Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, sídlem Puklicova 52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 7 Tdo 356/2024-838, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 8 To 47/2023- 728 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 46 T 6/2022-664, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") byla stěžovatelka uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 4. 2022 č. j. 2 T 136/2021, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2022, byla za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 T 136/2021, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Uvedeného zločinu se měla stěžovatelka dopustit zkráceně řečeno tím, že po předchozí hádce a vzájemné potyčce fyzicky napadla svého druha nožem a způsobila mu bodnou ránu v úrovni čtvrtého mezižebří pronikající do pravé pohrudniční dutiny spojenou se silným krvácením s průnikem krve do hrudní dutiny a s přetětím mezižeberní tepny, přičemž po útoku se poškozenému podařilo z pokoje odejít ke svému známému na ubytovně J. K., který přivolal rychlou záchrannou službu, přičemž pouze s ohledem na reakci poškozeného a přivolání včasné lékařské pomoci nedošlo k jeho smrti.
3. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") odvolání stěžovatelky směřující do všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje jednotlivá soudní rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi byla porušena zásada in dubio pro reo, a že ve věci byly opomenuty některé důkazy. Její odsouzení stojí zejména na výpovědích poškozeného, které byly nejenom v rozporu s výpověďmi stěžovatelky, ale jednotlivé výpovědi poškozeného byly ve vzájemném rozporu i mezi sebou. Nedostatky v dokazování spatřuje stěžovatelka v zamítnutí dvou jí navrhovaných důkazů. Šlo o návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru biomechanika a doplňujícího výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka a dále o návrh doplnit dokazování znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie k posouzení věrohodnosti poškozeného a záznamem SMS komunikace poškozeného se stěžovatelkou po činu. Odvolací soud, za následného souhlasu soudu dovolacího, odůvodnil nadbytečnost těchto důkazních návrhů, přičemž stěžovatelka s tímto odůvodněním nesouhlasí.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka v dovolání uplatnila své námitky k důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu. Podle stěžovatelky bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, usnesení odvolacího soudu dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v usnesení obsažená skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stejné námitky předkládá nyní stěžovatelka v podané ústavní stížnosti též Ústavnímu soudu.
11. Po přezkoumání usnesení dovolacího soudu je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Především dospěl k odůvodněnému závěru, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily správný průběh skutkového děje. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného, která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi J. K. a K. K., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaném znalkyněmi MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka i listinnými důkazy (např. odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, protokolem o ohledání místa činu, lékařskou zprávou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady či záznamem hovoru na linku 155). Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se stěžovatelka dopustila v obžalobě popsaného jednání. Současně Nejvyšší soud nepřitakal námitce stěžovatelky týkající se neprovedení některých jí navržených důkazů. V odůvodnění soudu nalézacího i odvolacího k této otázce neshledal žádné deficity, jež by tuto otázku posunuly do roviny tzv. opomenutých důkazů, neboť jejich nadbytečnost byla oběma soudy dostatečně odůvodněna. Stejně tak věc posoudil i Ústavní soud, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, že snad obecné soudy neprovedení důkazů neodůvodnily vůbec, pouze uvádí, že se s tímto odůvodněním neztotožňuje.
13. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na jeho závěry Nejvyššího soudu odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení.
14. Ústavní soud závěrem konstatuje, že stěžovatelka zopakovala svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právem na spravedlivý proces je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
15. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu