Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., sídlem Antala Staška 2027/79, Praha - Krč, zastoupené JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2024 č. j. KSHK 45 INS 6406/2012, 45 ICm 1108/2013, 33 ICdo 45/2023-1088, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Šárky Veskové, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti BERIL-EXIM s. r. o., sídlem Vysokov 140, a obchodní společnosti Traffictrade s. r. o., sídlem Jana Čermáka 165, Přišimasy, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětné věci v řízení před obecnými soudy domáhala vyloučení čerpadla betonové směsi na podvozku zn. Mercedes-Benz a čerpadla betonové směsi na podvozku zn. MAN TGA 33 400, z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., zapsaných v soupisu majetkové podstaty pod č. 1.3.2. a 1.3.3 (dále též jen "předmětná čerpadla" či "movité věci") z majetkové podstaty dlužnice s tvrzením, že je jejich vlastnicí.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013-937 (KSHK 45 INS 6406/2012) žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení výše uvedených čerpadel z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s. r. o. (dále jen "dlužnice"), zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 17. 10. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012) rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud vyšel ze zjištění, že na základě objednávky druhé vedlejší účastnice ze dne 21. 9. 2009 s ní dlužnice uzavřela dvě kupní smlouvy. Kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2009 č. 02/09/09/AB převedla dlužnice jako prodávající na druhou vedlejší účastnici vlastnické právo k čerpadlu Mercedes-Benz a kupní smlouvou ze dne 9. 10. 2009 č. 02/09/09/AB/01 vlastnické právo k čerpadlu MAN. Smlouvou ze dne 12. 10. 2009 stěžovatelka postoupila druhé vedlejší účastnici své pohledávky za dlužnicí z titulu ručení za závazky Štefana Klimka vůči stěžovatelce. Téhož dne druhá vedlejší účastnice oznámila dlužnici nabytí pohledávek od stěžovatelky, provedla započtení vzájemných pohledávek a oznámila dlužnici, že závazek vůči ní ve výši 3 175 759,21 Kč (tj. ve výši přesahující její započitatelnou pohledávku) uhradí. Kupní smlouvou pro zpětný leasing s opcí č. 144291009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla MAN) a č. 144281009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla Mercedes-Benz) převedla druhá vedlejší účastnice jako prodávající na stěžovatelku jako kupující vlastnictví k oběma čerpadlům a stěžovatelka poskytla druhé vedlejší účastnici zpětný leasing k těmto movitým věcem. Následně dne 21. 12. 2009 dlužnice odstoupila od kupní smlouvy č. 02/09/09AB a dne 29. 6. 2012 od kupní smlouvy č. 02/09/09/AB/01.
5. Na základě výše uvedených zjištění vrchní soud dovodil, že v kupních smlouvách, které uzavřela dlužnice s druhou vedlejší účastnicí, byla sjednána výhrada vlastnického práva. Protože druhá vedlejší účastnice započetla pohledávky neplatně, dlužnice nepřestala být vlastnicí obou čerpadel. Druhá vedlejší účastnice, aniž k čerpadlům platně nabyla vlastnické právo, je převedla kupními smlouvami na stěžovatelku. Z hlediska naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), se vrchní soud zabýval tím, zda stěžovatelka v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, věděla nebo měla a mohla vědět, že druhá vedlejší účastnice není vlastnicí a že není ani oprávněna se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Vrchní soud zohlednil, že stěžovatelka iniciovala a připravovala prostřednictvím advokátní kanceláře všechny smlouvy, včetně smluv o postoupení pohledávek a jednostranném započtení pohledávek, že věděla o sjednané výhradě vlastnictví dlužnice do úplného zaplacení kupní ceny v kupních smlouvách uzavřených s druhou vedlejší účastnicí. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu však měl vrchní pochybnosti o tom, že stěžovatelka využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že druhá vedlejší účastnice jako prodávající byla skutečně oprávněna převést vlastnické právo k čerpadlům. Poukázal na to, že stěžovatelka i druhá vedlejší účastnice využily k přípravě smluvní a další dokumentace služby advokáta a dovolávaly se nejvyšší obezřetnosti. Stěžovatelka, která disponuje právním aparátem a je významnou bankovní společností, mohla a měla vědět, že započtení pohledávek druhou vedlejší účastnicí instruované stěžovatelkou a směřující k zániku pohledávek dlužnice na zaplacení kupních cen je neplatné, a tím převzala na sebe obchodní riziko, a musí tak nést následky svého jednání. Za situace, kdy dlužnice z důvodu sjednané výhrady vlastnictví nepřestala být vlastnicí obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a stěžovatelka jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví, vrchní soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala ve smyslu § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že uvedený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka v dovolání nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí. Dovolání spolu se stěžovatelkou signovala i druhá vedlejší účastnice, která vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky. Ohledně ní Nejvyšší soud však uzavřel, že zákon vedlejšímu účastníkovi oprávnění podat dovolání nedává.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval podstatou projednávané věci, k předmětné věci přistoupil formalisticky a o dovolání rozhodl bez odpovídajícího logického a věcného odůvodnění. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před krajským soudem soudkyně nepostupovala nestranně, ale jako ochránce věřitelů dlužnice, a tomu odpovídalo i její první rozhodnutí ze dne 21. 10. 2017 č. j. 45 ICm 1108/2013-454, jímž byla žaloba o vyloučení věci (čerpadel betonové směsi) zamítnuta.
K odvolání stěžovatelky bylo uvedené rozhodnutí usnesením vrchního soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 104 VSPH 316/2018-523 zrušeno a krajskému soudu bylo uloženo, jak má v řízení postupovat a jak má věc právně hodnotit. Soudkyně krajského soudu se opakovaně vyjádřila tak, že se názorem vrchního soudu řídit nebude a opětovně vydala rozsudek ze dne 13. 1. 2022 č. j. 45 ICm 1108/2013-937, v němž se namísto závazného právního posouzení předmětné věci jako nabytí věci od nevlastníka podle § 446 obchodního zákoníku zabývala otázkou, zda stěžovatelka vydržela vlastnické právo k předmětu koupě (kdy soud pro nabytí od nevlastníka požadoval zákonnou lhůtu tří let).
Vrchní soud v odvolacím řízení, aniž by stěžovatelku vyrozuměl o změně právního názoru, rozsudek krajského soudu potvrdil, navíc s tím, že vzhledem k incidenčnímu sporu, který následoval několik let po uzavření kupní smlouvy, nelze přihlížet k dobré víře při uzavření právního jednání a stěžovatelka tuto dobrou víru "ztratila" se zpětnými účinky. Uvedený závěr, tj. "kdyby soud připustil dohrou víru žalobce, nejpozději však pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 4. 2012 sp. zn. 47 Co 196/2011, v němž byly vyjádřeny skutečnosti (neplatné započtení), které objektivně musely vyvolat jeho pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, nelze usuzovat na jeho dobrou víru, nejpozději v době zahájení tohoto incidenčního řízení dne 21.
3 2013, která by zanikla, pokud by ji žalobce měl", podle stěžovatelky svědčí o pochybení vrchního soudu. Vrchní soud navíc o věci rozhodl bez jakéhokoliv poučení stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice v odvolacím řízení. To platí zejména s ohledem na to, že se vrchní soud odchýlil od jím formulovaného závazného právního názoru v rámci prvního zrušujícího rozhodnutí, jímž je sám vázán. Nejvyšší soud v dovolacím řízení bagatelizoval postup vrchního soudu, když uvedl, že "citované části odůvodnění připojil odvolací soud toliko jako obiter dictum (nadto nadbytečné a nevhodné) a svůj závěr postavil na správném a ustálené judikatuře konvenujícím výkladu § 446 obchodního zákoníku".
Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud se v nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyjádřil k vázanosti soudu vlastním předchozím rozhodnutím v téže věci tak, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím vrchního soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř.
Stěžovatelka uzavírá, že nelze akceptovat postup, aby soudnictví bylo realizováno nepředvídatelným a překvapivým způsobem. Stěžovatelka uzavírá, že Ústavní soud jasně stanovil, že vrchní soud je sám vázán svým právním názorem, který v projednávané věci již dříve stanovil a nemůže se od tohoto názoru, aniž by na jeho změnu účastníky upozornil, odchýlit.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. V nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 , na který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud vyslovil, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., současně však zdůraznil, že vždy však zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 o. s. ř. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
14. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatnila, a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké nedostatky. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádnou otázku, hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí vrchního soudu závisí, a při jejímž řešení může být dovolání podle § 237 o. s. ř., přípustné. Stěžovatelkou formulované otázky, tj. otázky důsledků ztráty dobré víry stěžovatelky jako nabyvatelky movité věci po nabytí vlastnického práva podle § 446 obchodního zákoníku takovými otázkami nejsou, protože na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Současně Nejvyšší soud uvedl, že zpochybňuje-li stěžovatelka správnost nebo úplnost skutkových zjištění, na nichž vrchní soud založil právní posouzení věci, nejde o regulérní uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkové otázky nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud současně vysvětlil, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud k nim přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Z uvedeného důvodu nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k námitce stěžovatelky, že vrchní soud rezignoval na poučení účastníků o prokázání dobré víry a poměrů stěžovatelky, případně odlišného právního názoru na věc. Nejvyšší soud dodal, že jakkoli není odůvodnění rozsudku vrchního soudu v otázce ztráty dobré víry stěžovatelky pregnantně formulováno, napadené rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nepochybném závěru, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve vlastnictví vedlejší účastnice v okamžiku uzavření kupních smluv (dne 19. 10. 2009). Stěžovatelkou citované části odůvodnění (viz sub 7) vrchní soud připojil toliko jako obiter dictum (nadto nadbytečně a nevhodně) a svůj závěr postavil na správném a ustálené judikatuře konvenujícím výkladu § 446 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že "s ohledem na judikaturní soulad tudíž otázka dobré víry stěžovatelky jako nabyvatelky movité věci a její potřebné opatrnosti při nabývání vlastnického práva nezakládá přípustnost dovolání" (viz str. 4 a 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila důvod dovolání, a tedy ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud se v pořadí druhém rozhodnutí odchýlil od svého právního názoru, který v projednávané věci již dříve vyslovil, aniž na jeho změnu účastníky upozornil a postupoval tak v rozporu s nálezem ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 , ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k vázanosti soudu vlastním předchozím rozhodnutím v téže věci.
17. K námitce stěžovatelky, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem vrchního soudu vyjádřeným v jeho kasačním rozhodnutí, je třeba uvést, že vrchní soud se v tomto svém rozhodnutí neztotožnil s právním názorem krajského soudu, který založil svůj závěr o nedostatku dobré víry stěžovatelky nabytí čerpadel od vlastníka na zjištění, že stěžovatelka byla iniciátorem celé akce souboru kupních smluv a postoupení pohledávek s jejich následným zápočtem druhé vedlejší účastnice proti pohledávkám dlužnice. Vrchní soud dále poukázal na to, že jinou otázkou zůstává, zda stěžovatelka postoupila na druhou vedlejší účastnici existující platné pohledávky a zda zároveň věděla nebo mohla vědět o sjednané výhradě vlastnictví, protože v případě, že by převáděla neexistující nebo neplatné pohledávky a věděla-li by nebo mohla vědět o sjednané výhradě vlastnictví, byla by seznámena také s tím, že jejich započtením oproti pohledávkám dlužnice by se druhá vedlejší účastnice nezprostila svého závazku vůči dlužnici a nestala by se oprávněným vlastníkem čerpadel, jež by nemohla dále platně převést na stěžovatelku. Správkyně v řízení namítala existenci a platnost pohledávek stěžovatelky za dlužnicí z titulu ručení, avšak touto otázkou se krajský soud nezabýval, protože se spokojil s nesprávným názorem, že již jen v důsledku přípravy uzavření kupních smluv a postoupení pohledávek s jejich následným započtením nebyla stěžovatelka dobrověrným nabyvatelem vlastnických práv k čerpadlům. Proto vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a uložil mu, aby se vypořádal s těmito v řízení namítanými skutečnostmi, k nimž soud zčásti provedl dokazování, které však nehodnotil a neučinil z něj žádné relevantní závěry. Dále vrchní soud krajskému soudu uložil, aby se vypořádal s otázkou namítaného odstoupení dlužnice od kupních smluv, které by mělo význam v případě kladného závěru soudu o platném nabytí vlastnictví stěžovatelkou.
18. V návaznosti na uvedené výtky vrchního soudu krajský soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí k tvrzení stěžovatelky o tom že nabyla vlastnictví od nevlastníka, tj. druhé vedlejší účastnice v dobré víře podle § 446 obchodního zákoníku odkázal na text zákona, kdy kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Dobrá víra je vázána na subjektivní nemožnost nabyvatele zjistit, že prodávající není vlastníkem a není oprávněn se zbožím nakládat za účelem prodeje. Ochrana dobré víry je na místě tam, kde by byl nabyvatel nucen nést nepříznivé následky jednání jiných osob, na kterých se nepodílel, a které nebylo způsobilé či dostatečné z důvodu mimo něj. Vzhledem ke shora popsanému je podle krajského soudu nepochybné, že stěžovatelka se na přípravě obchodu mezi druhou vedlejší účastnicí a dlužnicí aktivně podílela a to již před uzavřením samotných kupních smluv.
Celý kontrakt byl veden a vyřizován pro stěžovatelku i druhou vedlejší účastnici advokátní kanceláří Rodl & Partner, v. o. s., s tím, že dlužnici nebude uhrazena kupní cena za čerpadla zaplacením, ale zápočtem pohledávek původně z obchodního případu Štefana Klimka, a stěžovatelka doplatí kupní cenu a uzavře leasingové smlouvy s druhou vedlejší účastnicí, která bude obě čerpadla dál užívat. Krajský soud dovodil, že postupovala-li by stěžovatelka s péčí řádného hospodáře a poctivého obchodníka, projednala by s Antonínem Bernardem, se kterým byla v obchodních vztazích i před sporným kontraktem, úhradu kupních cen za čerpadla, případně uzavřela dohodu o tom, jakým způsobem hodlá za společnost dlužnice uhradit závazky z titulu ručení ve věci kontraktu se Štefanem Klimkem a informovala ho, že kupní cena za čerpadla bude uhrazena zápočtem.
S ohledem na uvedené krajský soud dovodil, že u stěžovatelky o nabytí vlastnictví k čerpadlům v dobré víře nejde.
19. Vrchní soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí, kterým rozsudek krajského soudu potvrdil, konstatoval, že s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které řízení vyplynuly, lze mít pochybnosti o tom, že stěžovatelka využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že druhá vedlejší účastnice jako prodávající je skutečně oprávněna převést vlastnictví k čerpadlům, a jakkoliv stěžovatelka (a druhá vedlejší účastnice) využila k přípravě smluvní a další dokumentace advokátní kancelář a dovolávala se nejvyšší obezřetnosti, odkázal vrchní soud na princip Ignorantia juris non excusat (neznalost práva neomlouvá), a tedy že stěžovatelka, která nepochybně disponuje právním aparátem a je významnou bankovní společností, mohla a měla vědět, že započtení pohledávek druhou vedlejší účastnicí instruovanou stěžovatelkou a směřující k zániku pohledávek dlužnice na zaplacení kupních cen je neplatné, převzala na sebe obchodní riziko a musí nést z toho plynoucí následky.
Již samo ujednání o výhradě vlastnictví dlužnice do úplného zaplacení kupní ceny vyjadřuje, že měla být kupní cena zaplacena, započtení s důsledkem zániku pohledávky nesplňuje tuto podmínku zaplacení, stěžovatelka využila práva k prosazení svých nároků vůči dlužnici, aniž respektovala její vlastnická práva. Jelikož dlužnice v jednom případě odstoupila od kupní smlouvy bezprostředně po (neplatném) započtení a v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 7/2010 se domáhala vydání jednoho z čerpadel proti druhé vedlejší účastnici, na jejíž podporu přistoupila stěžovatelka do řízení jako vedlejší účastník, již jen z toho mohla a měla mít stěžovatelka pochybnost o nabytí vlastnictví k jednomu z čerpadel z důvodu, že odstoupením od kupní smlouvy nastávají účinky podle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku a povinnost stran smlouvy (v daném případě druhé vedlejší účastnice a dlužnice) podle § 351 odst. 2 obchodního zákoníku vypořádat vzájemně poskytnutá plnění, přičemž posléze dlužnice odstoupila i od další kupní smlouvy se shodnými právními důsledky.
Jelikož dlužnice nepřestala být z důvodu sjednané výhrady vlastnictví do úplné úhrady kupní ceny vlastníkem obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a stěžovatelka jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví, ztotožnil se vrchní soud s názorem krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, že označený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut, protože to vylučuje její právo k majetku, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být do soupisu zahrnut, a proto rozsudek krajského soudu potvrdil.
20. Pro úplnost k námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud bagatelizoval postup vrchního soudu, Ústavní soud dodává, že ověřil, že vrchní soud skutečně jen nad rámec uvedl, že i kdyby soud připustil dobrou víru stěžovatelky, nejpozději však pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 4. 2012 sp. zn. 47 Co 196/2011, v němž byly vyjádřeny skutečnosti (neplatné započtení), které objektivně musely vyvolat její pochybnost o tom, že jí věc po právu patří, nelze usuzovat na její dobrou víru nejpozději v době zahájení tohoto incidenčního řízení dne 21. 3. 2013, jež by zanikla, pokud by ji stěžovatelka měla, a to bez ohledu na výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 2300/2012 o podaném dovolání, v němž po zahájení tohoto sporu přisvědčil názoru krajského soudu o neplatném započtení pohledávek.
21. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o nabytí vlastnického práva k předmětným čerpadlům. K námitce stěžovatelky, že soud se místo zkoumání nabytí věci od nevlastníka podle § 446 obchodního zákoníku zabýval otázkou, zda stěžovatelka vydržela vlastnické právo k předmětu koupě, je třeba uvést, že vrchní soud ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně vysvětlil, že z hlediska naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 obchodního zákoníku se zabýval i tím, zda kupující v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, věděla nebo měla a mohla vědět, že druhá vedlejší účastnice není vlastnicí a že není ani oprávněna se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Závěru vrchního soudu, že za dané situace (kdy dlužnice nepřestala být z důvodu sjednané výhrady vlastnictví vlastnicí obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a stěžovatelka jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví), stěžovatelka ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona neprokázala, že uvedený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný ústavněprávní důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu