Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ivany Svejkovské, 2) Aleše Svejkovského, 3) Heleny Valentové, 4) Jiřího Komůrky, 5) Jany Dufkové, 6) Radka Pěnkavy, 7) Jiřího Doležala a 8) Moniky Doležalové, všech zastoupených Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2024 č. j. 23 Cdo 3904/2023-392, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2024, a doplněnou podáním ze dne 2. 9. 2024, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu (v návrhu je chybně uvedeno, že jde o rozsudek) z důvodu přesvědčení, že právo je na jejich straně a mělo by jim být vyhověno, protože "právo by mělo stát na straně spravedlnosti a dobrých mravů, obzvláště když je zřejmé, že tyto hodnoty nebyly naplněny." Dále stěžovatelé namítají porušení principu rovnosti před zákonem.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé se podanou žalobou domáhali určení neplatnosti usnesení zastupitelstva vedlejšího účastníka č. 54 ze dne 20. 6. 2019, kterým bylo revokováno usnesení zastupitelstva vedlejšího účastníka č. 17/4 ze dne 24. 5. 2012, ve znění pozdějších usnesení, podle kterého mělo dojít k privatizaci šesti bytových domů z III. etapy privatizace bytového fondu, v nichž se nachází bytové jednotky, k nimž mají stěžovatelé uzavřeny nájemní smlouvy. Důvod pro určení neplatnosti stěžovatelé spatřovali zejména v jednostranné změně dříve deklarované vůle vedlejšího účastníka tyto bytové domy privatizovat a v nenaplnění důvodných očekávání nájemců, které závazný příslib vedlejšího účastníka významně ovlivňoval v řadě jejich rozhodnutí. Z důvodu nepředvídatelné změny postoje považovali proto jednání vedlejšího účastníka za rozporné s dobrými mravy.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. 8. 2022 č. j. 15 C 38/2020-295, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2023 č. j. 15 C 38/2020-342, zamítl žalobu o určení, že usnesení zastupitelstva žalovaného č. 54 ze dne 20. 6. 2019 je neplatné (výrok I.), dále zamítl návrh, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost realizovat transformaci majetku vedlejšího účastníka tvořeného bytovým fondem nesvěřeným Statutem hlavního města Prahy městským částem formou prodeje (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2023 č. j. 53 Co 65/2023-360 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., snížil výši náhrady nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání. Namítají, že nemohli uvést žádné rozhodnutí v obdobné věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť takové rozhodnutí neexistuje. Žádali tedy o první rozhodnutí, které dosavadní judikaturu z oblasti předsmluvní odpovědnosti vztáhne na jejich případ a bude ji aplikovat na samosprávu. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení.
Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že usnesení zastupitelstva obce vzhledem k tomu, že není právním jednáním vedlejšího účastníka, nemůže v dané věci vyvolat právní následky ve smyslu § 545 o. z. Uvádí, že otázka, kdy následkem usnesení zastupitelstva obce není projev vůle, ale trvalá nečinnost, ještě nebyla judikována. Požadují na Ústavním soudu, aby posoudil, zda takové usnesení zastupitelstva obce je vyjmuto ze soudní kontroly, a pokud nikoliv, posouzení, zda by mělo být zrušeno pro rozpor s dobrými mravy a porušení zásad předsmluvní odpovědnosti ze strany jednotky územní samosprávy.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
8. Stěžovatelé ústavní stížností napadají pouze usnesení Nejvyššího soudu. K jejich argumentaci lze pouze stručně uvést, že se míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání, neboť neuvedli, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, pomíjí však, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, protože nenaplnilo žádné předpoklady přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Ve vztahu k námitkám stěžovatelů týkajícím se předsmluvní odpovědnosti vedlejšího účastníka, bylo dovolání odmítnuto, neboť stěžovatelé nevymezili jakékoliv předpoklady přípustnosti dovolání předepsané v § 237 o.
s. ř. Pokud jde o dovolací námitku stěžovatelů, že odvolací soud se nezabýval souladem jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy, čímž se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud objasnil, že tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. V dané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že usnesení zastupitelstva obce, které představuje toliko materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, není právním jednáním vedlejšího účastníka, které by podle ustanovení zákona bylo způsobilé vyvolat právní následky podle § 545 o.
z.
9. Nedostatky dovolání se stěžovatelé snaží překlenout tím, že v ústavní stížnosti opětovně vysvětlují, co mělo být jeho obsahem, a požadují na Ústavním soudu, aby přehodnotil jak závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejich dovolání, tak závěry obecných soudů, které vedly k zamítnutí jejich žaloby. Ústavní stížnost však nelze koncipovat jako další přezkumný návrh pro případ, že se stěžovatelé "snad nevyjádřili výslovně" ohledně své dovolací námitky a tuto vadu se snaží zhojit tím, že se jí pokusí znovu formulovat v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelé měli za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, pak bylo třeba, aby tuto otázku v dovolání formulovali. Toto však, jak se Ústavní soud přesvědčil z obsahu jejich dovolání, neučinili.
10. Stěžovatelé nedbají povahy řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, stejně jako to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován dovolatel. Samotná mimořádnost dovolání se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti.
Z občanského soudního řádu vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu - konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury; a požadavek na judikaturní odklon (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, resp. nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 , bod 17; srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 1516/24 ). Ústavní soud z textu dovolání ověřil, že v něm žádný takový důvod přípustnosti specifikován není.
Potom však odmítnutí dovolání nemůže porušit čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. uvedené stanovisko pléna, zejména výrok I a body 25 a násl.).
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu