Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky ENVI, a. s., se sídlem Dukelská 145, 379 82 Třeboň, zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 39/2014-469, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 14 Cmo 498/2011-454, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2011, č. j. 13 Cm 1874/2009-395, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 13 Cm 1874/2009-395, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) prostřednictvím svého menšinového společníka (Dr. Přibila) domáhala po žalovaných zaplacení částky ve výši 1,313.248 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl žalobkyni způsobit jednatel společnosti (první žalovaný), s nímž solidárně odpovídá i jeden ze společníků jednající s ním ve shodě (druhý žalovaný); výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Škoda měla být způsobena jednak tím, že odměna pro žalobkyni za uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně k zajištění pohledávky věřitele (Československá obchodní banka, a. s.) za dlužníkem (ENKI, o. p. s., s níž jsou žalovaní personálně propojeni) byla výrazně nižší, než je obvyklé, jednak neoprávněně vyplacenými odměnami prvnímu žalovanému, který svoji činnost nevykonával řádně. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první žalovaný neporušil povinnosti jednatele a že žalobkyni tvrzená škoda nevznikla, a proto musela být žaloba zamítnuta.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2013, č. j. 14 Cmo 498/2011-454, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vedle důvodů konstatovaných v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nastal i další důvod pro zamítnutí žaloby, a to že Dr. Stanislav Přibil, který jako společník žalobkyně podal žalobu podle § 131a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přestal být společníkem, a proto pozbyl věcnou legitimaci k žalobě.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 39/2014-469, odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle názoru Nejvyššího soudu žalobkyně neuplatnila žádnou relevantní dovolací námitku.
7. Ústavní soud předesílá, že, ačkoliv se stěžovatelka snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny tvrzením o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí, jakož i námitkou o nevypořádání se se všemi jejími argumenty, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
8. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatelky zamítnut. V usneseních obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný.
Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Podstatný pro celou věc je samotný závěr, na kterém byla postavena všechna rozhodnutí, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti na straně žalovaných, neboť nebylo prokázáno, že by porušili právní povinnosti, ani že by stěžovatelce vznikla škoda. Skutečnost, že obecné soudy nereagovaly na každou jednotlivou námitku či argument stěžovatelky, není s ohledem na jednoznačně formulované skutkové i právní závěry natolik významná, aby musela vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud v této souvislosti opětovně připomíná, že se v souzené věci jedná toliko o výklad podústavníhoho práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Výše uvedené platí i pro stěžovatelkou rozporované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, ale zcela jasně a srozumitelně vyslovil, jaké dovolací námitky stěžovatelka uplatnila a proč tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Jednalo se přitom zčásti o námitky, které nemohla stěžovatelka vůbec uplatnit (týkaly se skutkových zjištění), jednak o námitky stran právního posouzení ohledně tvrzené škody, které ovšem byly v rámci rozhodnutí před soudy nižších stupňů vyřešeny v souladu s právními předpisy [viz § 66 odst. 2 a 3 a § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák.] i ustálenou judikaturou.
K tomu je třeba podoktnout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 40/93
(N 6/1 SbNU 47), usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94 ,
,
III. ÚS 280/03 ,
I. ÚS 319/03 ,
II. ÚS 644/04 ,
III. ÚS 86/06 ,
III. ÚS 466/06 ). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na spravedlivý proces.
10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu