Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Michalem Kellnerem, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. 3 Tdo 374/2023-1902, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 10 To 252/2022-1867 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. června 2022 č. j. 6 T 61/2021-1824, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dva roky. Trestné jednání stěžovatele spočívalo v tom, že přebíral od poškozené obchodní společnosti BIOENERGO - KOMPLEX, s. r. o., slunečnicové pelety k uskladnění, ale neoprávněně ze skladového areálu odvezl 1 766,65 tun těchto pelet v hodnotě 3 404 917,54 Kč, které pak použil blíže nezjištěným způsobem pro svou potřebu.
Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že takové množství pelet se na skladu ani nacházet nemohlo, nadto byly často vlhké a vysoušením ztrácely na hmotnosti, takže váha uvedená v účetních a skladovacích dokladech neodpovídala skutečnosti. Zároveň poukazoval na to, že nebylo v jeho časových možnostech takové množství pelet odvézt a že k tomu ani neměl motiv. Krajský soud se ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a odvolání stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
3. Stěžovatel namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, nemohl fakticky provést. Rozporuje váhu pelet a jejich objem, zdůrazňuje, že jejich váha se měnila pod vlivem vlhkosti. Poukazuje na to, že sice docházelo k vážení kamionů s peletami před a po vyložení zboží, to ale nedokazuje skutečnou váhu zboží ve skladu, kde bylo způsobilé k uskladnění teprve po vysušení. Množství uváděných pelet ve skladu podle vážních lístků a inventur se do skladu ani nemohlo vejít. Obecné soudy navíc samy zpochybnily správnost výsledků inventur.
4. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemohl během tří týdnů odvézt 78 kamionů pelet. Neměl navíc žádný motiv pelety zpronevěřit. Jeho vina je založena pouze na nepřímých důkazech. Zároveň obecné soudy nedůvodně neprovedly důkazy, které prokazovaly jeho nevinu, a to zejména fotografie s měřením vlhkosti a výslech svědků. Rozhodná skutková zjištění obecných soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
5. Obecné soudy změnily dobu spáchání skutku a rozsah možných pachatelů zcela v rozporu s obžalobou. K těmto změnám se stěžovatel nemohl vyjádřit. Konstatuje, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako zpronevěru, neboť neexistuje přímý důkaz o tom, že si pelety přisvojil. Možná by připadala v úvahu právní kvalifikace poškození cizí věci. Úvahy směřující k hodnocení subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslného jednání stěžovatele, jsou pouze domněnkami, jsou nepodložené a nesprávné. Stěžovatel byl odsouzen v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svou obhajobu, se kterou se obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel byl sice odsouzen na základě nepřímých důkazů, ty však tvořily uzavřený řetězec a umožňovaly rozhodnout o jeho vině. Rozsah dokazování byl dostatečný. S ohledem na množství pelet, které měl stěžovatel zpronevěřit, bylo vyloučeno, že by k jejich úbytku došlo zvlhnutím, rozježděním, rozpadem na prach apod. Okresní soud v Kutné Hoře odkázal na napadená rozhodnutí. Krajský soud v Praze pouze doplnil, že vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána a soudy v důkazní situaci neshledaly pochybnosti, které by bylo nutno řešit ve prospěch stěžovatele.
8. Krajské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čímž se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
9. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly obecné soudy. Motiv stěžovatele odpovídá zištnému charakteru zločinu zpronevěry. Ve vztahu k zištnému motivu lze zohlednit dluhy stěžovatele evidované v centrální evidenci exekucí. Množství zmizelých pelet je takové, že jejich úbytek nelze rozumně vysvětlit nesprávně vykázanou hmotností dovážených pelet, úbytkem při vysoušení ani ztrátou při manipulaci. Pokud by k úbytku pelet za aktivní účasti stěžovatele nedošlo, neměl by ani důvod podepsat za účasti svého obhájce dne 6. 9. 2017 notářský zápis, v němž uznal svůj dluh vzniklý zjištěným rozdílem ve stavu pelet. Bez pochybností lze učinit skutková zjištění o tom, že ze skladu spravovaného stěžovatelem byla v rozporu se smlouvou o skladování v období více než tří týdnů odvezena téměř třetina uskladněných pelet, k jejichž odvezení bylo potřeba 78 kamionů. K odvezení tak nemohlo dojít bez vědomí a aktivní účasti stěžovatele. Pravidlo in dubio pro reo porušeno nebylo, neboť v trestní věci stěžovatele nejsou dány pochybnosti ve skutkových otázkách, které byly předmětem dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění stavu věci. Znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry není způsob naložení s přisvojenou věcí, a proto není rozhodné, jak bylo s peletami naloženo poté, co si je stěžovatel přisvojil.
10. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které obecné soudy už vypořádaly. Soudy si určitých nesrovnalostí v otázkách váhy a objemu zboží byly vědomy a tuto otázku (ponížení množství zpronevěřených pelet) ve prospěch stěžovatele zohlednily. Vypořádaly se i s námitkou, že se deklarované množství pelet nemohlo do skladu vejít. Zdůraznil, že takové množství pelet se nemohlo ztratit bez vědomí stěžovatele a jeho aktivní účasti na posuzovaném zpronevěřujícím jednání. Inventury skladu sice byly prováděny odhadem, stěžovatel však bez výhrad tyto inventury podepisoval a nikdy je nezpochybňoval. Ve spojení s dalšími důkazy v podobě účetních a skladových dokladů a výpovědí svědků však již rozsah zpronevěřeného zboží jednoznačně prokazují. Co se týče motivu stěžovatele, z výpovědí některých svědků vyplynuly problémy podnikatelské činnosti stěžovatele, zároveň bylo zjištěno, že stěžovatel měl v době spáchání činu exekuce a splácel leasingové splátky. Stěžovatel nadto opakovaně uznal, že zboží ve zjišťovaném rozsahu v jím spravovaném skladě chybí. Nejvyšší soud poukázal i na skutečnost, že stěžovatel poté, co mu pelety došly, přišel s verzí, že ho okradli brigádníci. Až později začal rozvíjet svou obhajobu o vlhkosti pelet a úbytku hmotnosti.
11. Stěžovatel v replice zopakoval námitky uplatněné v ústavní stížnosti a zdůraznil, že se vůbec nevedlo dokazování k jeho alibi, zejména s ohledem na časovou osu jeho činnosti v srpnu 2017. Obecné soudy k ním navrhovaným důkazům nepřihlédly a neprovedly je. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatel byl ve skladu a odvážel pelety (není známo kam a ani proč by to stěžovatel dělal) v čase, ve kterém to nikdy nemohl stihnout, v množství, které tam mělo být dle inventur, které se ale fyzicky nekonaly (vozila se čísla na papíře), v množství, které se do skladovací haly nemohlo nikdy vejít.
Alibi stěžovatele má silnou vazbu zejména ve vztahu k časovým možnostem pro spáchání trestného činu. Stěžovatel nemohl během tří týdnů naložit a odvézt 78 kamionů. Taková činnost by bez přestávky zabrala plných deset dní (240 hodin). Stěžovatel však v pracovní době nakládal, vozil a vykládal dál kamiony poškozené. Provedené důkazy jednoznačně nesvědčí o vině stěžovatele a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Skutková zjištění obecných soudů jsou navíc v extrémním rozporu s důkazy. Obecné soudy navíc vůbec nevedly dokazování k tomu, zda se na trestném činu někdo podílel, a přesto tuto domněnku použily v odůvodnění.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
13. Obecný soud pochybí ústavněprávně relevantním způsobem v případě, že opomene provést důkaz, vyjde z nezákonně získaného důkazu nebo pokud z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy jsou jím učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
14. Princip presumpce neviny znamená, že pokud existují jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115), bod 20]. Pokud ale soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
15. Stěžovatel svou ústavní stížnost z velké části zakládá na opakování námitek, které už vypořádaly obecné soudy. Svou argumentací stěžovatel fakticky žádá, aby Ústavní soud znovu hodnotil důkazy provedené před obecnými soudy a došel ke stěžovatelem prezentovaným skutkovým zjištěním. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která tomuto soudu nepřísluší. Lze shrnout, že odsouzení stěžovatele je založeno na nepřímých důkazech. Bylo tedy třeba zkoumat, zda provedené důkazy tvoří ucelený řetězec, z nichž lze dovodit závěr o vině stěžovatele bez důvodných pochybností. Pokud by obecné soudy měly relevantní pochybnosti o skutkovém ději, musely by postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Těmto požadavkům obecné soudy v posuzované věci dostály.
16. V posuzované věci existoval ucelený řetězec důkazů prokazujících vinu stěžovatele. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně množství skladovaných pelet, obecné soudy vysvětlily, že docházelo k několika vážením pelet. Váha byla potvrzena účetními doklady (faktura, dodací list, vážní lístek a CMR list). Obecné soudy se přitom vypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně vlhkosti pelet a s tvrzením stěžovatele, že deklarované množství pelet se do skladu nemohlo vejít. Jak vyplynulo z dokazování, ke kontrole vlhkosti docházelo i ze strany poškozené společnosti a stěžovatel na vlhkost pelet upozornil asi třikrát. Ústavní soud nadto dodává, že tomu odpovídají CMR listy založené ve spise, na které byla ve třech různých datech stěžovatelem či jeho spolupracovníky na skladu doplněna informace o tom, že dorazilo vlhké zboží. Z CMR listů založených v trestním spise přitom rozhodně nevyplývá, že v podstatě všechny dodávky pelet byly vlhké, jak stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti.
17. Množství pelet bylo potvrzováno i pravidelnými měsíčními inventurami. Krajský soud připustil, že inventura dne 31. 7. 2017 nemusela být přesná. Nejvyšší soud uvedl, že tomuto spíše přisvědčit nelze, ale sám tuto možnost v usnesení rovněž připustil (bod 43 napadeného usnesení). Ústavní soud nicméně dodává, že z výslechu svědků, kteří se na inventurách podíleli, vyplynulo, že při inventurách byla možná odchylka 100 tun, nikoli však 1800 tun. Ze zjištěného skutkového stavu dále vyplynulo, že inventury byly prováděny každý měsíc, přičemž mezi lednem 2017 a červencem 2017 tyto inventury odpovídaly účetním a skladovým dokladům. Stěžovatel ve své verzi skutkového děje, tedy že pelety pravidelně ztrácely hmotnost kvůli vlhkosti a následnému vysoušení, a to až ve výši 40 %, nijak nevysvětluje, jak je možné, že výsledky inventur (které vždy bez výhrad podepisoval) odpovídaly účetním a skladovým dokladům až do poslední inventury dne 23. 8. 2017, při které byl najednou objeven rozdíl 1800 tun. Pokud by k úbytkům váhy docházelo pravidelně, zřejmě by se tento úbytek projevoval i v pravidelných inventurách. Stěžovatel navíc podepsal notářský zápis, v němž uznal svůj dluh vzniklý zjištěným rozdílem ve stavu pelet a tento dluh dokonce prvních pár měsíců splácel. Až během trestního řízení začal argumentovat tím, že ve skladu ve skutečnosti takové množství pelet nebylo, neboť určité evidované množství by se do skladu už ani nemohlo vejít a že jejich hmotnost se snižovala vlivem vlhkosti a následného vysoušení.
18. K námitce stěžovatele, že deklarované množství pelet se do skladu nemohlo vejít, se obecné soudy také vyjádřily. Krajský soud podrobně vysvětlil, že sklad má vykazovanou velikost 1 000 m2 a z dokladů vyplývá, že maximální množství pelet v dané chvíli ve skladu uskladněných bylo 3 291 tun. Při deklarované hmotnosti 670 kg na metr krychlový pelet toto množství pelet zabírá zhruba 4 911 metrů krychlových, což při rozloze skladu představuje výšku naskladněných pelet cca 4,90 metru. Svědek Poštulka se k výšce naskladněných pelet vyjádřil tak, že ta hromada byla navršená tak do pěti metrů po celé té délce. Z fotografií založených ve spise rovněž vyplývá, že uskladnění takovéhoto množství zboží bylo s ohledem na výšku skladu možné. K těmto závěrům stěžovatel nepředkládá žádnou kvalifikovanou protiargumentaci.
19. Ústavní soud rovněž připomíná odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, že na váhové úbytky zboží pamatovala smlouva o skladování a že stěžovatel měl zkušenosti v obchodování s touto komoditou a v době uzavření smlouvy musel být seznámen s tím, jaký je přirozený úbytek na váze skladovaných pelet. S tímto vědomím uzavřel smlouvu o skladování, což by v případě, že by zde byl diametrální rozdíl mezi smlouvou stanoveným přípustným úbytkem a zcela rozdílným faktickým úbytkem, rozhodně neučinil. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť si určitých nesrovnalostí v otázkách váhy a objemu zboží byly vědomy a zohlednily ponížení množství zpronevěřených pelet ve prospěch stěžovatele. Obecné soudy uzavřely (se zohledněním možného množství přirozených úbytků), jaké množství pelet se ztratilo (1 766,65 tun), a další pochybnosti o skutkovém stavu neměly. Pokud se ze skladu stěžovatele ztratilo skoro 1 800 tun během tří týdnů, není možné, aby k této ztrátě došlo bez vědomí stěžovatele.
20. K časovým možnostem stěžovatele Ústavní soud odkazuje na stranu 13 rozsudku okresního soudu, který uvedl, že stěžovatel palivo nemusel odvážet sám, ale prostřednictvím dalších osob. Proto obecné soudy neprovedly důkazy, které se vázaly k tomu, jak stěžovatel trávil čas během srpna 2017. Skutečnost, že nebyly identifikovány další osoby, které se mohly podílet na trestné činnosti, neznamená, že se stěžovatel trestného činu nedopustil. Tyto námitky dostatečně vypořádal i Nejvyšší soud v bodech 55 a 56 napadeného usnesení, přičemž ve spojení s body 53 a 54 se vyjádřil i k totožnosti skutku, pro který byl stěžovatel obžalován. Zároveň nelze souhlasit se stěžovatelem, že se v odvolacím řízení nemohl vyjádřit k tomu, že na trestné činnosti se mohlo podílet více osob, neboť o této možnosti se zmínil již okresní soud.
21. S tím souvisí i další stěžovatelovy námitky ohledně nedostatečného dokazování. Ke stěžovatelem zmiňovaným fotografiím o měření vlhkosti a výsleších osob řidičů a dalších osob pohybujících se u nakládání a přepravy pelet Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že pokud stěžovatel vznesl požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly (bod 38 napadeného usnesení). Stěžovatel ani v ústavní stížnosti přitom neuvádí, zda provedení těchto konkrétních důkazů v řízení před okresním soudem nebo v odvolacím řízení navrhoval. Ani z trestního spisu nevyplývá, že by stěžovatel v odvolacím řízení navrhl provedení těchto důkazů. Nadto stěžovatel z těchto důkazů dovozuje skutečnosti, se kterými obecné soudy pracovaly (k vlhkosti pelet viz body 14 a 17 usnesení). K výslechům Ústavní soud podotýká, že obecné soudy opakovaně vysvětlily, že stěžovatel nemusel pelety odvézt sám.
22. K naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry a k možné kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestného činu poškození cizí věci se Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil v bodech 48-52 napadeného usnesení, přičemž stěžovatel nepředkládá relevantní argumentaci, kterou by jeho závěry rozporoval. K motivu stěžovatele se obecné soudy opakovaně vyjádřily a poukazovaly zejména na jeho finanční problémy. Ohledně zavinění stěžovatele je nutné zopakovat, že se ztratilo 1 766,65 tun uskladněných pelet. Jak uvedl sám stěžovatel, šlo asi o 78 kamionů těchto pelet. Ke ztrátě takového množství nemohlo dojít bez vědomí stěžovatele.
23. Ústavní stížnost stěžovatele je postavena na jeho verzi skutkového děje, aniž by se relevantním způsobem vypořádala s odůvodněním obecných soudů. Závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. V momentě, kdy uzavřely (se zohledněním možného množství přirozených úbytků), jaké množství pelet se ztratilo, tak další pochybnosti o skutkovém stavu neměly. K porušení pravidla in dubio pro reo nedošlo. Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný zásah. V. Závěr
24. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu