USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. Ď., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1417/25, proti žalovanému
hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské
náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se
sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
230/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
června 2023, č. j. 30 Co 153/2023-124, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše
Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 30 Co 153/2023-124, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že výpověď žalovaného ze dne
23. 9. 2020 daná žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce není
neurčitým právním jednáním, že „není správný názor žalobce, že žalovaný jako
zaměstnavatel je omezen co do počtu právních jednání směřujících ke skončení
téhož/týchž pracovních poměrů“, a že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce byl dán] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově
shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci
v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod
výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé,
jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se
zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto
právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení
§ 52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude
možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z
pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění
zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu
rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), anebo například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1234/2014 (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly
důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru
neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byla zaměstnanci dána výpověď). Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to
nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1797/97, uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) – potom srov. již shora
uvedený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6
Cz 193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zákoníku práce [nyní § 52 písm. c) zák. práce] zpravidla postačí zcela
stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního
poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje,
aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci
dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační
změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21
Cdo 4429/2017). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným
či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď
dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal
pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021). K zásadám pro výklad právních jednání srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněného pod
č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, z nichž vyplývá, že každý projev vůle
(výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího,
jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět;
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v
projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v
dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve
zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k
„praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle
předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam
projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Uvedl-li žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 9. 2020 důvod této
výpovědi dané žalobci tak, že žalobce se stal nadbytečným s ohledem na zrušení
pracovních míst „zástupce ředitele – oblast majetková“ a „ředitele odboru
obchodních aktivit“, na kterých byl u žalovaného zařazen, je výpovědní důvod
vymezen zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího
soudu, se kterou koresponduje i závěr odvolacího soudu o dostatečné určitosti
tohoto právního jednání žalovaného. K možnosti rozvázání téhož pracovního poměru více právními jednáními (učiněnými
současně či postupně) s tím, že jednotlivá právní jednání se posuzují
samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky, srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný
pod č.
31/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000. Okolnost, že
žalovaný dal žalobci po doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020 další dvě výpovědi
(ze dne 21. 12. 2020) z důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce, proto nemůže mít
na platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 9. 2020 žádný vliv [nehledě
na to, že platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle
pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97,
který byl uveřejněn pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč.) třeba posuzovat k okamžiku a
se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno]. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru z důvodu podle § 52
písm. c) zák. práce, k nimž patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným, srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co
612/66, uveřejněný pod č. 90/1967 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11/1999 časopisu Soudní rozhledy, s. 374. Bylo-li zaměstnavatelem nebo
příslušným orgánem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u
zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi jeho
nadbytečností a přijatou organizační změnou (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Okolnost, jaká
doba uplynula mezi přijetím rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně a
podáním výpovědi, není významná, neboť možnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zákon
neomezuje žádnou lhůtou; rozhodující je, zda v době doručení výpovědi
existovaly (trvaly) předpoklady pro její podání stanovené v tomto ustanovení
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo
863/2012). Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že obě pracovní místa zastávaná žalobcem
byla z důvodu změny organizační struktury Magistrátu hlavního města Prahy na
základě usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 11. 1. 2011 zrušena, že
žalobce se stal pro žalovaného v souvislosti s touto organizační změnou pro
žalovaného nadbytečným, že k „obnovení pozic“ žalobce v organizační struktuře
žalovaného nedošlo a že nepotřebnost práce žalobce pro žalovaného trvala i ke
dni doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020, je závěr odvolacího soudu o tom, že
výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák.
práce byl dán, plně v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, podle jehož odůvodnění v případě, že zaměstnavatel (příslušný
orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu
svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své
skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z
hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato, pak přehlíží, že
taková okolnost nebyla v projednávané věci soudy zjištěna. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy
vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (zejména nesouhlasí-li se
skutkovým závěrem odvolacího soudu, že nepotřebnost práce žalobce pro
žalovaného trvala i ke dni doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020, a snaží-li se
naznačit právem neaprobované cíle organizační změny), a předestírá-li jiné
skutkové závěry, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné
právní posouzení věci, podle něhož nebyly splněny podmínky pro výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce]. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných
skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, není
dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.