Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2024 č. j. 33 Cdo 256/2024-460, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2023 č. j. 8 Co 221/2022-444, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2022 č. j. 134 C 5/2018-384 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2021 č. j. 33 Cdo 3027/2020-302, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila s návrhem na zrušení výše citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že se domáhala žalobou po M. F. (vedlejším účastníkovi řízení před Ústavním soudem), aby jí zaplatil dle smlouvy o důchodu částku 584 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Okresní soud v Ostravě nejprve rozsudkem č. j. 134 C 5/2018-215 ze dne 27. 6. 2019 žalobu zamítl. Následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 315/2019-273 ze dne 10. 6. 2020 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, neboť nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně o výkonu práva stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy.
Na základě dovolání vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 33 Cdo 3027/2020-302 ze dne 17. 6. 2021 oba shora uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento rozsudek stěžovatelka napadá jako první (údajně neústavní) rozhodnutí, jež podle ní zapříčinilo i obsah následných rozhodnutí soudů všech stupňů, tj. v pořadí druhých rozsudků Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jakož i následného usnesení Nejvyššího soudu, jak jsou uvedeny výše.
3. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud ve svém rozsudku č. j. 33 Cdo 3027/2020-302 nesprávně nahradil činnost nalézacích soudů tím, že sám vyložil obsah předmětné smlouvy o důchodu. Tento závěr však Nejvyšší soud prý přijal v situaci, v níž byla skutková zjištění obecných soudů ustálena pouze v tom smyslu, že byla uzavřena platná smlouva o důchodu a okresní soud s krajským soudem se neshodly pouze na tom, zda plnění z takové smlouvy je, či není v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud v Ostravě ve svém rozsudku č. j.
134 C 5/2018-215 ze dne 27. 6. 2019 sice dospěl k závěru o účelu smlouvy, kterým mělo být zajištění péče stěžovatelky o nezletilého T. v době, v níž se bude ona samotná starat o syna, tento závěr ovšem učinil nikoliv při výkladu samotné smlouvy o důchodu, nýbrž jako podklad pro svoji úvahu o nemravnosti plnění z dané smlouvy. Zabýval se tedy pouze hledáním účelu smlouvy, nikoliv interpretací jazykového obsahu smlouvy. Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky smísil právní hodnocení, nalézání skutkových závěrů a formulaci závazného právního závěru.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a ani jiných základních práv, tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ani Nejvyšší soud, ani ostatní soudy rozhodující ve věci nepochybily žádným způsobem, zejména ne takovým, který by zasahoval do ústavní roviny. K podstatě věci lze v tomto smyslu odkázat na přesvědčivé odůvodnění (shrnutí problematiky viz zejména body 8.
a 9. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2023 č. j. 8 Co 221/2022-444) a podrobně uvedená zjištění, vztahující se k výkladu projevu vůle účastníků daného soudního řízení, jak byla uvedena v inkriminované smlouvě o důchodu a k otázce péče stěžovatelky (oprávněné ze smlouvy) o syna T2.
6. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem a trvá na vlastním právním názoru, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití dotčených zákonných ustanovení však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
7. Pro úplnost nutno konstatovat, že napadení rozsudku Nejvyššího soudu 33 Cdo 3027/2020-302 ze dne 17. 6. 2021 je nepřípustným návrhem, neboť tímto rozsudkem byly rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak ostatně uvádí sama stěžovatelka. Ta poté již procesně správně napadla následná rozhodnutí ve věci, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024 č. j. 33 Cdo 256/2024-460, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2023 č. j. 8 Co 221/2022-444 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2022 č. j. 134 C 5/2018-384.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu