 odst. 3 in fine insolvenčního zákona byla provedena zákonem č. 217/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinným od 1. 1. 2012, tedy ještě před vydáním posledně citovaného usnesení Ústavního soudu. K namítané následné změně § 398 odst. 3 insolvenčního zákona proto nedošlo a závěr vyjádřený v usnesení sp. zn. I. ÚS 2245/16
, že zákonná úprava, která umožňuje zajištěnému věřiteli se volně rozhodnout, zda svoji pohledávku uplatní jako zajištěnou, či nezajištěnou, může úpadce vystavit nejistotě, zda oddlužení "dosáhne" či nikoliv, a může znamenat snížení uspokojení nezajištěných věřitelů, obstojí a nadále platí, že případná změna je pravomocí zákonodárce.
11. Přisvědčit nelze ani argumentaci, že obecné soudy zvolily přepjatě formalistický výklad § 195 insolvenčního zákona. Ve vztahu k výše uvedeným závěrům naopak obecné soudy svým výkladem zřejmě sledovaly účel daného ustanovení, neboť popření pořadí pohledávky dává smysl pouze v případě, je-li namítáno, že pohledávka má mít méně výhodné pořadí, než jak si jej věřitel přihlásil.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Přijatým závěrům soudů nelze nic vytknout, soudy postupovaly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu