21 Cdo 620/2021-455
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Františkem
Steidlem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská č. 633/12, proti žalované Vysoké
škole ekonomické v Praze, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č.
1938/4, IČO 61384399, zastoupené Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v
Praze, Spálená č. 97/29, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 452/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 23
Co 262/2020-417, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 22. 2. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro opakované
soustavné méně závažné i závažné porušování povinností vztahujících se k
vykonávané práci docenta na katedře XY, fakulty XY Vysoké školy ekonomické v
Praze. Ve výpovědi uvedla, že se „jednalo zejména o nerespektování pokynů
vedoucího katedry, garanta předmětu ani děkana fakulty, neomluvenou absenci ve
výuce, která byla žalobci určena, nepřítomnost na schůzích katedry i na
schůzkách, na které byl žalobce pozván.“ „Ve všech napomenutích byla žalobci
sdělena konkrétní pochybení, a byl písemně vyzván k zjednání nápravy a současně
upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru. V jednání žalobce nedošlo k
žádné změně ani po opakovaných výzvách, což potvrzuje další neomluvená
nepřítomnost žalobce na koordinační schůzi členů katedry XY, která se konala
dne 1. 2. 2018, na niž byl s dostatečným předstihem pozván a dodnes se
neomluvil. Stejně tak byl dne 15. 2. 2018 opakovaně písemně vyzván k vypořádání
a vrácení vyjmenovaného majetku, knih a softwarových prací pořízených v rámci
projektu 0024/NAD/2017, do 19. 2. 2018, 11 hodin, majetek vrátil jen částečně.“
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Uvedl, že výpověď je vágní a neidentifikuje žádná konkrétní závažná,
méně závažná, opakovaná ani soustavná pochybení. Žalovaná uvedla jen dvě
skutečnosti a ty se nezakládají na pravdě. Ze schůze členů katedry dne 1. 2. 2018 se žalobce předem písemně omluvil a majetek k vyúčtování projektu řádně
vrátil dne 15. 2. 2018. Vztahy mezi účastníky se začaly vyhrocovat poté, co
odbornou publikaci týkající se systému LaTex vydal u jiného nakladatelství a
pod jiným názvem. Na pokyn žalované žalobce nesouhlasil s přestěhováním do jiné
kanceláře, neboť se jednalo o prostory, které nevyhovují vědecké práci. Žalovaná bránila žalobci ve vedení studentských závěrečných prací, zástupci
žalované o něm začali šířit lživé informace o působení na Českém vysokém učení
technickém. V červnu 2017 žalobce odhalil závažné pochybení při zapisování
ukončení cvičení, upozornil na to vedoucího katedry a kontrolní odbor rektorky,
nic se však nedělo. Jednání žalované považuje za šikanózní a vyvrcholilo
podáním výpovědi. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce byl poprvé na možnost
výpovědi upozorněn v návaznosti na absenci na pracovním jednání dne 18. 9. 2017, které svolal vedoucí katedry. Žalobce se na jednání nedostavil, neboť měl
jiné aktivity, nebyla mu povolena dovolená a účast na schůzce k přípravě výuky
byla jeho pracovní povinností. Podruhé byl žalobce na možnost výpovědi
upozorněn v souvislosti s nepřítomností na pracovišti ve dnech 21. 11. – 23. 11. 2017, kdy žalobce řešil projekt, naplánoval si zahraniční cestu, kterou mu
ale vedoucí neschválil, neboť cesta kolidovala s výukou a cestovní příkaz byl
zmatečný. Nebyla mu schválena ani dovolená. Žalobce si tedy přesunul výuku na
jiné termíny a odjel do zahraničí.
Přesun výuky učinil žalobce v rozporu s
vnitřním předpisem žalované, kdy bylo potřebné oznámit přesun výuky nejméně
týden dopředu a informovat o tom vybrané zaměstnance. Toto jednání bylo žalobci
vytknuto dopisem ze dne 31. 1. 2018. Po třetí byl žalobce upozorněn na možnost
výpovědi v návaznosti na nepřítomnost na pracovním jednání dne 1. 2. 2018, kde
měly být projednány podklady pro výuku. Žalobce uvedl, že se účastnit schůzky
nebude, protože má za cíl ponížit lidskou důstojnost. Jednání mu bylo vytknuto
dopisem žalované dne 7. 2. 2018. Dne 14. 2. 2018 byl žalobce vyzván k předání
movitého majetku financovaného projektem 0024/NAD/2017, neboť žalobce oznámil,
že spolupráci na projektu ukončil. Jednalo se o čtyři sady brýlí pro virtuální
realitu, grafické karty, 105 kusů knih a výstupy programátorských prací. Žalobce předal však pouze knihy dne 15. 2. 2018. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 7 C 452/2018-385,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 1.800,-Kč. Dospěl k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod pro
soustavné méně závažné porušování povinností vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci v posledních 6 měsících a žalobce byl písemně upozorněn na
možnost výpovědi. Mezi všemi čtyřmi žalovanou tvrzenými porušeními (dne 18. 9. 2017, 22. 11. - 23. 11. 2017, 1. 2. 2018 a 19. 2. 2018) byla přiměřená časová
souvislost. Dovodil, že k tvrzenému porušení povinností dne 18. 9. 2017
nedošlo, neboť v dané situaci kolidovaly dvě pracovní povinnosti žalobce
(projekt schválený rektorkou, ze kterého vyplývaly pro žalobce povinnosti
včetně účasti na konferencích, a nadřízeným žalobce nařízená pracovní schůzka
týkající se předmětu vyučovaného žalobcem), a nelze klást k tíži žalobce, že se
rozhodl pro splnění jedné z pracovních povinností. V případě absence žalobce ve
výuce dne 21. 11. a 22. 11. 2017 a na konzultačních hodinách dne 23. 11. 2017
žalobce porušil své povinnosti vyplývající z vnitřního předpisu žalované, když
v době výuky během zimního semestru odjel na zahraniční konferenci k projektu
0045/7/NAD/2017 bez schválené dovolené a bez schváleného cestovního příkazu,
aniž by řádně omluvil svoji absenci ve výuce. Žalobce byl přitom seznámen s
tím, jak má nahlásit změny a přesun výuky (nejméně týden před začátkem změněné
výuky v systému žalované), žalobce o změně výuky informoval den předem
tajemnici fakulty a žádal ji o změnu v systému žalované. O svém zařazení na
program konference věděl několik týdnů dopředu, měl tedy dostatek času k
provedení změn ve výuce. Třetím porušením povinností byla absence žalobce na
setkání k předmětu Základy odborné práce dne 1. 2. 2018, o němž byl informován
vedoucím katedry dne 12. 1. 2018. Jednalo se o pokyn jeho nadřízeného, schůzka
se týkala žalobcem vyučovaného předmětu, žalobce byl přítomný na pracovišti a
nic mu nebránilo se pracovní schůzky zúčastnit. Výtka ze dne 7. 2. 2018 za
nerespektování pokynu nadřízeného mu byla doručena osobně na pracovišti.
Ohledně nevrácení movitého majetku, který žalobce získal na základě projektu,
se jednalo o nevrácení čtyř kusů virtuálních brýlí, dvou headsetů pro mixovanou
realitu GTX 1060. Žalobce podepsal zápis o převzetí drobného dlouhodobého
majetku, ale ve skutečnosti movité věci v něm uvedené nepřevzal. Žalovaná
nevěděla, že žalobce předměty ve skutečnosti nepřevzal, neboť přijetí předmětů
potvrzoval řešitel projektu, tedy žalobce. Žalovaná zboží na základě zápisu o
převzetí zaevidovala a zaplatila. Žalobce se ani nesnažil nedodané předměty od
dodavatele nějak získat, muselo mu být přitom zřejmé, že je žalovaná bude chtít
vrátit, a měl jí tedy informovat o nedodání věcí a situaci s dodavatelskou
firmou řešit. Soud uzavřel, že ve třech případech došlo u žalobce k soustavnému
méně závažnému porušování jeho povinností. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 23
Co 262/2020-417, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď daná
žalovanou žalobci dne 22. 2. 2018 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
41.268,- Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Steidla. Poté, co zopakoval důkaz
listinou ze dne 22. 2. 2018, dospěl k závěru, že ve výpovědi z pracovního
poměru ze dne 22. 2. 2018 jsou vymezeny dva konkrétní případy porušení
pracovních povinností ze strany žalobce, mezi nimiž je přiměřená časová
souvislost, a to neomluvená nepřítomnost na koordinační schůzi členů katedry
dne 1. 2. 2018 a nevrácení části majetku na základě písemné výzvy ze dne 15. 2. 2018. Žalobce nepochybně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených, když se
nedostavil dne 1. 2. 2018 na schůzi katedry, o níž byl informován, přičemž mu v
účasti na ní nebránily žádné objektivní důvody, jedná se o méně závažné
porušení pracovní povinnosti. Za méně závažné porušení pracovní povinnosti
považoval odvolací soud i druhé vytýkané porušení spočívající v nevrácení části
majetku (čtyř virtuálních brýlí a dvou headsetů), když žalobce nereagoval na
výzvu žalované a věci jí nepředal. Svým jednáním porušil povinnost střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele, protože nereagoval na výzvu a žalovanou o
skutečném stavu věcí nevyrozuměl (žalovaná se o tom dozvěděla až v průběhu
soudního řízení). „Další vytýkaná pochybení žalovaná nekonkretizovala, jejich
výčet uvedla jen obecně a demonstrativně, proto není zřejmé, v jakých dalších
konkrétních jednáních žalobce žalovaná spatřovala porušení pracovních
povinností. Tento nedostatek není možné odstranit ani výkladem projevu vůle,
neboť skutkové vymezení porušení povinností je natolik obecné, že není
zajištěno, aby ani výkladem nebylo možno výpovědní důvod měnit.“ Dospěl k
závěru, že „výpověď z pracovního poměru nenaplňuje požadavek soustavnosti
porušení povinností žalobce podle § 52 písm. g) část věty za středníkem
zákoníku práce“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující proti
výroku o věci samé.
Namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „jakými pravidly se řídí
výklad projevu vůle obsažený v právním jednání v pracovněprávních vztazích od
1. 1. 2014 za situace, kdy není projev vůle jednoznačný, neboť nelze bez
potřeby dalšího výkladu dovodit, jaká vůle byla projevena“, když v takovém
případě je třeba příslušné právní jednání podrobit pravidlům projevu vůle
obsaženým v ustanoveních § 555 a násl. občanského zákoníku (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016), „co je důvodem
výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností“, když
tento důvod podléhá skutkovému vymezení, přičemž pro jeho naplnění není nutno
identifikovat tři méně závažná porušení, ale postačuje jedno méně závažné
porušení s tím, že další dvě porušení předcházející tomu porušení, pro než byl
pracovní poměr nakonec rozvázán, představují jen nezbytný předpoklad pro dání
výpovědi, ale nejsou sama o sobě důvodem rozvázání pracovního poměru (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 441/2008),
„posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance“ spočívá-li
jednání v tom, že žalobce se dne 1. 2. 2018 nedostavil na schůzi členů katedry
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3840/2014,
či ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012), a „posouzení intenzity
porušení pracovní povinnosti zaměstnance“ spočívá-li jednání v tom, že
zaměstnanec nevrátil zaměstnavateli jeho majetek k výzvě učiněné po skončení
projektu a že zaměstnanec měl za zaměstnavatele z titulu svého pracovního
zařazení tento majetek na základě objednávky učiněné a zaplacené
zaměstnavatelem převzít a toto převzetí také zaměstnavateli potvrdit, aniž by
tento majetek převzal. Takové jednání představuje útok na majetek
zaměstnavatele, které je porušením pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015,
nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018). Dovolatelka nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že „ve výpovědi jsou dostatečně vyjádřena pouze dvě
jednání, která je možné hodnotit jako méně závažné porušení pracovních
povinností, další jsou popsána nekonkrétně a neumožňují soudu z hlediska
skutkového vymezení tyto důvody přezkoumat, není možné výkladem zjistit, o jaká
další jednání se jedná, a že se soud pro obecnost o to ani nebude pokoušet“. Namítá, že soud je povinen vždy se pokusit odstranit nedostatečně vyjádřenou
vůli výkladem, pokud není projev vůle sám o sobě jednoznačný, je potřeba v
zásadě vždy přistoupit k jeho výkladu. Tato povinnost se vztahuje i na
objasnění skutkového vymezení výpovědního důvodu. Právní úprava nedává podklad
pro to, aby se soud ani nepokusil případně nedostatečně vyjádřenou vůli
žalované ve výpovědi zjistit. Odvolací soud nezohlednil, že již e-mailem ze dne
20. 11. 2017 (před porušením povinnosti) byl žalobce upozorněn žalovanou na to,
že si přesunul výuku v rozporu s vnitřními předpisy žalované.
Žalobci tedy
muselo být známo, z jakých příčin (jednotlivých skutkových jednání) s ním
žalovaná rozvázala pracovní poměr. Dovolatelka se rovněž domnívá, že jednání
žalobce spočívající v neúčasti na schůzce ze dne 1. 2. 2018 představuje závažné
porušení pracovních povinností a je samo o sobě důvodem pro výpověď (žalobce
úmyslně nesplnil pokyn nadřízeného, schůzka byla nutná k zajištění organizace
výuky a žalobce tento předmět vyučoval), a že nevrácení drobného majetku
žalobcem, na základě výzvy žalované, který žalobce objednal, od dodavatele ale
nikdy nepřevzal, ačkoliv za něj žalovaná dodavateli zaplatila, a utvrzoval
žalovanou v omylu o tom, že majetek zaplacený žalovanou převzal do svého
držení, je závažným porušením pracovní povinnosti, neboť se jedná o nepřímý
útok na majetek žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby ho zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť považuje
rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
výkladu právního jednání – výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) zákoníku práce ze dne 22. 2. 2018 – a na vyřešení s tím související
otázky hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla
doručena dne 22. 2. 2018 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“),
a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Zákoník práce rozlišuje mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem k
výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní
povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé
porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti,
je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. – při obdobné právní
úpravě v předchozím zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56/2002 v časopise Soudní
judikatura). O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn
pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O soustavné porušování
pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy,
navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém
časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících
porušení pracovní povinnosti (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000). Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru
zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně
závažném porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením
pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby
zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho
případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od
dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen, je třeba dovodit, že
zaměstnavatel – má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce platným právním jednáním – musí
jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi
nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo
dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního
poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti
měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání
pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 3693/2012). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák.
práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od
1. 1. 2014, opouští
– jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko
projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících
osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných
právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé
straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v
ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany
následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v
případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl
jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se
přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž
je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). V projednávané věci žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce pro opakované soustavné méně závažné i
závažné porušování povinností vztahujících se k jím vykonávané práci, v níž
uvedla, že „se jedná zejména o nerespektování pokynů vedoucího katedry, garanta
předmětu a děkana fakulty, neomluvenou absenci ve výuce, která byla žalobci
určena, nepřítomnost na schůzích katedry i na schůzkách, na které byl žalobce
pozván“, že „ve všech napomenutích byla žalobci sdělena konkrétní pochybení, a
byl písemně vyzván k zjednání nápravy a současně upozorněn na možnost výpovědi
z pracovního poměru“, že „v jednání žalobce nedošlo k žádné změně ani po
opakovaných výzvách, což potvrzuje další neomluvená nepřítomnost žalobce na
koordinační schůzi členů katedry XY, která se konala dne 1. 2. 2018, na niž byl
s dostatečným předstihem pozván a z níž se neomluvil, a že stejně tak byl dne
15. 2. 2018 opakovaně písemně vyzván k vypořádání a vrácení vyjmenovaného
majetku, knih a softwarových prací pořízených v rámci projektu 0024/NAD/2017,
do 19. 2. 2018, 11 hodin, majetek vrátil ale jen částečně“. Soud prvního stupně dovodil, že mezi všemi čtyřmi pracovními porušeními žalobce
(dne 18. 9. 2017, 22. 11. - 23. 11. 2017, 1. 2. 2018 a 19. 2. 2018) byla
přiměřená časová souvislost, a že ve třech případech došlo u žalobce k
soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností (když dne 18. 9. 2017 se nejednalo o porušení pracovních povinností). Odvolací soud naopak
dovodil, že „ve výpovědi z pracovního poměru jsou vymezeny dva konkrétní
případy porušení pracovních povinností“, že „další vytýkaná pochybení žalovaná
nekonkretizovala, uvedla je jen obecně“, a že „tento nedostatek není možné
odstranit ani výkladem projevu vůle“. Podle názoru odvolacího soudu „je
skutkové vymezení porušení povinností natolik obecné, že není zajištěno, aby
ani výkladem nebylo možno výpovědní důvod měnit.“
Z uvedeného plyne, že odvolací soud v projednávané věci výklad projevu vůle
žalované prováděl – jak vyplývá z obsahu spisu – pouze pomocí interpretace
písemného textu, aniž by se při výkladu tohoto právního jednání pokusil
zjistit, jaká byla skutečná vůle žalované, a zda úmysl (záměr) jednajícího byl
nebo musel být žalobci znám (například z mailové korespondence ze dne 20. 11. 2017, případně z dalších listin předložených žalovanou v řízení), a aniž by
přistoupil k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemné výpovědi z pracovního
poměru ze dne 22. 2. 2018 za účelem objasnění jejího obsahu podle pravidel
vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce. Jeho závěr o
tom, že „daná výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 2. 2018 nenaplňuje
požadavek soustavnosti porušení povinnosti žalobce podle § 52 písm. g) zákoníku
práce“, proto nemůže být (zatím) správný. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu