USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., se sídlem v Praze, Antala Staška 2027/79 (identifikační číslo osoby 257 23 758), zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované JUDr. Šárce Veskové, insolvenční správkyni dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., se sídlem Vysokov č. 140 (identifikační číslo osoby 259 45 840), se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31 (identifikační číslo osoby 662 40 638), za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Traffictrade s. r. o., se sídlem v Přišimasech, Jana Čermáka 165 (identifikační číslo osoby 271 92 083), zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 1108/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice BERIL-EXIM s. r. o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 6406/2012, o dovolání žalobkyně a vedlejší účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Žalobkyně se domáhala vyloučení označených čerpadel (movitých věcí) z majetkové podstaty dlužnice s tvrzením, že je jejich vlastnicí. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013-937 (KSHK 45 INS 6406/2012), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení čerpadla betonové směsi na podvozku zn. Mercedes-Benz, typ Actros 4141 č. podvozku WDB323251L247250, a čerpadla betonové směsi na podvozku zn. MAN TGA 33.400, č. podvozku WMAH26ZZX7M474318, z majetkové podstaty dlužnice BERIL-EXIM s.r.o.
zapsaných v soupisu majetkové podstaty pod č. 1.3.2. a 1.3.3, a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 45 ICm 1108/2013, 104 VSPH 442/2022-1018 (KSHK 45 INS 6406/2012), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě objednávky vedlejší účastnice Traffictrade s. r. o. z 21. 9. 2009 s ní dlužnice BERIL-EXIM s. r. o. uzavřela dvě kupní smlouvy. Kupní smlouvou ze dne 29.
9. 2009, č. 02/09/09/AB převedla dlužnice jako prodávající na Traffictrade s. r. o. vlastnické právo k čerpadlu Mercedes – Benz a kupní smlouvou ze dne 9. 10. 2009, č. 02/09/09/AB/01 vlastnické právo k čerpadlu MAN. Smlouvou ze dne 12. 10. 2009 žalobkyně postoupila společnosti Traffictrade s. r. o. své pohledávky za dlužnicí z titulu ručení za závazky Š. K. vůči žalobkyni. Téhož dne Traffictrade s. r. o. oznámila dlužnici nabytí pohledávek od žalobkyně, provedla započtení vzájemných pohledávek a oznámila dlužnici, že závazek vůči ní ve výši 3 175 759,21 Kč (tj. ve výši přesahující její započitatelnou pohledávku) uhradí.
Kupní smlouvou pro zpětný leasing s opcí č. 144291009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla MAN) a č. 144281009 ze dne 19. 10. 2009 (s předmětem koupě čerpadla Mercedes–Benz) převedla Traffictrade s. r. o. jako prodávající na žalobkyni jako kupující vlastnictví k oběma čerpadlům a žalobkyně poskytla Traffictrade s. r. o. zpětný leasing k těmto movitým věcem. Následně dne 21. 12. 2009 dlužnice odstoupila od kupní smlouvy č.02/09/09AB a dne 29. 6. 2012 od kupní smlouvy č. 02/09/09/AB/01.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v kupních smlouvách, které uzavřela dlužnice s vedlejší účastnicí, byla sjednána výhrada vlastnického práva. Protože vedlejší účastnice započetla pohledávky neplatně, dlužnice nepřestala být vlastnicí obou čerpadel. Vedlejší účastnice, aniž k čerpadlům platně nabyla vlastnické právo, je převedla kupními smlouvami na žalobkyni. Z hlediska naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), se odvolací soud zabýval tím, zda kupující v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, věděla, nebo měla a mohla vědět, že prodávající není vlastnicí a že není ani oprávněna zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Zohlednil, že žalobkyně iniciovala a připravovala prostřednictvím advokátní kanceláře všechny smlouvy, včetně smluv o postoupení pohledávek a jednostranného započtení pohledávek, že věděla o sjednané výhradě vlastnictví dlužnice do úplného zaplacení kupní ceny v kupních smlouvách uzavřených s vedlejší účastnicí. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že lze mít pochybnosti o tom, že žalobkyně využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že vedlejší účastnice jako prodávající byla skutečně oprávněna převést vlastnické právo k čerpadlům.
Rozvedl, že jakkoliv žalobkyně (a vedlejší účastnice) využily k přípravě smluvní a další dokumentace služby advokáta a dovolávaly se nejvyšší obezřetnosti, žalobkyně, která disponuje právním aparátem a je významnou bankovní společností, mohla a měla vědět, že započtení pohledávek vedlejší účastnicí instruované žalobkyní a směřující k zániku pohledávek dlužnice na zaplacení kupních cen je neplatné, převzala na sebe obchodní riziko a musí tak nést následky. Závěr o neurčitém, a proto neplatném, započtení pohledávek vedlejší účastnicí oproti pohledávkám dlužnice odvolací soud podpořil závěry dovozenými v rozsudku ze dne 22.
4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, kterým Nejvyšší soud sice částečně zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2012 v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Co 196/2011, ovšem v odůvodnění rozhodnutí přisvědčil závěru o neplatnosti započtení s tím, že vedlejší účastnice započítávala několik pohledávek postoupených na ni žalobkyní jednou listinou, aniž v zápočtu bylo vymezeno, v jakém rozsahu (výši) byly započítávány, což takový právní úkon činí neurčitým a neplatným podle § 580 obč. zák. a § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v situaci, kdy dlužnice nepřestala být z důvodu sjednané výhrady vlastnictví vlastnicí obou čerpadel, navíc odstoupila od kupních smluv a žalobkyně jako kupující neprokázala svoji dobrou víru v nabytí vlastnictví, uzavřel, že žalobkyně neprokázala ve smyslu § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), že označený majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužnice zahrnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně spolu s vedlejší účastnicí dovolání, jehož přípustnost je dovozována z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného a procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a to konkrétně:
1) „otázky podnikatelské činnosti žalobkyně a jejího personálního zabezpečení“, kdy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 28 Cdo 358/2002, sp. zn. 33 Cdo 1764/2007, a sp. zn. 32 Cdo 3738/2008 použil jako základ pro rozhodnutí „vykonstruovaný skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování“,
2) „otázky dobré víry žalobkyně jako nabyvatele movité věci a potřebné opatrnosti při nabývání vlastnického práva“, kdy zaměnil podmínky pro nabytí vlastnického práva na základě vydržení a podmínky nabytí vlastnického práva podle § 446 obchodního zákoníku, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 44/2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005 a sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, 3) „otázky posuzování důsledků ztráty dobré víry žalobkyně jako nabyvatele movité věci po nabytí vlastnického práva podle § 446 obch. zák.“, kdy nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 a sp. zn. 27 Cdo 460/2019, ani závěr dovozený v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí ze dne 17. 5. 2018, č. j. 104 VSPH 316/2018-523.
Dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu, že jeho závěr dovozující, že žalobkyně je bankou, resp. má totožné mechanismy jako banka, nemá oporu v provedeném dokazování. Akcentují, že žalobkyně nemá právní oddělení, ani nezaměstnávala právníka, a proto byl zajištěním celého obchodního případu pověřen advokát; více možností, jak zajistit, aby nabyla vlastnické právo k předmětu sporu, žalobkyně neměla. Prokázání dobré víry žalobkyně při nabývání vlastnického
práva k předmětu koupě bylo pro právní posouzení věci zásadní. Dovolatelky prosazují, že na dobrou víru žalobkyně nemohlo mít vliv soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož nebyla žalobkyně účastnicí (a otázka její dobré víry tudíž nemohla být předmětem tohoto řízení). Z toho, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabývá otázkou pozbytí dobré víry žalobkyně, dovozují, že zcela přehlédl (a nedůvodně zaměnil), že předmětem sporu není vydržení vlastnického práva, u kterého se posuzuje otázka držby po celou dobu vydržecí doby, nýbrž nabytí od nevlastníka, kdy se zkoumá dobrá víra v okamžiku právního úkonu.
V poslední řadě dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 611/2006, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, a sp. zn. 32 Cdo 5272/2015, jestliže „zcela rezignoval na poučení žalobkyně a vedlejší účastnice stran prokázání dobré víry a poměrů žalobkyně, které se staly základem jeho posouzení, případně odlišného právního názoru na věc“. Za situace, kdy se odvolací soud zásadně odchýlil od právního posouzení, které účastníkům předestřel v rámci zrušujícího rozhodnutí, bylo jeho povinností účastníky řízení o změně právního názoru poučit a umožnit jim reagovat, „nikoliv je takto překvapit bez možnosti jakémkoliv vyjádření ke změně právního posouzení“.
Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila v tom smyslu, že právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné a navrhla odvolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
V souvislosti s otázkou 1) dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají pouze to, že „vykonstruoval skutkový stav, který nemá oporu v provedeném dokazování“. Oproti odvolacímu soudu prosazují, že žalobkyně nemá obdobné mechanismy jako banka. Platí však, že skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud, dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolací soud z něj vychází. Zpochybňuje-li dovolatel správnost nebo úplnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci, nejde o regulérní uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelkami formulované otázky 2) a 3), tj. otázky důsledků ztráty dobré víry žalobkyně jako nabyvatelky movité věci po nabytí vlastnického práva podle § 446 obch. zák., takovými otázkami nejsou, protože na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Jakkoli není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu pregnantně formulováno, uvádí-li se v něm, že „dobrá víra zanikla nejpozději v době zahájení incidenčního řízení, pokud by ji žalobkyně měla“, případně, že „i kdyby soud připustil dobrou víru žalobkyně, nejpozději s právní mocí rozsudku již na ni nelze usuzovat“ nebo dovozuje-li odvolací soud pochybnost o nabytí vlastnického práva žalobkyní z toho, že „dlužnice odstoupila od kupní smlouvy bezprostředně po neplatném započtení a v řízení u okresního soudu se domáhala vydání jednoho z čerpadel proti vedlejší účastníci, na jejíž podporu přistoupila žalobkyně do řízení jako vedlejší účastnice a posléze dlužnice odstoupila i od další kupní smlouvy se shodnými právními důsledky“, napadené rozhodnutí ve věci spočívá na nepochybném závěru, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve vlastnictví vedlejší účastnice v okamžiku uzavření kupních smluv (19.
10. 2009). Citované části odůvodnění připojil odvolací soud toliko jako obiter dictum (nadto nadbytečně a nevhodně) a svůj závěr postavil na správném a ustálené judikatuře konvenujícím výkladu ustanovení § 446 obch. zák. S ohledem na judikatorní soulad tudíž otázka dobré víry žalobkyně jako nabyvatele movité věci a její potřebné opatrnosti při nabývání vlastnického práva nezakládá přípustnost dovolání. Vytýkají-li dovolatelky odvolacímu soudu, že „zcela rezignoval na jejich poučení stran prokázání dobré víry a poměrů žalobkyně“, nezpochybňují řešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ale viní odvolací soud z toho, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž – je-li skutečně dána – však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Samy o sobě nejsou vady řízení způsobilé založit přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014 nebo ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
S ohledem na to, že dovolání spolu s žalobkyní signovala vedlejší účastnice na straně žalobkyně (Traffictrade s. r. o.) je třeba doplnit, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004, dovodil – a tento výklad pomocí argumentu e silentio legis je zastáván i v právní teorii – že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu