Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petera Ďurici, CSc., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2024 č. j. 21 Cdo 217/2024-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2023 č. j. 30 Co 153/2023-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 2023 č. j. 21 C 230/2020-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru založeného jmenováním do funkce vrchního ředitele majetkové sekce ze dne 16. 12. 2002, později přejmenované na zástupce ředitele majetkové sekce, dané mu vedlejším účastníkem dne 23. 9. 2020. Výrokem II. zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru stěžovatele založeného jmenováním do funkce ředitele odboru obchodních aktivit ze dne 1. 4. 2003, dané mu vedlejším účastníkem dne 23. 9. 2020. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výše uvedených výpovědí z pracovních poměrů, které mu byly dány s odkazem na § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), tedy pro nadbytečnost. Stěžovatel v žalobě namítal neurčitost výpovědi, nedostatečné vymezení výpovědního důvodu a nedůvodnost výpovědi.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že na základě organizační změny, účinné ke dni 15. 1. 2011, kterou zároveň hodnotil jako změnu sledující legitimní cíle ve smyslu § 52 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, došlo ke zrušení obou pracovních pozic zastávaných stěžovatelem a ten se v důsledku toho stal nadbytečným. Tato nadbytečnost podle soudu prvního stupně trvala i po 15. 1. 2011 a zároveň i k 23. 9. 2020, kdy byla stěžovateli z důvodu této nadbytečnosti dána opakovaně výpověď z obou zmíněných pracovních poměrů (řízení o neplatnost předchozí výpovědi s odkazem na stejnou organizační změnu skončilo vyhověním žalobě; nosnou myšlenkou rozhodnutí o neplatnosti výpovědi bylo zjištění, že výpověď nebyla stěžovateli doručována zákoníkem práce předjímaným způsobem - viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 68/2011-385 a Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 173/2020-415). Provedením organizační změny totiž nebyla práce stěžovatele pro vedlejšího účastníka již potřebná, když odpadla agenda vedení sekce, která byla zrušena, a odpadla i náplň práce stěžovatele pro agendu vedení odboru obchodních aktivit, který byl též zrušen. Zároveň bylo prokázáno, že nedošlo k obnovení pozic stěžovatele v organizační struktuře vedlejšího účastníka v roce 2020, a ke dni 23. 9. 2020 tak organizační struktura vedlejšího účastníka neumožňovala stěžovatele zaměstnávat s ohledem na potřeby zaměstnavatele. Žalobu soud proto jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení advokátem neměl za účelně vynaložené.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně dospěl postupem podle § 132 o. s. ř. ke správnému závěru o skutkovém stavu věci a zjištěný skutkový stav též zcela správně posoudil po právní stránce.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v rozhodnutích obecných soudů absentují řádná a přesvědčivá odůvodnění, jakož i hodnocení všech významných okolností posuzovaného případu s ohledem na smysl a účel konkrétního právního institutu. Stěžovatel soudům opakovaně vytýká, že v dané věci přistoupily k výkladu jednoduchého práva v rozporu s pravidly výkladu, bez náležitého přihlédnutí k rozhodným a zjištěným skutečnostem, zejména pak přímo k obsahu posuzované listiny ze dne 23. 9. 2020. Stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů se opírají o ústavně nekonformní výklad příslušných ustanovení zákoníku práce, přičemž dle judikatury Ústavního soudu mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Výklad soudů, je dle stěžovatele v jeho věci nepřiměřený, neracionální, nepřesvědčivý a odporuje zásadám chránícím zaměstnance.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002
sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva). Nic takového Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Nejvyšší soud, který rozhodoval v poslední instanci, dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že výpověď ze dne 23. 9. 2020 daná stěžovateli podle § 52 písm. c) zákoníku práce není neurčitým právním jednáním, že "není správný názor stěžovatele, že zaměstnavatel je omezen co do počtu právních jednání směřujících ke skončení téhož/týchž pracovních poměrů", a že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce byl dán, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud zároveň odkázal na svá konkrétní rozhodnutí, která uvedenou problematiku v minulosti již řešila, a z nich citoval jejich právní závěry, jež dopadají i na věc stěžovatele. V projednávané věci bylo zjištěno, že obě pracovní místa zastávaná stěžovatelem byla z důvodu změny organizační struktury Magistrátu hlavního města Prahy na základě usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 11. 1. 2011 zrušena, stěžovatel se tak stal pro vedlejšího účastníka v souvislosti s touto organizační změnou nadbytečným, k "obnovení pozic" stěžovatele v organizační struktuře vedlejšího účastníka nedošlo a nepotřebnost práce stěžovatele trvala i ke dni doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020. Rovněž v těchto otázkách posoudil Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o tom, že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce byl dán, jako plně souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, stejně jako odůvodnění obou předcházejících rozsudků, za plně dostačující, v podrobnostech na ně odkazuje.
12. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, který se jejím prostřednictvím domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu