Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Radima B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Šmeralem, advokátem se sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, č. j. 6 Tmo 3/2024-107 ze dne 5. 6. 2024 a usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, č. j. 2 Ntm 152/2023-84 ze dne 4. 4. 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále jen "krajský soud"), bylo rozhodnuto tak, že se podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítá návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 2 Tm 2/2017.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "vrchní soud"), zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu trestního řízení s náležitou pečlivostí nezhodnotily nové důkazy předložené stěžovatelem. Na prvním místě uvedl, že metoda pachové identifikace, která byla podle stěžovatele klíčovým důkazem v původním řízení, byla v odborných kruzích opakovaně kritizována pro svou nízkou spolehlivost a vysokou míru chybovosti. Tento problém byl zdokumentován v několika znaleckých posudcích, včetně posudku prof. Ing. Ivy Langrové, CSc., která dospěla k závěru, že výsledky pachové identifikace, jak byly prováděny v rámci stěžovatelova případu, nelze považovat za věrohodné a spolehlivé. Nové důkazy předložené stěžovatelem, včetně odborných prohlášení z oblasti kriminalistiky a forenzních věd, které zpochybňují vědeckou spolehlivost metody pachové identifikace, nebyly soudy dostatečně přezkoumány. Soudy, které rozhodovaly o návrzích na obnovu řízení, měly povinnost se důkladně zabývat všemi novými skutečnostmi, které mohly mít vliv na původní rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že místo toho však tyto důkazy byly ignorovány nebo byly jejich význam a váha nesprávně podceněny, což vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Porušení práva na rovnost účastníků stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nebraly v úvahu nové důkazy, které zpochybňovaly spolehlivost metody pachové identifikace, a místo toho se soustředily na potvrzení původního rozsudku. Tento přístup svědčí o nerovném postavení účastníků řízení, kdy stěžovatel neměl reálnou možnost prosadit své argumenty a důkazy před soudem, který by je objektivně a nestranně vyhodnotil. Z toho dovozuje, že neměl stejnou příležitost jako státní zástupce prosadit své důkazy a argumenty. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu a konstatoval, že právo na obhajobu zahrnuje nejen právo být slyšen, ale také právo, aby byly všechny důkazy a argumenty obhajoby řádně zohledněny a posouzeny soudem. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho vyjádřením k důkazům předkládaným protistranou. Soudy, které rozhodovaly o návrzích na povolení obnovy řízení, podle stěžovatele nezohlednily dostatečně skutečnost, že nové důkazy předložené stěžovatelem vyvolávají závažné pochybnosti o spolehlivosti původního rozsudku. Místo toho, aby soudy důkladně přezkoumaly tyto nové skutečnosti a zvážily jejich dopad na původní rozhodnutí, dospěly k závěru, že nové důkazy nejsou dostatečně průkazné, aniž by však dostatečně odstranily pochybnosti, které tyto důkazy vyvolávají. Tento postup je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, která vyžaduje, aby jakékoliv pochybnosti byly vykládány ve prospěch obviněného. Stěžovatelovu argumentaci doplnil svým nevyžádaným vyjádřením ze dne 14. 10. 2024 i Spolek Šalamoun.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Představuje vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009, nález sp. zn. III. ÚS 2288/15 ze dne 15. 9. 2015 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1735/15 ze dne 5. 11. 2015).
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že úlohou obnovy trestního řízení není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí. Ani obecné soudy, a tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004), jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009).
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem. Zabývá se tím, zda soud návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil své rozhodnutí a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neopodstatňovaly povolení obnovy řízení (nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2850/12 ze dne 14. 5. 2013). Posouzení způsobilosti tvrzených nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům, aby dostály své zákonné povinnosti. Právě toto porovnání obecné soudy provedly, při svém rozhodování postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
11. Krajský soud konstatoval, že z provedeného hodnocení předložených důkazů (ve spojení s již provedenými důkazy v nalézacím řízení i následných povolovacích řízeních) neplyne žádná pravděpodobnost změny původního rozhodnutí. Podle krajského soudu nebyly naplněny podmínky vymezení § 278 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud upozornil, že nosná argumentace stěžovatele, tedy zpochybnění validity metody pachové identifikace (dále jen MPI), není v řízení o povolení obnovy řízení argumentací novou. Uvedl, že již v meritorním řízení stěžovatel argumentoval tím, že výsledky MPI ani v souvislosti s dalšími nepřímými důkazy nemohou tvořit uzavřený důkazní řetězec, na jehož základě by jej bylo možno uznat vinným ze spáchání zločinu vraždy v době a na místě uvedeném ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dodal, že se s jeho argumentací vypořádaly oba soudy pro mládež, které v meritorní věci rozhodovaly. Argumentace důkazní nedostatečnosti odorologické expertizy provedené v meritorním řízení proto podle vrchního soudu není novým důkazem, který by byl v řízení o povolení obnovy předložen.
12. Vrchní soud dodal, že nepřehlédl, že stěžovatel v posledním řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako tzv. nový důkaz předložil jednak znalecký posudek zpracovaný Fakultou agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze, dále listinu nazvanou "Prohlášení vědců k metodě pachové identifikace, prováděné za použití služebních psů Policie ČR" a konečně e-mailovou korespondenci mezi obhájcem odsouzeného Mgr. Šmeralem a prof. RNDr. Štěpánem Urbanem, CSc. K tomu vrchní soud konstatoval, že krajský soud všechny zmíněné listiny k důkazu provedl (jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání konaném před krajským soudem dne 4. 4. 2024) a zaujal k nim své stanovisko (jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Se závěrem vrchního soudu, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal i se sdělením prof. Urbana, se Ústavní soud ztotožnil (srov. napadené usnesení vrchního soudu v odst. 11 a napadené usnesení krajského soudu v odst. 24). Krajský soud se zjevně zabýval i znaleckým posudkem České zemědělské univerzity v Praze, Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, specializace kynologie, ze dne 25. 3. 2020, který je podepsán prof. Ivou Langrovou, o kterém krajský soud konstatoval, že na něj lze nahlížet jako na další znalecký posudek v řadě znaleckých posudků ve stěžovatelově trestní věci (odst. 16 napadeného usnesení krajského soudu).
13. Podstata ústavní stížnost tkví v kritice hodnocení důkazů obecnými soudy, která se převážně vztahuje k řízení o věci samé, nikoli k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ústavní soud nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů provedených v řízení, které nebylo nynější ústavní stížností napadeno, nadto se již částí stěžovatelovy argumentace Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 1561/20 ze dne 7. 7. 2020. V něm také konstatoval, že jiný možný pohled na MPI by nemohl ani potenciálně zapříčinit změnu pravomocného rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1561/20 , bod 16).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu